Pohled do historie německého válečného námořnictva II.

Po smrti prezidenta von Hindenburga (1934) a předání úřadu německého prezidenta A. Hitlerovi (který se tak stal i vrchním velitelem námořnictva) došlo i k formální změně námořnictva: od 1.6.1935 dostalo nový název „KRIEGSMARINE“. Tato změna otevřeně proklamovala nové směřování tohoto útvaru: mírovou obranu vlastního pobřeží vystřídalo válečné loďstvo schopné operovat na nepřátelském území. Ve své vlajce si tato flotila nesla hákový kříž. Poprvé bylo „Válečné námořnictvo“ nasazeno do španělské občanské války (1936-38).

Rok 1935 přinesl také „oficiální“ obnovení námořního letectva Německa (obr. 22). Až do roku 1935 se touto oblastí tajně zabývala letecká společnost Lufthansa, po roce 1935 se námořní letectvo stalo opět nedílnou součástí námořnictva (což narazilo na odpor Göringa, který ho chtěl podřídit „svému“ letectvu). Německo začalo ihned stavět letadlovou loď Graf Zeppelin, nikdy jí však úplně nedokončilo.


Řadová loď „SCHLESWIG-HOLSTEIN“ otevřela 1.září 1939 ve 4:45 hod. v Danzigu (Gdaňsku) palbu na Westerplatte, čímž začala druhá světová válka. Její součástí byly i bitvy mezi námořními útvary jednotlivých států. Po neúspěších velkých bojových lodí, v bitvě u ústí řeky La Plata v roce 1939 ztratilo Německo bitevní křižník „ADMIRAL GRAF SPEE“ (obr. 23).


V dubnu 1940 ztratili u norských břehů těžký křižník „BLŰCHER“, v květnu 1941 západně od jižního pobřeží Anglie pak jedno z největších válečných plavidel a Hitlerovu pýchu, bitevní loď „BISMARCK“. Následně se aktivita námořnictva přenesla na ponorkovou válku (obr. 24), kterou prosazoval tehdejší velící admirál Karl Dőnitz. Cílem útoků byly obchodní lodě USA a spojenců, zejména konvoje. Stejně jako v první světové válce, i v té druhé se Německo snížilo i k napadání a ničení civilních lodí. Výsledky těchto útoků byly široce využívány německou propagandou, na které se podílela i německá pošta propagačními razítky (obr. 25).



V roce 1943 se odehrála námořní bitva u Severního mysu, kde německé námořnictvo ztratilo další z bitevních lodí „SCHANHORST“. Poslední z bitevních lodí „TIRPITZ“ byla zlikvidována v roce 1944 letecky v Norsku. Od konce roku 1944 se německé námořnictvo soustředilo též na podporu evakuace německého obyvatelstva v souvislosti s postupem Rudé armády.

V březnu 1945 údajně fungovala další německá ponorková pošta. Na poloostrově Hela byly odříznuty od okolního světa německé jednotky bojující se spojenci. Spojení se světem prý zajišťovaly pro tuto jednotku ponorky, které byly využívány nejen pro dopravu voj. materiálu a potravin, ale i pro přepravu pošty. Pro tento účel byla vydána připouštěcí známka s nápisem „Deutsche Feldpost / Durch U-Boot“ v nákladu cca 150.000 kusů. Zásilky přepravené touto cestou nesou otisk razítka polní pošty č. 14710A (obr. 26). Není však jasné, zda tato ponorková pošta skutečně fungovala a zda se nejedná pouze o výrobek pro filatelisty.


V roce 1945 došlo ke kuriózní situaci: německé námořnictvo dostalo pod své velení několik pozemních divizí (1.- 3. Marine-Infanterie-Division a nově tvořené 11. a 16. divize). Ty měly za úkol zejména ochranu přístavu a základen námořnictva na pobřeží a jejich udržení v německých rukách při bojích se spojenci. S pádem Německa v roce 1945 zanikla i jeho pýcha – Kriegsmarine (obr. 27). Jeho posledním velitelem byl admirál W. Warzecha, který opustil svou funkci v červnu 1945.


Podepsání bezpodmínečné kapitulace znamenalo konec válečných akcí, avšak některé činnosti bylo nutno vykonávat i nadále. Týkalo se to zejména likvidace min, které ohrožovaly lodní trasy. Jen v evropských vodách jich bylo nakladeno 580.000. Tato činnost byla podřízena americkému a britskému velení. Podobně i v sovětské zóně byly prováděny stejné činnosti.

Již v roce 1946 vznikají v sovětské okupační zóně námořní útvary Německé pohraniční policie (Volkspolizei-See; obr. 28), která je od roku 1950 součástí Volkspolizei. Toto bylo jádrem pozdějšího námořnictva NDR, od roku 1956 jako součást tzv. Národní lidové armády, od 3. 11.1960 pak jako samostatného námořnictva NDR (VOLKSMARINE) – obr. 29. Námořnictvo NDR bylo součástí sil Varšavské smlouvy a mělo za úkol chránit německé území (potažmo území států Varšavského paktu) proti útoku ze Západu.



Volksmarine se skládala ze 3 flotil, z nich 1. flotila sídlila v Peenemünde, flotila č. 4 pak Rostocku-Warnemünde a 6. flotila (sdružující útvary rychlých člunů) měla pobočky na ostrově Rügen. Mimo to existovala v rámci této flotily ještě pohraniční brigáda v Rostocku, která měla od roku 1961 za úkol chránit pobřežní části hranic NDR. I východoněmecké námořnictvo provozovalo námořní letectvo a vrtulníkové jednotky. Od roku 1972 byl velitel námořnictva automaticky zástupcem ministra obrany NDR. Námořnictvo NDR zaniklo ihned po spojení obou německých států k 2.10. 1990.

Rok 1956 přinesl i vznik námořního útvaru Spolkové republiky Německo, kdy vzniklo Spolkové námořnictvo (BUNDESMARINE, obr. 30 - 33). Jeho vznik byl již od roku 1949 připravován speciálním týmem americké armády. V roce 1955 byly jasně specifikovány úlohy nově vytvářeného německého námořnictva (tzv. Schuylerův dopis), které byly definovány jako obrana německého a dánského území a zamezení pronikání sovětských plavidel do Baltského moře. V roce 1955 následovalo vytvoření německé pozemní armády (Bundeswehr). Následující rok (přesněji řečeno dne 1. 4. 1956) byla vytvořena první západoněmecká námořní jednotka „Schnellbootlehrgeschwader„ vedená korvetním kapitánem Klosem, během tohoto roku pak byly vytvořeny i další námořní jednotky, byť ne příliš silné. Hlavními sídli Bundesmarine zůstaly Wilhelmshaven a Kiel. Od roku 1957 působí něm. námořnictvo jako součást sil NATO. V pozdějších létech se dostaly do výzbroje Bundesmarine i ponorky a námořní letectvo (jediná jednotka „Marinegeschwader Graf Zeppelin“ sídlící u Cuxhavenu). Přelomem v historii něm. námořnictva byla první válka v Zálivu s Irákem, v jejím rámci museli spojenecké země přemístit své námořní jednotky ze Středozemního moře do Perského zálivu. V té době Bundesmarine vypomohla s ochranou Středozemního moře poskytnutím několika vojenských plavidel.





Po sjednocení Německa v roce 1990 došlo i ke spojení obou námořních sil: východoněmecká Volksmarine a západoněmecká Bundesmarine byly v tomto roce sloučeny do nového námořnictva nazvaného DEUTSCHE MARINE (obr. 34).


Až do roku 1994 se na území býv. NDR nesměly objevit jakékoliv jednotky podřízené NATO, proto se do značné míry vyvíjelo německé námořnictvo na východě země odlišně od jednotek působících na území bývalé NSR. Námořní jednotky na východě byly podřízeny samostatnému velitelství „Marinekommando Ost“ sídlícímu v Rostocku.

Deutsche Marine se skládá z 5 flotil sdružující následující jednotky:
• 5 eskader torpédoborců (velitelství sídlí ve Wilhelmshaven)
• 2 eskadry rychlých člunů (velitelství sídlí ve Warnemünde)
• 2 eskadry námořního letectva (velitelství sídlí v Kielu)
• 2 eskadry ponorek (velitelství sídlí ve Eckernförde)
• 5 eskader minového loďstva (velitelství sídlí ve Kappeln).

Po roce 1990 se německé námořnictvo zaměřilo na účast v mezinárodních operacích vč. bojových nasazení. Němečtí námořníci se tak účastnili např. války v Perském zálivu 1990-91, vojenských operací v Jugoslávii (1992 – nyní), Somálsku (1994). Německá námořní síly se podílí i na operaci Enduring Freedom, když od roku 2002 ze základny v africké Džibuti pomáhají udržovat klid v oblasti „Afrického rohu“. Od roku 2006 působí němečtí námořníci v Libanonu (viz níže uvedený odkaz na článek uveřejněný v časopise Der Spiegel).

Ačkoliv to není u nás příliš známo, německé loďstvo podniklo řadu expedic do Arktidy a Antarktidy, kde bylo Německo jednou z vůdčích zemí provádějících výzkumy této oblasti. Německo se těchto akcí účastnilo již od prvopočátku polárních výzkumů – zejména s ohledem na snahu vyrovnat se Velké Británii, Francii a Rusku. Velmi úzce spolupracovali němečtí polární výzkumníci s rakouskými kolegy, kteří byli dokonce zpočátku aktivnější stranou výrazně ovlivňující německé výzkumy.

Vzhledem ke geografické blízkosti směřovaly první německé výzkumy do oblasti Arktidy a severního pólu. První polární expedici pod německou vlajkou podnikl v roce 1868 kapitán Koldewey na jachtě „Gröndland“, ta však nesplnila ani jeden ze svých úkolů a musela se po několika měsících vrátit zpět. Její neúspěch však C. Koldeweye neodradil a v létech 1869-70 podniká druhou německou polární výpravu, tentokrát s parníkem „Germania“ a podporován teplickým rodákem J. Payerem (známým rakouským polárníkem, který o několik let později pro Monarchii objevil Zemi Františka Josefa). Výprava proběhla tentokrát úspěšně a v jejím rámci proběhlo i několik vyjížděk psích spřežení.


Pokrok, který tehdy arktické výzkumy učinily, nám nejlépe dosvědčí vyhlášení prvního mezinárodního polárního roku (1882/83), v jehož rámci byly zřizovány polární stanice. Samotné Německo zřídilo stanice dvě, Rakousko jednu a řada dalších byla založena jinými státy.

Dalším cílem byl jižní pól a oblast Antarktidy. První antarktická expedice Německa probíhala v létech 1901-1903 pod vedením E. von Drygalskiho a účastnila se jí loď „Gauss“. Součástí expedice byl průzkum Antarktidy pomocí psích spřežení. Výrazným úspěchem bylo zřízení polární stanice či první průzkum Antarktidy balónem (dne 29.3.1902). V rámci výpravy byla také pojmenována země Viléma II (Kaiser Wilhelm II Land) na počest tehdy vládnoucího císaře.

Druhá německé expedice byla gigantická. Ačkoliv se jednalo o soukromou aktivitu dr. Filchnera z Bavorska, podpořily tuto výzkumnou akci špičky německé politické a hospodářské scény. V rámci přípravy na expedici do Antarktidy proběhla něm. polární výprava na Špicberky (1908). Konečně v roce 1911 bylo vše připraveno tak, že výprava do Antarktidy mohla začít. Výprava používala něm. vojenskou loď „SMS Deutschland“ (obr. 36) plující pod vedením kapitána Vahsela (od roku 1912 kapitána Klinga). Výprava začala v Hamburku a pokračovala přes Azory, Brazílii, Argentinu, Jižní Sanwichovy ostrovy až do vod Antarktidy, kde loď dosáhla maximální polohy 73°40´S-31°6´W. Poté se loď vrátila na sever, proplula pásmem ledovců a dovezla posádku do bezpečí Jižní Ameriky. Během plavby bohužel přišla o kapitána Vahsela, který zemřel na srdeční příhodu. Výprava skončila roku 1912. Po návratu do Evropy bylo plavidlo prodáno Rakousko-Uhersku.


Na tyto polární výzkumy navázala po druhé světové válce NSR, kde byl roku 1960 založen v Mnichově „Deutsches Institut für Auslandsforschung“. První (západo)německá expedice byla zorganizována roku 1976 (1. Krill Expedition) a od té doby se výpravy do Antarktidy konají prakticky každoročně. Své antarktické výzkumy oslavilo NSR poštovní známkou roku 1981 (obr. 37), kdy se slavilo 20. výročí podpisu mezinárodní smlouvy o Antarktidě.


Z politických důvodů si ani někdejší NDR nemohla dovolit zůstat stranou. Nejprve se od roku 1959 (východo)němečtí vědci účastnili sovětských polárních expedic jakou byla např. 20. sovětská antarktická výprava uskutečněná v létech 1974-76 (obr. 38). Díky vlastním zkušenostem a úzké spolupráce se SSSR se NDR podařilo dokonce zorganizovat 4 vlastní výpravy do Antarktidy uskutečněné v létech 1988-91 (obr. 39). Němečtí inženýři získali z polárního výzkumu tak široké znalosti, že NDR přistoupila ke konstrukci lodí určených pro polární expedice jakou bylo např. speciální plavidlo Akademik Kortschatow sloužící pro vědecké plavby do Antarktidy (obr. 40) !




Po sjednocení Německa podnikli němečtí polární badatelé již 6 dalších výprav do zdánlivě nehostinných končin Antarktidy.

Jak jste viděli z našeho článku, má německé námořnictvo dlouhou tradici i pestrou historii, byť v ní najdete slavná i velmi špatná období. Doufejme, že v budoucnosti nebudou již německé lodě a ponorky představovat hrozbu pro ostatní státy, ale naopak že Německo přispěje k mezinárodní spolupráci a udržování míru.

Na závěr bych rád poděkoval vydavatelství Schwaneberger Verlag za přístup do internetové databáze katalogů MICHEL na adrese www.michel.de, z níž jsme čerpali pro tento článek aktuální informace o emisích s tématikou německého námořnictva.

LITERATURA:
• http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_Schiffe_der_Reichsflotte seznam lodí Reichsflotte 1848-53
• http://www.janmaat.de/m_bundesflotte.htm seznam lodí Deutsches Bund 1848-52
• http://www.german-navy.de/hochseeflotte/ships/index.html seznam lodí Kaiserliche Marine 1871-1918
• http://www.german-navy.de/hochseeflotte/ships/index.html lodě Kaiserliche Marine 1914-1918
• http://www.german-navy.de/kriegsmarine/ships/index.html seznam lodí Kriegsmarine 1935-45
• http://www.uboat.net seznam něm. ponorek 1914-18 a 1935-45
• http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_von_Kriegsschiffen_%28Deutschland_seit_1945%29 seznam něm. lodí od roku 1945
• http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_deutscher_U-Boote_%28nach_1945%29 seznam něm. ponorek od roku 1945
• http://de.wikipedia.org/wiki/Volksmarine Volksmarine
• http://www.erste-flottille.de/ 1. flotila Volksmarine
• http://www.schnellboot.net/de/vm/ čluny 6 flotily Volksmarine
• http://de.wikipedia.org/wiki/Sechste_Flottille_(Volksmarine) 6. flotila Volksmarine
• http://www.die-marine.de/_deutsch/ddrship.html seznam lodí Volksmarine
• http://home.arcor.de/rainer.kutzsch/index.htm/ info o lodích VM
• http://home.snafu.de/veith/links2.htm odkazy na str. o lodích VM
• http://www.marine.de/01DB070000000001/Docname/Waffen_
und_Systeme_Home seznam lodí a ponorek Bundesmarine / Deutsche Marine
• http://www.janmaat.de/m_einheiten.htm seznam lodí Deutsche Marine
• http://www.beepworld.de/members33/seemann1978/
verkaufteschiffe.htm
lodě zemí Varšavské smlouvy

Všeobecné zdroje:
• MICHEL KATALOG DEUTSCHLAND 1992/93
• http://www.michel.de internetová verze katalogů Michel
• http://www.wikipedia.org internetová encyklopedie Wikipedia
• http://www.deutsche-schutzgebiete.de/ německá území a kolonie
• http://www.marine.de/ ofic. stránka loďstva
• http://www.kaiserliche-marine.de/ Kaiserliche Marine 1871-1919
• http://german-navy.tripod.com/ Kaiserliche Marine 1914-18
• http://www.feldgrau.com/main1.php?ID=4 Kriegsmarine 1935-45
• http://www.janmaat.de/ německé námořnictvo
• http://www.fly-navy.de/ německé námořní letectvo
• http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,437149,00.html článek o nasazení něm. námořnictva v Libanonu v roce 2006
• http://www.antarktis.ch/ Antarktis On Line