Sběratel 2002: Příběh téměř detektivní
Datum vydání: 16. 8. 2003
Ostrov Mauritius byl pátou zemí na světě, která si nechala vyrobit poštovní známku. V roce 1847 zde byly vydaný dvě známky vždy v nákladu 500 ks - v hodnotě 1 pence a 2 pencí: červený a modrý Mauritius. Dnes se ví o 14 červených a 12 modrých exemplářích. Především modrý mauritius se stal nejznámějším a nejpřitažlivějším sběratelským skvostem v dějinách filatelie.
Známky britské korunní kolonie Mauritius a celistvosti s nimi spojené, které se dodnes dochovaly, měly nejpodivuhodnější osudy. Jeden, který končí až v těchto letech, návštěvníkům předkládáme:
Říšské poštovní muzeum v Berlíně mělo po britském muzeu druhou největší sbírku známek na světě. V letech 1901 až 1903 získalo od obchodníka Philippa Kosacka orazítkovaný červený mauritius a neorazítkovaný modrý mauritius na obálce výměnou za známky německých kolonií. Oba skvosty spolu s dalšími unikáty byly poté vystaveny v muzeu v zarámovaném tablu umístěném v nástěnném trezoru. Vedle známek ostrova Mauritius obsahovalo tablo také první známku tehdejší kolonie Britská Guyana a autonomního Havajského království.
Během druhé světové války sbírka patřící muzeu včetně tabla umístěna v trezorech berlínské říšské banky. V únoru 1945 ji Němci spolu s dalšími cennostmi převezli do Eislebenu v Sasku - Anhaltsku a hned po skončení války odvezli celý poklad Američané do západní zóny, protože Sasko - Anhaltsko se ocitlo v okupační zóně Sovětského svazu. Při zjišťování obsahu došlé zásilky se však zjistilo, že tablo s mauritii a dalšími filatelistickými unikáty chybí.
V sedmdesátých letech vypsala vláda Spolkové republiky odměnu 120.000 marek za nalezení tabla. V roce 1976 nevěřil londýnský obchodník Robsin Lowe svým očím. Na filatelistickém veletrhu ve Filadelfii mu nabídl ke koupi zmizelé tablo jistý Američan jménem Charles E. Sweeney. Lowe tablo poznal a zalarmoval Interpol a Scotland Yard. Do vzniklé situace se však vložil americký celní úřad, který předpokládal, že tablo nebylo při dovozu do Spojených státu procleno. I postavil Sweeneyho před volbu ze dvou možností: buď tablo dobrovolně odevzdá celním orgánům nebo mu bude zabaveno. Sweeney zvolil první možnost v patrně v naději, že mu bude vyplacena odměna z Německa.
Kdo byl Charles E. Sweeney? Býval kapitánem americké armády v Německu a tvrdil, že tablo dostal jako dárek od jednoho německého manželského páru, kterému měl údajně umožnit odjet s vojenským transportem. O ceně dárku neměl ponětí a na dlouhá léta na něj zapomněl. Sweeneyho verze však dostala trhliny po jeho smrti v r. 1980, kdy vešlo ve známost, že byl pověřen vyklizením skladu v Eislebenu a jeho předáním spojencům.
A dostal Sweeney vypsanou odměnu? Tato otázka se dnes zdá zbytečná a ani se to neví. Proč tak dlouho čekal s pokusem tablo prodat a proč tak nakonec učinil právě na veletrhu plném znalců poštovní historie, už také nebude nikdy objasněno.
Jelikož tehdejší Německá demokratická republika rovněž vznesla na tablo nárok, zůstalo téměř 13 let na americkém celním úřadě. Teprve po sjednocení Německa v r. 1990 jej Američané předali spolkovému ministerstvu pošt a telekomunikací. Nyní je opět vystaveno v budově bývalého říšského poštovního muzea v Berlíně (Museum für Kommunikation, Leipziger Strasse 16, Berlin - Mitte).
Převzato z katalogu veletrhu Sběratel
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz