Rozhovor s Tomášem Homolou o filatelii a filokartii
Datum vydání: 19. 9. 2013
Tomáš Homola je čtenářům Filokartie.cz znám jako autor několika článků z různých oblastí filokartie. Je z Olomouce a pohlednice sbírá od poloviny 60. let. Ve sbírce má přes 30 tisíc místopisných pohlednic, z toho přibližně tři čtvrtiny z ČR.
Pověz nám na úvod něco o sobě.
Narodil jsem se a žiji v Olomouci – vlastně neustále, kromě jednoho roku, kdy jsem byl na vojně. Vystudoval jsem tu, oženil se a pořád tu bydlím, i když už na několikáté adrese. Kromě dvou let, kdy jsem dojížděl do práce mimo město, jsem tu taky pořád zaměstnaný. Jsem programátor; začínal jsem na sálových počítačích, v posledních více než dvaceti letech jsem programoval PC. Proto jsem po nástupu internetu přirozeně začal na něm vyhledávat informace nejen pro svou práci, ale i ty, které mne zajímaly osobně. Tak jsem taky asi před deseti lety narazil na Infofilu a Filokartii.
Jaké byly tvé sběratelské začátky?
Asi podobné jako u většiny sběratelů. Už jako malí kluci jsme s bratrem sbírali kdeco: obaly od čokolád, žvýkaček, cigaret i holicích čepelek, staré mince, jízdenky, známky, nálepky od zápalek... Měli jsme to všechno spolu s ostatními svými „poklady“ uložené doma pod postelí ve starém kufru. Bylo to pochopitelně takové to naivní dětské sbírání, nebo spíš shromažďování. Zpětně je mi líto jen jízdenek olomoucké MHD. Byla to doba, kdy ještě všude jezdili průvodčí. Bylo tedy možné, aby existoval složitý systém pásem, ve kterých platily různé ceny, a navíc se používaly jiné jízdenky v tramvajích a jiné v autobusech. Jízdenek bylo snad několik desítek druhů a lišily se kromě jiného i postranními různobarevnými pruhy. Vím nejméně o jednom člověku, který by dnes po nich skočil...
Náš tatínek ovšem byl (a vlastně pořád ještě je) filatelista, a tak nás brzy usměrnil ke sbírání známek, a taky zápalkových nálepek, což bylo tenkrát dosti rozšířené hobby. Pamětníci si jistě vzpomenou: Ve sběrně surovin jste za starý papír kromě potvrzení (to jste odevzdali ve škole sběrovému referentovi a měli jste „plus“) a nepatrné částky peněz občas dostali taky jednu nebo i víc sérií zápalkových nálepek – nepoužitých, a dokonce nerozřezaných, celou sérii na malém aršíku.
Na prvním stupni základní školy jsem se tedy věnoval filatelii a filumenii. Tehdy už jsem měl svůj první zásobník na známky a díky otci jsem se seznamoval se základy filatelistické abecedy. Pohlednice ještě v té době šly mimo mne. Ovšem jako v každé domácnosti i u nás existovala krabice, ve které byly uloženy pohlednice jednak z rodinné korespondence, jednak ty, které si rodiče, hlavně táta, přivezli z různých cest – z hor, ze školních brigád a výletů (oba rodiče byli učitelé), z vojny atd. Bavilo mne prohlížet si je, ale impuls, po kterém bych začal sbírat, ještě nepřišel.
A kdy a jak ses tedy dostal ke sbírání pohlednic?
To bylo trošku složitější a byl to postupný proces. Když jsem chodil asi do páté třídy, můj bratr, který je o půldruhého roku mladší a chodil o jeden ročník níž, začal sbírat barevné místopisné pohlednice. První pohlednici, kterou jsem posílal s vědomím, že skončí ve sbírce, jsem napsal v Teplicích nad Bečvou na školním výletě v páté třídě. Zachovala se dodnes, proto to vím přesně. Časem mi začalo být líto černobílých pohlednic, které tehdy byly pořád ještě běžnější než barevné a nějaká domů došla poměrně často, a začal jsem uvažovat, že bych je mohl sbírat.
Rozhodující podnět přišel po přechodu na druhý stupeň školy. Jednou jsem z nějakého důvodu přišel do zeměpisného kabinetu - snad pro mapu, to už si nepamatuji. Učitel (mimochodem, mimo jiné i vedoucí filumenistického kroužku) na okamžik někam odběhl a já, dítko zvídavé, jsem se tam začal rozhlížet. Zaujala mě dlouhá bytelná krabice, ve které byla nějaká kartotéka. Lístky v ní byly rozčleněny tabulkami se jmény jednotlivých krajů a cizích zemí. Nahlédl jsem do Severomoravského kraje a uviděl – pohlednici Nové huti v Ostravě. Došlo mi, že si učitel takto buduje sbírku obrázků, kterou může využít jako názornou pomůcku při vyučování. Napadlo mne, že bych si podobnou sbírku mohl vytvořit taky. Brzy nato došla domů pohlednice od strýce z Prahy, která se stala prvním kouskem v mé sbírce.
Asi o rok později jsme se přestěhovali na druhý konec města – z nevyhovujícího jednopokojového bytu bez příslušenství do třípokojového v panelové novostavbě. Najednou jsme s bratrem měli svůj pokoj, kde jsme se mohli věnovat i svým zálibám. Nějakou dobu jsme sbírali pohlednice každý zvlášť, ale později jsme obě sbírky spojili do jedné. Kromě toho v naší společné sbírce postupně skončily i ostatní domácí „fondy“ pohlednic. Sbírka se rozrůstala, takže zanedlouho jedna krabice od bot nestačila. (Ještě řadu let jsme potom tuto sbírku považovali za společnou, i když bratr z ní v dospělosti postupně „vycouval“.)
Po přestěhování se taky udály dvě věci, důležité pro mé další sbírání: Dosud jsme vlastně chodili do školy, na které učila naše maminka. Teď jsme pro změnu bydleli nedaleko od střední školy, kde působil otec. Naše základní škola dokonce chodila na obědy do jejich školní jídelny. Táta se stal vedoucím filatelistického kroužku na naší škole, do kterého jsme pochopitelně oba s bratrem docházeli. Naše sbírání známek se tím dostalo na kvalitativně vyšší úroveň, protože kroužek pracoval jako KMF pod patronací olomouckého KF 07-2 „Haná“, a my jsme zpočátku občas, pak víceméně pravidelně začali chodit i na jeho výměnné schůzky.
Do sousední třídy tehdy ale chodil taky jeden spolužák, se kterým jsme se brzy stali kamarády. Známkám sice na chuť nepřišel, ale kromě školních aktivit jsme se potkávali v šachovém kroužku, a od roku 1968 taky ve skautském oddílu. A taky sbíral (a pokud vím, sbírá dodnes) pohlednice. Měl větší sbírku než my s bratrem, hlavně mnohem víc pohlednic z různých cizích zemí. V příbuzenstvu měl totiž dva strýce, kteří vyjížděli do zahraničí díky sportu – jednoho atleta a jednoho fotbalového rozhodčího. Vyměňovali jsme si přebytky, a taky si vzájemně posílali pohlednice z dovolených a dalších cest. Viděl jsem tedy, že „v tom“ nejsme s bratrem sami.
Co všechno tedy dnes sbíráš? Zůstal jsi i u filatelie?
Zůstal. Pohlednice jsem začal sbírat někdy počátkem roku 1965, ale po následujících více než deset let – až do doby, kdy jsem dostudoval a založil vlastní rodinu – jednoznačně vedly známky. V letech 1967 až 1973 jsem vystavoval svou tématickou sbírku „Česká a slovenská literatura“ na devíti filatelistických výstavách včetně jedné světové. Krátce po maturitě jsem dokonce byl nejmladším členem výboru olomouckého KF a vedoucím KMF. Po přechodu do kategorie dospělých jsem už ale nevystavoval; končil jsem vysokou školu, pak jsem se záhy oženil, začal pracovat a následně narukoval na základní vojenskou službu. A po návratu z vojny už jsem měl jiné starosti a v aktivní filatelii mi trochu „ujel vlak“. Po nějaké době jsem i vystoupil ze svazu. Dodnes ovšem známky sbírám, i když jen tak říkajíc rekreačně.
V době, kdy jsem byl na vojně, se navíc stala ještě jedna věc, která spolurozhodla o tom, že u mne zvítězily pohlednice. Když jsem na jaře roku 1977 rukoval, byl jsem už ženatý a pět týdnů před mým nástupem na vojnu se nám narodil syn. Vlastní byt jsme tehdy ale ještě neměli. Manželka tedy trávila mateřskou dovolenou většinou u rodičů v Lipníku nad Bečvou. Shodou okolností bylo krátce předtím převedeno vydávání pohlednic z Orbisu do nakladatelství Panorama, a jediná tiskárna, která u nás v té době ještě zajišťovala pro obě nakladatelství výrobu černobílých bromografických pohlednic, byl lipenský závod 05 národního podniku Polygrafia Praha. V závodě existoval archiv – nevím, zda byl majetkem Orbisu nebo tiskárny, ale to snad ani není podstatné – negativů, diapozitivů a obrazových vzorů vydaných pohlednic. Některé obrázky byly fotografie dodané autorem, ale většinu tvořily pohlednice; jen zpravidla nebyly vyleštěné a byly jen ledabyle vystřižené z tiskových archů. To všechno se teď stalo nepotřebným, bylo to nakládáno na vlečku a vyváženo na skládku spolu s nejrůznějším jiným materiálem, např. s rozbitým sklem nebo stavební sutí. Naštěstí v závodě jako vrátný pracoval můj tchán, takže část tohoto materiálu se podařilo mé ženě a švagrové (která se právě vyučila reprodukční fotografkou a pracovala rovněž v tiskárně) pro mne zachránit.
Po návratu z vojny jsem tedy měl postaráno o náplň volného času na několik let. Bylo třeba to všechno nějak uspořádat, pohlednice oříznout nebo obstřihnout na správný formát a zatřídit do sbírky. Správně bych měl asi říci, že jsem zatřídil sbírku mezi tyto pohlednice, protože k necelým pěti tisícům kousků, které jsem tehdy měl, mi přibylo odhadem asi 12500 dalších. Nejsem vlastně dodnes zcela hotový, protože mi zůstalo několik desítek pohlednic, které nejsem ani dnes s to spolehlivě správně zařadit. Držím se totiž pořád takového uspořádání sbírky, pro jaké jsem se rozhodl po oné osudové návštěvě kabinetu zeměpisu. U každého kousku, který zařadím do sbírky, tedy musím vědět, odkud daný obrázek pochází. Nevím přesně, kolik mám dnes ve sbírce pohlednic z České republiky, bude to asi okolo 25 tisíc, ale stále dodržuji třídění podle okresů a dále podle obcí. Podobný systém se snažím přiměřeně uplatňovat i u zahraničních pohlednic, kterých mám přes 8 tisíc. Pochopitelně nejdu s výjimkou slovenských pohlednic až na úroveň okresů, ale i u ostatních okolních zemí dodržuji členění na spolkové země, vojvodství apod.
Máš ve sbírce nějaký „Modrý Mauricius“? Něco, co považuješ za zvláště vzácné nebo zajímavé?
Nevím, asi ani ne. Stále svou sbírku buduji jako jakousi „obrázkovou knihu o světě“. Když se mne někdo třeba na bleším trhu zeptá, co vlastně sháním, neumím odpovědět. Nejblíž pravdě by byla odpověď „místopis“, ale ta by tazatele asi neuspokojila. Ale ono je to tak. Nejvíc pozornosti samozřejmě věnuji pohlednicím Olomouce a okolí, ale snažím se mít ve sbírce zastoupeny pokud možno všechny země; z každé země pak aspoň hlavní město, další velká města, památky ze seznamu Světového dědictví UNESCO atd. Z domova už mám zastoupeny mimo jiné všechny obce s rozšířenou pravomocí, ale i tak je pořád co doplňovat – třeba hrady, zámky, menší městečka a obce... Je toho ještě hodně. Na druhou stranu, nebyl by asi problém, nakoupit nebo jinak získat mnohem víc pohlednic, než kolik jich dnes mám, ale je třeba taky mít na paměti, že je pak doma musím někam uložit. Rozhodně mi nejde o to, vybudovat co největší sbírku – opravdu velké sbírky jsou taky řádově větší než ta moje.
Když se nad tím zamyslím, musím přiznat, že vlastně v jistém ohledu nejsem ten správný sběratel. Ve svých začátcích jsem neměl ani peníze, ani možnosti pro nákup pohlednic do sbírky. Dnes se sice obojí zlepšilo, ale já přesto do nákupů do sbírky skoro nic neinvestuji. Přiznám se k jedné věci, nad kterou asi sběratelé – specialisté budou jen nevěřícně kroutit hlavou, a možná pro ně přestanu být seriózní sběratel: ještě nikdy jsem za jednotlivou pohlednici neutratil víc než padesát korun. Když přijdu na bleší trh, hledám ty prodávající, kteří nabízejí „kus za ...“, a pak se přehrabuji v těch horách pohlednic, ze kterých už sice mnohé mám, jiné mě nezajímají, ale mezi kterými nakonec stejně najdu něco, čemu neodolám – možná jen jeden kousek, možná padesát, to nikdy dopředu nevím. Chodím prostě na pohlednice jako na houby. Tam taky nikdy předem nevíš, co přineseš, ale pokud máš zkušenosti a dobré oči (v mém věku už spíš dobré brýle), najdeš něco, co třeba jiní minuli nebo přehlédli. Šetřit na to, abych si koupil jednu pohlednici za tisíce, to není nic pro mne. Uznávám ovšem, že právě to je jediná cesta, jak vybudovat kvalitní sbírku třeba nějakého menšího města nebo obce.
Abych se ale úplně nevyhnul odpovědi na tvou otázku: Cením si samozřejmě starých pohlednic – mám snad okolo stovky dlouhých adres a několik set dalších pohlednic z doby před 1. světovou válkou – a pak taky těch pohlednic, ke kterým se váže nějaká událost nebo osobní zkušenost. Ale objektivně mají asi největší cenu černobílé pohlednice Orbisu. Ne jednotlivě, ale jako celek. Díky okolnostem, které jsem tu naznačil, jich mám docela velkou kolekci - možná jednu z největších vůbec.
Jistě jsi viděl hodně sbírek pohlednic. Kterou z nich považuješ za nejzajímavější?
Abych se přiznal, „in natura“ jsem naopak viděl jen několik málo sbírek. První vážný sběratel pohlednic, se kterým jsem se v životě setkal, byl už bohužel zesnulý spoluautor příručky Sbíráme pohlednice Ing. Vladimír Mlch. Naše rodiny jsou totiž vzdáleně spřízněné, a tak se mi poštěstilo vidět část jeho sbírky, kterou měl uloženou na jejich chalupě – konkrétně pohlednice Frýdlantu v Čechách. Ačkoli šlo vesměs jen o starší pohlednice, měl ve sbírce víc kusů z tohoto poměrně malého města, než kolik jsem tehdy (a ještě dlouho potom) měl všech pohlednic z Olomouce, včetně těch nejnovějších. Přitom pohlednice nebyly hlavním předmětem jeho sběratelských zájmů. Bylo pro mne inspirativní poslouchat ho, s jakým zaujetím dokázal o svých sbírkách hovořit.
Kdysi v 70. létech uspořádalo olomoucké vlastivědné muzeum výstavu starých pohlednic Olomoucka. Ta pro mne byla důležitá ze dvou důvodů – byla to první větší kolekce starých pohlednic z našeho kraje, kterou jsem kdy viděl, a k výstavě vyšel jednak katalog, jednak zvláštní číslo muzejního zpravodaje, což byla první odborná literatura o pohlednicích, kterou jsem si přečetl.
Pokud se týká okruhu lidí okolo Filokartie.cz, pak jediný, s kým jsem se setkal osobně a měl jsem možnost vidět část jeho sbírky, je Ing. Petr Zaoral. (Pomiňme teď skutečnost, že na serveru Filokartie.cz je k přečtení i jeden článek, jehož autorem byl už vzpomenutý Ing. Mlch.) Petr si zvolil velice neobvyklý námět pohlednic – vrtulníky – a dokázal shromáždit snad většinu všech pohlednic, na kterých se kdy někde na světě objevilo aspoň malé vyobrazení nějaké helikoptéry. Zkuste si vzpomenout, kolik jste kdy takových pohlednic viděli, a pak se podívejte na jeho stránky (mimochodem, velice pěkně udělané) a přečtěte si, kolik jich už obsahuje jeho sbírka. Domnívám se, že vyhledávat pohlednice, třeba mezi místopisnými z celého světa, na kterých je vrtulník jen jako vedlejší námět, je mnohem náročnější než pátrat po obrázcích z nějakého konkrétního místa. Jak je to s finanční dostupností, to nedovedu posoudit, ale určitě ani cena nebude v některých případech zanedbatelná.
Zmínil jsi odbornou literaturu. Kterou knihu o pohlednicích považuješ za nejzajímavější? A je nějaká, která ti dosud chybí?
Podle mého názoru by si každý, kdo to se sbíráním pohlednic myslí vážně, měl prostudovat přinejmenším dvě knihy: starší dvoudílnou příručku Sbíráme pohlednice, kterou napsal kolektiv autorů Klubu sběratelů kuriozit a vydal v letech 1991 – 1992 Ústřední kulturní dům železničářů v Praze, a pak krásně vypravenou knihu Pohlednice, historie lístků které zmenšily svět, kterou vydal v roce 2005 ve vlastním nakladatelství pan Roman Karpaš. Pokud jsem použil slovo „prostudovat“, pak tím opravdu myslím prostudovat tak, jako studujeme třeba učebnice. (Uznávám, že zvlášť u té druhé to jde těžko, protože krásné ilustrace svádějí k tomu, abychom si v knížce jen listovali a kochali se.) Pokud se je už nepodaří sehnat, je možné najít je ve větších knihovnách. Z těchto dvou knih je možné načerpat veškeré základní informace, a ty pak doplňovat studiem dalších knížek nebo článků v odborné literatuře podle oblasti svého zájmu.
Sběratele, kteří se kromě pohlednic věnují i filatelii a poštovní historii, bych taky rád upozornil na knížky z pera (východo)německého autora Horsta Hilleho. Ty, pokud je mi známo, bohužel nebyly přeloženy do češtiny; některé se ale dají také najít ve fondech velkých knihoven.
V poslední době vychází celá řada knih o starých pohlednicích, kde ovšem reprodukce pohlednic slouží především jako ilustrace a jsou zajímavé hlavně pro toho, kdo je může porovnávat se současným stavem. Většina z nich vyšla v edici Album starých pohlednic, kterou také vydává pan Karpaš a výběr ilustrací provádí další zkušený sběratel pan Pavel Vinklát. Ale to jistě nemusím povídat sběratelům místopisných pohlednic, kteří si jistě (stejně jako já) pořídili knížky týkající se jejich regionu.
Nemyslím si, že by mi nějaká kniha o pohlednicích doma chyběla. Ledaže by se nějakému autorovi podařilo překonat knihu pana Karpaše, ale toho se sotva kdy dočkáme, protože nasadil laťku opravdu vysoko.
Jaký je tvůj názor na dnešní dobu z hlediska sbírání pohlednic? Je dnes filokartie na pokraji zájmu, nebo se naopak pomalu rozšiřuje?
Obávám se, že období největší masovosti má filokartie za sebou. Ne nadarmo se asi mluví o období okolo přelomu 19. a 20. století jako o „zlatém věku“ sběratelství pohlednic. Tehdejší záliba určitě nepramenila jen z toho, že pohlednice byly v té době novinkou. Je třeba si uvědomit, že dopisy a dopisnice byly pro širokou veřejnost prakticky jedinou možností, jak rychle a levně dopravit nějakou zprávu na větší vzdálenost. Vždyť ještě v době, kdy jsem začínal se sbíráním, používaly se pohlednice běžně např. k oznámení o datu a hodině příjezdu návštěvy, nebo naopak nesly zprávu o tom, že odesílatel někam v pořádku dorazil. Psalo se prostě mnohem víc, než dnes. Konec konců, jistě si vzpomeneš, že ještě před nějakými dvaceti lety různé ankety probíhaly korespondenčně a třeba v době, kdy byl vyhlášen další ročník Zlatého slavíka, nebyly k dostání korespondenční lístky.
Toto všechno dnes nahradily mobilní telefony a internet. SMS je mnohem rychlejší i levnější než obyčejná dopisnice, e-mail ve většině případů rychleji a levněji nahradí dopis. Dopisy dnes posíláme většinou jen tam, kde je nutné fyzicky doručit nějaké listiny, např. podepsané smlouvy; a hodně lidí dnes neposílá pohlednice ani jako přání k Vánocům nebo Velikonocům, natož aby napsali pozdrav z dovolené. Dnes v podstatě zanikly důvody, proč pohlednice používat; a tam, kde klesá poptávka, klesá i nabídka. Zdá se mi, že začíná být problém sehnat pohlednice i ve větších městech, pokud nejde vyloženě o turistické destinace – u nás snad ještě ne, ale v zahraničí už jsem se s tím setkal.
V mnohých rodinách se došlé pohlednice z různých důvodů schovávaly, třeba jako památka na jejich odesílatele, nebo jako připomínka dávné dovolené. Nejeden sběratel tedy začínal tak, že po smrti svého předka našel mezi jinými cennostmi či veteší taky krabici starých pohlednic, které ho pak zaujaly natolik, že se jim začal věnovat. Dnes už asi moc takových budoucích „krabic z půdy“ nevzniká.
Sbírání pohlednic ale určitě hned tak nezanikne, jen to asi nebude masová záležitost. Budou se mu asi věnovat hlavně ti, pro které budou pohlednice vhodným ilustračním nebo dokumentárním materiálem, např. zájemci o historii. I nadále totiž budou pohlednice často jediným (nebo přinerjmenším jediným dostupným) obrazovým materiálem, který dokumentuje vzhled určitého místa v době vzniku pohlednice. A i kdyby se pohlednice úplně přestaly používat, určitě se najdou jejich sběratelé, tak jako dnes někteří sbírají antické mince nebo starý porcelán.
A třeba se také mýlím a filokartii čeká nový „zlatý věk“; rád bych se v tomto mýlil.
Kterých lidí si ve filokartii vážíš a proč?
Vážím si každého, kdo se tomuto oboru snaží seriózně věnovat, a přitom mu nejde jen o kšeft. Aby nedošlo k omylu, nemám nic proti prodejcům pohlednic, naopak; vždyť mnoho přírůstků do sbírky jsem získal koupí v antikvariátech, na bleších trzích apod. Vadí mi jen ti, kteří v pohlednicích vidí pouze zdroj zisku a podřizují tomu vše – například prodávají kopie starých pohlednic nebo reparované pohlednice jako bezvadné, aniž by na to jasně upozornili.
Pokud se týká komunity okolo Filokartie.cz, pak samozřejmě největší uznání patří těm, kdo vůbec umožňují, aby tento web fungoval, ale i všem autorům. Nerad bych tu někoho vyzdvihoval osobně; ostatně stačí se podívat a udělat si obrázek. Opakuji: vážím si všech, kdo nejen mají v tomto oboru výborné znalosti, ale jsou ochotni věnovat svůj čas a úsilí, aby se o ně podělili s ostatními.
Jaké články tě na Filokartii.cz nejvíce zajímají a kdo je tvůj nejoblíbenější autor?
Čtu všechny články na Filokartii.cz bez rozdílu hned, jakmile se objeví. Každý je pro mne něčím zajímavý. Třeba tím, že autor (znalí čtenáři v tomto případě jistě budou číst „autorka“) dokázal vybudovat obrovskou sbírku, která se stala základem muzejní expozice; nebo hlubokými znalostmi nejen pohlednic, ale všech souvislostí doprovázejících jejich vznik; nebo třeba zajímavým a čtivým stylem psaní. Úmyslně zde nikoho nejmenuji, i když mi jména sama „naskakují“. Každé takové hodnocení by bylo subjektivní; a považoval bych za nespravedlivé jmenovat třeba jen jednoho autora a vynechat jiného, který je podle mého soudu „o prsa“ za ním.
Možná namítneš, že třeba článek o pohlednicích s obrázky psů nebo vrtulníků pro mne nemůže být zajímavý. Pravda je, že do těchto oborů se už asi sotva pustím; ale přesto (nebo snad právě proto) je pro mne zajímavé seznámit se s jejich problematikou, a taky se rád podívám na zajímavé pohlednice, které se podařilo sesbírat našim kolegům.
Na portálu Sberatel.com se se rozproudila zajímavá diskuse i v sekci Filokartie. Nevypadá to tedy s naším koníčkem zas až tak špatně. Považuješ diskusi za užitečnou?
Jednoznačně ano. V diskusi se ukazuje, že o zájem o sbírání pohlednic stále je a že celá řada začínajících sběratelů hledá informace, kterých se jim jinde nedostává. A taky, že se najdou i pokročilejší sběratelé, kteří jsou ochotni poradit či pomoci. Občas se o to (pod průhledným nickem Tom H) pokouším i já; snad se mi to v některých případech i podařilo.
Máš nějaký nápad, jak magazín Filokartie.cz opět obsahově oživit?
Zdá se mi, jako by Filokartie.cz a sekce filokartie v diskusi na Sberatel.com byly spojité nádoby. Poté, co Filokartie.cz ne snad upadla, ale přešla postupně do stavu jakési hibernace, zájem se přelil do diskusního fóra. Přitom se ve fóru objevují občas věci, které by se neztratily ani na Filokartii. Možná by pomohlo, kdyby pro ně vznikl přímo na Filokartii prostor. Představuji si to tak, že by se součástí Filokartie.cz stalo diskusní fórum, kam by mohli jednotliví autoři přímo vkládat své příspěvky – blogy, ale taky by mohlo sloužit jako „chlubírna“. (Je věcí úvahy, jestli by redakce ponechala úplně volný přístup a případné zcela nevhodné příspěvky pak mazala, nebo by byla nutná nějaká registrace.) Vždyť v diskusi na Sberatel.com se často objevují krásné kousky! Potom by možná stačilo „jen“ oslovit autory takových příspěvků a přesvědčit je, aby je případně rozšířili nebo doplnili a publikovali přímo na „hlavní stránce“ Filokartie.cz. Přiznávám, že tato idea není původně má, ale inspiroval mě k ní web Obrázkový svět (www.obrazkovysvet.cz) paní Magdaleny Vlachové, se kterou jsme taky původně navázali kontakt díky článkům na Filokartii.cz. Obsah jejího webu je sice jiný, ale to neznamená, že si z něj nelze vzít příklad.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Vzhledem k tomu, že jsem koncem loňského roku oslavil šedesátiny, nejsem už ve věku, kdy by člověk nějak zásadně měnil své zvyky. Chci se samozřejmě nadále věnovat sbírání známek i pohlednic, pokud mi to zdraví dovolí. Chtěl bych ještě nějakým způsobem shrnout poznatky, ke kterým jsem došel díky tomu, že mám poměrně dost pohlednic z období 60. a 70. let, hlavně pokud se týká číslování a datování pohlednic vydávaných v té době. Bylo by jistě lákavé pokusit se o nějakou katalogizaci těchto pohlednic, ale ta je nad síly jednotlivce. V tom bych právě viděl jeden z problémů, které by mohla pomoci řešit i Filokartie.cz.
Jednou taky budu muset řešit otázku, co bude se sbírkou, až se o ni nebudu moci postarat sám. Synové se sbírání pohlednic nevěnují, i když věřím, že by sbírku snad jen tak nevyhodili. Vnoučata jsou prozatím malá na to, abych mohl odhadnout, jaké budou jejich sběratelské zájmy. Mám samozřejmě nějakou představu o tom, co udělat se sbírkou, pokud se nenajde pokračovatel, ale žádné praktické kroky jsem v tom dosud nepodnikl. Věřím, že snad ještě nějaký čas k řešení mám.
Co bys na závěr vzkázal našim čtenářům?
Předpokládám, že převážnou většinu čtenářů tvoří sběratelé pohlednic. Chtěl bych jim tedy popřát, aby jim jejich záliba ještě dlouho přinášela hodně radosti a potěšení. A také bych je – nebo vlastně nás – chtěl požádat: Kolegyně a kolegové, odložme ostych či nechuť a pokusme se každý podle svých možností občas napsat aspoň drobný příspěvek na tento web. Domnívám se, že náš koníček si zaslouží, aby měl své internetové fórum, kde se mohou setkávat; a nevidím důvod, proč „vynalézat“ něco nového, když na Filokartii.cz už je k dispozici celá řada kvalitních článků a zajímavých informací. Pokud se také domníváte, že by takové fórum pro nás bylo užitečné, pojďte do toho; vždyť kdo jiný je má vytvořit, když ne my, sběratelé pohlednic sami?
Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o pohlednicích Filokartie.cz. Pomožte tento projekt pro sběratele pohlednic znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz