Dva tucty glos k dějinám filatelie XIV. - Perly mezi známkami
Datum vydání: 27. 10. 2003
Ač je to skoro k nevíře, zásluhu na objevení největších unikátů mezi známkami mají výhradně chlapci školou povinní: Angličan Vaugham nalezl jednocentovou britskou guayanu, Francouz Lurguie objevil na jedné obálce společně vylepeného modrého a červeného mauritia a do třetice, švédský školák Georg Wilhelm Backmann filatelistický svět obohatil o nejznámější evropský unikát, žlutý chybotisk švédské výplatní známky z roku 1857.
Jen málokdo ví, že Kopparberg je švédské provinční město, ležící asi dvě stě kilometrů severozápadně od hlavního města Stockholmu. Zde o vánočních prázdninách v roce 1885 zmíněný školák našel ve staré rodinné korespondenci své babičky tříšilinkovou známku, která byla zvláštní tím, že neměla zelenou barvu jako ostatní známky téže hodnoty, ale byla žlutá. Chlapec neobvyklou známku, když jeho finanční poměry před Vánoci to vyžadovaly, prodal za sedm švédských korun stockoholmskému obchodníkovi s poštovními známkami Heinrichu Lichtensteinovi.
Za osm let známku koupil prostřednictvím svého agenta, vídeňského obchodníka se známkami Sigmunda Friedla za čtyři tisíce guldenů, tj. asi za čtyři sta liber proslulý sběratel Ferrary. V průběhu dalších let známka několikrát změnila majitele, dočasně ji vlastnil i rumunský král Carol. Její cena přitom neustále rostla, v roce 1978 na aukci v Hamburku dosáhla výše jednoho miliónu marek. Naposledy byla známka prodána v roce 1996 na aukci Davida Feldmanna v Ženevě neznámému sběrateli za dva a půl miliónu švýcarských franků (2,27 miliónu dolarů).
Švédský chybotisk žluté barvy, emise 1857, nominální hodnota 3 šilinky banko, zoubkovaný, použitý exemplář, unikát.
Unikátní švédská známka je pro filatelistu chybotiskem; laik by ji spíše označil za zmetek. Tříšilinkové zelené známky byly vydány v roce 1855, žluté osmišilinkové se tiskly v roce 1857. Tehdy také patrně se do desky nedopatřením dostal štoček s nominální hodnotou tři šilinky a nikdo si osamocené trojky mezi podobnými osmičkami už nepovšiml...
Další ze světově proslulých známek se zrodila na Havajských ostrovech. Havaj byla od konce 18. století královstvím, ale po svržení královského režimu republikánská vláda v roce 1898 požádala Spojené státy o anexi. Od roku 1900 byla Havaj teritoriem USA, v roce 1959 byla přijata do unie jako padesátý stát USA. Po celé toto období se na ostrovech již používaly americké známky.
V roce 1851 - to Havaj ještě byla samostatnou známkovou zemí - byla vydána emise, z níž jedna dvoucentová známka po přechodnou dobu sedmi let držela primát nejdražší známky světa, která kdy byla prodána v aukci. Známkám této emise se přezdívá "misionářské". Mohlo by to svádět k závěru, že to je podle vydavatelů, pravda je ale poněkud odlišná - řada těchto známek byla objevena na korespondenci misionářů působících na Havajských ostrovech mezi domorodým obyvatelstvem. Zatímco naprostá většina raritních známek jsou náhodné zmetky, havajské známky jsou emisemi bez omylů. Proto se také od každé hodnoty zachovalo více exemplářů. Ovšem nepoužitá je jen jedna jediná, dvoucentová a tak i ona svým způsobem nese punc unikátu. I tato známka se ale stala předmětem sporu. Důvodem byly malé modré skvrny, které se logicky jevily jako zbytky stopy razítka. Chemická analýza ale prokázala, že složení skvrn odpovídá složení tiskové barvy a že tedy vznikly při výrobě přímo v tiskárně.
Tzv. misionářská Havaj, emise 1851, nominální hodnota 2 centy, modrá, nezoubkovaná, upotřebená známky. Celkem známo 15 exemplářů, z toho jediný neupotřebený.
Vzhled misionářských havají není nijak oslňující. Jsou tištěné primitivním způsobem přímo ze sazby. Vytiskl je v roce 1851 H. M. Whitney z Honolulu, který byl vydavatelem novin, tiskařem a poštmistrem v jedné osobě. Známky měly nominální hodnoty 2 centy (na noviny) a 5 centů (za dopis do váhy půl unce) a neměly platnost pro zásilky do zahraničí. V roce 1852 byla vydána i známka v neobvyklé novinové hodnotě 13 centů, což byl součet havajského poštovného 5 centů, amerického poštovného 6 centů a dvoucentového poplatku za dopravu dopisu lodí z ostrovů na pevninu. Její druhé vydání nese text H. I. & U. S. Postage, který zdůrazňuje - na rozdíl od nápisu Hawaiian Postage na známce z roku 1851 - že obsahuje i poštovné USA. Všechny čtyři havajské misionářské známky, tj. dvoucentová, pěticentová a třinácticentová (počítá se dvakrát, protože, jak už víme, nese nápis ve dvou variantách) jsou modré, takže rozlišení hodnot podle barvy nebylo v jejich případě uplatněno. Nejvzácnější jsou dvoucentové, kterých se zachovalo méně než slavnějších známek ostrova Mauritius. Unikátem mezi nimi je ale jediná neupotřebená, která nebyla poskvrněna poštovním razítkem. K nejvzácnější misionářské známce se pochopitelně také váže romantická historka nabitá spoustou konkrétních fakt, která podtrhávají zdání její naprosté věrohodnosti. Podle ní dvoucentová havaj byla nejen v proslulé sbírce Ferraryho a Burrusově, ale na sklonku 19. století také v rukou vraha známého pařížského filatelisty. K hrůznému činu se odhodlal proto, že majitel známky se zdráhal ji prodat a bez unikátní známky nebylo možné neúplnou sérii doplnit. Vraha usvědčil - jak jinak - detektiv v roli filatelisty. Historka záhy oblétla svět; nakonec pro novinářskou kachnu, která se z toho dodatečně vyklubala to nebyl nepřekonatelný problém.
Plných sedm let trvalo, než Penny Black, první známka světa, našla svoji sestru v severní části amerického kontinentu. Na prvních oficiálních známkách Spojených států z roku 1847 byl Benjamin Franklin (hodnota 5 centů) a George Washington (10 centů), zkratka US a nápis POST OFFICE jako na mauritijsých známkách.
Již dva roky předtím ale poštmistři některých amerických měst pochopili nesporné praktické výhody, které přinesla britská poštovní reforma a aniž problém mezi sebou konzultovali a vyřídili si úřední souhlas či pověření, začali spontánně vydávat jakési soukromé poštovní známky platící v rámci obvodu jejich působnosti, které měly nahradit dosud neexistující známky celostátní. Všeobecně se jim říká poštmistrovské známky či přesněji řečeno poštmistrovské vydání. Byly vydávány v letech 1845 - 1847 a tak předznamenaly státní známkové emise USA. Aktivitou v emitování známek hýřili poštmistři v New Yorku, Alexandrii, Brattleboro, Baltimore, Millbury, Boscavenu, New Havenu, Lackpostu a v dalších amerických městech.
Se vzhledem svých známek si poštmistři hlavu nijak nelámali, o tom že by spolupracovali s profesionálními grafiky ani nemluvě. Většina z nich přenesla starost o vzhled svých známek přímo na sazeče tiskárny pověřené jejich výrobou. Jejich výtvory ale krásou nebo nápaditým zpracováním rozhodně nevynikaly. V mnoha případech jsou na nich strohé informační texty typu PAID5 - 5 CENTS - POST OFFICE - ALEXANDRIA a podobně, ze vzhledu poštmistrovských známek je zřetelně patrno, že poštmistři se navzájem napodobovali. Rekord svým způsobem drží poštmistr James M. Buchanan z Baltimore, jehož známka je patrně jednou provždy nejprostší ceninou světa. Tvoří ji nízký obdélníkovitý rámeček určený pro podpis poštmistra, který má uvnitř na dolním kraji číslici 5 a zkratku Cents. Poštmistr z města Alexandria si objednal kruhový ornamentální rámeček, který uvnitř obsahuje opět do kruhu vysázený název města a slova POST OFFICE, uprostřed pak PAID 5. Cenina více než známku připomíná razítko. Je známa v pěti exemplářích na žlutohnědém papíru a v jediném případě na papíru namodralém. Tento unikát známý jen na obálce je americkými filatelisty bůhvíproč nazýván modrý hoch.
Millburský poštmistr A.H. Waters nechal podle vzoru poštmistrovských známek New Yorku zhotovit své známky, na nichž při troše fantazie lze rozpoznat portrét Georga Washingtona. Známky byl zhotoveny z dřevorytu a vytištěny v roce 1846 v Bostonu na ručním lisu.
USA - Millbury, tzv. poštmistrovská emise z roku 1846, černý tisk na azurově modrém papíru, nezoubkovaný, neupotřebený exemplář.
Zachovalo se několik málo exemplářů použitých a jeden jediný neupotřebený. O poštmistrovských známkách vůbec platí, že se zachovaly v minimálním množství a že v některých případech se dokonce jedná o unikáty.
Mnoho uznávaných perel se nachází mezi známkami staroněmeckých států. Jednou z nich je jedna z nejstarších německých známek, první známka Saska nominální hodnoty tři feniky, tzv. "saská trojka". V jejím případě se nejedná ani o raritu, natož unikát. Naopak, byla vydána 29. června 1850 ve vysokém nákladu půl miliónu kusů. Do 10. prosince 1851, kdy končila doba její platnosti se jí stačilo prodat přesně 463 058 kusů, zbytek byl na vrchním poštovním ředitelství v Lipsku zlikvidován. Saské trojky sloužily především k frankování novin a časopisů. Velká většina z nich proto vzala za své, neboť byly lepeny tak, že spojovaly adresní pásku s novinami. V tom jejich poslání i osud se až příliš podobá rakouským merkurům první emise z roku 1851. Suma sumárum, odhaduje se, že počet zachovaných exemplářů červené saské trojky nepřekračuje hranici 4000 kusů.
S touto známkou se navíc pojí kuriózní příběhy, v nichž nepřehlédnutelnou postavou byl Paul Glasewald, muž s obdivuhodnou schopností neomylně se objevovat u každého většího nálezu saských trojek. Byla to postava nejen reálná a historicky doložená, ale i velmi známá a populární. Byl totiž prvotřídním znalcem staroněmeckých známek a uznávaným filatelistickým obchodníkem, který byl věčně na cestách po stopách thurn-taxiské pošty. Díky tomu se mu čas od času podařilo za směšný peníz sehnat hodnotné známky, jak tomu bylo např. v roce 1871 v západním Vestfálsku. Od neznámého poštovního úředníka koupil celý dvacetikusový arch saských trojek, který byl při stěhování pošty v Eibenstocku náhodně objeven nalepený na regálu ve skladu. Arch byl sice silně poškozen, ale Glasewald přesto za něj neváhal zaplatit nemalou sumu sto marek. Obratem ruky ho totiž hodlal prodat proslulému sběrateli Ferrarymu, o němž kolovaly pověsti, že bez váhání skupuje filatelistické zajímavosti za jakékoliv ceny. Ferraryho ale tentokráte poškozené známky nezlákaly. V jeho sbírce se arch nakonec přece jenom objevil, bytˇs menší oklikou. Arch od Glasewalda získal za devět set marek berlínský obchodník Kozack a od něj po nezbytné reparaci Ferrary.Tentokrát ovšem už za čtyři tisíce marek. Je otázka zda tušil, že tytéž známky před časem odmítl.
V devadesátých letech 19. století Glasewald koupil pětipásku saských trojek od penzionovaného profesora. Známky před mnoha lety patřily studentovi, nadšenému filatelistovi. Profesor mu je zabavil při vyučování, když se svému filatelistickému pokladu věnoval podstatně více než nudné latině. Nakonec na známky zapomněli oba - student i profesor. Když profesor po mnoha letech odcházel do důchodu, známky objevil a chtěl je poctivě vrátit. Jeho žák již ale nebyl mezi živými. V pravý okamžik se objevil Glasewald a známky koupil. Nezapřel v sobě zdatného obchodníka a známky okamžitě prodal poštovnímu muzeu s tisíciprocentním ziskem. Zachránil ale unikát - jedinou známou pětipásku saských trojek s třemi krásnými razítky poštovního úřadu v Chemnitz.
Ještě kurióznější obchod Glasewald uzavřel kdesi v porýnském Vestfálsku v zájezdním hostinci. Zde objevil na konci dvorku skromnou dřevěnou budku sloužící návštěvníkům hostince a na jejích polorozpadlých dveřích potapetovaných starými novinami hotový poklad. Zkoprnělému hostinskému, který Glasewalda považoval za pomatence, nabídl za dveře padesát marek a zůstal mu dlužen i vysvětlení, proč je ochoten za dvě stará ošklivá prkna dát tolik peněz. Doma z vrstvy novin potom vysvobodil dvojpásku první saské známky. Nutno dodat, že tu nejhezčí, která se zachovala. Nález měl ve své ceně rozhodně více nul než ty dvě, které označovaly skromný domeček na dvorku zastrčeného hostince.
Zajímavé příběhy se ale nevztahují jen k perlám mezi známkami. Můžou je v sobě tajit i ty nejvšednější a nejlacinější známky. Je ale skutečně třeba tuto známou pravdu připomínat?
Příště: Nejdražší známky světa
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz