Zpravodaj 04/2009: Ernest Zmeták – zapomenutý?
Datum vydání: 3. 7. 2014
Druhým oslavencem je slovenský malíř, který již není mezi námi. Vzpomíná Rudolf Fischer u příležitosti 90. výročí narození.
ERNEST ZMETÁK – ZAPOMENUTÝ?
Tak trochu jako na hranici mezi vzpomínkou a skutečností k letošnímu 90. výročí narození Ernesta Zmetáka zdá se mi reálné také navázat na jubilanty pražského Spolku grafiků Václav Hollar. Ten totiž na své oslavence s datem výročí končícím devítkou nezapomněl. Většina z nich patřila mezi tvůrce poštovních známek: Jiří Bouda, Jaroslav Chudomel, Josef Saska, František Hudeček a František Gross. Zatímco v Bratislavě, v které Ernest Zmeták prožil celý svůj aktivní život, jako na autora známek si nikdo nevzpomněl. Upadl v zapomnění?
Zapomenuty však nezůstaly jeho obrazy, akvarely a kresby. Na výstavě „Ernest Zmeták. Známy – neznámy“ v Pálffyho paláci od ledna do března je představily kurátorky Danica Zmetáková a Uljana Zmetáková. Průřez těchto děl pocházel od sběratelů umění. Vášnivým sběratelem byl i sám Zmeták. Jeho rozsáhlá sbírka slovenského, českého, maďarského a evropského umění od 16. až po 20. století byla pověstná. V našich poměrech a prostředí bylo však neobvyklé, když ji po půlstoleté sběratelské činnosti věnoval státu, respektive svému rodnému městu. Galéria v Nových Zámkoch tak získala vskutku ojedinělý dar nesmírné hodnoty. Zažil jsem i dobu, kdy Ernestovo mecenášství doznalo zklamání. Důvodů měl oprávněně několik: Neodborné zacházení se sbírkou, některá díla se dokonce ocitla v aukci, atd. Ernest Zmeták v epilogu Rekviem za hlúpy sen mať galériu v rodnom meste o tom napsal tehdejšímu ministrovi kultury – Milanu Kňažkovi: „Tomuto všetkému…som sa mohol vyhnúť, keby nebolo môjho hlúpeho lokálpatriotizmu.“ V současnosti je vystavena jen třetina toho, co daroval.
Znal jsem Ernesta dobře, a cítím k němu velkou úctu. Patřil, vedle Jožky Baláže a Ivana Schurmanna, mezi moje životní – nejvěrnější přátele. Známá byla i jeho svérázná nátura; říkalo se, že měl ke všemu, pokud vyjadřoval svůj názor, zcela zvláštní myšlenkový přístup. Nikdy jsem to nepostřehl. Naopak; jeho přímost a kritičnost se mi zdála prospěšná. Ale na druhou stranu, někdy se choval poněkud podivně, připadalo to, že se ani v sobě nevyzná.
Seznámil mne s ním Jožka Baláž, který v té době (1963) byl vlastně jediným představitelem slovenských umělců v celostátní porotě pro známkovou tvorbu. A tu bylo třeba rozšířit o další výtvarníky. Teprve po dvou letech byla doplněna o Albína Brunovského. Skutečný zlom nastal až v roce 1970, kdy končilo období za předsednictví Adolfa Hoffmeistera. Komisi posilují Ján Hraško, ředitel Slovenskej národnej galérie, Josef Chovan a Ernest Zmeták. Ale Zmetákovo navržení jsem prosadil až prostřednictvím ministerstva kultury v Bratislavě, slovenský svaz výtvarníků Zmetáka nenavrhl. V daném případě jen Baláž měl jakousi zkušenost z jeho zvláštního způsobu jednání a reagování. Připomenu historku z komise. Projednává se již čtvrtý bod programu, všechny byly schváleny bez připomínek, najednou se přihlásí Ernest, vrací se k druhému bodu a doporučuje změnu. Tehdy to však nevypadalo tak, že by podobná vystoupení přinášela jenom samé potíže. Zmeták byl velmi vzdělaný; miloval historii, například perfektně znal dějiny Itálie, hlavně renesanci. Mnohé své zkušenosti promítal v různých aktivitách (přednášky, odborné statě). Přidám ještě jedno hodnotící zamyšlení: Ernest Zmeták nevstoupil do dějů známkového světa počtem známek, ale svou účastí v komisi vydavatele v letech 1970 – 1973. Dalo by se to nazvat šťastnou okolností (nejen) pro Ernesta, který tím získal mnoho zkušeností. Téměř legendární bylo také její složení – neobvyklým seskupením osobností výtvarných umělců a historiků: Lieslera, Baláže, Hudečka, Kotalíka, Hraška, Chovana, Švengsbíra, Brunovského, Lukavského, D. Šindeláře, Sklenáře, Herčíka. Dnes mi působení Ernesta v tomto orgánu připadá významnější než jeho vlastní známková tvorba. Zdánlivá maličkost: Spolehlivě pomohl vypátrat v Košicích Leo Gajdzicu, autora plagiátu známky Košického vydání 1945.
Celkově nám v té době záleželo na kvalitnější spolupráci se Slovenskem. Právě s Balážem začalo naše putování po ateliérech umělců a jejich přesvědčování, aby se stali novými tvůrci známek. Neměli zájem, známky je nezajímaly, netýkalo se jich to. A o společenské zakázky nebyla nouze. Neexistovala ani tradice. Zatímco v druhé části republiky naopak, být tvůrcem známek bylo ctí a výsostí.
Z Jožkova nebetyčného ateliéru, do kterého se vstupovalo po 17 strmých schodech v Budovatelské 19, jsme navštěvovali nedaleké ateliéry Imra Weinera – Kráľa na Záhradnickej a Ernesta Zmetáka, v ulici Vuka Karadžiča. Ernest se z počátku tvorbě známek bránil. Měl oprávněné obavy, zda se jeho výtvarný rukopis, který se vyznačuje osobitě velmi uvolněným stylem v malbě i grafice, dá uplatnit ve formě poštovní známky.
Ale málokdo totiž ví, jak si tuto práci oblíbil a přirozeně ho těšila. Právě svou grafickou úrovní dokumentuje autorovu výtvarnou řeč. Nepodléhal módním vlivům, ani tematickým požadavkům „objednaného umění“.
Přiznám, že všechny zadávané emise mu známková komise navrhla tak říkajíc na tělo. Respektovala i Zmetákův odmítavý postoj k politickým námětům. Zní to možná rouhavě, ale bylo tomu tak. Znamenalo to v grafických kompozicích známek uplatnění technologického principu šestinásobného měřítka zvětšení formátu návrhu, respektive jeho zmenšení do určené velikosti (pro rytinu), aniž by to bylo na úkor řemeslného způsobu, který vychází z expresionistického dřevořezu. Přičemž využívá více kresebnosti a byl méně robustní. Nejvíce tomu odpovídaly dvě 30 haléřové příležitostné známky k 25. výročí Slovenského ĺudového umeleckého kolektívu a k témuž výročí Vysokej školy múzických umení Bratislava (1974).
Ta první z nich (SĽUK) se stala téměř osudovou a objasňuje leccos ze zákulisí. Výtvarný návrh s hlavou dívky ve slovenském kroji s květinou v ruce doplňovala v celé ploše pozadí modrá barva. Potíže nastaly teprve po zmenšení při tisku. Známka s modrým pozadím působila příliš pochmurně. S rytcem Herčíkem jsme zkoušeli jiné barvy. Nejlépe vyhovovala žlutá, která dala vyniknout charakteru nosné figurální kresby. Telefonovali jsme z tiskárny Ernestovi, pochopil a změnu schválil. Jenže z dobrého úmyslu napravit nedostatek, který se nedal předvídat, dávno po vytištění a měsíc po vydání známky, si Ernest prostě vymyslel návrat k modré. Ani ve snu by nikoho zasvěceného nenapadlo, že to myslí vážně: „ Milý Rudolf, nemusím Ti opisovať ako som sa zhrozil, keď som uvidel ako definitívny stav… žltú verziu známky, ktorú neviem kto vymyslel… Prosím Ťa, obratom mi oznám či sa bude ešte tlačit´ pôvodna verzia tejto známky /modrá/... Predlož obe komisii a oznám mi ich vyjadrenie... s pozdravom Tebe i komisii.“. Ernest totiž schválil nátisk známky ve žluté ještě předtím osobně v Bratislavě. Naproti tomu jsme také vycházeli ze znění autorské smlouvy, v které se zavázal, „že v případě potřeby pozmění své výše uvedené dílo podle připomínek FMS a komise pro posuzování ideové a umělecké hodnoty známek.“. Je to detail, ale důležitý. Přesto celý případ obludně narostl a dosáhl svou zvláštností – absurdity. Ano, dokonce neúnosně i časově. Ernest svůj názor neustále opakoval v mnoha dopisech. Považoval je asi za nejúčinnější. Při osobních setkáních o tom však mlčel. Nezdál se, být roztrpčen. Tehdy nám však nebylo do vtipkování. Komise v září 1975 rozhodla případ ukončit a Zmetáka s výsledkem seznámit. Podle zápisu: „Autor předložil návrh dřevořezu s modrým koloritem. Při tisku byl informován, že je třeba známku prosvětlit koloritem ve žluté. Autor souhlasil. Po vytištění si to však rozmyslel a požadoval původní barevnost. Což dodatečně akceptovat nebylo možné. Autor rytiny Herčík, který byl při tisku, komisi potvrdil Zmetákův telefonický souhlas. To platí. Zmeták byl k tisku včas předem zván, nedostavil se. Změna barvy známce prospěla. Komise souhlasí, aby Zmetákovi byl poslán dopis s názorem komise a s vysvětlením, proč nemá pravdu.“ Pětistránkový dopis z 9. září 1976 například popisuje, kterak komise vyhodnotila grafickou hodnotu známky vzhledem k požadované atraktivnosti příležitostných známek. Vycházela ze dvou hledisek: běžná představa o SĽUKu je spojena s radostnou a jásavou formou, která by měla být vyjádřena v čistší barevnosti. Dále přihlédla ke stanovisku zástupců Svazu čs. filatelistů, kteří poukazovali na to, že z ohlasů na dříve vydané známky, podle Vašeho výtvarného pojetí, byla nepříznivě posuzována právě temná barevnost.“ Atd. Nakonec výsledná známka se všeobecně líbila, filatelistům i uměleckým kritikům.
Mnohé zajímavosti o této známce zazněly na tiskové besedě 30. srpna 1974 v Klubu novinářů. Na-příklad o zaujetí autora, který vypracoval několik návrhů a provedl řadu zkoušek, o nutnosti změny modré barvy i vzhledem k pod-statě lidového souboru, jehož tvůrčí činnost směřuje k radosti a životnímu kladu. Na tiskovce vystoupil i ředitel SĽUK. Řeč byla i o razítku, které se zdálo jaksi rozmazané. Byl v tom grafikův úmysl. Zmeták svůj návrh razítka vypracoval škrabací technikou, aby tím vyjádřil lidový ráz a vyhnul se studené perfektnosti. (Další podrobnosti viz Filatelie č. 20/1974, str. 635.)
Cesty rodokmenu této známky a cesta její historie se křížily. Když jsem byl totiž v roce 1987 Generální prokuraturou trestně stihán pro porušování autorského práva, jedno z obvinění znělo: „dal příkaz ke změně barvy pozadí návrhu z modré na žlutou a k barevným změnám na kroji dívky, tvořící ústřední motiv“. A ejhle! Dosvědčil to i Josef Herčík. Tentýž Herčík, který na ručních otiscích rytiny pro tiskárnu poznamenal: „pozor, barev. zmněna, světle žlutá!“ Jeho souhlasný podpis je rovněž na zkušebním nátisku tiskového archu známky z tiskárny. Spoléhal na Zmetáka, že můj „trestní čin“ potvrdí. Nepotvrdil! Policii to odmítl a s jadrným komentářem o této neuvěřitelné lži mě hned informoval. Nechci tu líčit všechno, co se kolem toho udání událo. Vznikla z toho ošklivá historie.
Vím, jak Zmeták citlivě prožíval svou první 60 haléřovou známku na téma 200 let Banskej akadémie v Banské Štiavnici (1964) s vyobrazením horníka ve slavnostním historickém kroji a se špičákem a olejovým kahanem. Předložil několik návrhů včetně FDC. O námětu i celé historii dolování a vzniku vysoké školy baníků bylo opět popsáno ve Filatelii č.12/1964, str. 269. Tehdejší vedoucí referátu známkové tvorby vydavatele Jaroslav Zavřel přibližoval emisi těmito slovy: „Autorem známky je mladý (bylo mu 45 let, pozn. R. F.) slovenský výtvarník Ernest Zmeták. Poučen historií a ovlivněn jednáním se žadateli o vydání známky, zobrazil její téma.“ Vlastně to byla vůbec první zmínka o Zmetákovi - tvůrci československých známek.
K realizaci své druhé známky s portrétem Ĺudovíta Štúra (Kulturní výročí 1965) předložil již 8 návrhů, včetně FDC. Neznámá byla jeho účast na první emisi vydané v roce 1979 - 30 let JZD. Když se dozvěděl, že k účasti byl přizván i O. Lupták, čehož byl E. Zmeták příčinou (nedodržel termín), zareagoval bez rozmýšlení: „Milý Rudolf, kedže žiadnu správu od Teba nedostávam ohľadne známky JRD, prosil by som Ťa vráť mi môj návrh. (Keďže vec je bezpredmetná). Návrh uložím do môjho archívu neúspešných prípadov. Ďakujem Ti za porozumenie, prajem čs. známke veľa úspechov“. Zdravím Ťa.“ Ještě jednou typický Ernest. Potěšen pozváním na autogramiádu Světové výstavy PRAGA 88 mně sděluje: „Bol by som tam celkom zbytočný s mojimi pár známkami…Nechcem teraz vyzerať, že celú akciu sabotujem.“ Dále se přimlouvá využít výročí Galérie v Nových Zámkoch. „Bol by som rád, keby sme to oslávili nejakou skromnou známkou (ktorú nechcem robiť ja).Až budeš mať cestu do Bratislavy pohovorime si o všeličom. Vďaka. Prajem Ti dobrého zdravia, čslov. filatelii veľa úspechov, Tvoj E. Z.“
O tom, jak Ernest dokázal uskutečňovat své představy, svědčil dům nedaleko Slavína, s výhledem na město a bratislavský Hrad. Stavbu začal koncem šedesátých let, a podobala se spíše jakémusi opevnění z kamenné dlažby a betonu. Vzpomínám si na jednu z delších návštěv počátkem února 1964. Ernest mne hostil a provázel nedokončeným domem jako při slavnostním otevření. Ale především podepisoval smlouvy a ukazoval náčrty známky 200 let Báňské akademie v Banské Štiavnici. Téměř nedostupný dům byl ovšem z druhé strany prosvětlený zahradou, která s vinnou révou a ovocnými stromy poskytovala vegetariánu Ernestovi potěšení. A nejen to. Uchovávala i jedno státní tajemství. Sousedila totiž s malinkou zahrádkou politika a státního činitele Jozefa Lenárta. Největším zážitkem bylo všechno uvnitř domu. Když jsem v roce 1999 vzal dceru poprvé do Bratislavy, pozval nás Ernest, abychom v tomto kouzelném prostředí přespali. Měla si vybrat „barokní“, „renesanční“, nebo „secesní“ pokoj.
Dodneška si pamatuje, že s ní spala bíložlutá mačka, a to, jak se o nás Ernest postaral. Chodil spát po deváté večer. Abychom se mohli vrátit z města později, půjčil nám klíč od zadní branky; vpředu hlídala fenka vlčáka Lady, která by nás nepustila. Psa zavíral před návštěvami do kotelny, nebo skladu. To vše nestačilo. Milý Ernest nám na jakousi obálku neotevřeného dopisu versálkama připsal: „Rudolfe, chladničku máš k dispozícii, vyber si, čo Ti chutí, E.“. Na ledničce vegetariánský výběr, uvnitř vévodila role uherského salámu!
Léta běžela, doba se měnila. O půlnoci 31. prosince 1992 nám rozdělili republiku. Bez nás. Ale tvůrci známek bez rozdílu národnosti, včetně pražské poštovní tiskárny, fungovali dál. Společně. Později, když se na Slovensku po získání zkušeností rozkoukali, hodlali se osamostatnit. U vesla vydavatelů známek, které se často měnilo, nastala období, v nichž rozhodovali různí lidé. Ale pozitivní výsledky se přesto dostavily. Přibyly desítky nových tvůrců, kteří měli možnost realizovat své nápady, ale na některé osvědčené autory z minula, se postupně zapomnělo. Výjimkou byl přede všemi Jožka Baláž. Zaslouženě. Na Ernesta Zmetáka vydavatel poštovních známek zapomněl absolutně – po celou dobu od vzniku samostatného státu. Nedostal tvůrčí příležitost, na známce se neobjevilo ani jedno jeho výtvarné dílo. A letos, k jeho životnímu výročí? – ani příležitostné razítko! Významná osoba z emisní oblasti na mou otázku podala jednoznačné vysvětlení: „V slovenskej známkovej tvorbe si nespomínam, že by niekedy vôbec bolo spomenuté meno Ernest Zmeták.“
V říjnu 2003 mě pozval k sobě. Netušil jsem, že je to naše poslední setkání. Povídali jsme si jako obvykle. Neobvyklé bylo Ernestovo oblečení – černé šaty a bílá košile; z rozhovoru se stal jeho monolog spojený s loučením. Ke konci smutného setkání mi daroval obrázek na památku. Za pět měsíců umírá. Krátce předtím se dočkal ocenění nejvyššího: Prezident SR mu udělil Pribinov kríž I. triedy. Vyznamenání za mimořádné zásluhy o kulturní rozvoj Slovenska přebírá 1. ledna 2004 na Hradě jeho dcera Uljana.
Pochovaný je na Martinskom cintoríne v Bratislavě.
Zmetákovým nejpopulárnějším dílem na československé známce se stala umělecká reprodukce ocelorytinou jeho dřevořezu Traja králi v sérii Česká a slovenská grafika v roce 1972. (Ernest ji použil jako své PF – viz obr.) Jen mě rmoutí, že obdobný počin neuznal za vhodné využít podobným způsobem vydavatel známek Slovenské republiky. Není přeci pochyb o jedné z nejvýznamnějších osobností slovenského umění, ve své výtvarné generaci nejvšestrannější. Doufám a věřím, že známkového rekviem pro Ernesta Zmetáka se ještě dožiji. Určitě by například sklidil úspěch pětibarevný dřevořez Útek do Egypta (1949). To je zvláštní téma liturgického umění. V roce 1958 oceněný na bienále v Benátkách. Na FDC doporučuji některý z Ernestových autoportrétů. Jejich počet se blížil stovce a jsou silnou výpovědí o jeho lidském postoji bez přetvářky, o něm i o jeho umění. Naši současní přátelé ve Slovenské poště si s výběrem určitě poradí sami; jsou toho zárukou.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz