Zpravodaj 4/2008: Vzpomínka na Pavla Čtvrtníka
Datum vydání: 25. 11. 2010
(Pavel Čtvrtník, 6. 5. 1947 - 29. 8. 2008)
Pro mnoho čtenářů historie poštovnictví byl spojen především s Poštovním muzeem v Praze. Z výčtu svých předchůdců patřil mezi jeho představitele nejznámější. Doma i v zahraničí. Pro funkci ředitele nebo vedoucího muzea v minulosti nebyla požadovaná kvalifikace vědce-historika. A tak se prakticky obsazovala pokaždé z jiných hledisek. Ani nebyla vymezena v žádné kategorii poštovních zaměstnanců respektive pragmatikálních úředníků. Stejný vztah - bez souvislostí s pragmatickou činností tohoto specializovaného ústavu - panoval i v otázce poslání samotného muzea. Již při jeho vzniku (1918) - a z neznalosti - se prvním šéfem stal poštovní úředník hlavně proto, že byl náruživý filatelista. V padesátých letech se hlavní úkoly PM zaměňovaly za obor filatelie, služební činnost a dokumenty sbírek se označovaly jako filatelistický materiál. Později jsme se dokonce dočkali časů, kdy se post vedoucího uděloval zasloužilým pracovníkům resortu jako odměna před důchodem. Právě v těchto kádrových poměrech se ocitl Pavel Čtvrtník – v muzeu tehdy již úspěšně adaptovaný kurátor v oddělení dějin pošty a telekomunikací. Dlouhý by byl výčet úspěchů formující jeho osobnost. A to mě přimělo k napsání této osobní vzpomínky: je spíš svědectvím neznámých pohledů a ukrytých souvislostí. Mohou se zdát někdy okrajové, zbytečné; i měnit zafixované představy.
Do klávesnice počítače se mi dere otázka, která již nikdy nebude zodpovězena: jak by na mé vzpomínky reagoval Pavel Čtvrtník? Nejspíš by pochopil, že píšu normální události ze svého pracovního životopisu – a on k němu nezapomenutelně patřil. Pocházel z Nového Boru, ale maturoval na gymnáziu v Praze. Ještě před ukončením studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsme se v roce 1969 setkali poprvé. Bylo mi devětatřicet, jemu dvaadvacet. Pavla tehdy přivedl jeho otec František, můj kolega, dlouholetý pracovník odboru pošty a specialista rozvoje a provozu PNS, když odcházel do důchodu. Sehnat pro juniora místo nebylo úplně jednoduché. A nešlo jen o přímluvu budoucího zaměstnání; hlavní byl v tomto směru synův poněkud zidealizovaný zájem o dějiny poštovnictví.
Svou studijní praxi v muzeu získával průběžně již od února 1970: tedy ještě před obhájením rigorózní práce univerzitního studia. Neodpovídá však skutečnosti, jak nedávno o zesnulém Čtvrtníkovi informovaly stránky Internetu, že krátce po jeho nástupu do vysněného muzea „nechybělo mnoho, aby bylo zcela zrušeno“. Nelogická nesmyslnost o „zániku“ PM se zaměňuje s naprosto prozaičtějšími okolnostmi - dokonce i ve prospěch muzea. A nebylo to krátce po jeho příchodu, nýbrž v polovině roku 1974. Tehdejší vedení Výpočetní a kontrolní ústředny spojů (VAKUS) z důvodů tíživé prostorové a pracovní situace v budově vymyslelo vystěhování muzea z objektu „sv. Gabriel“ v Holečkově ulici, v kterém po bývalé poštovní spořitelně sídlilo od února 1933. A najednou, po 41 letech, navrhuje Poštovní muzeum přemístit; například do objektu bývalého kláštera Chotěšov u Plzně. Řešení se vleklo již od roku 1972: situace PM byla velmi kritická a hodnota sbírek neodpovídala jejich prostorovému umístění; ale vystěhovat muzeum bez náhrady nebylo možné. Tenkrát jsem z pověření FMS prosazoval oficiální stanovisko: hledat možnosti vybudování samostatného moderního objektu pro VAKUS a historicky velmi zajímavý komplex bývalého kláštera v Holečkově ulici ponechat výlučně muzeu. Takové řešení se považovalo pouze za perspektivní; s realizací bylo možno uvažovat nejdříve za 10 let. Staronové problémy Vakusu byly staršího data, přičemž se projednávaly víceméně bez spolupráce s PM. Teprve z podnětu FMS kopie všech dokumentů převzalo muzeum koncem května 1974. Ale jakou měl v tomto případě možnost zaujímat postoje nepochybně aktivní Pavel Čtvrtník? Svědčí o tom jeho tehdejší pozice v muzeu. K pochopení skutečné situace je nutno prozradit další okolnosti, jež předcházely Čtvrtníkovu existenčnímu a dosud také neznámému extempore.
Spočívaly v tom, že pracovní záležitosti mladého historika dosáhly hranice trpělivosti. Střídání šéfů muzea mu nevadilo. Až teprve určitou dobu po změně vedoucího muzea z důvodu předdůchodových zásluh došlo u Pavla Čtvrtníka k oprávněné nespokojenosti. Přišel se mi svěřit, že jeho práce není ředitelkou muzea v určitých situacích náležitě chápána; tento dlouhotrvající stav považoval za neúnosný, v této marnosti nechce pokračovat a uvažuje o ukončení pracovního poměru. Takhle jednoduché to nebylo. Pavel svou práci miloval a uvěřil doporučení, aby ještě vydržel; lepšího odborníka nemáme a ani ten důchod není tak vzdálený. Jeho talent byl stejně přirozený jako jeho přemýšlivá, dobrosrdečná a klidná lidská nátura. Proto jej důvěrněji oslovuji, jelikož nás mnohé spojovalo a oboustranně jsme si rozuměli. Mezi mými povinnostmi bylo „vykonávat odborný a metodický dohled na uspořádání sbírek poštovních cenin v Poštovním muzeu a zajišťovat nové materiály pro jeho sbírky“. A „být v přímém pracovním styku s PM ve věcech archivace materiálů známkové tvorby a filatelie, pořádání výstav, uspořádání sbírek poštovních cenin a činností s tím souvisejících.“ Pavel Čtvrtník byl člověk na svém místě a ve vedení resortu spojů měl jednoznačnou podporu.
Poprvé letěl se mnou - a oba současně poprvé v životě - do Paříže. Na pozvání jako hosté. Koncem prosince 1973 francouzští kolegové otvírali nové Poštovní muzeum na bulváru de Vaugirard. Pozvali představitele dvanácti evropských PTT, z toho jen dvě delegace z Východu: Poláky a nás. Ubytování delegací v superhotelu Saint Jacques nedaleko observatoře bylo slavnostní; tam jsem také představil Pavla Čtvrtníka jako našeho direktora a reprezentanta PM. Kromě toho titulu ředitele to byla pravda. Generální ředitel pošt René Joder totiž zval k inauguraci muzea „Domu pošty a filatelie“ výslovně ředitele a šéfy poštovních muzeí. Přijelo jich šest, a pokud se již s Pavlem neznali, navázali s ním kontakt. Po poledni nám zbývalo skoro 10 hodin volného času. Paříž jsme vnímali jako pohyblivý svátek podle představ Hemingwaye, ale orientovali jsme se podle Nezvalovy Ulice Gît-le-Coeur. Spát můžeme doma, řekli jsme si; a tak jsme pěšky protepleným a ozářeným městem do hluboké noci doopravdy ušli nejméně tři desítky kilometrů, přestože Pavel v chůzi příliš pružný nebyl. Tato nepřízeň jej už nikdy neopustila. Postupně se zhoršovaly i zrakové potíže. S tím souvisely rozdíly jeho podpisů. Například během naší cesty ve Vídni, v květnu 1981, zadrželi mého spolunocležníka v bance při výměně šeků kvůli tomu, že jeho podpis na bankovní poukázce nesouhlasil s podpisem při výběru, a jiný byl i ve služebním pasu.
V živém kontaktu s jedinečnostmi, které nás obklopovaly, byly právě služební cesty na mezinárodní výstavy známek a kongresy poštovních muzeí. Byl by to dlouhý seznam a mnoho zajímavostí. Pro nás zřejmě nejvýznamnější se konal ve Švédsku pod záštitou Mezinárodního sdružení dopravních a poštovních muzeí (IATM) v rámci výstavy Stockholmia 1986; řádným členem IATM bylo naše PM od roku 1970.
Postupné směřování Pavla Čtvrtníka k funkci ředitele, založené na odborných výsledcích, přineslo téměř neřešitelné regulační opatření nastupující normalizace. Kádrováci všechny posty ředitelů bez rozdílu profese podmínili členstvím v KSČ. Poštovní muzeum, které organizačně patřilo do nomenklatury Městského ředitelství pošt v Praze, bylo tudíž v ranku Městského výboru strany. Předložit jeho vedoucímu tajemníku návrh na bezpartajního ředitele by si nikdo neodvážil podat. A jak se Pavel Čtvrtník této funkce přece jen dobral, s tím se nikdy nechlubil. Snad neublížím pravdě, dám-li průchod historce, která by v mém vzpomínání chybět neměla: Pavel by s tím asi nesouhlasil. Pokud předběhnu v historickém nadhledu události po pádu režimu, chápu jakousi souvislost s rozšířenou aktivitou, kterou s kolektivem pracovníků vyvíjel. Ale k tomu jmenování ředitelem: nikdo z nás nepředpokládal neobvyklý postup tehdejšího prvního náměstka ministra, Juraje Maňáka. Vše záviselo na městském tajemníkovi. Zkušený náměstek takticky využil svého postavení představitele státního federálního orgánu a pražskému představiteli vedoucí strany vzkázal, že s ním potřebuje projednat důležitou záležitost. Dokonce určil možný termín návštěvy; tajemník se ozval a souhlasil. Jednání jsem byl krátce přítomen: mým „úkolem“ bylo potvrdit spolupráci s muzeem a předat návštěvníkovi velké album se známkami. Po mém odchodu se dohodli – a hlavně – tajemník velkoryse uplatnil svou partajní kompetenci.
Jako symbol naší dlouholeté spolupráce se staly cesty do Vídně (WIPA 1981) a Paříže (Philexfrance 1982). Na mimořádnou žádost rakouské PTT došlo k zapůjčení historických exponátů a vzácných exemplářů z pražského PM v čestném dvoře – a to poprvé v takovém rozsahu i druhu do zahraničí vůbec (včetně dochovaného osmdesátikusového bloku modrých Merkurů - v takovém počtu známek na tiskovém archu se nezachoval ani v rakouském muzeu, nebo čtyřkorunové světlezelené rakouské známky s převráceným přetiskem „Pošta československá 1919“, dosud známým jediným exemplářem). Vezli jsme je s Pavlem v pancéřovém voze za doprovodu české a rakouské policie až do sálu rarit v Hofburgu. Expozice byla umístěna při vstupu do sálu hned na začátku, na nejčestnějším místě, společně s ní byly exponáty pouze z Velké Británie (první známka světa a Mauritius), rarity rakouského muzea, unikáty ze soukromých sbírek a Měsíční pošta USA. Nečekaný problém nastal ovšem při montáži expozice. Původně byla totiž nevhodně umístěna a rozdělena na dvě nelogické části, z nichž druhá část měla být vedle expozice Čínské lidové republiky. S Pavlem Čtvrtníkem se nám podařilo prosadit změnu: samostatné umístění celé naší expozice a čínská byla umístěna jinde. A ještě maličkost: učinili jsme opatření, aby ve vlajkoslávě na Hofburgu byla rovněž vyvěšena československá státní vlajka. Po slavnostní vernisáži výstavy, při vstupu prezidenta Rakouské republiky Rudolfa Kirchschlägera do sálu rarit, stojí za zmínku jeho velký zájem o naší expozici, nechal si vše vysvětlit a při této příležitosti prohlásil: „Pozorně sleduji čs. poštovní známky a jejich zajímavé provedení a vždy očekávám nové emise vašich známek. Vaše známky mě zajímají.“
Také jsme se zúčastnili zasedání zástupců šesti evropských poštovních muzeí, kde byla projednána a zajištěna příprava Mezinárodního kongresu poštovních muzeí, který se konal v červnu 1982 v rámci výstavy Philexfrance 82 v Paříži. Během rozhovorů byl vedoucí PM v Praze vyzván, aby připravil pro pařížské zasedání muzeí odbornou přednášku na téma Restaurace a konzervace sbírkových předmětů v čs. Poštovním muzeu. Kromě toho jsme s Pavlem Čtvrtníkem projednali s ředitelem francouzského PM uspořádání Dne ČSSR na výstavě v Paříži. A poslední maličkost: rakouská poštovní správa, jak jsme se dozvěděli při odjezdu, nám uhradila zcela mimořádně nocležné v hotelu Kummer.
Není důležité, že v internetovém nekrologu zesnulého Pavla Čtvrtníka jsou mnohé údaje příliš zjednodušeny a překrouceny. I tak si je Pavel zaslouží. Co víc? Třeba: vymyslet emisi známek připomínající nejvýznamnější osobnosti našeho Poštovního muzea.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz