Rozhovor s Josefem Weissensteinem - dlouholetým publicistou a znalcem

Josefa Weissenseina není nutné sáhodlouze představovat odborné filatelistické veřejnosti. S jeho odbornými články se sběratelé setkávají desítky let a i jeho znalecká práce je naší veřejnosti známá.

Jaké byly Vaše filatelistické začátky? V kolika letech jste začal sbírat známky a kdo byl Vaším filatelistickým učitelem či vzorem?

Svou filatelistickou kariéru jsem zahájil někdy kolem roku 1953, když jsem jednoho dne procházel s matkou kolem nově otevřené prodejny firmy POFIS na tehdejší Třídě 9. května v Jihlavě, kterou však místní veřejnost označovala jako Benešova. Za touto výkladní skříní jsem objevil dosud netušené poklady v podobě proslulých obálek s oválnými okénky, ze kterých na mě vzhlížely poštovní známky v té, pro mě, nejexotičtější podobě. Moje matka byla tehdy čerstvou vdovou a bylo těsně po měnové reformě, takže peněz nebylo nazbyt a já se tedy dozvěděl, že předmětná výloha jest pouze dekorací, a že se v tom nově otevřeném obchodě prodávají výrobky z oněch exotických zemí, jejichž známky se vyjímaly v okénkových obálkách. Přesto jsem dostal svůj první „zásobníček“ v podobě albumku na negativy fotografií rozměru 6 x 6, sestávající ze stovky průhledných a číslovaných obáleček, do nichž jsem posléze začal ukládat své nově nabyté poklady.

A kdo byl mým prvním učitelem a vzorem? Jednoznačně pan „pofisák“ František Tichý, jehož dokonce má matka požádala, aby mě přesvědčil, že vysedávání nad známkovými poklady by neměla být jediná činnost kluka školou povinného. On tak učinil, načež jsem dostal nové kolo, jež mně vbrzku právě před jihlavským Pofisem, kde „parkovalo“, bylo odcizeno.

Jste velmi aktivní i jako autor mnoha článků a příspěvků. Můžete čtenářům několik svých nejvýznamnějších prací připomenout či představit a kdy jste začal publikovat?

Můj první text byl publikován ve Filatelii č. 21/1972 a šlo tehdy o krátké sdělení, týkající se provizorních gumových razítek automobilové pošty Jihlava – Žďár nad Sázavou – Brno a zpět o jejichž existenci mě informoval můj přítel Erik Janderka, jenž byl pracovníkem poštovních kursů, a který dostal ode mě za úkol tato razítka posléze znehodnotit až budou přidělena definitivní, což se také stalo. Toto je informace nová, exkluzivně pro Váš server.

A které své práce pokládám za důležité? Především ty, jež se staly základem pro odborné posuzování některých základních vlastností poštovních cenin (papíru a barev). Za všechny uvádím jedinou, a to: „Luminiscenční vlastnosti papíru čs. známek vydaných po roce 1945“ (Filatelie č. 12 a 13/1981, příloha Filatelistické sešity s. 127 – 133). Dále všechny poštovně historické texty, které jsem napsal po vynucené, podnikáním vyplněné třináctileté odmlce, v nichž jsem se pokusil přiblížit filatelisticky pojatou „poštovní historii“ úrovni publicistiky numismatické. Na tomto místě se laskavému čtenáři omlouvám citací Mistra: „skromnost musí jít někdy stranou, je-li to třeba“. Přijměte, prosím, krátké vysvětlení: poštovní historie není oborem samoúčelným. Sbírání různých atributů poštovního provozu může sice být pro někoho zajímavá činnost, ale přece jen se domnívám, že záležitost by měla být posuzována z hlediska obecného historického kontextu. Svévolně pojatá poštovní historie bez argumentů, resp. s evidentně chybnými argumenty vede mnohdy k textům, které lze označit za (mírně řečeno) amatérské.

Máte ještě nějaký další publikační záměry?

Několik zásadních textů z oblasti poštovní historie popřevratového období 1919 – 1920 Přikarpatské (Podkarpatské) Rusi je již napsáno v čistopisu, nicméně šetřím si je do připravované monografie. A v ní je právě můj základní publikační záměr. Připravujeme totiž pro vydavatelství Pofis, pod mou redakcí a v součinnosti s Poštovním muzeem, třísvazkový komplet Monografie poštovní historie popřevratového období 1918 – 1920. Tento publikační záměr se nachází ve stádiu ranného rozpracování, kdy nejdříve bylo nutné připravit ideový záměr publikací, následovala příprava synopsí, dále jejich schválení vydavatelem a projednání s pracovníky Poštovního muzea a konečně sestavení autorského kolektivu. Nyní se nacházíme ve stádiu rešerší a přípravy podkladů pro jednotlivé kapitoly.

V současné době mám připraven v čistopisu jeden důležitý text o předběžných známkách pro Filatelii. V průběhu března hodláme ještě provést s mým spolupracovníkem Ing. V. Křížkem některé digitální úpravy připravených mapek. Ročně zvládám realizovat průměrně tři rozsáhlejší práce (nyní jich bude v souvislosti s přípravou monografie popřevratového období asi méně). Na svůj prázdninový pobyt na rodinné chalupě mám již připraveno ke zpracování jedno mimořádně zajímavé poštovně historické téma (zatím neprozradím jaké), pro něž jsem již získal potřebnou literaturu, provedl přípravné práce a zakoupil v zahraničí sbírku celistvostí jednoho z významných protagonistů daného oboru.

Jaký je Váš názor na dnešní mládežnickou filatelii? Ukazuje se, že na internetu funguje velké množství mládežníků, ale nemají potřebu se organizovat a vstupovat do KMF. Myslíte, že by se s tím dalo něco dělat?

Přemýšlím, jak uchopit tuto otázku, aby odpověď měla smysl? Asi takto: společnost se nachází v období totálního přerodu, jenž lze srovnat snad jen z obdobím po vzniku knihtisku. Dosavadní struktury ztrácejí postupně svoje opodstatnění a nové je dosud nestačily nahradit. Priority mládeže se mění pochopitelně dynamičtěji než naše, kteří jsme vyrůstali v zajetí jiné hierarchie hodnot a tudíž my dříve narození nejsme schopni a ochotni tuto skutečnost vzít na vědomí. Stejně tak se mění i instituce pošty. Přeprava tištěných informací ztrácí postupně svoji důležitost, pošta navíc postupně ztrácí tzv. výhradu, za čas přijde její privatizace, poštovní ceniny, které jsou dnes státními ceninami tuto prioritu ztratí a masové sběratelství tohoto typu filatelie rovněž logicky ztratí smysl. Navíc, vydavatelé katalogů se předhánějí v tom, kdo má publikováno více nejrůznějších „specialit“, pošta je v tom zdárně podporuje svými nejroztodivnějšími vydavatelskými počiny a sběratel, jenž má potřebu „vysbírat“ vše co existuje, na to všechno „harampádí“ prostě finančně nestačí. Tím spíše mládežník, jenž má dnes možnost využít množství jiných volnočasových aktivit. V dobách mého děda byla pouze ta filatelie a započal biograf, otec měl k dispozici už i rozhlas, za mě přibyla televize a dnes bych se již asi ani nedopočítal. Je třeba tento stav vzít na vědomí a pokusit se získat své bližní mládežníky, aby se ujali našich sbírek alespoň jako zboží, které lze prodat. A bohužel, vsadím své nové modré botky, koupené v e-shopu, že sbírky složené ze současných poštovních cenin nezrealizují naši mládežníci ani za nominál, čímž se dostávám k odpovědi na další otázku.

Organizovaná filatelie se potýká s problémem úbytku jejích členů. Máte nějakou představu, či nápad jak řešit tuto situaci?

Podle mého názoru skutečná filatelie se již v blízké budoucnosti stane stejně exkluzivním oborem, jako jsou jiná sběratelská odvětví. Bude se co do odborné úrovně profesionalizovat, resp. stane se prostředkem k tezauraci kapitálu.Vždyť výnos špičkových filatelistických položek je dnes vyšší než 10 % ročně. Tento typ sběratelství ovšem bude vyžadovat kromě vysoké odbornosti i značné finanční zabezpečení. Je logické, že pošta nemůže preferovat několik stovek filatelistických odborníků, ale orientuje se a bude se orientovat na desítky tisíc příležitostných zákazníků, kteří kupují jen ty poštovní ceniny, které je osloví a nebudou přitom cítit potřebu jejich katalogové kompletace. Tací sběratelé ovšem ke své činnosti nepotřebují být nějak organizovaní, a to tím spíše, že organizovaná filatelie jim dnes nenabízí žádné nadstandardní výhody, snad kromě černotisku, který si ovšem mohou za pár destikorun pořídit i mimo SČF. Domnívám se, že jediným receptem na udržení členské základny a získání nových zájemců o členství v SČF je nabídka nějakého „nadstandardu“, který by kompenzoval hodnotu členského příspěvku. To myslím dobře pochopil i vydavatel časopisu FILATELIE. Masová organizovaná filatelie je bohužel hudbou minulosti.

Váš nejsilnější zážitek z výstav? Který exponát Vás osobně nejvíce zaujal a proč?

Ve dvou předchozích odpovědích jsem se musel profilovat jako negativista. Je mně líto, že tak musím učinit i potřetí. Na filatelistických výstavách mně dráždí jejich „soutěžní“ charakter. Je to anomálie, kterou, myslím, v jiných sběratelských oborech nenajdeme. Dále mě vyvádějí z míry nejrůznější „kýče“, které porota takové „soutěže“ nedokáže nebo není ochotná jako kýče posoudit, např. naprostá většina položek tzv. skautské pošty z r. 1918. Ale zvláště mě irituje skutečnost, že požadavky na estetiku exponátu mají větší hodnotu než jeho autenticita. Jsem pobouřen, kolik celistvostí bylo „upraveno“ v zájmu jejich „estetické“ hodnoty. Navíc, širokou veřejnost nezajímá nějaká specifická filatelistická odbornost spočívající např. v polygrafickém studijním zpracování nějaké známky či celiny s „vysokým stupněm badatelské práce“, ale atraktivní témata, k jejichž dokumentaci je třeba využít i nefilatelistický materiál. Výše uvedené záležitosti mě dokážou rozladit natolik, že cítím často újmu na svém chatrném zdraví. Ale abych byl i trochu pozitivní: na filatelistických výstavách jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s lidmi, se kterými by se mně to asi nikdy nepodařilo (a to je ten nejsilnější zážitek). Jeden příklad za všechny: v roce 1978 na Světové výstavě Praga jsem měl velmi dlouhý a pro mě mimořádně cenný rozhovor s Prof. FAMU, Ing. Lubomírem Linhartem, významným pracovníkem 2. odboje, po r. 1945 ředitelem Čs. filmu, etc., etc. Ale hlavně, za Slovenského národního povstání, zodpovědným redaktorem povstaleckého „týždenníku pre politiku, kultúru a hospodárstvo“ Nové slovo. Šlo o týdeník, který proslul svou červenou výplatní nálepkou. A právě v 70. letech se v Praze na burze u Nováků objevily tyto nálepky v původních tiskových listech na bílém papíru. S profesorem Linhartem jsem probral jeho „slovenskou“ anabázi a nechal se přesvědčit, že tyto nálepky nikdy nebyly (ani zkušebně) tištěny na bílém papíru, neboť bílý papír s lepem nebyl tehdy k dispozici. Nicméně tyto bílé nálepky mají stejné charakteristiky tisku, jako ony červené a tak se zdá, že tisková destička o osmi nálepkových polích se zachovala minimálně do 70. let minulého století.

Byl jste nebo stále jste aktivním vystavovatelem? Se kterým exponátem jste získal největší ocenění?

Asi Vás překvapím když řeknu, že nejsem sběratel, alespoň ne ve smyslu systematického sbírání, a už vůbec ne vystavovatel. Jen jedenkrát v životě jsem si vytvořil pro sebe „exponát“ k obrazu svému, jenž by ovšem byl i na okresní výstavě diskvalifikován, neboť ani vzdáleně neodpovídal kritériím, která jsou na filatelistické exponáty kladena. Měl název „Dějiny cyklistiky“ a obsahoval nejen materiály poštovně historické, ale i cyklistické medaile, jež v pravěku cyklistiky byly připínací na závodníkův dres, v českých zemích obvykle zdobeny českými granáty. Dále zde byly zastoupeny historické rámové firemní, resp. typové štítky, které v té době bývaly kovové a neobyčejně krásně barevně provedené. Exponát samozřejmě obsahoval i nejrůznější historické tiskoviny. Jsem si dodnes jistý, že podobný tématický exponát by zaujal běžného návštěvníka výstavy neskonale více, než sebelépe vypravený studijní exponát ověnčený velkou zlatou medailí. Každý kdo mě zná samozřejmě ví, že nemám nic proti studijním exponátům ověnčeným velkými zlatými medailemi, samozřejmě za předpokladu, že jejich hodnocení odpovídá mé hierarchii filatelistických hodnot. Budeme-li však mít ambici získávat pro sběratelství širší okruh zájemců, nebude v budoucnosti efektivní postupovat podle vžitých filatelistických výstavních scénářů.. Nehovořím o světových výstavách, jež slují specifickou propagací a obsahují světové rarity, které mají obecnou proslulost a běžný návštěvník i nefilatelista je touží spatřit. Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět Modrého Mauritia, že? Všimněte si prosím, že píšu Modrého verzálkou. Tudíž nejde jen o modrou známku, ale o fenomén pro nějž neplatí běžná měřítka.

Z jakého filatelistického přírůstku jste měl v životě největší radost?

Odpověď na tuto otázku je pro mě jednoduchá. Šlo o otisky rytin první emise Kroje, které jsem získal v době, kdy se o těchto věcech nedoporučovalo ani mluvit, natož je vlastnit. Tehdy jsem jimi byl tak nadšen, že jsem o nich publikoval krátké sdělení (viz Filatelie č. 6/1976, s. 177).

Jako znalec komise znalců SČF pro obor ČSR II narážíte na jaké nejvíce nebezpečné padělky v tomto období?

V oboru československých známek vydaných od r. 1945 stále jde nejčastěji o chemické a fyzikální změny barev obrazu, resp. o odstraňování barev z obrazu známek a o luminiscenční úpravy známkového papíru. Nejnebezpečnější v tomto segmentu stále zůstávají tzv. Buryškova falza luminiscence papíru výplatních známek emise Hrady vyrobená přeměnou známek vytištěných na papíru –bp-, transformovaných na –oz- za použití autentického opticky zjasňujícího prostředku typu RYLUX.. Jeho „archové obtisky“ u hlubotiskových známek (neotypie) jsou zcela dokonalé a falza „zkusmých tisků“ emise Moskevské dokázala svého času „napálit“ i nejvýznamnějšího vystavovatele československých známek z období let 1945 – 1953, jakož i bývalého dlouholetého vedoucího samostatného oddělení známkové tvorby někdejšího FMS.

Kde jste získal takové rozsáhlé znalosti ohledně všeho, co se týče papíru známek ČSR II. a chemických padělků? Je to neúnavné studium nebo i nějaká zajímavá literatura, kterou byste mohl doporučit i ostatním zájemcům?

Ačkoliv jsem stále členem klubu filatelistů „Vysočina“ v Jihlavě, žiji již několik desítek let v Pardubicích. Tam jsem zakotvil proto, že jsem zde studoval VŠCHT (dnes transformovanou na Univerzitu Pardubice). Tuto školu jsem šel studovat již s ambicí, stát se později filatelistickým znalcem, na čemž jsem systematicky pracoval v podstatě od ukončení svých studií. Usilovně jsem hledal odbornou literaturu z oborů chemie barviv, papíru a lepidel, dále z oboru polygrafie, restaurování a kriminalistická expertiza. Krátce po dostudování VŠCHT jsem se seznámil s Dr. Ing. Zdeňkem Večeřou, vynikajícím filatelistou, předobrým člověkem a významným chemikem, jenž pracoval na tehdejším ministerstvu průmyslu a měl shodou okolností v gesci pardubickou VHJ Unichem. A protože pod Unichem náležel i VÚOS (Výzkumný ústav organických syntéz) a SODB (Sdružení pro odbyt dehtových barviv) měl sem Dr. Večeřa nejen volný přístup, ale byl vlastně jejich nejvyšším nadřízeným. Navíc ve VÚOSu pracoval můj tchán, manželka zase v SODB, takže jsem měl otevřené dvéře nejen k příslušným kolegům, ale i k přístrojové technice používané ve výzkumu barviv a opticky zjasňujících prostředků. Později bylo SODB transformováno v organizaci OSTACOLOR a zde byla zřízena referenční laboratoř pro celou RVHP, v oboru koloristiky, jejímž šéfem byl můj spolužák z VŠCHT. Dodnes vzpomínám na vojenské cvičení u chemiků, které jsme spolu absolvovali a po celou dobu řešili otázky známkových barev.

Pokud jde o známkový papír, zde byly zdrojem informací KRPA (Krkonošské papírny) a TAPA (Táborské papírny). V těch prvních se známkový papír vyráběl a působil zde jako technolog jeden můj student z VŠCHT, ke kterému jsem zajížděl na konzultace v rámci svých služebních cest, do těch druhých, kde se papír opatřoval lepem, jsem zajížděl jako funkcionář VTS (Vědeckotechnická společnost). Kromě toho jsem byl ve styku s příslušným úřadem německé spolkové pošty v Darmstadtu, kde bylo odborné pracoviště, které se zabývalo mimo jiné vývojem známkového papíru. Materiály, které se týkaly vývoje československého známkového papíru jsem měl k dispozici prostřednictvím význačného filatelisty a pracovníka FMS Ing. Aloise Myslivečka. To je jen velmi stručný výčet zdrojů informací. Bylo by jistě zajímavé líčit některé konkrétní znalecké kauzy, ale to by nebylo na rozhovor, ale na dobrodružný román.

Můžete nám prozradit i něco z Vaší znalecké kuchyně, jaký by měl být základní postup pro posuzování pravosti známek? Víme, že znalci svoje postupy tají, z oprávněných obav před padělateli, ale přesto dochází ze strany znalců k nemálo omylům:

Neexistuje žádný paušální návod. Ale abych navázal na svou předchozí odpověď, dám „k lepšímu“ jednu zajímavou kauzu:

V časopisu Merkur publikovali v roce 1970 (s. 157) S. Žampach a P. Gebauer studii Barevná záhada nebo další chybotisk? Šlo tehdy o výplatní známku s portrétem A. Jiráska, Pof. 507 v modré barvě obrazu, která byla zjištěna s otiskem denního razítka jednoho pražského poštovního úřadu. Svatopluk Žampach si tehdy přizval na pomoc studenta chemie Petra Gebauera (současného špičkového filatelistického badatele) a došli k závěru, že tuto známku nelze získat přebarvením z běžného barevného odstínu. Protože jsem měl jisté pochybnosti, provedl jsem v letech 1973 a 1974 důkladný filatelistický a chemický rozbor dané známky. Připravil jsem si tři škály kapalných činidel, každou o deseti vzorcích, a to oxidačně-redukční, acidobazickou a škálu rozpouštědel o různé polaritě. Smyslem bylo vyzkoušet, zda a jak bude barva jednotlivých běžných odstínů známky s těmito činidly reagovat. Tyto škály jsem posléze používal jako testry i ke zkouškám dalších známkových barev u nichž jsem neznal jejich chemické složení. Zjistil jsem, že jeden z odstínů známky Pof. 507 reaguje s jedním z činidel ve škále za vzniku modré barvy. Vždy šlo pouze o známky stejného odstínu za použití jednoho typu činidla. Roztok, který po interakci se známkou vznikl jsem podrobil chromatografické analýze a vlastní, tentokrát již modré známky jsem připravil k otestování tzv. nedestruktivními metodami a požádal jsem Dr. Večeřu, aby přivezl do Pardubic na porovnání autentickou modrou známku. Tak se i stalo, Dr. Večeřa přivezl dokonce 2 exempláře a společně jsme putovali do VÚOSu (viz odpověď na předchozí otázku) na oddělení AFYLA (analyticko-fyzikální laboratoře). Zde se nás ujal špičkový expert na elektronová spektra M. Nepraš (Prof. Ing. Miloš Nepraš, DrSc. – pozdější vedoucí katedry organické technologie na chemicko-technologické fakultě UPce), jenž se právě v té době bavil spektrální analýzou okvětních lístků různých druhů macešek a provedli jsme spektrální analýzu Večeřových originálů a mnou vyrobených „padělků“ v různých oborech aktivačního záření. Výsledkem byla skutečnost, že Večeřovy originály a moje „padělky“ vykazovaly ve všech charakteristikách stejné vlastnosti. A to je právě důvod, proč se tato významná odchylka barvy nedostala do sběratelských katalogů. Dosud totiž nikdo nepředložil parametr, jenž by dokázal jednoznačně oddělit „zrno od plev“. Koho tato anabáze zajímá blíže, odkazuji na svůj text „Modrý“ Jirásek – konec záhady? (Filatelie 17/1975, s. 522 – 523).

Setkáváte se s případy, kdy nelze stanovit pravost zkoumaného materiálu? Myslíme tím např. celistvosti, kdy se známky znehodnocovaly třeba škrtem pera a škrty byly pouze v oblasti známky-tedy nezasahovaly do obálky. Dá se v tomto případě zodpovědně určit, zda známka byla nalepena třeba v roce 1850, nebo o sto let později, pokud je známka pravá a obálka pochází z odpovídající doby?

Případ, kdy nebylo dosud možné stanovit pravost je popsán v předchozí odpovědi. Jde o případ, kdy dosud nebyl nalezen parametr, který by jednoznačně odlišil originál od falza. To ovšem neznamená, že by takové odlišení nebylo v budoucnu možné, pokud by byl objeven takový parametr (znak pravosti). Pokud jde o použité inkousty, zde má kriminalistika vypracované osvědčené metody na posouzení inkoustů různého chemického složení. Jde o to, že v určité době některé inkousty ještě neexistovaly.

Blíže viz moje studie Zjišťování pravosti předznámkových dopisů z čs. území (Filatelie 7/1978, s. 202 – 204). Expertiza je založena na skutečnosti, že anilinový inkoust současného složení se používá teprve od počátku 20. století.

Máte zkušenosti s padělky lepu vybavené dodatečně značkami již nežijících znalců?

Ano, mám. U československých známek vyrobených od r. 1945 jde o padělky lepu na bázi PVAl (polyvinylalkohol), tzv. tropický lep, jenž se zkušebně použil i na známkovém papíru tuzemské provenience a byl aplikován na dovozovém papíru z Velké Británie. Protože se tento papír neosvědčil, zůstalo pouze u jeho zkoušek na několika známkách, z nichž se do poštovního provozu dostala s určitostí pouze jediná (Pof. 2111), možná i Pof. 1678, ale tím si nejsem jistý. Určitě se do poštovního provozu nedostaly známky tištěné na britském papíru (Pof. 1975 a Pof. 2029), neexistují tedy jako poštovně použité.

„Padělky“ lepu za účelem výroby „svěží“ známky, nikoli za účelem výroby známkové odchylky je ovšem kapitola sama o sobě, ale v tomto případě jde o tzv. reparaturu známky, která není odchylkou, ale je poškozením známky. Do této skupiny řadím i ostatní soukromé zásahy typu soukromých přetisků. V takovém případě jde rovněž o poškození známky v duchu znění poštovního řádu.

Jaké máte poznatky s „přezoubkováním“ některých našich známek?

U československých známek vyrobených od roku 1945 jde jen o falšování násobné perforace. Přezoubkování je typické pro knihtiskové období 1. republiky, kdy bylo používáno větší množství perforačních soustav, některé u určité známky jen výjimečně, když bylo třeba doperforovat nějaký zapomenutý arch nebo při poškození právě běžně používané perforační soustavy, resp. pro doperforování krajových řad či sloupců archů, kde poslední úder (udery) buď nebyl proveden, nebo byl proveden chybně (byl „ujetý“).

Pokud jde tedy o perforaci z tohoto období dost dobře nechápu jak je možné, že Společnost sběratelů knihtiskových známek se zabývá důsledně pouze tiskem a nikoliv perforací. Je pro mě nepochopitelné, že dosud nejsou přesně zmapovány hřebenové soustavy, kde problém je vcelku jednoduchý. Sám jsem jako svou znaleckou práci zmapoval perforační soustavy použité v londýnské tiskárně De la Rue při zoubkování londýnské emise. Na tuto epizodu svého bádání mám zajímavou vzpomínku:

V době, kdy jsem připravoval svou znaleckou práci, mě oslovil kolega Dr. Bárdoš z Lipan nad Torysou, abych prozkoumal jednu jeho dvacetihaléřovou známku londýnské emise se spodním properforovaným okrajem, kterou přede mnou zkoumali (v abecedním pořadí): Ing. Karásek, Ing. Kulda, DrSc., L. Novotný a Ing. H. Ondrášek a nedokázali se shodnout oč šlo. V té době jsem již věděl, kterými z pěti použitých perforačních soustav byla zoubkována dvacetihaléřová známka a přesně jsem znal vzájemnou konstelaci perforačních otvorů onoho pole v případě, že jde o obrácenou (inverzní) hřebenovou perforaci. Když jsem Bárdošovu známku prostudoval, s naprostou jistotou jsem mohl konstatovat, že jde o první známý případ inverzní hřebenové peforace u londýnské známky 20 h. Později stejným způsobem postupoval JUDr. Ing. F. Beneš u hodnoty 2 Kč a potvrdil tím první známý případ OHZ u této známky. Své poznatky jsem shrnul do studie (viz Objev po 35 letech, Filatelie 20/1979, s. 616 – 617).

Někdy v roce 2005 se ve Filatelii, Merkur-Revue a Zpravodaji SSČSZ velmi řešila 13 K Košická 1945. Šlo o to, zda se jedná o barevný chybotisk nebo padělek, o čemž se dohadovala filatelistická veřejnost. Jsou takovéto spory ve filatelii přínosné? Sám se přiznám, že osobně si vždy z těchto článků vyberu to nejdůležitější a to jak rozeznat padělky a ostatní beru s nadhledem, ale osobně si myslím, že to přínosné je pro každého zájemce o studium našich známek. Váš názor na ony padělky a další otázky kolem tohoto?

Většinu padělků je možné odhalit na základě nasbíraných zkušeností. K odhalení dalších potřebujete jakýsi „šestý smysl“ a konečně k odhalení některých falz potřebujete navíc profesionální znalosti. Jak to dopadne, když máte pouze profesionální znalosti, ale chybí Vám zkušenosti ze znalecké praxe jsme si mohli ověřit právě na Vámi uvedené kauze, když o posudek byl požádán filatelista – chemik bez znalecké praxe. Dovolte mi v této souvislosti krátkou úvahu:

Dnešní doba tzv. informační společnosti přinesla jeden zajímavý rys, totiž skutečnost, že každý se může vyjádřit ke všemu. Vzniká tak inflace názorů kohokoliv na cokoliv, z nichž naprostá většina není podpořena argumenty, nebo je charakterizována argumenty chybnými. Názor dnes platí více než argument, neboť bývá zpravidla jednodušeji vyjádřen a k jeho formulaci nepotřebujete odborné znalosti. V jakékoliv odborné sféře by šlo o katastrofu. V běžném životě však pouze demokracie ztrácí svůj původní smysl a stává se informační anarchií. Ve skutečně dobře fungující odborné sféře se chybné informace „vyplaví“ odbornou diskuzí, eventuálně pomocí lektorace příspěvků. Je nepravděpodobné, že do problematiky dejme tomu operace apendixu, bude v diskuzi zasahovat řezník, či do výroby jitrnic profesor chirurgie. Oba dva se sice vyznají v břišní dutině, ale každý ji pohříchu vnímá z jiného zorného úhlu. Ve filatelii je tomu jinak. Lektorace textů se vytratila do nedohledna a odborná diskuze se zvrhla v pouhé názory zúčastněných. Zcela nedávno jsem pracoval několik měsíců na textu tak, aby obsahoval co nejvíce logických argumentů. Mému oponentovi pak stačila jediná větička: „chci [Weissensteinovi] za jeho sepsání poděkovat, byť s jeho stanovisky a interpretacemi prezentovaných dokumentů v žádném případě nesouhlasím“. Bez jednoho jediného argumentu a redakci to vůbec nepřipadlo divné, ba podezřelé. Neboť kdo nesdělí žádný argument, tak jej asi ani nemá. Taková „odborná diskuze“ pak ztrácí smysl. Ale zpět k oné košické známce 13 K.

Kauza započala články P. Pittermanna a F. Beneše které publikovali ve Zpravodaji Společnosti sběratelů československých známek (dále jen ZSSČsZ). Dále jsem se k této záležitosti vyjádřil na stránkách ZSSČsZ i já, a to v neprospěch pravosti košické známky 13 K v růžové barvě. Na tyto články reagovali pánové Bělina a Sedlák textem ve prospěch pravosti známky. Redaktor ZSSČsZ mně tento text poslal k vyjádření a protože jsem s jeho závěry nesouhlasil, napsal jsem svoje vyjádření. Redaktor Fronc pro jistotu kauzu uzavřel a ani Bělinův a Sedlákův text, ani moje vyjádření nepublikoval. Po čase vyšel zmíněný Bělinův a Sedlákův článek v Merkur-Revue. Cítil jsem povinnost nabídnout redakci Merkur-Revue i moje vyjádření s opačnými závěry a proto jsem jej zaslal k otištění. Nějakou dobu jsem na otištění čekal, ale když nepřicházelo, předal jsem text k otištění do Filatelie. Podle mého názoru smyslem propagace „pravosti“ této „růžové“ varianty bylo obhájení komerčního zájmu. Vždyť nejméně jeden arch této známky byl jako chybotisk prodán sběrateli do Kanady. Samotnou diskuzi o „pravosti“ této známky pokládám z odborného hlediska za natolik absurdní, že mám dodnes z celé kauzy nepříjemný pocit (viz můj text Košické 13 K: detektivka – a její rozuzlení, Filatelie 2/2007, s. 12 – 15).

Kterých znalců si nejvíce vážíte?

Těch, kteří udělali nejméně chyb a pokud nějakou udělali, dokázali se k ní přihlásit. V pořadí podle data narození: Hirsch, Mrňák, Beneš. V budoucnu sázím na Arbeita, jenž měl vcelku dobrého mentora a ten měl zase štěstí na výjimečného mladšího kolegu.

Který znalec Vás zasvětil do „tajů“ znalectví? Nebo jste všechny svoje znalecké poznatky získal vlastním samostudiem?

Nikdy mě nikdo do filatelistického znalectví nezasvěcoval. Můj přístup ke znalectví je, myslím, jiný než u ostatních znalců. Všichni, které znám, se znalci stali jako pokročilí sběratelé. Já jsem na to šel „přes chemii“ a „přes polygrafii“.

Jaký vztah jste měl k J. Karáskovi? Jaký je Váš názor na tohoto znalce dnes?

Můj vztah k Jendovi byl přátelský. Bohužel, stal se obětí své výjimečnosti. Když je někdo delší čas „jednička“ tak ztrácí pud sebezáchovy, a to je začátek konce.

Jaký máte pohled na znalectví u nás a co by se mohlo zlepšit k lepšímu?

Pokud jde o soudní znalce se specializací pravost a jakost poštovních cenin, doporučil bych, aby podmínkou pro získání tohoto statutu byla garance alespoň dvou již kvalifikovaných členů znaleckého sboru nebo garance SČF, který má zřízenou komisi znalců. V tomto druhém případě to je však úvaha s otazníkem, neboť si nejsem jistý, zda SČF vyhovuje kritériím novely zákona o znalcích a tlumočnících, podle kterých by mohl fungovat jako znalecký ústav.

Pokud by SČF nemohl fungovat jako znalecký ústav ze zákona, pak by bylo asi vhodné, aby vytvořil komisi expertů, kteří by ovšem nemohli vykonávat znaleckou činnost jménem SČF podle zákona o znalcích a tlumočnících, ale vykonávali by pouze poradenství, kde atesty a znalecká signa na předmětech sběratelského zájmu by měly pouze hodnotu osobní garance příslušného experta, který by vykonával činnost podle živnostenského zákona. Tato otázka musí být vyřešena do konce roku 2013, kdy vyprší účinnost příslušného článku předchozího znění zákona o znalcích a tlumočnících. Pokud by SČF měl i nadále postavení znaleckého ústavu, bylo by vhodné, aby se komise znalců vrátila ke dvoustupňovému znaleckému řízení. Podle mého názoru jsou v současné době kvalifikační požadavky na řádného člena komise znalců nedostatečné.

Navštívil jsem Vaše stránky firmy PARFILEX, která se specializuje na nože a jejich ošetření. Ze starších čísel Filatelie si matně pamatuji, nebyla to i jednu chvilku i filatelistická firma? Můžete nám o obou aktivitách něco říci?

Původně byly PARFILEX AG.. a PARFILEX Hobby založeny jako sběratelské firmy, přičemž ta prvně jmenovaná byla orientována na filatelii. Brzy však nastalo období, kdy v Pardubicích existovaly paralelně čtyři filatelistické firmy, což je na město střední velikosti neúměrně mnoho, pokud by se ovšem nevěnovaly tzv. „velké“ filatelii s dosahem na celou republiku, resp. i do zahraničí. Je třeba si uvědomit, že v té době na počátku 90. let ještě nebyl rozšířen internet. Vzhledem k tomu, že efektivita podnikání v „malé“ filatelii byla nízká, byl PARFILEX AG.. transformován na obchodování s nožířským zbožím formou velkoobchodu s dovozovým sortimentem a PARFILEX Hobby se orientoval na obchod se sběratelským materiálem obecně, zvláště s automobilovými a železničními modely, které v Pardubicích nebyly zastoupeny. Filatelie a numismatika začaly hrát jen okrajovou roli. V tomto období jsem se odborně věnoval chladným zbraním o nichž jsem publikoval i články v oborových časopisech. Vytvořil jsem rovněž snad největší knihovnu o chladných zbraních v tuzemsku. Vůbec jsem nepočítal s tím, že se vrátím zpět k filatelii. Osud to však zařídil jinak. O příčině tohoto obrácení však nechci hovořit.

Jaké máte plány do budoucna a chcete něco vzkázat našim čtenářům?

Pokud jde o filatelii, byl bych rád, když by se podařilo dokončit alespoň dva ze tří plánovaných svazků monografie poštovní historie popřevratového období a chtěl bych přitom ještě stihnout sepsat odborné texty, které mám v plánu.

Pokud jde o vzkaz Vašim čtenářům, nejsem příznivcem planých verbálních cvičení, takže na závěr něco užitečného, co mně kdysi sdělil můj vzácný filatelistický přítel Zdeněk Večeřa:

„Pepíčku, pamatuj, že když jsem rozvažoval zda koupit, či nekoupit, obvykle jsem udělal chybu, když jsem nekoupil, ale nezapomeň, že když něco koupíš, budeš to chtít někdy v budoucnu taky prodat“.

Toto moudro mně posloužilo nad všechny peníze, doufám, že poslouží i Vám.

Děkujeme za rozhovor a vyslovujeme mnohé díky a podporu při další práci.

Za redakci Infofila.cz - Zdeněk Jindra a Jaromír Petřík