Zpravodaj 3/2008: Aršík Ludvíka Svobody
Datum vydání: 30. 10. 2010
Zatímco politická porážka Antonína Novotného vynesla mezi sběratele zaniklé známkové země Československo objev neznámého a nevydaného aršíku, původní prezidentský aršík Ludvíka Svobody byl zlikvidován normalizačním aparátem až nechutně lehce. Naproti Novotného aršíku, který se zachoval pouze v jediném unikátním výtisku, exempláře aršíku Svobody – rovněž nevydaného a skartovaného, navíc odcizeného z výrobního procesu, opět provází oživený zájem s mnoha otazníky.
Demaskovat průhledný opar tajemnosti, dedukcí, domněnek, falešných představ a pochybností ve stati Aršík Ludvíka Svobody 1975 ve Filatelii 9/1997, bylo otázkou nejen výměny názorů. Autor statě, zkušený odborník, splácel dluh dlouhého mlčení a její obsah měl mezi filatelisty zajímavý ohlas: zvláště typologie vydaného aršíku s tržními cenami typů a variant. Zřejmě i proto, že jsou sběratelsky podnětnější. Kromě toho, že spoléhal na pochybné zpřístupnění archivů ministerstva vnitra, a nevěřil, že důkazy pro účely filatelistického studia nezůstanou jen archivními památkami, si vymýšlel bohužel zkomoleniny. Třeba, prezident prý přijal pracovníky FMS v generálské uniformě; falešná je dedukce o autorství aršíku rytcem L.Jirkou; popletená jsou autorství výtvarných návrhů, symboly chrámu sv. Víta a kytice karafiátů, převázané černou smuteční stuhou; tvrdil, že při návštěvě delegace ministerstva prezident „zhlédl první nátisky“, přičemž šlo o rytcovy první zkusmé otisky pětibarevného aršíku; a nebylo to „ještě před onemocněním“ gen. Svobody, ale naopak; pochyboval o vytištěném nákladu aršíku, a zda vůbec k tisku došlo, přestože tyto údaje byly zveřejněny; jasno neměl ani v otázce skartace aršíku, atd.
Zkrátka, aršík vznikl jinak, než se tradovalo a z různých dohadů vyvozovalo. Především jeho likvidace nebyla z politických důvodů, jak označuje aršík například Trojanův katalog Československa u nevydaných známek, ale ryze osobní motivace, souvisící s mravními hodnotami a čistotou charakteru ať už Husáka nebo lidí kolem něho. Tedy elementární projev ješitnosti a mocenské prestiže.
Co se od té doby změnilo a co zůstalo stejné? Ani dnes, po jedenácti letech a třiatřiceti letech od vydání „náhradního“ aršíku, jeho skutečná historie neztrácí svou životnost. Abych nevybočil z rámce málo uváděných skutečností, připomenu, že sedmý československý prezident Ludvík Svoboda byl také jediným, kdo se jako generál stal hlavou státu. Ale současně porozumět obrazu jeho osobnosti je dobré znát příčiny řady událostí, z nichž vznikly. Zůstávají spíše pod povrchem osobních zkušeností, neskládají se jen ze „služební“ činnosti, ale jsou výrazem běhu praktického života - především pamětníků.
Měl jsem možnost poznat, že události kolem původního prezidentského aršíku Ludvíka Svobody, byly konstruovány jako vědomá akce proti jeho vydání. A ti, kdo z mocných tenkrát „zasáhli“ proti Svobodovi i skrze tyto ceniny, nemuseli nic zdůvodňovat; stačil „ústní pokyn“. Žádná vina jejich svědomí netížila a žádný papír nebyl archivován. Až teprve nedávno. Zoe Klusáková–Svobodová předkládá veřejnosti knižní publikace "O tom, co bylo" a "Ludvík Svoboda-Životopis" (2005). Její původní vyprávění bylo určeno jen potomkům rodiny. Nyní, když dozrály zkušenosti, autorka vydává svědectví, jež utvářela nejen historie. Jako svědek své doby sděluje a zveřejňuje pravdu doplněnou o nové detaily konfrontovaných názorů aktuální současnosti. Především o svém otci: „Tím, že neměl možnost sám soustavně vysvětlovat své názory na určité historické situace, důvody i motivy svého jednání, mohli mu někteří vykladači historie později snáze přisuzovat jimi vymyšlené úmysly, a tím mu křivdit.“ Objevné pro mě jsou třeba nepříliš známé dokumenty stranického aparátu ÚV KSČ o přímém zasahování do činnosti Kanceláře prezidenta republiky. Například zákaz, aby prezident nepoužíval prezidentské standarty na veřejnosti v případě, když byl zároveň se Svobodou přítomen Husák, neboť „generální tajemník strany byl protokolárně výše než prezident, hlava státu“. Nové jsou i důkazy o dalších skutečnostech, nařízených právě Husákem, což jsem před těmi jedenácti lety nevěděl. Ukazují se souvislosti z doby, kdy jsme museli čelit pokusům zrušit platnost a stáhnout z provozu pošt platné výplatní známky s portrétem Ludvíka Svobody – a jejich zbytek zničit – včetně „doporučení“ nevylepovat je vedle známek s portrétem nového prezidenta Gustáva Husáka! Prezidentským „komplimentem“ o prvním Slováku v tomto důstojném postavení v dějinách naší republiky se stává také výrok Antonína Novotného: „Jen počkejte, až ho poznáte!“ (Čestmír Císař Moji českoslovenští prezidenti, 2006).
V knize vzpomínek Zoe Klusákové je mimo jiných zákazů uveden příklad omezeného dogmatismu o přímém zásahu Husáka proti 2. dílu generálových pamětí Cestami života. Zastaveno bylo i nové vydání 1. dílu a následovaly další represálie spolupracovníků generála. Husák dokonce předal Svobodovi písemné stanovisko sekretariátu ÚV KSČ, aby dílo „nebylo vydáno ani doma, ani v zahraničí“. „Tím bylo znemožněno dopracování pamětí do předpokládaného konce. Za těchto okolností se otec přestal pamětmi zabývat“.
Určujícím tématem, které dokumentuje realitu skutečného příběhu „generálského“ aršíku, se stala podrobná a faktograficky doložená stať o jeho genezi a neznámých skutečnostech. Vyšla v Merkur-Revue č.6/1997 a č.1/1998 na pokračování a reagovala na výše uvedenou zavádějící stať ve Filatelii č.9/1997. Ale především zůstává jednou z událostí provázející historii vydavatele poštovních cenin – zejména pro ty, kteří i dnes kladou zvídavé otázky. A právě v této pracovní ódě o oživeném zájmu o dva nejpopulárnější aršíky – Novotného a Svobodův – se vracím k údajům, které mohou tehdejší informace prakticky nahradit, nebo rozšířit.
Ale mám-li tento stav zrcadlit, musím být osobně srozumitelný. Znal jsem ho dlouho. Nejen z doby mého „vojančení“ v polovině padesátých let coby „odloženého“ náčelníka Vojenské akademie; občas jsme se také setkávali v Lidicích, které navštěvoval s manželkou. Dokonce jsme náhodou a neočekávaně trávili společnou rekreaci v Tatrách. Vzpomínám na různá projednávání a setkání kolem výstavy Praga 1968 (převzetí záštity, audience pořadatelů a doprovázení prezidenta na výstavě) a další moje přímé kontakty. Zkrátka jsem mu jaksi „uvízl“ v paměti, což souvisí nejen s naším posledním setkáním dopoledne na Pražském hradě 13. března 1974, ale právě i s prezidentským aršíkem. Tehdy již k nemocnému prezidentu měli vládní činitelé zakázaný přístup. To byl důvod, proč ministr spojů, Vlastimil Chalupa, naší iniciativu – předložit Svobodovi ukázky rytin jeho generálského aršíku – ukázněně odmítl. Věci se ujal náměstek Juraj Maňák prostřednictvím svého přítele Jána Pudláka, státního tajemníka a vedoucího kanceláře prezidenta.
Prezidentova paměť fungovala; pro mne bohužel méně příznivě. Při vstupu do jeho pracovny nejdříve podal ruku známé tváři; marně jsem ustupoval a dával přednost ministrovi, jak vyžadoval protokol.
Další faux pas nastalo, když pan prezident naslouchal ministrem z papírku předčítané úvodní slovo. Zdálo se mu zřejmě příliš dlouhé. Ministra, jinak také plukovníka, velitelským gestem přerušil a směrem ke mně pokynul, abych mu předložil připravené ukázky. Unaven, s obtížemi třesoucí ruky, jen třikrát podepsal několik ručních otisků rytin připravovaného aršíku. Ten, který byl určen pro rytce Ladislava Jirku, zůstal již bez podpisu. Cestou z Hradu mě ministr začal vážně podezírat:
Kdyže jsem byl bez jeho vědomí u prezidenta, jehož podpis transponovaný na aršíku vyzařuje energií osobitého prezidentova rukopisu? „Zachránily“ mne ukázky trojího vydání knihy generála armády Svobody Z Buzuluku do Prahy (z které jsme na aršík převzali i text generálova citátu). Nejcharakterističtější se zdál podpis z prvního vydání (1960), v druhé knize s věnováním v upomínku mé manželce v Lidicích, 17.1.1961, „se podepisuje gen. Svoboda“, a konečně autogram gen. Svobody s přípisem: „Praha, vánoce, 1968“ do mého výtisku.
Zvědavost čtenářů v záležitosti dosud nepublikované, kolem vydaného aršíku k 80. výročí narozenin armádního generála, může vzbudit pozornost badatelů historie filatelie. Resortní kontrolou byly totiž zjištěny nedostatky při výrobě, distribuci, obchodu se známkami a neplnění závazných úkolů. Podnětem k šetření se staly stížnosti filatelistů na pozdní oznámení Pofisu Praha – téměř o jeden rok – účastníkům Novinkové služby, že jim nebude aršík dodán. Nedostatek zavinila organizace Pofis Praha, která pro obchodní účely sama ovlivňovala a rozhodovala o způsobu distribuce i výši nákladu každé emise. Odpovědnost nesl ředitel, Jaroslav Svoboda, který nevydal dispozice o způsobu distribuce pro neorganizované filatelisty. V jejich seznamu byli významní činitelé a ředitel spoléhal, že Pofis získá pro těchto 7.012 odběratelů další aršíky dodatečně.
Nízký počet vydaného aršíku nebyl původním záměrem vydavatele, nýbrž výsledkem změn námětu původního prezidentského aršíku po likvidačním zásahu Husákova aparátu ÚV KSČ. Původní varianta aršíku byla již z části vytištěna. Změna znamenala novou rytinu a tisk v časově a kapacitně kritických podmínkách a možností v tiskárně TÚS. Při tisku bylo tomuto výrobci stanoveno určité procento limitního přídavku a vytisknout vyšší, než byl objednaný náklad. Pro tisk aršíku technikou ocelotisku z plochy 18% (z 280 000 ks nákladu 50 400 ks). Použitím kvalitního finského papíru a kvalitních rytin bylo procento makulaturních výtisků minimální. Při vytištění celkového nákladu - s přerušením ve čtyřech, přibližně stejných částech – bylo 41 400 ks perforovaných a 3 800 neperforovaných aršíků. Kontrola zjistila, že aršíky takto získané budí dojem, jako by šlo o určitý záměr, protože (kromě technického rozdělení tisku) aršík byl nejprve vytištěn a potom dodatečně perforován; a při poměru perforovaného a neperforovaného aršíku 1,33 : 1, byly nad stanovený náklad vytříděny v poměru 10,89 : 1. A již při stanovení poměru, byl jako sběratelsky cennější, zvýrazněn neperforovaný aršík. Potvrdily to výsledky vývozu aršíku PZO Artií a cenové záznamy a inzerce zahraničních obchodníků a světových katalogů. Například katalog Zumstein Europa uváděl zoubkovaný aršík za 10,50 Sfrs. (švýc. franků), nezoubkovaný za 60 Sfrs. Artia prodávala oba za 50 Sfrs. V NSR se prodával nezoubkovaný za 40 DM, což odpovídalo obchodní hodnotě 320 Kčs. Obchodní politika NDR prodávala rovněž za 40 marek – tedy se značným ziskem, uvážíme-li, že jej obdržela od Artie za nominální hodnotu. Takové zhodnocení naší známky v zahraničí bylo ojedinělé a způsobené jedině tím, že byla stanovena omezená distribuce, která zamezila „černý obchod“ a ilegální vývoz. Na oba aršíky byla stanovena maloobchodní cena 145 Kčs. Takže dodatečné poskytnutí aršíku neorganizovaným členům za nominál by tudíž znamenalo „poškození státní pokladny“ ze zisku téměř o milión korun. Takové zvýhodnění neorganizovaných sběratelů nebo dodatečným poskytnutím aršíků za nominál, považoval Svaz čs. filatelistů za poškození zájmů SČSF a růstu jeho členské základny. Mezi nejsilnější obhájce tohoto stanoviska patřil Ladislav Dvořáček, předseda SČSF.
Další závažnou skutečností, která vyplynula z výsledků šetření v TÚS, bylo nedodržení úkolu z 2.3. 1976 - skartovat první variantu nevydaného generálského aršíku. Přičemž 13. dubna 1976 oznámila prvnímu náměstkovi ministra, Maňákovi, že úkol skartace byl splněn! To bylo hrubé porušení disciplíny ze strany Technické ústředny spojů. Její chybou bylo i to, že časově nedodržela původně stanovenou distribuci aršíků pro účely Pofis.
Ale „zakrývání“ příčin filatelistické poptávky s tušenou vzácností tehdy „zakázaného ovoce“ nebylo ještě kvůli většímu obratu. Těch několik jedinců, kteří z kultu sběratelských poklesků neuváženě v tiskárně známek riskovali a zákonitě rozšířili „prošpikování filatelistické historie nejrůznějšími aférami a skandály“, - takové tvrzení neodpovídá skutečnosti. Ta byla poněkud střízlivější. Právě toto zjištění bylo pro mne korigující také s cílem ospravedlnit drtivou většinu poctivých pracovníků polygrafické výroby a dozoru poštovních cenin v TÚS. Všichni obvinění měli dobrou pověst. Patřili mezi přední odborníky s velmi dobrými pracovními výsledky a žili – jak je charakterizovala obžaloba – spořádaným životem. Ovšem dlouhodobá trestní činnost jim byla jednoznačně prokázána. Doznali, že si „opatřovali a přechovávali předměty filatelistického zájmu ve větším rozsahu v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit nebo získat jinou výhodu.“ Odcizené nevydané aršíky gen. Svobody, které měly být všechny skartovány, jejich výrobní cena činila jen 10 Kčs, ale jakmile se objevily mezi sběrateli, byla po nich taková poptávka, že jeden aršík byl nabízen – a také i koupen – za 20.000 Kčs. Přičemž jiný obžalovaný obchodní překupník a filatelista - odcizených nevydaných aršíků zakoupil dvacet po 3.200 Kčs za kus, a stanovil pro jejich rozprodej rozmezí 17.000 Kčs až 20.000 Kčs.
Mimochodem jako doplněk: Vyšetřovatelům dělala značné potíže terminologie a výklad pojmu filatelie. Zcela chybně označovali spekulace zaměstnanců TÚS s materiály pocházející z polygrafické výroby a pracovní činnosti za „filatelistický materiál“. Až později bylo pochopeno, že resort spojů pořizuje různé materiály výhradně jako státní ceniny a služební pomůcky nikoliv z důvodů filatelistických. To, že se stávají předmětem sběratelského zájmu je záležitost následná, z oficiální existence státních poštovních cenin vyplývající. Uplatnění podobných kritérií - demonstrující opět nesmyslnost filatelistických hledisek roubovanou na činnost státně vydavatelskou - se opakovalo koncem osmdesátých let.
Tehdy na základě anonymních oznámení velkou a pronikavou pozornost věnovaly příslušné orgány v trestné činnosti opět poštovním známkám. Stačila jim křivá svědectví a falešné dedukce. Aniž by si předem ověřily nejzákladnější důkazy - a nezaměňovaly filatelii s emisní činností poštovních cenin -, vznášely protiprávní obvinění. Nakonec se z toho všeho nic neprokázalo. A snad největší fraškou z celé aféry bylo, že mne Generální prokuratura ČSR trestně stíhala za porušování autorských práv a souběžně za spáchaný čin spekulace v oblasti filatelie. Přičemž se již v průběhu řízení prokázalo, že skutečným spekulantem byl uznávaný filatelistický znalec. Přesto, že se mne skutek netýkal, vznesené obvinění na mou osobu ze spekulace s falešnými otisky rytiny výplatní známky s TGM (1925) Jaroslava Goldschmieda prokuratura nezměnila. O tom, kdo skutečně spáchal trestný čin, jsem si přečetl až v článku ve Filatelii. K té frašce přidám paradox: skutečným pachatelem byl totiž tentýž vynikající a důvěryhodný filatelistický znalec, který před léty odborně posuzoval všechny zabavené materiály ze soudních procesů kolem aršíku gen. Svobody, byl přítomen domovním prohlídkám při jeho policejním „zajišťování“, pořizoval seznamy, oceňoval a vyčísloval vzniklou škodu, atd.
Zčásti dosud neznámé jsou ještě některá fakta o nařízeném zničení poštovních cenin, zabavených ze soudních procesů, které propadly státu. Stejně tak měly být likvidovány všechny nevydané aršíky gen. Svoboda. Protože z rozsudku nebyl zřejmý způsob zničení, byla 3. prosince 1981 Správou SNB svolaná schůzka se zástupci FMS, finančního odboru ONV Praha - západ, Pofisu (realizační komise), Poštovního muzea a Muzea SNB, včetně filatelistického znalce, k dořešení. Z uvedeného složení zástupců je zřejmé, že šlo o postup jak naložit se zbytky všech propadlých cenin. Tedy i nevydaných aršíků. Do stroze úředního jednání přítomných vnesla neočekávanou změnu jediná žena: pracovnice Poštovního muzea s poetickým jménem po svých vzdálených francouzských předcích. Bylo jí líto ničení krásných tisků. Ozvala se vůči již uzavřenému rozhodnutí s jistou plachostí a neobvyklým způsobem; nekulturní likvidaci považovala za nesmyslnou hloupost a žádala o jejich muzeální zachování budoucím generacím. Její zásluhou se podařil kompromis. Bylo vybráno dvacet kusů aršíků jako dokumentární ukázky - po desíti pro Poštovní muzeum a Muzeum SNB s tím, že jednotlivé výtisky budou označeny příslušným razítkem. Zachránkyně se pro ně vrátila 7. prosince; muzeální ukázky před esenbáky označila a převzala pro depozitář k archivaci (což možno ověřit v objektu kláštera sv. Gabriela v Holečkově ulici č.10, v kterém nyní m.j. sídlí i Svaz českých filatelistů). Ona by vlastně ta drobná historka o zachování zbytků generálských aršíků měla být pokládaná za vznešenou událost, vpravdě hodná zapamatován. Ostatní nevydané aršíky byly zničeny „prostředky“ VB.
Vrátím se na závěr do blízkosti rodinné vilky v Břevnově, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce, a kde zbytek svého života Ludvík Svoboda žil se svou manželkou Irenou. Pro vzpomínku na zajímavá setkání a vyprávění s paní Klusákovou a jejími vnuky. Nevěděl jsem například, že pan prezident, po návratu z prvního pobytu v nemocnici opakovaně projevil přání odstoupit, podat demisi. Bylo však prostřednictvím vedoucího prezidentské kanceláře Pudláka sděleno, že je to nežádoucí, že by to vyvolalo řadu komplikací. Takže, aby bylo z nepochopitelných důvodů ukončeno prezidentské funkční období, musel být pro tento účel doplněn ústavní zákon včetně toho, aby se v osobě Husáka opět spojily funkce prvního tajemníka strany a prezidenta republiky – a tak plnila i funkce vrchního velitele ozbrojených sil ČSSR.
Poznamenávám, že mě oba mladíci překvapili a potěšili také tím, jak dokonale znali obsah skutečného příběhu generálského aršíku, který jsem publikoval v Merkur Revue. Nemusím podrobněji rozvádět veřejnosti neznámé „poklady“ zachované v jejich rodině. Na podzimní aukci Filatelie-Klim v říjnu 2005 v Brně, byl z pozůstalosti v aukčních položkách nabídnut otisk orig. rytiny k nevydanému aršíku L. Svobody s prezidentskou standartou, v paspartě s věnováním ministra spojů Vlastimila Chalupy: “S upřímnou úctou a přáním pevného zdraví – Praha, 13.3.1974“, což je datum přijetí delegace FMS u prezidenta na Hradě.
A doposud nejvíce skulinek pro pocity radosti a naděje filatelistů přinesla Jarní aukce Jiřího Majera v březnu 2007 nabídkou nezoubkovaného aršíku se standartou: „Mimořádně vzácné, existuje údajně 8 kusů. Většina jich byla zabavena a zřejmě zničena policií, když se dostaly do rukou překupníků. Luxusní kvalita, velmi dobrá investice... 345 000,- Kč“ (výsledek aukce byl o 30 000,- více).
Ve zcela jiném, obecně „životopisném“, setkání v Literárních novinách (23/2008, str.7), v debatě o českém údělu po čtyřiceti letech, je uvedeno: „Též v našich dnech bývají neustále připomínány oběti pseudokomunistické diktatury, dozvídáme se, že první český Hrdina Sovětského svazu kapitán Jaroš, padlý v bitvě u Sokolova, byl vlastně antikomunista a psával generálu Pikovi udání na svého prokomunistického velitele Ludvíka Svobodu a podobně. Je to pochopitelné: dřív se to nesmělo. Působí to dojmem kompenzace,…“ Jednak tahle nesmyslná zkazka budí dojem, jako by šlo o „psávání“ permanentní. Ovšem ve skutečnosti mezi příslušníky Svobodovy armády bylo známo, že Otakar Jaroš je Svobodovým oblíbencem, a dokonce, jak potvrzuje Zoe Klusáková: „...otec měl Jaroše rád.“
Teď už nezbývá jiné, než poslední tvrzení: Generálský a prezidentský aršík měl být vskutku nejpůsobivějším ze všech dosavadních čs. aršíků. Naprosto. I jeho tvůrčí, neotřelá a bohatší forma historicky (myslím tím i rozmach vlastenectví koncem šedesátých let) vybočila a povyšovala jeho funkci více než kdykoli předtím.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz