Zpravodaj 3/2007: Tajemství šifry Jindry S.

Vzpomínka Rudolfa Fischera k 110. nedožitým narozeninám umělce.

Ovšemže: Jindra S. = Schmidt. Zcela očividně účelová konfrontace českého a německého jména populárního rytce známek a bankovek Jindřicha Schmidta (*24. 6. 1897 – †12. 3. 1984). Touto signaturou definoval a zvýrazňoval své češství. Přeměnu z německého příjmení na české jméno odůvodnil dost svébytně: „V cizině si budou myslit, že nám známky dělají ještě pozůstalí Němci.“ Vadila mu německá jména grafiků české rytecké školy - Goldschmieda, Wolfa, Seizingera, Heinze. Svérázný experiment, který mu rozmlouval i Max Švabinský, oficiálně posvětil editor známek - na bankovkách si to dovolit nemohl. Bylo v tom cosi zarputile umíněného, co bylo poznamenáno poválečnou dobou nenávisti k Němcům. Jenže skutečnost byla jiná, než veřejně publikoval – trápily ho daleko hlubší a skryté osobní důvody. Právě o tomto tak neobvyklém postoji se třicet let nic nevědělo. Československá známka počeštěný podpis pod rytinami přijala a Jindřicha Schmidta, téměř jedinou z hvězd své rytecké generace, proslavila.


Původně byl dřevorytcem, xylografem. Životně oddán však byl ocelorytině. A tutéž oddanost uplatnil ve všem, co svým způsobem cílevědomě podnikal a dosáhl v praxi. Patriot, nadšenec, s pocitem výjimečnosti svého rytectví, technické a řemeslné dokonalosti. Zvlášť struktura celoživotního zaměstnání - jeho pracovitost a vypěstovaný vztah k umění určovaly jeho schopnost cítit se nejpovolanějším. V tomto směru využíval, ale i ovlivňoval technologii a výrobní způsoby, bez kterých se naše známka neobešla a bez nichž by se ani on nestal uznávaným specialistou polygrafie. Současně s povinnostmi v tiskárně bankovek potvrzuje své mistrovství v umění rytiny. Stejně jako bankovky prezentuje známky podle předloh a modelů – původních originálů výtvarných umělců nebo podle fotografií a jiných vzorů. Již tehdy byl z titulu své funkce faktora ryteckého a galvanoplastického oddělení neomezeným mocipánem všech rytců státních cenin.

Ale zároveň byl – a to se tutlalo – nepřímým samovládcem rytců poštovních cenin. Tento poněkud zvláštní vztah, dodnes také nepříliš známý, se skládal z mnoha navzájem se doplňujících poloh spolupráce mezi tiskárnou bankovek a poštovní správou. Tu představoval pověřený emisar známek Jaroslav Zavřel, můj předchůdce. Původem poštovní úředník zajímající se o umění a filatelii, o výtvarné umělce a známky, což byla dostačující odborná výbava. Ale zkušenostmi z jejich výroby a rytectví příliš nedisponoval, tuto pomoc mu poskytl poradce a dlouholetý přítel Schmidt. Spolu překonávali všechna úskalí, ale ne vždycky se dalo odhadnout, jak tomu bylo doopravdy. Pro rytce bylo nejdůležitější, že dosáhl značného vlivu a získával i mnohé osobní výhody. Aspoň tak to potvrzují některé dokumenty. Bez zajímavosti nejsou jeho enormní požadavky na zvýšení honorářů předkládaných v účtech k proplacení. O jejich přiměřenosti rozhodoval Zavřel. Často se dostával do komplikovaných a protikladných situací: aby hájil zájmy vydavatele a zároveň svého přítele. Například v roce 1954 Schmidtův celkový honorář činil 88 300 Kčs, ale Zavřel ve výkazu uvedl pouze 52 400 Kčs. Bylo tomu tak asi proto, že honoráře ostatních rytců byly nesrovnatelně nižší: B. Roule 37 200, B. Housa 31 300, J. Švengsbír 27 700, J. Goldschmied 26 700 Kčs a Schmidtovi podřízení rytci v tiskárně cenin L. Jirka 18 800 a J. Mráček 17 700 Kčs. Nikdo se nad tím ani nepozastavil. Dokud to u Zavřela nepřesáhlo určité meze.


Pozoruhodný je příklad již z roku 1947, kdy referent ministerstva pošt J. Zavřel uvažoval zdánlivě racionálněji. Cituji z jeho spisu: „Jindra Schmidt předkládá účet na částku 16 000 Kčs za perokresbu pamětní známky T.G.Masaryk, již vypracoval podle původního návrhu profesora Svolinského. Dosavadní úroveň známkové tvorby se touto emisí nesporně zvýšila. Zásluhu o to sluší přičísti nejen profesorovi Svolinskému, ale i rytci Schmidtovi. Způsob, jakým se vyrovnává Schmidt se sebeobtížnějším výtvarným problémem, hlavně s portrétem, je pozoruhodný. Námětu neubírá na jeho výtvarné hodnotě, překresluje jej do sítě bodů a linek s pochopením záměru výtvarníkova (modelace, plasticita výrazu)“. Dále alibisticky dodává: „Honorář Schmidtův setrvává na dosavadní výši. Při poslední návštěvě Schmidtově jsme jej požádali o snížení požadované částky poukazem na to, že jde o překreslení uměleckého návrhu, jenž sám je honorován částkou o poznání nižší (Svolinský však požadoval honorář 20.000 Kčs – pozn. R.F.). Schmidt slíbil napříště svůj honorář přiměřeně upraviti. Jeho požadavek vyplývá pravděpodobně z té okolnosti, že si je vědom toho, že jsme na jeho ryteckou činnost takřka výhradně odkázáni (zvýraznil R. F.). Snažíme se proto přiměti některé navrhovatele známek, kteří ovládají ryteckou techniku (Svolinský), aby předkládali definitivní návrhy v perokresbě, čímž by odpadlo překreslování rytcovo.“ Byl to nesmysl, v praxi se nic nezměnilo (cit.): „Za vypracování perokresby známky Štefan Moyses podle návrhu Svolinského Schmidt předkládá účet na 16 000 Kčs, což jej charakterizuje jako grafika se smyslem pro umělecký výrazový účin.“ A opět je to podle Zavřela částka „přiměřená“.


Kdo však sledoval zpovzdálí, ale i zblízka úspěšnou kariéru Jindry Schmidta a neměl možnost porovnávat fakta, bude asi překvapen i některými dalšími zjištěními. Schmidtovým štěstím byla korektní pověst jediného schopného: svou práci pokládal za rozhodující vzor umění rytiny. Přičemž pro Schmidta mezi tvorbou bankovek a známek neexistovalo měření sil. Ani posuzování rozdílné kvality. Dojem z technického provedení bankovek i známek měl být pokaždé stejně dobrý. Ovšem kalkul, že chtěl zůstat osobním poradcem šéfa útvaru poštovních cenin, znamenal Schmidtovo většinou pevné, až mocenské postavení. Už ani neusiloval o členství v komisi známkové tvorby. Proč také? Vždyť s profesorem Matějčkem posuzoval nejen soutěžní návrhy známek, ale i přiměřenost příslušných honorářů (např. u emise K. Svolinského „Lidice 1947“, kterou i vyryl).

Dejme však těmto událostem, protože nejsou tak důležité, lepší a zasloužený výklad, tedy přiznání podstatných úspěchů. Téměř vše, co v letech 1945 až 1963 ze spolupráce Zavřela a Schmidta vzniklo, vedlo k dílům, která budila respekt odborníků i ve světovém měřítku. Schmidt se mj. prosadil mezi nejvýznamnější autory ryteckých portrétů. Jak vysoko stály grafické portréty takového Albrechta Dürera nad těmi dnešními v užité grafice, je nesrovnatelné. Ale o povaze rytiny, o tom, jak se její forma a způsoby podobají, věděl Schmidt (a nejen on) tolik, jako věděl Dürer před pěti stoletími. Dějiny potvrzují nezbytnost sepětí obou: staré i novodobé rytiny. Naši rytci vědí mnohé o předcházejících výtvorech grafiků, vědí tolik, jako věděl Hollar, Balzer, Döbler, Rybička, ale i Sonnenleiter, Unger, Schirnböck nebo Mignon.


Schmidt bývá mezi ostatními rytci bezesporu považován za vedoucí osobnost. Ovšem tuto svou mámivou vůdčí roli zaujímá zejména proto, že se prosadil u populárních umělců. Málokterý autor v poválečném vývoji tvorby našich známek měl takovou možnost jako právě on. A rovněž málokdo z úspěšných rytců se tak originálně a vehementně odkrýval před veřejností, zejména sběratelskou, jako právě Jindra S. Například zdánlivou drobností: zveřejňováním pochval a uznání mistrů Maxe Švabinského, Karla Svolinského, Cyrila Boudy aj., vpisovaných na pasparty prvních otisků rytin známek, předkládaných k autorskému náhledu. Nikdo také o nich nepochybuje. Kdyby si ovšem byl skutečně jist svou velikostí, nemusel ji ani takto demonstrovat a dokonce více méně přátelsky vyžadovat. Vím to také od Miloše Urbáska. Není to nic špatného, jak mi potvrdil rovněž Svolinský, když pro svou osobní potřebu a potěšení v tom pokračovali a pokračují ostatní rytci, je to stejně milé jako knižní autorské dedikace. V archivu poštovních cenin je nenajdete. Avšak publikují je dodnes i aukční katalogy.

Dlouho byl prostoupen „tajemstvím“ vztah mezi Jindrou Schmidtem a Karlem Seizingerem. Svědčí v neprospěch prvního, ačkoliv „prvním“ z nich, jak si Schmidt přál a psal o tom, nebyl a být nemohl. Nikdy ovšem ani zmínkou nepřiznal (nejspíš s ohledem na možnost, že by pravda třeba ještě někdy odněkud „vyplavala na povrch“), jak se zachoval, když se Seizinger po válce v roce 1945 vrátil do „svého“ Československa, které měl tak rád, a žádal o obnovení zaměstnaneckého poměru ve Státní tiskárně cenin. Tehdy ho tvrdě odmítli: „Jste nežádoucí Němec!“ Což samo svědčilo o Schmidtově určité obavě ze silného konkurenta. Seizinger, národnosti německé, ducha českého, srdce pražského, žák Švabinského na Akademii a osudem svého díla světoobčan, chtěl opět zakotvit v milované Praze. Není zapotřebí obsáhle zdůvodňovat, že Schmidt svým konáním zničil všechno, co pro Seizingera znamenala jeho představa obnovy svobodné životní existence. U nás upadl v zapomenutí a nebylo těžké uvěřit domněnkám, že kdesi v cizině dožil.

Jak jsem Seizingera, žijícího v nizozemském Haarlemu, objevil, je dostatečně známo. To mi připomíná jednu nepříjemnou událost. V době, kdy bylo již dohodnuto jeho pozvání k nám, ohlásila se u mne nečekaná návštěva dvou pamětníků: Zavřela a Schmidta. Byli v životě znovuobjeveného rytce, jak se ukázalo z jejich rozrušení, přítomni jiným způsobem, než jsem očekával. Zkrátka: přišli mě varovat, abych zabránil omylu, který bude mít vážné politické důsledky. Seizinger nemůže být našim hostem. Důvod? Byl Němec a ryl fašistické náměty známek! Otevřel jsem mezinárodní katalog a nalistoval reprodukce Seizingerových výtvorů i z doby, kdy ryl známky okupované Jugoslávie, s tématy: námořní plachetnice, výletní a obchodní parník, torpédoborec, poštovní kongres, brána a katedrála v Záhřebu, filatelistická výstava, portréty chorvatských osobností z let 1625 – 1671, prezidenta Paveliče, astronoma Boškoviče, a konečně s figurálními motivy „chorvatské státní pracovní služby“.


Potom jsem vyhledal reprodukce známek tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Ukázalo se, že pokud jde o fašistické náměty deseti známek (portréty Adolfa Hitlera ve třech formátech, Vůdce za řečnickým stolem, Hitler vyhlížející z okna Pražského hradu a další), podíleli se na jejich rytinách a dokonce i návrzích dva čeští rytci, Goldschmied a Schmidt – ten Schmidt, který nastoupil na místo Seizingera, jemuž se nepodařilo odejít z Prahy před nacisty dále než do Bělehradu a Záhřebu! Mezi další Slovany, nikoli jinam na Západ. Oba pamětníci tenkrát svou návštěvu u mne ukončili a s rudými tvářemi spěšně odešli. S nimi se potom v Brně setkal i Seizinger. Nezmínil se ani slůvkem o dřívějších křivdách. Velkoryse a moudře, s odstupem prožitého života, zkušeného a vyzrálého stáří, s cigárem v ústech přistoupil k Zavřelovi a Schmidtovi, podal jim ruku a zamumlal: „Ich bin Seizinger.“

Za fascinující považuji Schmidtovu pracovní energii. Sklízel jsem se Schmidtem její plody téměř 21 let. Z počátku měl obavy, zda s ním – po odchodu Zavřela – počítám. Věděl o tom, že pomáhám mladým adeptům rytectví. I jeho rytina omládla. Alespoň částečně. Ve srovnání s předchozími zakázkami to byla úplná nadprodukce. Jaromír Hořec, básník a publicista, napsal: „Co známka, to jiný autor, jiný výtvarný názor, a zcela odlišný námět. Zralé Schmidtovo rytecké umění zvládá tyto různorodé úkoly suverénně".

Tentýž Hořec v roce 2002 vydal o Schmidtovi monografii Život mezi rytinami, jejíž původní rukopis mně dal koncem sedmdesátých let k přečtení a posouzení. V té době byl zakázaným spisovatelem, dovolili mu publikovat jen texty o filatelii a poštovních známkách. Kniha o jejich rytci měla naději v Nakladatelství dopravy a spojů. Jenže příslib se proměnil v ředitelův absolutní zákaz vstupu Hořce do budovy, v níž sídlila i redakce časopisu Filatelie s šéfredaktorem Houškou. Málokdo věděl, že oba novináře, dávné přátele, spojovalo jejich politické přesvědčení proti totalitnímu režimu a možnost být ve skryté opozici. Do našeho oddělení na ministerstvu měl Hořec až do doby svého zatčení nikým neomezený přístup, což byla - i kvůli jeho samizdatové literatuře, z Itálie k nám pašované - téměř „vlastizrada".

Znovu se vrátím ke zmíněné monografii, dodnes jediné svého druhu o rytcích známek, jejíž původní obsah Hořec v roce 1991 pozměnil. Lektorovali ji Jiří Kotalík a Jiřina Volková (ani příznivé posudky téhož Kotalíka a dalších odborníků nezabránily politickému zákazu mé knihy O umění rytiny, která měla vyjít v roce 1988 – pozn. R. F.). Hořec pojal Schmidtovo dílo jako součást soudobé výtvarné kultury, navíc básnickým pohledem a poutavým způsobem vyprávění. Dlouho se mi nechtělo dokazovat nesmyslnost mýtů a nových charakteristik osobnosti Jindry Schmidta, které – zřejmě s dobrým úmyslem – přitažlivou knihu nekriticky prostupují. K důkazu však postačí jen několik konkrétních příkladů.


Především je obecně nepřijatelná a bohužel opakující se myšlenka o zrodu jakýchsi osobních zásluh Schmidta, týkající se původu všech emisí: od vzniku námětu příležitostné známky až po její vyrytí. Je to něco idealizovaného, co má navodit dojem, že obě oblasti – prvotní emisní záměr vydavatele a následné zadání díla rytci k reprodukci - jsou homogenní a není mezi nimi rozdílu. Děje se tak v jediném aktu prostřednictvím rytcovy osoby, prostupujícím všemi jeho aktivitami. Například tvrzení: „Do roku 1973, zasvěceného živé památce Maxe Švabinského, vstupoval Jindřich Schmidt návratem k jeho dílu. Vybíral z něho pro jubilejní sérii, která měla vyjít ke stému výročí narození, typické práce, zapisoval si i několik vzpomínek na společné chvíle". Není tomu tak. Zainteresovaný Schmidt žádnou jubilejní sérii nevybíral, ani nevymyslel. Již v květnu 1970 byla totiž tato emise uvedena v pětiletém emisním plánu Federálního výboru pro pošty a telekomunikace, předloženém vládě republiky. K oslavám Švabinského ji navrhly Čs. akademie věd, Čs. komise pro UNESCO, Ministerstvo kultury a Městský národní výbor v Kroměříži. Schmidt rovněž nepřistupoval k dílu Švabinského až v roce 1973, zadané známky měl již dávno vyryté.

Přidám nepatrnou zajímavost: již 9. března 1972 jsme s ním, Zuzanou Švabinskou a Ludvíkem Páleníčkem (autorem knížky Jindra Schmidt, grafik a rytec Maxe Švabinského, vydané v roce 1971 v rámci oslav 100. výročí narození M. Švabinského Klubem filatelistů v Kroměříži – pozn. R. F.) vybírali náměty pro obálky prvního dne (FDC). Rovněž Schmidtova publikace Vzpomínky na Maxe Švabinského, vydaná z podnětu Klubu filatelistů v Kroměříži v roce 1973 – s ryteckými přílohami a mým doslovem - měla své aktéry. Nebo jiný příklad falešně dokumentované rytcovy účasti: „Z osiřelého ateliéru malíře Mirko Hanáka se vybralo šest půvabných akvarelů našich domácích ptáků a Jindřich Schmidt z nich vyryl na dvě známky tři." Obojí je pravdivé, ale účelové tvrzení, jako mnohé „životopisy" jeho rytin v podání Jaromíra Hořce. Trvalo několik týdnů, než jsem přesvědčil manželku Mirko Hanáka, abychom - poprvé po jeho úmrtí – vstoupili do žižkovského ateliéru a z mnoha zbylých prací vybrali nejvhodnější výtvarné kreace, jež posloužily Vladimíru Kováříkovi k dotvoření návrhů emise Ptactvo (15. 12. 1972). Věrně ve stylu Hanákových známek. Autor knihy o všech těchto uvedených skutečnostech věděl z tiskových konferencí. Informoval o nich ve Filatelii podrobněji, než uvádím. Citoval i z vyprávění choti malíře: „Ještě když ležel v nemocnici, hovořil o své příští sérii ptáků, kterou udělá…Měl velkou chuť dát se do nových známek. Znovu jsme si při výběru v ateliéru tuhle jeho lásku připomněli. Nebyla to snadná práce.“ Atd.

Konečně ještě příklad zbytečného rozporu mezi očekávanou pravdivostí monografie a znalců rytcovy tvorby. Vznikl zřejmou neznalostí. Poněkud nadneseně popisuje Hořec svůj obdiv k Schmidtovu portrétu biblického praotce a zákonodárce židovského národa Mojžíše na poukázce pro terezínské ghetto z roku 1942. Ale ani tento vynikající přepis nepředstavuje nic tvůrčího a výtvarně původního. Jako předloha k rytecké reprodukci posloužila xylografie francouzského grafika Gustava Doré (1832 – 1883) pro ilustrovaný překlad Starého zákona (Schmidt se, pokud vím, o skutečném autorovi vyobrazení Mojžíše nikdy nezmínil a tak samozřejmě pozornost soustředil na sebe – pozn. R. F.). Neplatí to ani o ilustraci v citované knize (str. 123). Každý z čtenářů snadno rozpozná, že nejde o „Schmidtův portrét Maxe Švabinského", nýbrž o vlastní podobiznu malířovu z roku 1958 vyrytou Schmidtem. Z předešlého je patrné, že i v těchto případech jde vlastně o formu grafického řemesla, o různě nápadité Schmidtovy způsoby technicky obdivuhodné virtuozity - kladení, křížení, vrstvení a kombinace bodů a linií využívaných v liniové rozkresbě i v samotném ryteckém provedení. Některé z nich značně přesahují běžné rytiny známek, což je v dějinách užité grafiky jevem v podstatě historicky tradičním a nesmrtelným. Alespoň pokud bude existovat sběratelství anebo ještě do oceli ručně rytá poukázka pro přepravu poštovních zásilek, tedy známka.


Pevnou součástí mých vzpomínek na Jindřicha Schmidta, které nemohu pominout, jsou i pohledy z jeho života počátkem osmdesátých let minulého století. Stále byl úspěšný a dosáhl nejvyšší popularity. 24. června 1981 jsme oslavili oficiálně i přátelsky jeho čtyřiaosmdesátiny. Dva dny předtím besedoval v Klubu novinářů. Několikrát přišel ke mně prostoduše oznámit, že končí. Přitom si přál slyšet zřejmý opak: „nepřipadá v úvahu!".


Poslední rytinu známky 3,60 Kčs ze série MS ve fotbalu ve Španělsku 82 jsem mu zadal v červenci 1981. Pro její návrh si přišel pan Žák z jeho rodiny. Schmidt práci dokončil 2. září. Za jednadvacet dní poté jsme v pořadu „Křeslo pro hosta" s nestorem Jindrou S., s Karlem Svolinským a Vítězslavem Houškou besedovali a vzpomínali na Švabinského, na jiné malíře a na Schmidtovo rytectví. 1. března 1982 se opět scházíme na zahájení jeho výstavy. Ještě několikrát jsme se i potom s ním setkali. Vraceli jsme přítomnost minulosti. Byly to poslední roky jeho života... Většina nemilého zmizela - i v tom byla nesamozřejmost jeho osobnosti.

Psáno pro Merkur-Revue a Zpravodaj Společnosti sběratelù Československých známek SČF.