Zpravodaj 3/2006: CZESLAW SLANIA – dvě tváře rytcova života

Datum vydání: 2. 8. 2007

Z počáteční radosti, kdy poznávám známý hlas Otto Hornunga, postupně vnímám s jak neobvyklou zdrženlivostí přemáhá dojetí. Volal z Londýna. Osud našeho společného přítele Czeslawa Slanii, proslulého rytce, se naplnil. A je jenom přirozené, že po ukončeném běhu života zůstává svědectví tvorby. Proslavilo ho autorství rytin známek vydaných v 31 zemích včetně OSN a bankovek v 10 státech. Nemohu k tomu nenapsat, že především filatelistům a numismatikům přetrvává dílo, kterým Slania neustále překonával i sám sebe. Z londýnského rozhovoru s Ottou zároveň vzešla vyhraněná představa: veden bohatstvím filatelie a profesí žurnalisty (zde překrývá svou funkci prezidenta světové asociace filatelistických novinářů), samozřejmě i on Czeslawa oslaví. Ale jinak, než píšou autoři nekrologů. Osobitou vzpomínákou. Otto Hornung, který – mimochodem - 10. září 2005 oslavil pětaosmdesátiny, zaujatý kritik, který s překvapivostí zkušeného znalce obohacoval tiskové konference pořádané k emisím čs. známek, 1) emigroval z Prahy v roce 1967 (setkávali jsme se pak téměř nepřetržitě u příležitosti výstav známek v zahraniční - často i s Czeslawem), za ta léta mnohé pozapomněl. K oživení paměti jsem Ottovi posloužil některými archiváliemi.

A skvělý Czeslaw osobně? Znali jsme se přes 30 let. Ačkoliv nám různé překážky dovolovaly vídat se jen v rámci rozdílných ne/možností, z naší branže zůstal druhem nejvěrnějším. Neomylně se stal výraznou osobností, ale její sílu nevytvářelo jen pracovní úsilí. Mluvím o poznatku, který u Czeslawa Slanii vedl k mravní a duchovní vyhraněnosti. Jeho citlivá povaha, velmi složitá ve svém bezprostředním působení, s níž jsme se u Czeslawa setkávali, byla plná kontrastů. Jejich pochopení má pro mne větší smysl než jeho prvořadé dílo. Z tohoto rozdílu vybírám přednosti charakterových vlastností – jakoby zastrčenou - druhou tvář jemnějšího prostředí Czeslawova soukromí. Odtud plyne také tato moje úvaha nad jeho odkazem. Předcházel ji článek The Slania I Knew (Otto Hornung provides a personal tribute to the great engraver, Czeslaw Slania), uveřejněný v červnovém čísle 2005 renomovaného časopisu britských filatelistů „Gibbons Stamp Monthly“. Otisk tohoto textu mi Otto přivezl cestou z Evropské výstavy známek BRNO 2005.

Hornungova i moje důvěrná znalost rytcovy přirozené povahy zakládá zcela jiný stupeň pohledu na obyčejnost jeho života. Už sám počet více než 1000 vytvořených rytin svědčí o tom, jak urputně dával přednost profesi před vším ostatním. Práce mu byla něčím víc než jen obživou. Nepochybně to znamená osudovou odlišnost od desítek ostatních, méně izolovanějších rytířů, vcházejících na kolbiště rytectví. Již v době našeho sblížení o Czeslawu Slaniovi panoval názor, že žije životem samotáře. Czeslaw však nebyl člověk osamocený, ani samotář. Ke své práci ovšem potřeboval klid a svobodu - dával tomu přednost i z důvodů hluboce osobních. Na přání matky Józefy dlouho zůstával svobodný, s její podporou odešel z rodné Czeladzi u Krakova do ciziny, aby si obrovskou pílí a přísnou kázní vybudoval svůj vlastní způsob existence.

Dlouho jsem plně nechápal, proč se svérázný světoběžník Slania pořád ploužil zhruba stejně nadšeně jako utahaný turista bůhvíjak daleko od domova, aby znovu a znovu ze všech míst a za ztížených podmínek rejpal své představy do ocelových destiček. Věděl, proč to dělá. Považoval to za součást osobní svobody. Právě této vůli – povznesené ideji - dávám zde přednost před opakováním všeobecně známých pravd o hodnotách jeho rytectví. Upoutává mne ona mravní síla umělcovy osoby, popularitou nedotčená, která ne zcela koresponduje s tím, co všechno a dlouho bylo o Slaniovi publikováno. A v této rovině duchovní citovosti byl založen neformálně vřelý, zcela výjimečný vztah Cseslawa Slanii k Československu a k našim poštovním známkám. Příčiny této spojitosti – což je v této souvislosti důležité – byly rovněž ryze osobní. Vím o nich, jako málokdo: byly to široce vzájemně propojené, jen zdánlivě drobné události spojující prožitky umělce i člověka s jeho tvorbou a rodinou, na kterou byl silně fixován. Je ale jisté, že se od počátku našeho přátelství tyto vztahy vyvíjely souběžně s jeho prací a soukromím. A publikovat je nás také nikdy nenapadlo. Snad proto mohou být doplňkem vzpomínek pamětníků.

Zajímavé je všimnout si, jak se k slavnému rytci chovala elektronická i tištěná média. Nicméně i tenhle detail se stává užitečnějším, když si uvědomíme, jak urputně si chránil svůj způsob života v ústraní. A pokud něco ze soukromí přeci jen proniklo, autoři jeho životopisů jen opisovali jeden od druhého. Většina monografických údajů během let vykazuje značné rozdíly. Dlouho utajoval pravou příčinu svého odchodu z Polska roku 1956. Důvodem byla emigrace, jak o ní snil při podařeném útěku z lodi ve Švédsku, kde požá-dal o politický azyl. Tím ovšem zcela zanikla legální možnost návštěv rodiny. Proto se Czeslaw s maminkou Józefou Slania – oba nenápadní Poláci – často setkávali v Československu. Vzpomínám si například na květen 1972: Český Těšín, na hranici s polským Cieszynem, v hotelu Piast. Zde současně, vědom si krátkosti termínu, v rychlém tempu dokončuje známku z reprezentační emise k 90. narozeninám krále Gustafa VI. Adolfa (Sverige, 6.nov.1972, Michel 783, 75 öre).

Oč skrytější bývá u rytců skutečná doba strávená nad rytinou, o to zřetelněji mluví neúnavnost Slaniova pracovního režimu. Podle zvyklostí šanci na rytecký úspěch nikdy neměla přílišná uspěchanost. Spíše šlo o to vyvolat u zadavatele větší dojem náročnosti. Nedejme se však mást; motivací bývá i záminka, jak prokazovat nároky k většímu uznání i výši honoráře. Slania k nim nepatřil, měl v sobě něco víc než dobří rytci, které jsem poznal; pro svůj sveřepý způsob, podložený výsledky, se neobával ani konkurence. Naopak. Kolegům, jejichž vzorem se stala i čs. známková tvorba, a své žačce Majvor Franzén, kterou si sám vybral a zapracoval, získané zkušenosti nezištně předával, dokonce tyto kolegy v rámci spolupráce naší ÚSS a švédské PTT posílal do Prahy na zkušenou. 2) Nebyla vždy také patrná Slaniova hierarchická stupnice principů, známá u ostatních rytců; jeho práce pulzovaly poněkud v jiných souvislostech, například místo podrobné rozkresby stačil obrysový záznam; či nezávaznost (nedůležitost) prostředí, v kterém rytiny vznikaly, atd. Zkrátka - byl vždy pro svůj úkol připraven: řemeslně neobyčejně pohotový, technicky a časově nejrychlejší. Ryl všude, kde se dalo. I chvíle Czeslawovy „dovolené“ naplňovalo rytectví. Jezdil po světě ve starém Mercedesu s ryteckým nádobíčkem a skládací stoličkou. U nás zamotával hlavy celníkům a aktivoval příslušné orgány! Posuďte sami: Polák se švédským pasportem, auto s poznávací značkou Monaka, zavazadla žádná, ve staré aktovce diplomy a řády od dvou králů, jedné princezny a návrhy cenin několika států. Na otázky odpovídal polsky nebo světovými jazyky, jinak ovšem příjemný a milý turista. Ale podezřelý šekovou knížkou královské banky, stanovým vybavením s vařičem a balíčkem ocelových destiček. A sledovaný i proto, že od hranic zastavoval stopařkám. Vzápětí tu první příslušníci VB vytahovali z vozu, a druhou - stejným způsobem - po několika ujetých stovkách metrů znovu. Jinak Czeslaw trpěl utkvělou představou, že mezi spolehlivější občany patřili méně nápadní recepční a domovnice. Léta letoucí to souviselo s věrohodným přídomkem hotelový rytec. Mám zafixovaný květen 1973, hotel Bellvue v Novém Smokovci: brilantní transkripce olejomalby s portrétem knížete Honorẻ III. (Monako, 12.nov. 1975, Michel 1202, 2 Fr.). Tamtéž o rok později se v důsledku nejistých setkávání syna s maminkou, zrodila portrétní rytina kněžny Louise d´Aumont-Mazarin (Monako, nov. 1976, Michel 1238, 4 Fr.).

Pokud nespal v hotelu, sedl si na kraj malého stanu, přitáhl k sobě skládací stoleček a pokračoval v rytí. „Objevoval“ mnoho takových oblastí, dokonce v bývalé NDR, kde přepracovává své dřívější rytiny, dělá to s horečně vybičovanou vůlí a pílí. Usídluje se v campingu Moritzburg u Drážďan a dopisem mne žádá „pisać na adres v Dresden“ nebo „przyjechać“ za ním. Jedna taková fotografie stanového rytce, tuším od Zemplínské šíravy, byla pro mne jakýmsi předznamenáním mimořádnosti celé příští rytcovy narůstající slávy.

Seznámení s Czeslawem mohu chválit, ale těžko popisovat. Poznali jsme se už před mou návštěvou Švédska prostřednictvím Anny-Grety Waldemarsson, ředitelky odboru poštovních cenin PTT, a i u nás nezapomenutelného Gilberta Svensona, ředitele Poštovního muzea, což byly moje nejlepší zdroje informací o historii i současnosti známek s nápisem SVERIGE. Spojovacích článků mezi námi bylo ale víc. První a pro Czeslawa velmi důležitá byla možnost osobní návštěvy v Praze. Na výstavě STOCKHOLMIA 1974 mne požádal o zprostředkování přímé spolupráce s českými rytci. Měl v úctě skoro všechny. Vnitřně inklinoval nejvíce k praktikům své generace. Šance na obohacení dosavadní zkušenosti dostala konkrétní podobu v červnu 1975. Ohlásil se dopisem z 22.5.1975, ale datum neupřesnil.

Přibyl za volantem mercedesu neočekávaně ráno 13.června 1975 před budovu FMS. Společně vymýšlíme improvizovaný program; podle časové dostupnosti navštěvujeme tiskárnu poštovních cenin v Holešovicích, nedaleký ateliér J.A. Švengsbíra, byt Ladislava Jirky a dům Josefa Herčíka. Ve vrátnici TÚS měl Czeslaw potíže s povolením vjezdu nápadného mercedesu (!) – naproti tomu podrobná instruktáž, konzultace a seznámení s technologií celého provozu, zkušenosti z moletovny, přijetí u tiskařů, zvláště u tisku z plochých desek – to vše nebylo jen zdvořilostní návštěvou. Panovala shoda o mimořádné úrovni rytin a tisku čs.známek. Stačili jsme projednat i nákup nového stroje. K lítosti Slanii, kterého osobnost Jiřího Švengsbíra přitahovala už dávno, zdvořilostní setkání pod stropními okny v domě U Průhonu 22 bohužel trvalo jen 45 minut. Severskému kolegovi stačil J.A.Š. přisoudit přílišný „tradicionalismus“ bankovního stylu rytiny, ideál svého rytectví prezentoval několika ukázkami a v estetickém prostředí interiéru strhujícím způsobem vyprávěl o smyslu uspořádaných předmětů, starých obrazů a rytin, sloužících jako zdroj tvůrčí inspirace. Czeslaw zaujatě naslouchal - ke slovu se nedostal - a Jiřímu za blahopřání s přípitkem k titulu Královský rytec „bardzo“ poděkoval. Až na samu mez dvouhodinového předávání zkušeností tam, kde nebylo třeba mnoho slov, ale praktické konzultace, zcela naplnilo Slaniovo očekávání při setkání s Ladislavem Jirkou. „Pohoršlivé“ jedině tím, že si oba doplňovali své rytecké posedlosti i v průběhu báječného oběda připraveného paní Jirkovou. Odpoledne patřilo z mnoha nabízejících se porozumění v nejvlastnějších polohách rytecké práce mezi Slaniou a Herčíkem. Zde se setkávají a vyměňují poznatky z ryzí grafičnosti stylově vyrovnaných ryteckých přepisů uměleckých děl, tvárných hodnot promyšlených liniových rozkreseb s proměnami různých pojetí transpozic jakými byly Piccasův Autoportrét, Guernica a další dosažené vrcholy rytin Herčíkovi zadávaných reprodukcí. Končíme na zahradě u kávy a Czeslawova fotografování. Zbytek dne patřil našim společným plánům. K večeru odjíždí do Vídně za maminkou, sestrou a neteří - slavnou operní pěvkyní téhož uměleckého jména Czeslawa Slania, které pomáhal ke kariéře.

Aniž bych se pokoušel individualitu jednoho rytce rozlišovat od rytce druhého či ostatních, kteří mají rovněž své tvůrčí cíle, Slania si byl vědom jisté dynamičnosti v přístupech českých rytců, zcela rozdílného pojetí od ryteckého způsobu polských známek, které trpěly určitou mírou provincionalismu a technické strnulosti, aniž by to někdo zpochybnil. Vím také, že nebyli to oni známí rytci v Evropě, zejména francouzské rytecké školy, kdo se stali Slaniovi, prvním vzorem vyšší kvality reprodukčního rytectví. Úrovní děl autorů české rytecké školy se zabýval již v době svého působení v polské státní tiskárně (zde navrhl a vyryl 23 známek signovaných Cz.Slania a M.R.Polak). V Polsku tehdy převažovaly figurální a portrétní náměty, obdobně jako v Československu, kde jejích autory byli Schmidt, Švengsbír, Mráček a Jirka, Roule, Goldschmied i jeho žák, v současnosti stále aktivní Housa. Dodnes však Slaniovy intenzivnější analýzy čs. známkové tvorby z let šedesátých i po švédské emigraci nejsou příliš známé.

Z mnoha fotografií a ryteckých autoportrétů se na mě dívají Czeslawovy oči skryté velkými brýlemi, které téměř neodkládal. Byl drobnější postavy, na oblékání si nijak nepotrpěl. S obvyklým pulovříkem pod tmavým sakem a velkým uzlem vázanky, nebo jen v tričku, vypadal stále stejně. Těsnější kontakty mezi námi nahrazovala korespondence. Dopisy se nám staly vůbec nejjistějiším prostředkem komunikace. Vypovídají o naší odborné spolupráci 3) a některé opakují úvahy a přání vyslovená již na našich předchozích setkáních, když jsme všechno nestačili probrat, většinou kvůli kumulaci přítomných přátel. Nemálo vychrlených pohlednic je z výstav, nám „devizově“ nepřístupných (Ameripex 86 v Chicagu) nebo jubilejní osobitá pohlednice ze Stockholmu: Srdečny pozdrav od 60 lat mladego Czeslawa. Imponoval mu zájem sběratelů, když jim mohl ukázat, že na rytině umí tvrdě „makat“. Celé hodiny a dny se jim věnoval nejen na výstavách. 4) Na různých přehlídkách a setkáních, (což jsem zažil i osobně), mi bylo sympatické, když veřejně, zejména novinářům a redaktorům chválil a propagoval naše známky. A jelikož o Slaniovi četli především sběratelé v zahraničí, jeho soustavný zájem o vývoj československé známkové grafiky mohou právě oni potvrdit. I to vlastně stále zůstává neznámou historií. Potom jsme zase tak věrně prožívali setkání s vystavovali a tvůrci, tedy koneckonců neodmyslitelnými kvalitami, v nichž rytiny krystalizovaly vším, co z nich bylo vrcholem tvůrčího snažení. Natož teprve chvíle s Czeslavem, jeho rodinou a přáteli. 5) Mnoho dalších setkání - kromě STOCKHOLMIA 86 - musím pominout. 6)

Aniž bych snižoval újmu dosavadních informací o neopakovatelnosti jeho díla, zaslouženě převažuje měřítko rytcovy světovosti. Všechny zahraniční nekrology považují za vrchol Slaniovy popularity dosažení tisící rytiny známek. 7) Na první pohled je to patrné i s tehdejšími osla-vami, o kterých se mnou žertoval. Ve skutečnosti to byly spíše vrcholy sympatií a obdiv k celoživotní práci, kterou posvětil (nejen svá) díla Rytectví - k profesi, kterou si jako nepatrný jedinec zvolil, cílevědomě realizoval a učinil smyslem svého životního stylu. Vrcholů slávy v plném smyslu toho slova totiž dosáhl již v době udělení titulu Královský rytec, což bylo raritní samo o sobě. Ale lišil se od ostatních i jinak: způsobem života a osobní skromností - také od našich populárních rytců, kteří kromě své rytecké svrchovanosti usilovali o pocty a slávu všeobecnou. U elegána Jiřího Švengsbíra to vyplývalo z jeho přirozené inteligence a značné vzdělanosti. Dokázal být člověkem, v jehož osobnost se rádo věřilo; stačí jen vnímat, jak a kde svou nezávislost uplatňoval. Vyrovnat se mu v popularitě chtěl Josef Herčík; prosadil se těžce - všemi možnými způsoby. Naproti tomu protějškem k Czeslawově nenápadnosti a lidské přirozenosti mohu postavit snad jen tichého Bedřicha Housu – dnes osamoceného a stále pracovitého tvůrce známek.

Překvapením pro mě byl Czeslawův prostý, jakoby neosobní byt ve standardním stockholmském činžáku na Furusundsg. 11, 4 TR. Přesně totiž odpovídal vše-mu, co jsem u Slanii postupně objevoval a obdivoval! Trochu připomínal obydlí s pracovním koutečkem Bedřicha Housy. Czeslawův byt byl jeho výlučným hájenstvím, byl vlídný svou prostotou a účelovostí. Návštěvy zval jen výjimečně. Pro mě, později i pro Hornunga, byla taková návštěva privilegiem a zážitkem. Chlubil se mi tím, že pracovní kout s rytinami, pohovkou a křesílkem pro hosty umístil v první místnosti; další byly tabu (viz foto). Zatímco Jiří A. Švengsbír, dbající o své renomé, se naopak před návštěvami v atelieru prezentoval bytovou kulturou interiérů s neobvyklou atmosférou prostředí. Pracovní stolek, tvůrčí místo vzniku svých rytin, Švengsbír povýšil až ke skleněnému stropu - na nedostupnou plošinku se zakrytým schodištěm. Upřímně se přiznám, že jeho vkusně zařízený ateliér jsem přijímal příznivě. Stávalo se, že občas naše debaty končívaly v noci, a tak jsem přespával v koutě na širokém gauči, obklopen krásou věcí minulých věků; mezi nimi dominovala španělská truhla ze 16. století a barokní plastika. Švengsbíra překonal Herčík. Reprezentativní interiéry a zahrada jeho pražského domu úspěšně přispívaly jeho popularitě, ale svou slávu jako nejznámější z našich rytců si nevydobyl jen návštěvami filatelistů či různých - i politických - osobností tehdejší společnosti.

Z našich nejvýznamnějších rozhovorů ten, který inicioval Slania v roce 1999, ponechávám až na samý závěr. Samozřejmě osobní, jako celé toto psaní o málo známé tváři jedinečného rytce. Czeslaw se v tomto roce opravdu cítil nejšťastnější. Téměř osvobozený od ryteckých starostí, dal se tehdy do vzpomínání a byl neobyčejně sdílný. Hovořil o své rodině a netajil se ničím. To už bylo v čase, kdy jsme se dlouho neslyšeli. O svém rodišti (1921) dříve nemluvil, ale k srdci mu přirostlo. Zato nyní – celý život se hrdě hlásil k polskému původu – udělení čestného občanství obce Czeladźe, všechna dnes známá ocenění filatelistických svazů a udělené nejvyšší státní řády a další pocty, jak mě ujistil, byly pro něho štěstím. Lavina úspěchů!

Dobrák Czeslaw se nesměle optal: „Myslíš si Rudolfe, že jsem to z polských výtvarných emigrantů dotáhl nejdál?“ A pak nezvykle dlouho vyprávěl: „Dcerečka má 16 let, je v internátě ve Štětíně, sestře ve Vídni je 80“, vzpomíná na maminku a smutně na zbožňovanou neteř Czeslawu – „po třech operacích už nemůže zpívat“.

Měsíc strávil v Krakově, chystá se do Singapuru a ujistil mě, že se i rozjede za mnou. Československo měl také rád. Abych nezapomněl, ke svému milovanému 26 let starému Mercedesu - to auto také potřeboval k své pohodě - přilnul jako k pracovní lásce. V Německu nechal za 40 tisíc marek všechno na něm znovu „přerobit“. Vzpomínali jsme i na jiné příhody; jen tak namátkou mi připomněl, že nám spolu bylo vždycky pěkně.

Nechťsi zůstane všem životopiscům Czeslawa Slanii toto moje vydané svědectví o jeho osudovém vztahu k československému prostředí i bez povšimnutí nebo sebevíc ztajené, je však dokladem o výchozím a zřejmě jednom z nejpodstatnějších zdrojů jeho nezapomenutelné práce s rytinou.

Rudolf Fischer

Poznámky 1) V redakci deníku Práce hájil zájmy filatelistů. 3.3.1966 řediteli POFIS citoval dotazy ze zahraničí: „V dubnu 1965 jste psali, že nově vydané známky budou prodávány za nominále po uplynutí tří měsíců.Ukázalo se že to není pravda.Známky jsou předražovány.Proč? Chtěli bychom uveřejnit přesnou a věcnou odpověď, píše Hornung“. Ta došla z ÚSS,čj.7249/66, podepsán J.Zavřel: „Prodej čs.známek ke sběratelským účelům v tuzemsku i v zahraničí je zdrojem příjmů státní pokladny v korunách i devizách. Dochází často k tomu, že spekulanti je nakupují ve zvýšené míře u pošt nebo u Pofis a nezákonně vyvážejí. K zamezení machinací upravilo již v roce 1955 ministerstvo spojů prodej v novinkové službě, a to tak, že účastník může obdržet v předplatném za nominální hodnotu 1-4 známky. Poštovní správa dává do prodeje menší množství známek ihned v den vydání na pošty a později je prodává Pofis za ceny případně vyšší, jež by jejich nezákonný vývoz činil nerentabilním. Prodej do zahraničí provádí podnik zahraničního obchodu Artia.“

2) Provázeni požehnáním naší ÚSS a švédské PTT vydali se na cestu za vlastním poznáním, nejdříve Zlatko Jakus, původem průmyslový rytec z Jugoslávie. Nejmladší rytec švédské tiskárny PTT, Lars Sjööblom získával zkušenosti formou stipendia v lednu 1988. Dostalo se jim poučení od vydavatele, v tiskárně,věnovali se jim i rytci – Sjööblomovi speciálně Bedřich Housa; s Sjööblomem si nyní vyměňuje zkušenosti rytec Rudo Cigánik z Handlové.

3) „Drahy Rudolf,“ tenkráte v červenci 1980, Slania psal o možnosti 4 – 5 barevného tisku na tiskových listech z plochých desek v naší tiskárně. Poslal nákresy vzorů, rozpis barev, formát ponechal možnostem; domlouvali jsme cenu tisku 2 milionového nákladu a termíny. V kladném případě počítal s pobytem atd. Dopis končí: „U mńie jak zawsze dužo pracy.“

4) Často i v zájmových klubech. První vznikl ve Stockholmu 1981 na počest jeho šedesátin, podobný v USA 1985 „Czeslaw Slania Study Group“, další v Dánsku a Jeleniej Górze v Polsku (Švengsbír-klub u nás založil Břéťa Janík).

5) V Kodani (HAFNIA 1976, byla uspořádaná podle vzoru československých výstav, byli jsme tam jedinou z pozvaných 132 zemí v oficiální třídě, které bylo mimořádně přiděleno 10 výstavních ploch, zatímco ostatní měli 5,2 či 1 plochu) mne Czeslaw vítal s ředitelem tiskárny dánských známek R.Sundgaardem na letišti. K podrobné prohlídce tiskárny jsem byl pozván jako jediný zástupce zahraničních PTT. Značný zájem byl o spolupráci s pražskou tiskárnou, která uvažovala o zakoupení podobného systému technologie a výroby. Se Slaniou jsme se utajeně - Czeslaw ze skromnosti, já z nutnosti - přestěhovali z Hotelu Penta do hotýlku Hebron s nižší penzí. Ostatní delegáti nás podezírali, kde trávíme noční výlety. Tvrdili jsme, že jen v Tivoli. Pobyt na výstavě AMPHILEX 1977 dokumentují fotografie se Slaniou a Karlem Seizingerem. Při výstavě WIPA 1981: po úmrtí své přítelkyně Czeslaw prožíval osobní krizi, kterou však vystřídala radost z úspěchů jeho neteře ve vídeňské opeře. Volné chvíle v bytě Slaniovy sestry v Tiefer Graben 19 byly naplněny zpěvem a pro mne i novým objevem z Czeslawovy hry na klavír. Potom následovaly zážitky z galapředstavení WIPA ve Stání opeře (bytostně krásná neteř Czeslawa zpívala Alisu z Donizetiho Lucia di Lammermoor) a dojemné rozloučení s přáteli. Vzpomínám takto široce z několikerého důvodu, ale především chci dokumentovat neznámé sklony jeho hudebního talentu.

6) STOCKHOLMIA 1986 se nejšťastněji přiblížila nepřekonané PRAGA 1968. Opakovaná setkání s autory a rytci všech severských zemí a snad se všemi českými a polskými emigranty. Společnými mluvčími byli racionální hostitelé - Slania s Annou-Gretou Waldemarsson. O tom by lecco napověděla jména účastníků. Je těžké vracet se do jejich uměleckého, duchovního a společenského povědomí, myšlenky jsou pořád jen o Cseslawovi Slaniovi, o jemnějším dešifrování osobního závětří citlivého člověka.

7) Při oslavách uspořádaných na rytcovu počest ve Švédsku k jeho tisící známce na aršíku (vyšla 17. března 2000); po pěti letech v tentýž den a měsíc zemřel. Pochován je na Rakowieckim hřbitově v Krakově. Záslužnou biografii autorů Jerzy Krysiaka i Larse Nyberga, „Ku pamięci Czeslaw Slania“ viz internetové stránky
www.slania.nu/misc/polska/Ku_pamieci.htm. U nás toho o Slaniovi mnoho napsáno nebylo; v MR/3/2000 dle zahraničního tisku (autor K. Holoubek) a Rekord Czeslawa Slaniu, (autor Sv.Šablatúra). Rudolf Cigánik, mistrný autor návrhů a ocelorytin slovenských známek, mne v září 2004 požádal o soukromou i oficiální adresu obdivovaného Slanii. Pozdravoval jsem Czeslawa a doufal, že se někde a někdy setkáme; měli jsme si co vyprávět a vzpomínat. Odpovědi jsme se už nedočkali. Také Rudo Cigánik hodlá velkého Rytce oslavit svou vlastní ryteckou výpovědí. A k tomu bych chtěl dodat: nechť přibrousí rydla a dá se do práce. Umí to také dokonale.

Známková tvorba Czeslawa Slanii je velice pestrá. Samotnou výpovědí jeho cítění a vnímání okolí a prostředí jsou jeho dílka, která tvořil nejen na zakázku. O jeho šikovnosti svědčí zájem již zmíněných jedné a třiceti známkových zemí světa, pro které ryl známky nejen s portréty státníků. Kdo se chce seznámit s jeho kompletní tvorbou, ať nahlédne na internetové stránky (pište odkaz přesně).

http://slaniastamps.heindorffhus.dk Je na nich k vidění všechno, od ranných počátků jeho tvorby pro Polsko až do posledních prací roku 2004 včetně bankovek. Nemohu nevěnovat jeho ryteckým skvostům alespoň ještě jednu stránku našeho Zpravodaje. I on, vědom si zásady, že na poštovní známku kromě panovníků a státníků nepatří žádné žijící osobnosti, ztvárnil řadu světových celebrit na rytinách podobných známkám.

Slania byl obdivovatelem krásných žen. Některé zpěvačky a herečky měly to štěstí, že jim věnoval svůj čas a ztvárnil je na „známkách svého soukromého království“. Z řady několika vybírám herečky Marilyn Monroe a Brigitte Bardot.

Protiváhou krásných žen se Slaniovi stala mužská krása, ztělesněná svalnatými těly slavných boxerů světa. I ty ztvárnil mimo jiné také, na svých známkám podobajícím se rytinách. Ze 23. osobností světového boxu vybírám alespoň čtyři. Každopádně jde o originální zpestření jeho oficiální tvorby státních cenin, které po sobě zanechal.

Pro dnešek se s Czeslawem Slaniou rozloučíme portréty státníků (princezen, královen a králů). Poprávu obdržel Slania všechna významná ocenění, z rukou švédského královského páru převzal čestný titul „Královský rytec“, kterého si vážil nejvíce. I tato událost se řadí mezi světové rarity. Kolik současných panovníků má svého RYTCE?

autorem poznámky pod čarou – editor Zpravodaje Josef Fronc

Autor: Rudolf Fischer

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz