Obrázky z dějin poštovnictví VIII. – Středověká pošta

Pádem říše západořímské roku 476 vzal za své i proslavený římský cursus publicus a to byl i konec starověkého dobře fungujícího poštovního spojení. Pronikavě se změnily i společenské poměry. Roli přirozených společenských center postupně převzaly středověké hrady. Hrady jako královská nebo šlechtická sídla, v jejichž pevných hradbách byly ubytovány vojenské posádky se na pět století staly symbolem moci. První z těchto obávaných pevností se objevily v době, která následovala po zhroucení říše Karla I. Velikého, tedy v průběhu 10. století. Vrchnost na hradech vládla okolnímu území i obyvatelstvu. Byla od krále vybavena pravomocemi, měla chránit mír a právo, udržovat cesty a mosty, bdít nad bezpečností obchodníků. Hrad byl samostatnou jednotkou, která si za pomoci svého zázemí, podhradí, zabezpečovala vše, co potřebovala ke své existenci. Tedy i poštovní spojení, které se ovšem zajišťovalo improvizovaným způsobem. Byla to doba, kdy roli listonošů přebírali zbrojnoši šlechtických družin, osoby pověřované městskými řemeslnickými cechy, ale i věční poutníci - žáci univerzit a potulní žebraví mniši. Byl to ovšem systém krajně nespolehlivý. Odesilatel zprávy se už nikdy nedozvěděl, zda jeho dopis vůbec našel adresáta. Improvizovaný poštovní posel se zpravidla už více nevracel a tak svého klienta patrně v životě už nikdy nespatřil. Čekat v této situaci na písemnou odpověď bylo pošetilým nápadem. Honosnější a hlavně spolehlivější poselstvo v podobě jezdeckých expedic bylo vypravováno jen z královských dvorů k jiným zahraničním panovníkům či k papeži do Říma. Horší podmínky pro formování pošty jako instituce si lze jen těžko představit.

Novým impulsem pro rozvoj pošty byl rozvoj řemesel a obchodu a snaha měšťanů proniknout se svým zbožím i na vzdálenější trhy. To se neobešlo bez pořizování vlastních poštovních linek. Iniciativou v tomto směru oplývala především německá hanzovní města na čele s Hamburkem. Z něj už ve 13. století vedla linka napříč celým dnešním Německem na jih až do bavorského Norimberku, jihozápadním směrem do Porýní do Kolína nad Rýnem, na západ do Brém a odsud později až do Amsterodamu, na severovýchod přes Lübeck, Wismar a Rostock do Štětína a Gdaňska a dále na východ do Kőnigsberku (dnes ruský Kaliningrad) a lotyšské Rigy.

Svým vlastním poštovním systémem se honosily i nejvýznamnější evropské univerzity sídlící v Itálii (Bologna, Neapol) a ve Francii (Paříž, Montpellier). Proslulá v tomto smyslu byla zejména pařížská Sorbona, jejíž stálí poslové poskytovali služby skupinám studentů jednotlivých národností a trvale pendlovali mezi univerzitou a jejich domovinou.



Dnešní pařížská Sorbona

Poštu na svých linkách provozoval i řád Německých rytířů, nejmladší z duchovních křižáckých řádů středověku. Původně měl značné majetky v Palestině, jižní a střední Evropě, od poloviny 13. století se centrum jeho činnosti přesunulo na sever do Pruska. Vedle původního poslání řádu, charitativní služby, se v jeho činnosti začala stále více uplatňovat militantní složka. Řád disponoval značnou bojovou silou, bral na svá bedra náročné misijní úkoly a jako reprezentant křesťanství v boji proti pohanským Prusům, Litevcům a Turkům sehrál důležitou roli v dějinách zemí střední a východní Evropy. Jeho působení doprovázelo hospodářské podnikání a na svých panstvích byl suverénním vykonavatelem politické, soudní i finanční správy. Není tedy divu, že velmistr řádu byl zároveň poštmistrem řádových linek a komtuři, důstojníci řádu, vykonávali funkci staničních poštmistrů. Poštovní služby řád za úplatu nabízel i subjektům stojícím mimo řád.

Zvláštním vývojem prošla pošta v Rusku. Dobře organizovaná pošta fungovala od 13. století v moskevském knížectví. Nazývala se jamská honba. Původ tohoto výrazu je dodnes nejasný a na jeho vznik existuje několik navzájem si odporujících teorií. Podstatnější než původ slova ale byl jeho obsah.. Ve středověké ruštině se jím označovala doprava dopisů, zboží i lidí. Výrazem jamščik potom byly označováni vozkové, kteří zmíněné služby na poštovních linkách zabezpečovali. Byli zároveň obyvateli jamů, zvláštních vesnic, které fungovaly jako poštovní stanice. Každý vozka byl povinen se starat o tři koně a tato okolnost snad měla vliv i na vznik tradice proslulých ruských trojek.



Ruský car Ivan III.

Za vlády Ivana III. (1440 - 1505) byly nejdůležitější poštovní cesty zestátněny a tak se jamščici stali státními zaměstnanci. Jejich povinností bylo i udržovat cesty a dřevěné lávky přes vodní toky. Byli placeni podle ujeté vzdálenosti, která se registrovala do zvláštní knížky, kterou byl každý vozka vybaven. V Moskvě byl zřízen jamský prikaz, v dnešní terminologii jakési ministerstvo pošt, které mělo k dispozici seznam všech jamských stanic a vypočtené vzdálenosti mezi nimi. Zde se také vydávaly příkazy k jízdám, kterými se vozkové na stanicích prokazovali. Mnohem později, za Petra I. Velikého (1689 - 1725) vozkové byli vybaveni jako regulérní státní úředníci oficiální uniformou, soukenným kabátem s carským orlem, která je chránila před neurvalými cestujícími, kteří měli snahu pohlížet na vozky jako na své poddané a vylévat si na nich, mnohdy pro malichernosti, svoji zlost.

Stará Evropa v prvních stoletích druhého tisíciletí byla tedy naprosto chaoticky protkána dlouhými i krátkými poštovními linkami, které se křižoval i překrývaly a které provozovaly nejrůznější organizace i jednotlivci. Přes svoji různorodost jedno bylo všem poštovním trasám společné. Poslové na nich museli nejen dobře pečovat o svěřené zásilky, ale hlavně se dobře ohánět zbraní. Lapkové a loupežníci se měli čile k světu. To by ale už bylo vypravování na úplně jiné téma.