Císařovna Marie Terezie

V roce 1908 a 1910 byly v Rakousku vydány známky s portrétem Marie Terezie, katalog Michel č. 140 a 162.



Známka byla použita i v nově vzniklém Československu a opatřena přetiskem Pošta Československá 1919, katalog Pofis č. 84.



Návrh známky: K.Moser dle portrétu od Martina van Meytense
Rytec: F.Schirnböck

Marie Terezie byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. Narodila se 13. 5. 1717 ve Vídni. Byla pokřtěna vodou z Jordánu a dostala jméno Marie Terezie Valpurga Amálie Kristina. Říkalo se jí však krátce – Rézinka, Rézička (Reserl). Brzy se stala miláčkem císařského dvora i celé Vídně.

Všechny si získala svýma modrýma očima, plavými vlasy, svou spontánností a roztomilým vystupováním.

Císař Karel VI. Stále doufal v narození syna, a tak Marie Terezie, i když její nástupnictví bylo zaručeno Pragmatickou sankcí, nebyla zatěžována zasvěcováním do politiky a diplomacie. O to více se mohla pod dozorem své vychovatelky hraběnky Fuchsové věnovat radovánkám dětství. O její vzdělání se starali jezuité. Když dorostla, znala dobře dějiny umění, mluvila plynně italsky, francouzsky a německy, slušně španělsky a latinsky, věnovala se divadlu, hudbě a zpěvu.



Ve svém mládí byla Marie Terezie tou nejvýhodnější partií, která se v Evropě vyskytovala. Ale i přes doporučování prince Evžena Savojského, aby se císař nespoléhal na Pragmatickou sankci a dal princeznu pruskému následníkovi Friedrichu II, se Marie Terezie provdala za Františka Lotrinského, kterého si oblíbila již v dětských letech. Svatba se konala ve Vídni 12. února 1736. Před svatbou museli císaři podepsat revers, že se vzdávají nároku na trůn v případě narození mužského dědice, což se však nestalo.
První syn se Marii Terezii narodil až jako čtvrtý v pořadí, byl to pozdější císař Josef II.

Císař Karel VI. se však již narození vnuka nedočkal, zemřel náhle 20. října 1740.

Ve svých třiadvaceti letech byla tedy Marie Terezie nucena převzít vládu, ale její dědické nároky, zdánlivě zaručené Pragmatickou sankcí, byly okamžitě zpochybněny. Alespoň na část dědictví si okamžitě začal činit nárok král pruský a kurfiřté bavorský a saský.
Prusko okamžitě přepadlo vévodství slezské. Habsburské ozbrojené síly dokázaly zareagovat chabě a až s několikaměsíčním zpožděním. Výsledek tohoto konfliktu povzbudil k agresi Bavorsko a Sasko, které uzavřely alianci s Francií. Cíl byl jasný. Uchvátit Čechy, Horní Rakousko, Moravu a rakouské Nizozemí.

V této téměř zoufalé situaci se Marie Terezie rozhodla požádat o pomoc v Uhrách. Rozjela se do Prešpurku a zapůsobila na uherskou šlechtu natolik, že ta ji přijala za svou královnu a slíbila vojenskou pomoc. Korunovace se konala 25. 6. 1741 v Prešpurku.



Marie Terezie žádá v Prešpurku uherskou šlechtu o pomoc. V náručí má syna, korunního prince Josefa II. Pozdější císař o této chvíli vždy tvrdil, že ho matka štípala do zadečku, aby plakal a zapůsobil na uherské pány.

Smutnou skutečností je, že česká stavovská reprezentace se v kritické situaci chovala vlažně, ustrašeně a dokonce zrádně. Sama svou zemi nebránila a nebýt rozhodnutí Marie Terezie nevzdat se ani části českého území, čekala by české země pohroma větší než bělohorská.

Již na začátku ledna 1742 přebudovaná rakouská armáda osvobodila Horní Rakousko, vpadla do Bavorska a obsadila Mnichov. 17. května 1742 se pruské a rakouské vojenské síly utkaly v bitvě u Chotusic na Chrudimsku, a přestože habsburská armáda prohrála, dosáhla obnovení politických rozhovorů. 28. července 1742 byl podepsán berlínský mír, který sice znamenal definitivní ztrátu Slezska, ale na druhé straně odchod Friedricha II. z bojiště.

Poté mohla Marie Terezie napřít všechny své síly k znovudobytí Prahy, což se v prosinci 1742 podařilo. Je však pravdou, že Češi svému osvobození nijak nepomohli.

12. května 1743 byla Marie Terezie v Chrámu sv. Víta korunována na českou královnu. Mezi českými stavy panovala úzkost až strach. Vždyť velká část šlechticů v roce 1741 Marii Terezii zradila. Habsburkovna se však vůči zbabělým českým stavům zachovala velkoryse, byla však českými pány znechucena a vlastní korunovaci brala jako nepříjemnou nutnost. Názor, jaký si na českou šlechtu učinila, již nikdy nezměnila.



Nepřetržité vojenské konflikty trvaly celých osm let, všeobecný mír byl uzavřen 18. října 1748 v Cáchách. Mapa kontinentu zaznamenala jen drobné korektury. Rakousko přišlo o Slezsko, ale odnášelo si dva zisky – znovuuznání Pragmatické sankce a slavnostní potvrzení Františka I., manžela Marie Terezie, v roli německého císaře. Marie Terezie totiž, i když se její označování za císařovnu vžilo, nikdy fakticky císařovnou nebyla.

Po tvrdě nabytých zkušenostech Marie Terezie chápala, že monarchie se musí spoléhat především sama na sebe. Dočasného klidu zbraní využila k prosazení prvních tereziánských reforem.

Hlavní byla reforma daňového systému. Bylo potřeba vydržovat velmi početnou armádu a splácet vysoký státní dluh. Reforma daňového systému znamenala výrazné posílení centra. Tyto hluboké zásahy do státní struktury se však vůbec nedotkly Uher, zde hrál roli i vděk za pomoc v nedávné krizi i obavy z otevřeného konfliktu s věčně rebelující zemí. V této době byl nastartován dvojcestný vývoj, který o více než sto let později dospěl k rakousko-uherskému dualismu.

Po daňové reformě následovala další, znamenající de facto postátnění správy jednotlivých zemí. Znamenalo to zrušení české dvorské kanceláře ve Vídni a administrativní sloučení českých zemí s rakouskými.

V oblasti diplomacie se šéfovi zahraniční politiky Václavu Antonínu Kounicovi podařilo takřka nemožné – uzavřel alianční smlouvu s Francií. Byla to příprava na konečné řešení slezské otázky.

Rakousko však opět předešel pruský král Friedrich II. V srpnu 1756 napadl Sasko a 1. října 1756 se Rakušané a Prusové poprvé střetli v bitvě u Lovosic. To byl počátek sedmileté války, která skončila v roce 1763 a ve střední Evropě prakticky nic nezměnila. Prusko uhájilo Slezsko i své velmocenské postavení.

Konečně nastal delší čas míru a Rakousko mohlo pokračovat v další fázi odkládaných reforem. Reformy měly za úkol upevnit centralizovanou absolutistickou monarchii, z mnohonárodnostní říše vybudovat celek řízený a spravovaný jedním ústředím.

Jednou z nejdůležitějších reforem byla reforma školství. Byla zavedena povinná školní docházka, několik stupňů vzdělávání, reforma se dotkla gymnázií. Vyučovacím jazykem na hlavních a normálních školách byla němčina. Na školách nejnižšího stupně však němčina vyžadována nebyla, naopak se doporučovala výuka v mateřském jazyce.

Dále byly provedeny výrazné zásahy do trestního práva, byl reformován soudní systém, bylo dbáno na vzdělávání a vyškolení soudců.

Dalšími reformami byla reforma mincovní a měnová, sjednocení vah a měr, reforma zemědělství, reforma poddanská, vydání robotního patentu. Byl podporován i rozvoj manufaktur.



Novinka z roku 1750 – státní pošta zavedla rychlíkovou přepravu osob a zásilek. Na české a rakouské silnice vyjely první pohodlné pérované vozy, tzv. diligence. V témže roce byla s pomocí diligencí propojena Praha a Vídeň.

Po roce 1763 se z Marie Terezie stávala jiná žena. Uvědomovala si, že stárne, dostavovaly se deprese z vojenských neúspěchů, které zažila a po marných zápasech o Slezsko se z ní stala pacifistka.

V roce 1765 ji postihla další tragédie, náhle a nečekaně zemřel její manžel František I. Lotrinský. Rázem od základu změnila dosavadní styl života. Dala si ostříhat dlouhé vlasy, rozdala šaty a šperky. Do konce života nosila už jen černé šaty a vdovský čepec. V roce 1767 téměř podlehla černým neštovicím. A od té doby se její zdraví stále zhoršovalo, avšak navenek se stále jevila jako nezdolná, byť zestárlá žena, budící obdiv, úctu i respekt.

Od roku 1765 vládla společně se svým synem, císařem Josefem II. Po celou dobu jejich společného vládnutí se u vídeňského dvora odehrával urputný zápas dvou rozdílných koncepcí. Umírnění a konzervativci obklopili královnu, kolem Josefa se sdružili novotáři a radikálové. Tyto rozpory dvou lidí, kteří se zároveň milovali a zároveň měli nesmiřitelné názory, přetrvaly až do roku 1780. Dne 29. listopadu 1780 Marie Terezie zemřela. Pochována byla 3. prosince 1780 po boku svého muže v hrobce u vídeňských kapucínů.

Svět však ke skonu císařovny zůstal kupodivu chladný a lhostejný, včetně Vídeňanů, na nichž si tolik zakládala. Jediný, kdo vzdal úctyhodným způsobem čest její památce, byl paradoxně její celoživotní sok, pruský král Friedrich II.

---