Merkur-Revue: Předchůdci perfinů – ochrana známek před zcizením
Datum vydání: 9. 2. 2004
Převzato z časopisu Merkur-Revue 6/2003
Před časem se mi podařilo získat dopis (obr. 1), o kterém jsem se domníval, že je možné jej považovat za nepříliš známý, ale platnými předpisy posvěcený doklad předchůdce perfinů na území rakousko-uherské monarchie. Problém byl, jak tuto domněnku prokázat. Mnozí odborníci na poštovní historii se totiž spíše přikláněli k názoru, že se o předchůdce nejedná. Teprve doc. Jozef Tekeľ mne upozornil na článek V. Maxy, který šťastnou náhodou dává na tuto otázku zcela jasnou odpověď.
Jedná se o článek "Ochrana známek před zcizením" uveřejněný v katalogu oblastní výstavy PRAHA 76. Tento článek jsem sice již kdysi četl, ale nevzpomněl si na něj. V následujícím příspěvku se pokusím stručně shrnout základní poznatky z této oblasti a připomenu některé důležité informace uveřejněné ve výše zmíněném článku. V závěru se pokusím objasnit, proč lze dopis z obr. 1 považovat za skutečného předchůdce perfinů.
Z angličtiny převzatý pojem "perfin" vznikl zkrácením slov "perforated initials" a naší sběratelské veřejnosti je již většinou znám, a to zejména díky jeho popularizaci významným filatelistou Vojtěchem Maxou. Perfinování známek za účelem ochrany tohoto druhu cenin proti zcizení, zejména obslužným personálem v soukromých firmách, poprvé prosadil Joseph Sloper v Anglii v roce 1868. Oficiální povolení používat perfinované známky soukromými firmami v poštovním provozu povolila rakouská pošta od 4. dubna 1877. Později (2. července 1886) bylo toto povolení rozšířeno i na celiny.
Nikoho jistě nepřekvapí skutečnost, že majitelé firem se s drobnými krádežemi poštovních známek museli potýkat již od samého počátku. Poplatek 3 krejcary za běžný dopis v době vydání prvních známek představoval již dost peněz na to, aby např. poslíčkům stálo za to pokusit se strhnout známky ze zásilek a "výhodně" je zpeněžit. Drobným krádežím známek jistě nahrávaly i různé možnosti zpětného odkupu nepoužitých známek poštou.
Na filatelistických výstavách i v aukčních katalozích se objevují dopisy, na kterých jsou známky znehodnoceny nejen denními poštovními razítky, ale navíc také částí firemního razítka (často čočkovitého tvaru v modré barvě). Tato razítka většinou obsahovala název firmy a její sídlo. Majitelé firem předpokládali, že takto "znehodnocené" známky nebudou přitahovat nenechavce a budou tak jen těžko prodejné. S ohledem na příbuzný důvod těchto opatření považují sběratelé perfinů takové doklady za předchůdce perfinů. Typickým dokladem je dopis s tříbarevnou frankaturou známek 1. vydání pro Lombardsko - Benátsko, na kterém je razítko italské firmy "VINCo Q.GIACo CANCIANI / UDINE" umístěno přes známku 45 c (obr. 2; převzato z katalogu výstavy WIPA 2000).
Vojtěch Maxa ve výše zmíněném článku ale uvádí i další ochranné opatření, které je možné považovat za předchůdce perfinů - ruční přepis známek. Maxa zde také uvádí důležité odkazy na příslušné předpisy rakouské pošty, a proto z jeho článku cituji:
"Některé firmy (a snad i soukromé osoby) si počínaly jinak: adresu napsaly tak, že část iniciály oslovení vedla přes známku. Při tehdejším ozdobném způsobu psaní to nebylo nesnadné. Pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl, byl tento druh ochrany známek méně rozšířen. A je to logické: používat firemní razítko bylo snazší a rychlejší.
A jak na to reagovala rakouská pošta? Dlouho to mlčky trpěla, až ve věstníku č. 24 z 18. června 1860 vyšlo nařízení, jež upozorňovalo, že někteří odesilatelé přepisují známky částí adresy, a vyzývalo poštmistry, aby takové zásilky oráželi podle předpisu denním razítkem. Domnívám se, že toto nařízení bylo vydáno poté, kdy některý poštmistr odmítl předem znehodnocené známky uznat a spor bylo nutné řešit. Nařízení dále ukládá poštmistrům, aby s jeho obsahem byla seznámena veřejnost tiskem.
Přepisování známek se skutečně příliš neujalo, protože věstník č. 14 z 11. dubna 1863 připomíná nařízení z 18. června 1860 a zdůrazňuje, že povoleno je jen přepisovat známky částí adresy, ale nikoliv je orážet firemním razítkem. Takto znehodnocené zásilky měly být považovány za nevyplacené a zatíženy doplatným."
U kompletních dokladů, na kterých jsou známky částečně znehodnocené firemním razítkem, nemáme většinou problém rozhodnout se, zda je zařadit do sbírky předchůdců perfinů nebo ne – prostě razítko tam buď je nebo není. Určité pochybnosti můžeme mít, když se razítko jen těsně dotýká nalepené známky. U smytých známek bychom mohli mít pochybnosti u takových exemplářů, na nichž chybí byť alespoň část poštovního razítka. V tom případě by se totiž mohlo jednat o výjimečné použití poštovní známky namísto fiskální ceniny. Za zcela samostatnou kapitolu považuji posuzování předchůdců perfinů na celinách a v tomto příspěvku se jím nezabývám.
Rozhodnutí o tom, zda se jedná o ruční přepis známky, který lze kvalifikovat jako předchůdce perfinů, je v praxi mnohem obtížnější, než je tomu u firemních razítek. Jak je patrné z citovaného článku, takové doklady se vyskytují zřídka a navíc bychom měli jednoznačně vyloučit případy, kdy známka mohla být přepsána nahodile či z jiného důvodu. Je zřejmé, že i při nahodilém přepisu musela být známka na dopis nalepena dříve než byla napsána adresa (nebo oslovení), nicméně je třeba, aby doklad, který hodláme označit jako předchůdce perfinu, působil dostatečně věrohodně. Při posuzování musíme proto vyloučit různé dodatečné poznámky na celistvosti nebo dokonce i úřední poštovní záznamy, jimiž mohla být známka poznamenána (např. při přepravě vlakovou poštou).
Vraťme se nyní ke zkoumanému dopisu (obr. 1), který byl odeslán 17. listopadu 1862 (napsán byl o den dříve) firmou S. Lochner z Prahy, o čemž svědčí nejen otisk firemního razítka v horní části adresní strany, ale i rukopisný záznam na zadním okraji přebalu. Dopis byl opatřen známkou, která je umístěna netypicky v levém horním rohu zásilky. Jedním z důvodů byl zřejmě záměr pisatele "přepsat" tuto známku částí adresy a tím ji znehodnotit pro eventuální další použití či zneužití a tak ji ochránit před odcizením ještě dříve, než bude dopis podán na poště. Z přiložené ukázky jasně vyplývá, že se nemůže jednat o jakýsi náhodný přepis ani jiný úřední záznam, neboť známka byla pečlivě a silně přepsána (vlastně přeškrtána).
Na otázku, zda dopis vyobrazený na titulní straně lze skutečně považovat za předchůdce perfinu, podává Maxův článek takový důkaz, jaký málokdo z nás mohl očekávat, dokonce ani sám autor ne. Klíčové jsou totiž doprovodné ukázky k Maxově textu, kde jako jeden ze známých příkladů firemních razítek umísťovaných přes známku, je uvedeno razítko firmy "* S. LOCHNER * / PRAG" (viz obr. 3 – původní reprodukce výstřižku není bohužel příliš kvalitní).
O důslednosti pana Lochnera svědčí skutečnost, že dopis je napsán na papíru s vodoznakem: "PRAG / S. LOCHNER / 1862" a také použití reliéfní papírové pečetky, na které lze přečíst: "SEB / LOCHNER / PRAG". Rok odeslání dopisu 1862 navíc perfektně zapadá do období, kdy byla vydána Maxou citovaná nařízení rakouské pošty.
Osobně se domnívám, že jen těžko si můžeme přát nalézt pádnější důkazy o tom, že vyobrazený dopis patří skutečně mezi předchůdce perfinů. Zatím se jedná o jediný podobný doklad, který jsem doposud viděl a zřejmě ani Vojtěchu Maxovi žádný takový doklad předložen nebyl. Je ovšem pravda, že doklady tohoto typu lze velmi snadno přehlédnout a mohou se objevit i v partiích naprosto běžné korespondence. Rozsah nebo způsob přepisu bude asi vždy předmětem diskuse a zřejmě ne ve všech případech se nám podaří nalézt takto průkazné argumenty.
Z citace Maxova článku paradoxně vyplývá, že na rozdíl od ručního přepisu známky částí oslovení nebo adresy nebylo mnohem častější používání firemních razítek za účelem předběžného znehodnocení použité známky úředně povoleno, ale spíše jen tolerováno. Z tohoto pohledu by jako předchůdci perfinů byly zřejmě sběratelsky významnější doklady s ručními přepisy, které povolené byly.
K uvedenému tématu uvítám jakékoliv další poznatky. Za výbornou spolupráci bych chtěl poděkovat panu doc. Jozefu Tekeľovi.
V. Münzberger
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz