Obrázky z dějin poštovnictví XII. – Poštmistrovská dynastie svobodných pánů Paarů

Vzájemná nevraživost rodiny Taxisů, kteří si z organizování poštovských služeb dokázali udělat zlatý důl, a habsburských císařů vyvrcholila na počátku 17. století. A tak v roce 1622 získala nejvyšší dvorský poštovní úřad ve Vídni rodina Paarů, když Ferdinand II. vrchním dvorním poštmistrem jmenoval Kryštofa Paara.

Tento rod původem z Lombardie zbohatl v pobělohorském období, kdy se v Čechách dokázal přiživit na majetku, který Habsburkové konfiskovali svým politickým odpůrcům z řad české nekatolické šlechty. Díky obratné sňatkové politice si Paarové neustále vylepšovali své postavení na společenském žebříčku, v polovině 17. století byli povýšeni do hraběcího stavu a v roce 1769 byl rodu potvrzen dokonce stav knížecí.



Rodový znak Paarů

Úřad vrchního dvorního poštmistra byl v rodině Paarů dědičným od roku 1628 do roku 1743, kdy záležitosti pošty byly převedeny do kompetence dvorské komory, tj. státu. Po roce 1743 tak Paarům zbyl již jen čestný titul vrchního dvorního poštmistra, který byl už ovšem oddělen od skutečného výkonu této vrcholné funkce.

Po smutných zkušenostech s Taxisy v Německu vymezil Ferdinand II. Kryštofu Paarovi teritorium jeho působnosti ve východní části své monarchie - v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v horních Uhrách (tj. na Slovensku) a v Uhrách dolních. Bylo to na jedné straně rozhodnutí, které nepostrádalo prvek jisté prozíravosti, ale na druhé straně se toto opatření úplně minulo svým účinkem. Důchody plynoucí z provozování poštovních služeb za několik desetiletí vskutku naplnily kapsy Paarů po okraj. Paarové postupovali navlas stejně jako v dřívějších dobách Taxisové v Německu. V dobách, kdy ve státní pokladně nebyl ani groš, Paarové pohotově financovali poštovní provoz sami, zatěžovali tak státní pokladnu stále novými dluhy a postupně se stávali stále větším věřitelem státu. Jejich moc v poštovnictví byla prakticky bezmezná. Nebylo snad jediného dospělého příslušníka rodu, na kterého by se nedostalo místo na poštovních úřadech v Praze či Pešti nebo alespoň na některé z nejdůležitějších stanic na jednotlivých poštovních linkách; poštovní linky (a tedy i místní pošty) Paarové zřizovali a rušili zcela podle své libovůle a s naprostou samozřejmostí uzurpovali i právo soudní pravomoci nad svými poštovními zaměstnanci.



Poštovní stanice v 18. století byly rozložené ve vzdálenosti maximálně 3 mil (asi 15, 5 km), což odpovídalo asi dvěma hodinám cesty. Stanice byly zpravidla situovány mimo hradby města, aby mohly fungovat nepřetržitě. Zde se přepřahali koně a zde byly kůlny pro vozy, hostinec a kovář s kolářem, kteří zajišťovali nezbytný servis.

Jednotlivé poštovní úřady spravovali poštmistři, kteří byli přímými podřízenými nejvyššího dvorského poštmistra ve Vídni. Často i oni - pokud rovnou nepocházeli z rozvětveného rodu Paarů - bývali příslušníky šlechtického stavu, ale i poštmistr, v jehož žilách nekolovala modrá krev býval člověkem zámožným a s významným postavením. Úřad poštmistra přinášel řadu výhod; automaticky znamenal osvobození od vojenských povinností, ale především to byl velmi výnosný a navíc původně dědičný podnik. Pokud poštmistr zemřel, "právo pošty" přecházelo na vdovu, kolem níž se brzy rojilo množství nápadníků toužících po postu všemocného poštmistra. V éře paarovské pošty v Čechách totiž nebylo na světě síly, (s výjimkou vlastní poštovské vrchnosti), která by byla schopna účinně čelit excesům, kterých se mnozí poštmistři dopouštěli. Z populární filatelistické literatury je tak dostatečně znám téměř již legendární případ poštmistra z autorova rodiště v Mýtě u Rokycan (právě na místní lince jezdil slavný "poštovský panáček", hlavní hrdina již vzpomenuté písničky), který si dveře vedoucí do hospody či kamkoliv jinam, kde nebyl vítaným hostem, zásadně otevíral sekerou. Hejtman ze Zbirohu ho sice posadil za mříže, ale pro jistotu - aby se to nedoneslo k poštovní vrchnosti v Praze nebo dokonce ve Vídni - provoz pošty v Mýtě navenek fungoval jako kdyby se nic nestalo, ačkoliv pan poštmistr si každý třetí den jen odskakoval z vězení přijmout a dál vypravit poštovní spoj …



Nezbytná poštovní trubka (19. století)



Služební uniforma postiliona z první poloviny 19. století

Po přijetí nového poštovního řádu v roce 1748, který navazoval na zestátnění pošty provedené o pět let dříve, se poměry přece jen poněkud změnily. Na poštovních úřadech a stanicích působilo již více i nedědičných nájemců, kteří pracovali za pevný plat vylepšený o jednu desetinu příjmu plynoucího z poštovního provozu. Problém byl ovšem v tom, že královská komora často neměla dost finančních prostředků na výplaty a že by do svých kapes sáhli pražští či vídeňští Paarové, vůbec nepřipadalo v úvahu. Proto vedle doručování zásilek poštmistři také často provozovali živnosti nabízející služby cestujícím na poštovních linkách - hostince a kupecké krámy. Poštmistři také na veřejnosti rozšiřovali poštovní noviny, mezi nimiž nejvíce prosluly Císařsko-královské pražské poštovské noviny, vydávané od roku 1789 Václavem Matějem Krameriem (1753 - 1808) v jeho známém nakladatelství Česká expedice. Za těchto okolností poštmistři na vlastní poštovní službu často nahlíželi jako na vedlejší zaměstnání a poplatky za dopravované zásilky si často tajně přivlastňovali. Ostatně i samotní postilioni nevynechali jedinou příležitost a počínali si stejně.



Krameriovy C. k. pražské poštovské noviny

Privilegované postavení rodiny Paarů trvalo až do doby, kdy začali být vídeňskému císařskému dvoru na obtíž. Ale až roku 1860 se císaři Františku Josefovi I. podařilo Paary přimět k tomu, že souhlasili s prodejem svých poštovních práv za roční důchod 66 tisíc zlatých, když jim naoplátku slíbil, že jim bude ponecháno právo využívat služeb státní pošty.

To už ovšem byla doba, kdy poštovským panáčkům bylo definitivně odzvoněno, protože svět druhé poloviny 19. století, včetně pošty, se dávno již začal ubírat poněkud jiným směrem.