Rozhovor s nejznámější českou sběratelkou pohlednic paní Květuší Veselou

Datum vydání: 18. 9. 2014

---

Jen málokdy se Vám poštěstí promluvit si s někým, kdo ve svém oboru něco znamená. Jsem skromný, takže vést pouhý e-mailový rozhovor s paní Květuší Veselou, naší nejznámější sběratelkou pohlednic, byla pro mne čest.

Paní Veselá, děkuji za čas, který věnujete tomuto rozhovoru. A jistě očekáváte otázku, která musí padnout vždy při rozhovoru se sběratelem čehokoliv - jak to u Vás všechno začalo?

Pohlednice jsem začala sbírat, jak si vzpomínám já i moji rodiče, někdy v 10 letech. Měli jsme báječného pana učitele Slavíka, jezdili jsme na školní výlety a já poslouchala jeho vyprávění a kupovala si pohlednice na památku, hlavně hradu a zámku a také měst, která jsme navštívili. Vždy jsme po výletu udělali výstavku ve vitríně na školní chodbě, pan učitel nám ještě zpětně vyprávěl různé historické příběhy, já si potom tyto pohlednice tatínkovou sešívačkou na spisy připevňovala do sešitu a takto neodborně si je "archivovala". Až jsem byla starší, pracně jsem si je znovu "odšívala" a byla smutná, že jsou propíchané a tím vlastně poškozené. Ale každý dětský sběratel nějak začíná, a nikdo mi zpočátku ani neporadil. Rodiče, babička i ve škole to brali spíše jako jednu z mých zalib, kterou po čase vystřídá jiná a pohlednice, jak se to často stávalo a ještě stává, jdou do koše nebo kamen. Ráda jsem šila a pletla na panenky, hrála na harmoniku, chodila cvičit, bruslit, lyžovat a hodně četla. Nejvíce Boženu Němcovou a Aloise Jiráska, kde mne hned od počátku zaujaly kresby M. Alše.

Jak šla školní léta až po dospělost, pohlednice jsem sbírat nepřestala, naopak, kde jsem mohla, tak jsem je nakupovala a sbírku dotvářela, sbírala jsem je během návštěv u příbuzných nebo u přátel, zabavovala rodinnou korespondenci. Sbírala jsem všechny náměty, z místopisných pohlednic jsem nejdříve všechno řadila podle krajů a potom při větším množství znovu všechno rozebrala a třídila abecedně pro větší a rychlejší přehlednost a ukládání. Náměty podle obrázku / květiny abecedně, zvířata podle druhy, blahopřání podle toho, co na nich bylo, malíře, herce a jiné osobnosti podle abecedy. Skončila jsem školu, vdala se na Slovensko, měla děti, ze Slovenska jsem se vrátila zpět do Brna a sbírka putovala vždy se mnou. Vždy mi byla potěšením i únikem v době starostí, relaxací. A také zdrojem poznání. Zavedla mě do nejrůznějších míst, k zajímavým lidem, věcem, zvířatům, buď osobním setkáním nebo návštěvou a nebo jen prostřednictvím obrázku. Chtěla jsem se dozvědět víc třeba i o lázních, krajině, historii a tak se z dětského koníčka stal veliký a celoživotní "kůň"....



Víme že Vaše sbírka nebyla zaměřená na nějakou konkrétní oblast, měla jste přesto alespoň vnitřně nějakou oblast, která Vás více zajímala?

Specializovala jsem se nejdříve na hrady a zámky, velká města a jejich památky a bylo zajímavé, že mne cizina ani moc nelákala. Později jsem se těšila z každé male vesničky, kterou jsem dostala, zejména když jsem ji měla např. z přelomu století a najednou se objevila na černobílé pohlednici v klasickém novém formátu. Vzpomínám si, jak jsem dostala pohlednici myslivny s německým názvem, malý formát a celý den jsem hledala ve starých mapách a speciálkách mezi německými názvy, kam ji umístit a srovnávala s podrobnou mapou vojenskou. Nakonec jsem myslivnu našla a založila pod český název do sbírky. Dnes si již po těch letech nevzpomínám, o kterou myslivnu se jednalo, ale určitě čeká na znovupřipomenutí ve sbírce v Pardubicích. Myslivny jsem měla také specielně ráda, už od Mrštíkovy Pohádky máje.

Moc mne bavila tato doslova detektivní práce. Teď už je to mnohem lepší, jsou známé kluby, sběratelé si mohou pomáhat i díky počítači, vyměňují si zkušenosti přes internet, mnozí mají zpracované katalogy, které ochotně zapůjčí a jsou rádi za zpětné doplnění. Ze zahraničních místopisných pohlednic jsem sbírala zejména hlavní a větší města států a jejich dominanty nebo zajímavosti, rodiště slavných osobností atd. Mimo místopisných pohlednic jsem zůstala věrna M. Alšovi, J. Ladovi, M. Fischerové-Kvěchové, přibyla Helena Zmatlíková, Eva Plicková, Večerníčci a další.

Žádnou pohlednicí jsem nepohrdla, krabic i alb přibývalo. Podařilo se mi koupit velkou část sbírky po brněnských sběratelích manželích Mariankových po jejich úmrtí, dále jsem pohlednice získala darem i nákupem na aukcích a burzách.


Je o Vás známo, že jste se neomezovala jen na vlastní sběratelskou činnost, ale věnovala jste se i osvětě v oblasti sběratelství pohlednic. Můžete nám přiblížit některé činnosti a další historii rozšiřování Vaší sbírky?

Stala jsem se se svou sbírkou známá, patřila jsem mezi několik velkých sběratelů v Československu, co se počtu kusů týče. Psala jsem o pohlednicích do novin, časopisů, spolupracovala s televizí i rozhlasem. V době, kdy jsem se vrátila zpět ze Slovenska do Brna jsem se dozvěděla o Klubu sběratelů pohlednic Orbis pictus v Brně a stala jsem se jeho členkou a pár let pracovala i v jeho výboru. Členství jsem také získala v pražském Klubu sběratelů kuriozit i v Jihočeském klubu sběratelů v Táboře. Bylo to krásné období, hodně jsem se v klubech naučila, zejména po odborné stránce, jak pracovat s pohlednicemi, jak je třídit, o jejich historii, tiskových technikách atd.

Členství v Brně i v Praze si udržuji doposud, s několika sběrateli se setkávám, když přiletím do Česka na návštěvy. Pomáháme si navzájem ve svých sbírkách. Z desítky opravdových sběratelských přátel mne nejvíce ovlivnil pan Václav Herman ze Zbyšova, spoluautor Celosvětové výstavy pohlednic a několika dalších, především ale majitel špičkové sbírky pohlednic Orbis pictus ve Zbyšově. Měl sen vybudovat muzeum pohlednic, bohužel se mu to "díky" nedorozumění s tehdejšími zákonodárci a problémům s vycestováním a zapůjčením pohlednic v zahraničí, nepodařilo, celou sbírku před naším seznámením zlikvidoval. Byl překvapený mým nadšením, prohlédl si mou sbírku a stal se mým učitelem, poradcem a věřil, že se podaří založit muzeum pohlednic alespoň mě.

Po sametové revoluci jsem si splnila sen a otevřela první soukromé Muzeum pohlednic Orbis pictus v rodinném domku ve Svitavách. Pan Herman se toho nedožil, přijela jen jeho manželka. Byl to úžasný okamžik. Od začátku vzniku bylo muzeum velice populární, sbírka se rozšiřovala, výstavy jsem obměňovala téměř každý měsíc , zapůjčovala různé tematické kolekce na výstavy do jiných muzeí, vystavovala ve Wiesbadenu, v Olomouci, na Pražském hradě a jedna síla nestačila. Plánů bylo hodně, zájmu o služby v oboru filokartie, jako i ze strany sdělovacích prostředků také . Stala jsem se soudní znalkyní pro filokartii jako první v tomto oboru. Části sbírky byly oceněny v KSK Praha/Aleš, MFK, Čs.lázně a nemocnice, dále Jánské lázně dostaly v lázních třetí místo v soutěži o nejstarší pohlednice, atd. Založila jsem dětský kroužek sběratelů pohlednic Vlaštovka (která létá přes moře stejně jako pohlednice a nezná hranic), natáčely se krátké spoty pro TV zpravodajství a pozvánky na výstavy, i film pro seriál "Ženy sběratelky" v pořadu Klekánice v TV Ostrava, který moderoval pan Milan Švihálek. Založily jsme na tento popud klub sběratelek nejrůznějších oborů Klekánice, který existuje dodnes.

Přiznám se - nedovedu si představit, že po tolika letech sbírání, hledání informací, pořádání výstav a dalších aktivit bylo možné se se sbírkou rozloučit. Asi hodně čtenářů by zajímalo, proč k prodeji sbírky došlo.

Sbírku jsem přemístila na hrad Svojanov, bylo tam více místa, ale hradní vlhkost nesloužila papíru. Nastalo stěhovaní zpět do Svitav. A přišla pohroma - povodeň - a zasáhla i náš domek. Sbírka se zachránila, ale byla to poslední kapka do přeplněného poháru v mé složité situaci a já si uvědomila, že již nemám sílu ani peníze dál pokračovat. Nabídek na rozprodání jednotlivých celků sbírky jsem dostala mnoho. I ze zahraničí. Ovšem já jsem se nechtěla smířit s tím, že se sbírka rozpadne a že zklamu všechny lidi, kteří mi pomáhali, kteří darovali třeba jen jedinou pohlednici a věřili, že bude zachráněna pro budoucnost. Přálo mi štěstí a po mnoha peripetiích a neúspěšných jednáních se zasadil o záchranu sbírky ředitel Východočeského muzea v Pardubicích pan Dr.Šebek a podařilo se mu diky Ministerstvu kultury za symbolickou cenu sbírku ode mne odkoupit pro VCM muzeum Pardubice. Byl to úžasný počin, sbírka má nesmírně velkou hodnotu historickou, ale s odstupem času můžeme s klidným svědomím říci, že i finanční, zejména pokud sledujeme jednotlivé pohlednicové aukce u nás i v zahraničí. Ale o to mi nikdy nešlo. Sbírku jsem tvořila od dětských let s láskou. Několik báječných lidí mi zůstává nadále přáteli i pomocníky. Všichni jsme chtěli, aby sbírka žila dál v zemi, kde vznikla a sloužila pro radost, poučení, relaxaci při prohlížení, pro vzpomínky na zašlé časy i jako historický dokument. A to se podařilo. V Pardubicích má moje sbírka (dnes se moje bývalé muzeum stalo jednou z částí v komplexu několika dalších unikátních sbírek , které jsou na zámku k vidění) vynikající zázemí a péči. A všichni ti co pochybovali, nevěřili, chtěli zničit a ublížit, podcenili její hodnotu, se mohou přesvědčit na vlastní oči, že stálo za to usilovat o její záchranu.


Jak se vůbec stalo, že jste se ocitla za oceánem?

V době, kdy jsem řešila po povodni záchranu sbírky, odlétla moje druhá dcera s rodinou do Kanady za svou starší sestrou a již se nevrátila. Její nemocná dcerka v Kanadě podstoupila operaci. Vše dopadlo dobře a dnes je to chytrá a šikovná žákyně. Jakmile jsem se dozvěděla, že sbírka bude zachráněna, vyhotovila jsem soupis a připravila jsem ji k přestěhování do Pardubic. Rozhodla jsem se žít s dcerami a vnoučaty v Kanadě, abych jim byla nablízku. Na památku jsem si nechala několik pohlednic, které mi byly blízké a některé duplikáty ze sbírky novějšího vydání, abych mohla eventuálně udělat nějakou výstavku pro děti o naší zemi v České škole v Ottawě, kam vnučky chodily s dalšími dětmi našich krajanů každou sobotu. Ředitel Dr. Šebek souhlasil, vždyť sbírka přesahovala 300 000 ks pohlednic, knihy, autogramy, mapy a průvodce, mnoho výstřižků a jiný doplňující materiál, jako i nahrávky, filmové kopie a návštěvní kroniky z muzea. Odlétala jsem s tím, že vlastně sběratelství jako takové pro mne končí. Chtěla jsem se věnovat svým dětem, rodině, musela jsem se naučit anglicky, neuměla jsem ani slovo. Musela jsem si najít práci, později jsem se vdala.

Z naší korespondence to vím a čtenáři patrně tuší - sběratelská vášeň se nedá jen tak zarazit. Takže jak je to s Vámi a sbíráním pohlednic dnes?

Manžel pochází z Prahy, je vynikající fotograf a jak jsme cestovali, on fotil a já si kupovala pohlednice na památku. A už jsem v tom byla znovu, nemohla jsem odolat. Prostě bylo to ve mě a je, dnes moje nová sbírka přesahuje pouze 20 tisíc. Je jiná, více zaměřená na svět jako takový, na zahraniční města, státní rezervace, úžasné mosty, na svátky, které jsme u nás neznali, např. Valentýn, Díkuvzdání, Halloween atd. Prostě někdy z dovolené vezu kolem 500 pohlednic, protože s manželem nejsme nikdy na jednom místě. Opět navštěvuji antikvariáty, filatelistické burzy a aukce a pomalu a jistě, jak to řekl Dr. Šebek, roste v Ottawě sestřička pardubického muzea. Jsme v kontaktu, máme několik plánů a záleží opět na Štěstí či Osudu, zda-li se nám je podaří společně uskutečnit.

Můj druhý sen je vytvořit alespoň malou pohlednicovou galerii v Kanadě a pokud se mi to nepodaří, nebude jistě žádný problém sbírku přiřadit k původní a přes moře ji do Pardubic poslat. Zatím se ale nevzdávám, dělám výstavy s besedami v Ottawě, Torontu, jedna byla i ve Washingtonu, plánuji další. Novou sbírku doplňuji jak nákupem v Čechách, tak v Kanadě nebo USA, diky internetu sleduji dění kolem pohlednic stále. Stala jsem se členkou Klubu sběratelů pohlednic v Torontu. Opět i zde mám pár sběratelských přátel a také krajané mi své pohlednice po přečtení darují, když už je nepotřebují a nechtějí, aby skončili v koši na odpadky. Dál se snažím získat autogramy od zajímavých osobností, ať již mají něco společného s pohlednicí jako takovou a nebo ovlivnili svým životem nebo prací naši společnost v nejrůznějším oboru lidské činnosti tak, jako kdysi pro muzeum v Česku. Měla jsem možnost se setkat osobně s panem Baťou a jeho paní Sonjou, zpěvákem Leonardem Cohenem, Davidem Suzukim, který se snaží zachránit životní prostředí a přírodu, se světovým architektem Moshie Safdiem a dalšími zajímavými lidmi. Můj život s pohlednicemi pokračuje dál, i když jsem v to ani já sama nevěřila. Jen můj manžel namítá, přestože mi fandí, že větší dům stavět nebude, abych v něm vytvořila další muzeum. Kdo ví? Čas ukáže. Zatím mne pohlednice baví a těší.


Sbíráte, vystavujete, přednášíte, zbývá už jen napsat o všem co jste s pohlednicemi zažila a vůbec o historii pohlednic knihu. Máte něco takového v plánu?

Plánů mám ještě několik, ale nechci jejich uskutečnění zakřiknout. Ale jeden mohu prozradit, kniha je už opravdu téměř rok rozepsána. Bude, jak jinak, o mém životě s pohlednicemi.

Knih, kde se píše o historii pohlednic, již vyšlo několik. Zejména kniha od pana Karpaše je výborná. Věřím, že se dočkáme i druhého dílu. Možná by si lidé ale rádi přečetli příběh o školačce, která si oblíbila obrázky na malé čtvrtce papíru a pohlední lístky, jak jim kdysi naši předkové říkali, začala sbírat. Jak s nimi putovala životem a jak si splnila sen a založila si muzeum pohlednic. Potom jej musela uzavřít a najít pohlednicím nový domov. Jak ji život zavál až do Kanady, kde žije se svou rodinou a opět i s pohlednicemi.A také o zajímavých lidech, které na této cestě potkala, o radostech i starostech sběratelských, o tom co obnáší si zřídit soukromé muzeum nebo i o tom, jaké byly začátky v cizině bez znalosti jazyka.

Mám již dlouho ten pocit, že bych měla všechno co jsem zažila díky pohlednicím napsat. A je úplně jedno, jestli kniha bude pouze v jednom vydání pro má vnoučata na památku na babičku, která žila kdysi v malé zemi v srdci Evropy, nebo to bude pár soukromých tisků pro několik přátel. V podstatě každý na této zemi by mohl napsat svůj příběh a každý by byl jinak zajímavý. Vlastně mnoho životopisů také stále vychází. Já chci napsat jen to, jak důležité (v mém ne zcela jednoduchém životě) bylo a dodnes je, mít nějakého koníčka, nějaký zájem. A že to byly právě pohlednice považuji za šťastnou a osudovou volbu. Pokud se podaří vydat i malý náklad, možná tím pomohu i ostatním, kteří si nevědí rady s časem a nebo se životem. Možná právě jim pohlednice smysl života ukáží a vyplní jej. A to bude i pro mne ta největší odměna.


Co si myslíte o našich webových stránkách Filokartie.Cz?

Na tuto webovou stránku jsem se dostala nedávno úplně náhodou a hned jsem jí propadla. Je to úžasný nápad a všechny lidičky kolem obdivuji a přeji si pro sebe a i všechny ostatní, nejen sběratele, aby jste měli hodně energie a elánu pokračovat, aby jste vydrželi v této práci, aby jste nám přinášeli zajímavosti ze světa pohlednic a měli hodně dopisovatelů, protože námětů je nepočítaně. Já sama se budu snažit v rámci svých časových možností pomoci jak jen to půjde. Přece jen informace a zprávy přes internet jsou rychlejší, může se okamžitě na ten či onen příspěvek reagovat, je to aktuální a pohotové a v případě zájmu si ještě mohou sběratelé přetisknout to co je zajímá. V dnešní době,kdy se stále více a více všechno počítá jen na peníze, je to velice záslužná práce a je třeba ji podpořit. Proto si velice vážím toho, že chcete přiblížit pohlednice největšímu počtu sběratelů. Dobře vím, co taková práce obnáší. Musíte ji mít moc rádi. A věřte, že se vám ta námaha určitě vrátí zpět v podobě vašich vděčných čtenářů a žáků, našich pokračovatelů. Za sebe i za všechny ostatní i příští děkuji.

Děkuji za rozhovor, těším se na další spolupráci a především přeji (trochu sobecky nám sběratelům), aby Vaše nadšení nadále nepolevovalo. Je totiž málo lidí tak znalých a přitom ochotných něco pro věc udělat a podělit se o zkušenosti.

Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o pohlednicích Filokartie.cz. Pomožte tento projekt pro sběratele pohlednic znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.

---

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz