Zpravodaj 4/2008: Jak jsme psali druhý díl ocelotisku
Datum vydání: 24. 11. 2010
RNDr. Miloš Hauptman, vystavovatel a publicista, který má na kontě nejen monografickou publikaci o emisi Motýli Maxe Švabinského, ale je také spoluautorem prvního dílu Monografie ocelotisku z plochých desek a autorem většiny studií emisí druhého dílu této monografické příručky.
Když jsem se 1. dubna 1949 narodil a moje matka volala tu novinu domů, bylo jí řečeno: „Dobrý vtip, ale zavolej, až se to opravdu narodí“. A takhle se odvíjel celý můj dosavadní život; trochu legrace, trochu absurdity. Vystudoval jsem matematicko-fyzikální fakultu, ale nesměl jsem učit; nadšeně jsem přivítal jaro 68, ale vlítli sem Rusáci. Tak dlouho jsem považoval filatelisty za blázny, až jsem začal sbírat poštovní známky. Po klasickém začátku neználka jsem se začal specializovat na čs. známky tištěné OTp (kromě úžasné tiskové techniky obsahuje minimum známek s politickým námětem); mojí druhou vášní je grafika prof. Maxe Švabinského. Logicky se oba mé zájmy střetly v emisi Motýli 1961, o které jsem napsal drobnou studii. To asi dopomohlo k tomu, že mě oslovil Hynek Ondrášek a společně jsme rozjeli monografii „Ocelotisk z plochých desek, poštovní známky a aršíky“, jejíž druhý díl před nedávnem vyšel. Legrační je, že se moc neprodává, absurdní, že už píšeme díl třetí.
Protože mě Pepa Fronc neustále upomíná o článek do Zpravodaje, rozhodl jsem se napsat něco o tom, jak vznikal druhý díl Ocelotisku z plochých desek. Po známých událostech při vydání prvního dílu, jsme chvíli přešlapovali na místě, až padlo rozhodnutí druhý díl napsat.
Co vlastně musíte udělat, chcete-li napsat kapitolu do takové monografie:
- prostudovat veškerou dostupnou literaturu, bohužel většinou je to jenom několik málo článků v některém z odborných časopisů;
- skoupit veškerý materiál, který je na trhu k mání, nesmíte pohrdnout ani razítkovanými nebo nekvalitními známkami, FDC, jednotlivými desetibloky atd.; to bolí hlavně finančně (když jsem psal II. kroje, utratil jsem asi 80.000,-), samozřejmě, že se časem něco vrátí, ale většinou ne všechno;
- prosedět hodiny a hodiny nad nakoupeným materiálem, nezapomenout na žádný detail, psát poznámky, domněnky, jasná zjištění, která se vzápětí ukážou jako nesmyslná;
- objednat v PM tiskové formy a nátisky, někdy také rytecké destičky; když vám to připraví (naštěstí jsou dámy velmi ochotné a laskavé), strávíte další hodiny ve Vávrově mlýně, kdy porovnáváte svojí přípravu se skutečností, půlku vyškrtáte a další poznámky učiníte, a tak dokola, až si myslíte, že je hotovo (ale ono většinou není);
- objet všechny spřízněné sběratele, uprosit je, aby vás pustili do sbírky, další opravy, leckam připisujete „na části nákladu“, někdy objevíte něco, co neumíte zařadit, těžko se to popisuje, když to v muzeu není, vy to taky nemáte a vidíte jediný kus;
- na počítači vznikne první nástřel studie, opravujete, skenujete obrázky, znovu opravujete, dáváte číst všem známým, znovu skenujete (protože poprvé to nebylo ono) a opravujete, sháníte nějaké zajímavosti a opravujete a opravujete a pak nastane moment, kdy si řeknete „DOST“ a studie je hotová, nebo si to alespoň myslíte.
Druhý díl má devatenáct takových studií (některé byly jednodušší, jiné velmi složité), nějaké dodatky, úvod, anglické a německé resumé. Když je to vše napsané, dáte to několika lidem (Arbeit, Kříž, Pajerová, Pittermann) k posledním korekturám, jak faktickým, tak jazykovým s pocitem „tam už nemohou nic najít“. Když mi tato korektura přišla od Arbeita (dva měsíce po dohodnutém termínu, dva dni před předáním do tiskárny), hořce jsem zaplakal. Celý výtisk byl hustě popsán jeho malinkým, špatně čitelným písmem; mohl jsem začít znovu. Samozřejmě, že se to nakonec stihlo, odjel jsem do Kyjova, kde se kniha tiskla, byla vytištěna asi za dvanáct hodin, co to bylo platné, když se při přenosu dat pomíchaly obrázky. Zpátky do Prahy, horečně opravujete, telefonujete v sobotu o půlnoci grafikovi, co všechno má v neděli opravit, znovu kontrolujete, přesto jeden obrázek přehlédnete, další telefonáty, ráno v pondělí v Kyjově přetiskují půlku archů, kurýr druhý den přiváží nátisky, další kontrola a konečně pokyn do tiskárny „můžete vázat“.
Co z toho máte:
- bolavé oči,
- finanční krach,
- Arbeit vám vynadá, že jste tam nechal jednu gramatickou chybu a jednu formulační neobratnost,
- Klim zapomene na dohodu a v Merkuru uvede jinou (nižší) cenu,
- Babák se uráží, že nebyly akceptovány jeho poznatky (nikdy mi žádné nepředal),
- někomu se zdá kniha příliš drahá, jinému příliš levná,
- Koupal knihu pomlouvá, protože tam není „stará měna“.
Ale přesto z toho máte:
ten krásný, neopakovatelný pocit uspokojení, když objevíte něco opravdu nového, něco, co jste objevili sami (retuš na PL843 ZP4/B, nový perforační rámec na části druhých krojů atd.). Zato to stojí. Proto se asi pustíme do třetího dílu. Jednotlivé kapitoly ještě nejsou rozebrány. Každý se může přihlásit. Vděční budeme i za dílčí sdělení.
Napíšu ještě něco o autorech a spolupracovnících, nebudu si brát servítky. Až někdo z nich napíše něco o mně, raději to nebudu číst:
Aksamit – dodal veškeré informace o FDC, přesný, spolehlivý, ALE ošklivý, protože mi nechce pustit jeden dopis.
Arbeit – encyklopedické znalosti druhé republiky, vynikající češtinář, důsledný a nekompromisní znalec zápisu literatury, přísný pedant na rozdíly mezi spojovníkem (hex. 00 45) a pomlčkou (hex. 01 50), ALE termínově absolutně nespolehlivý, když ho nejvíc potřebujete, dělá mrtvého brouka, navíc se štítí známek tištěných OTp, protože nemají datum tisku.
Fritz – pečlivý, přesný a důsledný badatel, dobrý stylizátor, ALE tvrdohlavý mezek, kterému těžko vyvrátíte jeho pravdu, pracuje s minimem materiálu, proto nemůže být žádná jeho studie dokonalá.
Graman – ideální prototyp dokonalého badatele se smyslem pro detail, úzkostlivě pečlivý, velký znalec tiskových technik, jeho výstupy se téměř nemusí upravovat, co napíše, to sedí, ALE opravdu nevím, jak ho urazit.
Martínek – dodal všechny informace o literatuře, ALE zahrabaný do známek České republiky, ostatní nevnímá.
Ondrášek – duchovní otec celého „Ocelotisku“, ALE bohužel odešel dřív, než druhý díl vyšel
Pittermann – vynikající odborník, skvělý formulátor, člověk, se kterým jsem proseděl hodiny nad problémy s technikami tisku, terminologií, formou podání ochotný vždy poradit, nenahraditelný spolupracovník, ALE malinko nám zlenivěl, když jsem mu dal knihu k poslední korektuře, vpašoval jsem do jedné statě větu: „Pittermann je starý vůl“, a k mému překvapení mi korekturu vrátil, že už tam nic nenašel a že je vše v pořádku.
(Samozřejmě, že si Hauptman vymýšlí! Ale přesto mně děsně dostal. Informoval mně o své vsuvce mailem, který jsem si přečetl pozdě v noci. Letěl jsem hned ne k jednomu ale hned ke dvěma obtahům, které jsem měl z různého časového období k dispozici, ale ona poznámka nikde! Smějte se při představě, jak v noci lítám kolem textu a s ubíhajícím časem ubíhá i spánek. A pokud shledáváte podobnost zkazky se saturninovskou příhodou o klíči v tůni u srubu doktora Vlacha, pak vězte, že z Hauptmanovy strany jde o podobnost čistě záměrnou! Pozn. Pittermanna.)
Sedlák – výborný organizátor s velkým nadhledem, dobrý angličtinář, ALE špatný, netrpělivý badatel, jehož zajímají pouze známky s námětem akvarijních ryb a nahých ženštin, navíc hrozně mlsný, takže mi vždycky sežere všechny sušenky, co mám doma.
P.S. Domníváte se, že by monografické příručky o známkách tištěných ocelotiskem z plochých desek měly skončit druhým dílem? Pokud ne, postarejte se o to, aby byl druhý díl z větší části rozprodán a mohl se dokončit díl třetí. editor
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz