Obrázky z dějin poštovnictví VI. – Římský cursus publicus
Datum vydání: 20. 12. 2004
Za vrcholného císařství (1. - 3. století n.l.) sahala římská říše od Atlantiku k Perskému zálivu, od Rýna a Dunaje k egyptským pyramidám. Řím měl pod svou kontrolou všechna území ležící na březích Středozemního moře, které Římané nazývali Mare Nostrum. Správa tak obrovského území vyžadovala rychlé a spolehlivé spojení mezi Římem a jeho provinciemi. Usnadňovala ho hustá pavučina 150 000 kilometrů dlouhé silniční sítě, systeticky rozšiřované všude tam, kam vkročila noha římského vojáka. Důkladné římské silnice dlážděné kamennými deskami, samozřejmě modernizované, mnohde slouží dodnes. Ústřední tepnou na Apeninském poloostrově byla proslulá Via Appia vedoucí z Říma přes Kapuu, sídlo proslulé gladiátorské školy, do Brindisi. Její odbočka Via Aurelia směřovala k Tyrrhénskému moři a odtud dál do Galie, Via Flaminia spojovala Řím s Ariminem (dnešní Rimini). Z Arimina do Placentie (dnešní Piacenza) vedla rovně, jako po přímce, vojenská silnice Via Aemiliana, nazvaná podle svého stavitele, římského prokonzula Marca Aemilia Lepida. Na její ochranu vyrostla města Bononia (Bologna), Mutina (Modena) a Julia (Parma). Cesty lemovaly kamenné milníky vzdálené od sebe tisíc kroků, půldruhého metru dlouhých. Nultý milník, pomyslný střed tehdejšího světa (milliarum aureum) , stál na Foru Romanu v Římě. Ne tedy nadarmo se říkalo a říká, že všechny cesty vedou do Říma. Pozoruhodné svědectví o římské silniční síti podává tzv. Pentingerova mapa z roku 1510, která je věrnou kopií skutečné římské cestovní mapy. Podává sice do značné míry deformovaný obraz světa, protože plochu pevniny zobrazuje v horizontálních pásech, ale zato na ní jsou zakresleny všechny silnice římské říše od Británie až po Indii s jejich stanicemi a délkou jednotlivých úseků. Za těchto podmínek římská pošta mohla dosahovat pozoruhodných výkonů. Vzdálenost z Říma na Rýn odpovídající délce 1200 kilometrů dokázala překonat za pouhých osm dní.
Skutečným tvůrcem římského poštovního systému, zvaného cursus publicus se stal císař Augustus (27 př. n .l. - 14 n. l.). Jeho základem bylo rozdělení silnic na vojenské a veřejné, přičemž pošta využívala prvně zmíněné. Ačkoliv by bylo logické se domnívat, že péče o poštu byla záležitostí státu, skutečnost byla poněkud jiná. Vydržování pošty bylo povinností výhradně obcí ležících u vojenských silnic. Stání institucí se římská pošta stala až za císaře Hadriána (117 - 138). Využívat služeb pošty navzdory jejímu názvu (publicus = veřejný) nemohl každý, byla to výsada osob, kterým císař toto právo vý-slovně udělil.
Císař Augustus na německé známce
Hlavou římské pošty od dob Augustových tradičně býval velitel císařovy osobní gardy ( praefectus praetorius). Jeho výkonnými úředníky byli dva prefekti, od dob císaře Tiberia (14 - 37) prefekt jeden. Odpovídali za bezchybné fungování pošty a to znamenalo, že museli pečovat i o údržbu silnic a mostů. Poštovní stanice rozmístěné podél vojenských silnic měly svého představeného, jakéhosi poštmistra (mancipes), jemuž podléhal pomocný personál - stratoři (pečovali o koně), mulioni (pohaněči mezků), apparitoři (starali se o cestující), vozatajové, kováři, koláři, zvěrolékaři, sluhové úřadu. Několik stanic vytvářelo poštovní okrsek do jehož čela byl postaven - řečeno moderní terminologií - poštovní ředitel (proconsul nebo rector provinciae), jmenovaný na pět let z řad bývalých vojáků nebo úředníků. Okrskové stanice byly budovány od sebe ve vzdálenosti jednoho dne cesty. Mezi nimi bylo umístěno 6 - 8 stanic místních. Hlavním úkolem malých místních stanic bylo zabezpečovat výměnu unavených koní za odpočatá zvířata. Okrskové stanice sloužily k odpočinku a stravování cestujících a byly vybaveny hostinskými pokoji, celými byty a některé i přepychovými paláci, určenými k ubytování cestujícího císaře. Oba druhy stanic neměly zvláštní název. Označovaly se např. slovy "manusio posita in ..." nebo "mutatio posita in...". Z latinského slova "posita", tj. zřízená, umístěná, položená (stanice v ...) postupně složitou cestou vykrystalizoval výraz "pošta", který od 13. století začal pronikat do evropských národních jazyků.
Římský poštovní vůz. Motiv vyobrazení na známce převzat z Trajánova sloupu v Římě.
Pošta sloužila k dopravě úředních dopisů císaře, dopisů a spisů vojenských a civilních úředníků. Základním, ale nejnižším článkem poštovní služby byl pěší doručovatel, jeho služby ale byly využívány v nevelkém okruhu. Rozhodující roli tak hráli jízdní poslové, kurýři. Jezdili na koních chovaných výhradně pro jejich potřebu. Nesměli ovšem s takovýmto stát-ním staničním koněm odbočit z hlavní silnice. Pokud tak učinili, kůň jim byl odňat a museli si vyžádat jiného od správy obcí, jimiž projížděli.
Pošta ovšem zajišťovala i přepravu osob a jejich zavazadel, císařových a senátních poslů, cizích poslů cestujících do Říma, vojáků a jejich rodin, nemocných a raněných vojáků apod. K rychlé dopravě sloužil čtyřkolový, velmi prostorný vůz pro několik osob se zavazadly, do něhož se zapřahalo v létě osm, v zimě deset koní (rheda) a malý dvoukolový vůz k dopravě zavazadel (carrus- poznáváte českou káru?). Vedle těchto vozů se používaly i jakési žebřinové vozy (clabula), do nichž se zapřahovali čtyři voli. Používaly se k přepravě většího množství zavazadel, případně vojska.
Poštovní předpisy byly přísné. Na důležitějších stanicích muselo být pohotově připraveno 40 koní a přiměřený počet mezků a volů. Vozy se nesměly přetěžovat, bylo přesně stanoveno, kolik materiálu je možné na určitý druh vozu naložit a kolik zvířat musí být zapřaženo.
Největšího rozmachu a dokonalosti římská pošta dosáhla za císaře Theodosia I. (379 - 395) , později její organizovanost a úroveň služeb upadala. Po celou dobu své existence ale doplácela na to, že nebyla službou veřejnou a ačkoliv sloužila výhradně státním účelům, nebyla státem udržována. Tuto povinnost stát přesouval na provincie a občany, kteří museli zajistit vše, co její provoz vyžadoval. Proto se stala institucí spíše nenáviděnou než ceněnou. Doba stěhování národů a pád římského impéria pak způsobily, že cursus publicus zanikl.
Silnice Via Appia může sloužit svému účelu i po dvou tisíciletích
Římská pošta díky důmyslné struktuře a spolehlivému fungování v dobách největší slávy se stala vzorem a základem pro organizaci evropského poštovnictví na přelomu 15. a 16. století. To vše je ale už úplně jiná kapitola.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz