Rakousko-uherská Kriegsmarine

Velice zajímavou kapitolu vojenství i poštovní historie tvoří rakousko-uherské válečné námořnictvo – takzvaná „Kriegsmarine“. Jedná se o starobylý útvar, jehož historie sahá až do roku 1725, kdy rakouský císař Karel VI. pověřil britského víceadmirála Deighama vytvořením rakouského válečného loďstva. Sídlem flotily se stal Terst.

Rakousko mělo přísup k moři (ke Středozemnímu moři) již od roku 1382, kdy město Terst požádalo knížete Leopolda III. Habsburského o ochranu před mocnými Benátkami a Aquileou. O 150 let později, v roce 1528 po smrti uherského krále Ludvíka připadlo chorvatsko-dalmatské pobřeží Habsburkům. Tehdy byly poprvé vyzbrojeny v Terstu válečné lodi pod vlajkou Svaté říše římské všeho národa německého – tedy pod stejnou vlajkou, pod kterou Magelan v roce 1519 obeplul zeměkouli.

Původní vlajka válečného námořnictva byla žlutá s rakouskou orlicí uprostřed. V roce 1786 schválil císař Josef II. novou vlajku válečného námořnictva tvořenou červenými a bílými pruhy a zlatou korunou na štítu. Tato vlajka byla užívána až do rozpuštění námořnictva v říjnu 1918.

Krátce po skončení napoleonských válek, v roce 1817, podnikly rakouské fregaty Austria a Augusta první zámořskou plavbu do Brazílie. Záminkou pro tuto cestu byla svatba dcery rakouského císaře Františka I. (otce nám známého Františka Josefa I.) s brazilským císařem donem Pedrem. Cesta byla zároveň využita k vědeckému výzkumu brazilské přírody.

V roce 1829 se „Kriegsmarine“ dostala poprvé do námořní bitvy s nepřátelskými loděmi. Protivníkem jí byly maročtí korzáři, jejichž lodi zničila v námořní bitvě u Larache.

Revoluční rok 1848 měl dopad i na rakouské námořnictvo. Impulsem bylo protirakouské povstání v Benátkách, které byly již od 18. století hlavním vojenským přístavem Monarchie. Povstání bylo sice potlačeno, ale rakouské úřady rozhodly o přestěhování hlavních námořních jednotek z Benátek do Puly (1850). Jednalo se o prozíravý krok, jelikož celé Benátsko se roku 1866 oddělilo od Rakouska a stalo se součástí Itálie budované Garibaldim. Hlavními námořními základnami Rakousko-Uherska se tak během 19. století stala Pula a Kotor (obr. 1 a 2).


Od roku 1850 byla Pula na Istrii budována jako hlavní válečný přístav. V roce 1854 byl velkokníže Ferdinand Max – pozdější mexický císař – bratr císaře Franitška Josefa I., jmenován vrchním velitelem válečného námořnictva. Zasloužil se o modernizaci flotily. V námořních arsenálech v Pule, Terstu a Benátkách bylo postaveno 7 bitevníků, 8 křížníků, kolesový parník a další menší plavidla.

Roku 1857 podnikla fregata Novara první cestu kolem světa, kterou kdy uskutečnila nějaká rakouská loď. Novara vyplula z Terstu a obeplula během 2 let celou zeměkouli. Srovnatelnou plavbou je pouze arktická expedice, kterou podnikla loď Tegetthoff v létech 1872 – 1874, při které bylo objeveno souostroví Země Františka Josefa, které se nachází v Severním ledovém oceánu (dnes je součástí Ruské federace; obr. 3).


Šedesátá léta 19. století byla pro Kriegsmarine skutečně dobou válečnou, rakouské lodě se účastnily válek s Dánskem a Itálií, obě akce dopadly pro rakouské námořníky celkem úspěšně. Ve stejné době umožnila síla rakouského válečného námořnictva spolu s aktivní diplomacií vytvoření sítě rakouských pošt a obchodních stanic ve Středomoří, jejichž otevírání začalo roku 1863 v Levantě (území býv. Osmanské říše sahající od vlastního Turecka přes Balkán, Blízký Východ až po severní Afriku ; obr. 4a). Díky účasti rakouského námořnictva na mezinárodní vojenské výpravě na Krétu koncem 19. století získala Monarchie další opěrný bod a v roce 1903 Rakousko-Uhersko zřídilo vlastní poštu i na tomto ostrově (obr. 4b).


Naproti tomu po roce 1880 byly plavby rakouských lodí vesměs mírové, jejich náplní byl vědecký výzkum, ale i rozvoj politických a obchodních vazeb Rakousko-Uherska se zámořskými státy (obr. 5).



Vojenské aktivity převládly opět od roku 1900, kdy se lodi rakouské-uherské flotily účastnily mezinárodní expedice proti „boxerskému povstání v Číně“. V Číně se pak c.k. válečné lodě střídaly každoročně až do roku 1914 (obr. 6), kdy začala první světová válka. Rakousko udržovalo vojenské útvary v Pekingu a Tiensinu. Razítko prvního z nich najdete na obr. 6. Dokonce byla v Číně založena „zámořská država“, tzv. “Marinedetachment“ v Tiensinu, jediná zámořská kolonie starého mocnářství.


Čilý styk ale vedli i rakouští vojáci a námořníci, kteří byli dislokováni v různých místech Monarchie. Ukázkou budiž pohlednice odeslaná roku 1912 z Puly námořníkem z lodi „SMS Mars“ dělostřelci sloužícímu u 4. pluku pevnostního dělostřelectva v Kotoru (obr. 7).


Roku 1914 vypukla první světová válka. Během ní operovala rakousko-uherská Kriegsmarine především v Jaderském moři, protože francouzské, britské a italské námořní síly byly výrazně silnější a nedovolovaly větší námořní operace Rakousko-Uhersku. Během války utrpělo rakousko-uherské námořnictvo několik úspěchů, ale i řadu porážek. Hned na počátku války v roce 1914 ztratilo křižníky „SMS Zenta“ a „SMS Kaiserin Elisabeth“. V roce 1918 pak Kriegsmarine přišla o svou vlajkovou loď „Viribus Unitis“, která byla potopena zbytečnou diverzní akcí italských námořníků dne 1.11. 1918 (obr. 8) .


Na druhé straně Kriegsmarine dosáhla i několika úspěchů, když zničila v roce 1916 francouzský křižník Leon Gambetta či prorazila spojeneckou blokádu Otrantské úžiny v následujícím roce. Při této akci se prosadil jako schopný velitel Miklós Horthy de Nagybanya, pozdější poslední velitel rakousko-uherského námořnictva (1918) a regent Maďarska (1919-1944).

Překvapivou akcí bylo také odstřelování Malty rakouskými loděmi, což byla jedna z mála akcí vedených mimo Jaderské moře (obr. 9).


Pro lepší představu, jak velké křižníky vlastnila Kriegsmarine, přikládáme dobový obrázek lodi „SMS Habsburg“, která byla postavena v Terstu v roce 1900 (obr. 10). Loď byla součástí 2. eskadry rakousko-uherského námořnictva.


Mimo námořních lodí disponovalo Rakousko-Uhersko i říčními flotilami. Mezi nimi byla hlavní silou „Dunajská flotila“, která operovala prakticky po celé délce Dunaje (obr. 11). Flotila se účastnila i útoku proti Rumunsku v roce 1916 a v roce 1918 po podepsání separátního míru mezi Ruskem a Německem/Rakousko-Uherskem v Brestu Litevském podnikaly lodě této flotily cesty přes Dunaj a Černé moře až do ukrajinské Oděsy, která byla v německých a rakouských rukou


V listopadu 1918 skončila první světová válka. Jak jste viděli z našich ukázek, v Kriegsmarine sloužilo velké množství českých námořníků, inženýrů, lékařů atd. . Vzhledem k tomu, že byla dne 28.10.1918 vyhlášena Československá republika za jejíž občany se považovali, chtěla se většina z nich vrátit zpět domů. Proto byla koncem listopadu uskutečněna celá řada transportů, především z Puly a Rijeky, do Československa. Navrátivší se námořníci vstoupili částečně do československé armády jako pěšáci či obsluha čs. pancéřových vlaků. Menší část pak mohla vstoupit do československého námořnictva, které působilo na Labi a Dunaji (obr. 12), jehož velikost však byla výrazně menší než v dobách Rakousko-Uherska. Kriegsmarine se tak stala předchůdcem československého loďstva.

Útvar československého námořnictva dislokovaný v pražských kasárnách ve Vršovicích sehrál významnou roli v převratových dnech v říjnu 1918. Demobilizovaní námořníci z Kriegsmarine se tak stali kvalifikovanou posilou formujícího se československého vojska i zdrojem kádrů pro civilní námořní plavbu včetně pozdější posádky první československé námořní lodi LEGIE. Ať už vstoupili naši námořníci do jakékoliv složky čs. ozbrojených sil, hráli vždy významnou úlohu ať se jednalo o pozemní operace typu obsazení chebského letiště a zajištění německých letadel tam uskladněných v roce 1918, nebo o boje mezi čs.-maďarskými vojsky na Slovensku v létech 1919-1920. My filatelisté jsme pak rádi, že můžeme tuto zajímavou kapitolu našich dějin dokumentovat pěknými filatelistickými celistvostmi jak jsme se pokusili v tomto článku.


Zajímavé internetové linky o Kriegsmarine:
• http://www.kuk-kriegsmarine.at
• http://www.naval-history.net/WW1NavyAustrian.htm
• http://www1.webpark.cz/rakuherarmada/
• http://prvnivalka.webpark.cz/dalmaciecz.htm
• http://sweb.cz/Feldpost//index.html
• http://www.kadel.cz/boehms/

Lubor Kunc a Jaroslav Tomandl
(lubor.kunc@seznam.cz)