Malá vzpomínka na velkého filatelistu
Datum vydání: 25. 8. 2010
V pondělí 23. 8. 2010 jsme se naposled rozloučili s panem Josefem Kopřivou- vedoucím KMF 56-104 Zlín. Šest let byl mým vedoucím, kamarádem a rádcem. Seznámila jsem se s ním na výstavě známek v roce 2004- Mladá Jihlava, kde jsem se byla podívat na exponáty mých budoucích kolegů a soupeřů. Byla jsem tam i s kamarádem rytcem Jardou Tvrdoněm. Po jeho rozhovoru s panem Okáčem o mé filatelistické budoucnosti, se mě pan Okáč zeptal, kde chodím do klubu. Odpověděla jsem, že v Uherském Brodě, ale tam se o mě neměl kdo starat. Tak hned pan Okáč volal:"Pepo pojď sem prosím tě na chvilku.". Rychlostí blesku doběhl pan Kopřiva. Okamžitě se mě ujal a přijal mě do klubu ve Zlíně. Sice to mám do Zlína 30km, ale zkusit jsem to tam mohla.
Když jsem přijela poprvé do klubu, pan Kopřiva mě seznámil s některými členy a hlavně s vedoucím klubu panem Šilhavíkem. Pan Kopřiva každou neděli vystavoval své exponáty o Hradčanech a o dalších jiných filatelistických zajímavostech. Dělal mi často přednášky o různých chybotiscích a zajímavostech, které mě vzdělávaly na poli filatelie. Nakonec vytáhl z tašky plnou hrst čokolády a řekl, ať si nabídnu. Měl tam od oříškové, až po hořkou čokoládu. Jenom jsem se divila, jaký je to čipera a jak je mlsný. Dokonce za mnou přijel na kole ze Zlína (to měl nějakých 80 let!!!) a dovezl mi snad osmikilový batoh s filatelistickými knížkami a časopisy, ve kterých jsem se dočetla plno pojmů, o kterých jsem neměla ani tušení. Do teď se do nich dívám a čerpám z nich. S panem Kopřivou jsem se nesetkávala jen v klubu, ale i u něj doma. Když jsem tam poprvé přišla do malého útulného bytečku, tak otevřel všechny své skříně a ty byly plné známek. Měla jsem možnost ochytat si i velmi drahé věci, ke kterým bych se asi nikdy nedostala. Pro pana Kopřivu- jak s oblibou říkal, to byly barevné papírky. Obrovskou radost měl vždy, když jsem přivezla nějakou medaily z výstavy, nebo z olympiády. Když jsem mu předala diplomy z té poslední a to 11. 7., netušila jsem, že se fotíme spolu naposled. Vždy usměvavý, skromný a nikdy nedávající znát bolest, kterou ve své nemoci musel prožívat- takového si ho pamatuji.
Čest jeho památce!
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz