Zpravodaj 04/2009: Koně a profesionál Radomír Kolář
Datum vydání: 15. 2. 2014
Náš časopis není pouze o tom, kolik DV se nachází na poštovních známkách. Chceme čtenáře informovat i o jejich tvůrcích, obzvláště hodí-li se k tomu nějaká příležitost. Kulaté výročí narození je příležitostí dostatečnou. Na další dva letošní jubilanty vzpomíná člověk nejpovolanější – pan Rudolf Fischer. První vzpomínka je na Radka Koláře, který by se letos 19. srpna dožil 85 let. Druhá vzpomínka se týká umělce ze Slovenska, proto jsem ji zařadil do rubriky Okénko na Slovensko.
KONĚ A PROFESIONÁL RADOMÍR KOLÁŘ
Koně životně miloval a maloval. Koním rozuměl a sedlo ovládal. Ještě zajímavější bylo, jak je také ošetřoval. Stáj nejméně s dvaceti poníky, kobylou a hříbátkem, měl Radek sto kilometrů od Prahy ve Svoru u Nového Boru. Přesněji: Stejně daleko jako na Velkou pardubickou. Zkrátka: Legenda o malíři vtěsnaná mezi autory poštovních známek, který zasvětil koním skorem celý svůj život, jak tvrdil na tiskové konferenci při vydání své známkové premiéry - sérii Dostihy (1978). Věnoval jim velkou pozornost, chodil na konzultace a skicoval. Dokonce již 27. října 1977, tedy rok před vydáním, předložil neúplné návrhy. Nejvíc se natrápil s pádem koní po překonání Thurn - Taxisova příkopu (10 h), radost měl z dynamičnosti vystiženého pohybu při finiši před cílem (40 h), ale o námětu dekorace vítězů (4,40 Kčs) jsme se přeli; v komisi se nám líbila, Radek nesouhlasil: „je to plakátové, statické“, že ji překomponuje. Na tiskové konferenci také zdůrazňoval: „Nejsem filatelista.“ Jako by věděl, že známková tvorba je výtvarná práce na objednávku, a často se zaměňuje s filatelií – což je činnost zájmová, patřící do kategorie sběratelství.
V životopisech umělců bývá někdy dětství dobou nejméně zajímavou. Nebo naopak. Radomír Kolář ze svého dětství v Rakovníku vyvodil, že byl napůl člověkem městským a napůl venkovským. Doma poznal dřinu na polích a chmelnicích, ale narozdíl od vesničanů jeho rodiče mu umožnili snazší přístup ke vzdělání a kultuře. A někde tam, vzpomínal, se narodila jeho láska ke koním. Již jako žáček je kreslil do sešitů. Když potom Němci zavřeli české vysoké školy, stal se doma, s maturitním vysvědčením z rakovnické reálky, naprosto nejkvalifikovanějším kočím.
A ještě něco mě překvapilo. Jeho paměť. Když už se seznámil s obdivovanými rytci svých známek, vzpomněl si na dalšího rodáka z Rakovníka; malíře a rytce známek Bohumila Heinze. Radomír dokonce věděl, že se narodil přesně 30 let před jeho zrozením, vystudoval střední školu, a v chlapeckých letech měl rovněž zálibu v kreslení a modelování. O Heinzovi zřejmě mluvili doma rodiče. Radomír však přiznal, že ho to tenkrát příliš nezaujalo.
K profesionálnímu životopisu Radomíra Koláře stačí jen připomenout, že po válce studoval na Pražské akademii, kde zůstal aspirantem a stal se odborným asistentem, později docentem, a od roku 1985 profesorem. Zřejmě i proto, že mu pedagogická činnost dávala především jistou obživu, a tím možnost svobodně uplatnit svůj výtvarný talent. „Jsem cvok, cvok do koní. Do konce života se nezbavím silného pocitu měkké koňské huby, teplého dechu, vůně sena, koňské moče a potu. Nikdy se nenasytím pohledů na řítící se kytici koní a jezdců“.
Tvrdit ovšem, že ve své umělecké tvorbě dával přednost „koňským“ tématům, vyvrací právě jeho známkové edice. Hlavně byl malířem cyklů figurálních kompozic, stejně jako monumentálních děl v technice gobelínů a mozaiky (Husitství, Doba Karlova v metru). Obdivoval sport i dostihy, olympiády, fotbalisty i lyžaře. Jeho doménou však zůstávalo zobrazení zvířat. Ilustroval téměř 70 knih; na několika jsem polygraficky spolupracoval, to mě a Radomíra, dávno než známková tvorba, sblížilo. Z existenčních důvodů, aby neztratil možností, kterých dosáhl léty poctivé práce, zejména v období normalizace, nebránil se ani politickým námětům. Ze známkové tvorby, například, připomenu historku k emisi výročí VŘSR a vzniku SSSR v roce 1982. Tato třetí Kolářova emise nebyla totiž uvedena oficiálně, jako všechny ostatní emise, tiskovou konferencí. Její vydání totiž připadlo na neděli, což byl objektivní a současně pro nás vyhovující důvod. A kromě toho, o čem by se na ní mělo vůbec hovořit? A jaké představitele přizvat? Takže na tiskovce k následující emisi (sochařská díla na známkách) byly oznámeny jen náklady minulé emise a nikdo z novinářů se na nic jiného neptal.
O své druhé emisi k 50 letům otevření pražské zoologické zahrady (1981) naopak Radomír Kolář na tiskové konferenci vyprávěl o tom, jak dlouho váhal, jaká zvířata zobrazit. Uvažoval nejdříve, pokud šlo o koně, vybrat shetlandské poníky, které sám choval ve svém venkovském sídle. Ale rozhodl se pro koně Převalského – jediného žijícího divokého koně, chovaného jen v zoo, nejvíce právě v pražské (rodina koně v nominální hodnotě sedmi korun). Humorně pak líčil, jak skicoval skupinu goril, co si přitom uvědomoval, a co mu vyvedly. Lvi, protože také patří k národním symbolům. Zakončil tím, že se zatím mezi známkové tvůrce nepočítá, neboť dělal před třemi roky jen jednu emisi. Svou první, ale koňskou – dostihovou! Dodnes se domnívám, že patří k nejzdařilejším.
Čtvrtou v pořadí byla aršíková úprava čtyř známek Olympijské hnutí (1984); náhradou za předem ohlášené a již připravené známky s textem HRY XXIII. OLYMPIÁDY LOS ANGELES. Původní termín vydání stanovil emisní plán na 2. července. Nařízenou změnu tlumočil vydavateli tehdejší předseda ÚV ČSTV Antonín Himl, který návrhy obojího řešení odborně schvaloval. Neboli vrcholové sportovní téma, zakázané z politických důvodů, vyšlo bezzubě 9. září, což byla neděle. Bez pomoci Radomíra Koláře a Jana Solpery (řešení písma), rytců Miloše Ondráčka a Václava Fajta, včetně mimořádných opatření v tiskárně, by to ovšem časově ani výrobně nebylo možné.
Filatelisté – sběratelé sportovních námětů – získali celkem čtyři známky ve dvou tiskových úpravách a navíc: nevydanou raritu, která přeci jen nějakým způsobem Státnímu dozoru nad tiskem poštovních cenin v TÚS „unikla“. Zda unikla z tiskárny nebo z místa, kde se skartuje, nelze prokázat. Zápisy Státního dozoru nejsou k dispozici, a tudíž později objevené „nálezy“ filatelistů jsou z uvedeného důvodu spekulativní. Kromě toho specializovaní sběratelé objevili na všech čtyřech známkách různé tiskové vady (viz Filatelie č. 14/1985, Zajímavosti čs. známek v roce 1984, str. 427).
Po šesti letech v roce 1990 získává Radek zadání páté - k Mistrovství světa ve fotbalu v Itálii (1 Kčs), s netradičním řešením kompozice hráčů - tedy pátá emise Radomíra Koláře v Československu.
Šestá emise dvou známek (50 h, 4 Kčs) k oslavě 100. ročníku Velké pardubické, s náměty skoku přes vodní příkop a závěrečného spurtu, vyšla sedmého září 1990; jako by se loučil. V roce 1989 odchází na odpočinek. Začíná se u něho projevovat rodové onemocnění, cukrovka. Radek nepřestal aktivně pracovat až do svého úmrtí 5. října 1993.
Vydání své poslední příležitostné poštovní známky (5 Kč) k Zimním olympijským hrám v norském Lillehammeru 1994, vytvořené pro nového vydavatele České republiky, se již nedožil. Vybroušeným stylem známkových realizací, téměř sedmdesátiletého profesionála Radomíra Koláře, působí velmi sugestivně (Jakoby chtěl naznačit vítězství zla – své nemoci nad bezbranným člověkem. Poznámka editora) a svou dynamičností patří mezi jeho nejlepší.
Rudolf Fischer
„A koně? O těch už byla řeč. Je to Don Quijottova Rosinanta, jsou to koně mongolských stepí, rančů, indiánských prérií, koně selské, jezdecké i spřežení do kočáru, koně nesoucí partyzánskou hlídku i samotného husitského hejtmana.
Přejme mu krásnou kobylku i v tom životě nadpozemském.“
Citace kurátora Rabasovy galerie v Rakovníku u příležitosti jeho výstavy obrazů.
Vzpomínka napsána pro časopis Merkur-Revue a Zpravodaj SSČSZ SČF.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz