Rozhovor s Františkem Hrbkem - redaktorem Infofila.cz
Datum vydání: 23. 4. 2013
František Hrbek je čtenářům Infofily znám díky jeho čtivým seriálům Dva tucty glós k dějinám filatelie a Obrázky z dějin poštovnictví. Tyto dva seriály naší Infofily se v podstatě staly kultovními, čemuž nasvědčuje například nové zveřejňování seriálu Dva tucty glós k dějinám filatelie, které Infofila po dlouhých deseti letech opakuje a dle reakcí našich čtenářů neztrácí nic na svém kouzlu a lesku.
Řekněte prosím našim čtenářům něco dalšího o své osobě. Takové menší představení do začátku našeho rozhovoru.
Již více než čtyřicet let žiji v severočeském Mostě. Narodil jsem se v učitelské rodině a také v širším příbuzenstvu mám mnoho učitelů. Není tedy divu, že i já jsem rozšířil jejich řady. Nejsem mosteckým rodákem, do Mostu mě počátkem sedmdesátých let minulého století přivedla možnost získat místo učitele a s ním i byt. Ve škole jsem prožil naprostou většinu života, poznal jsem základní i střední školství. Poznal jsem i všechny pozice, které školství nabízí – byl jsem učitelem, zástupcem ředitele i ředitelem školy. Na první léta svého učitelování mám hezké vzpomínky, byla to doba začátečnického nadšení a pracovního nasazení i skutečně kolegiálních vztahů na pracovišti. V letech nedávno minulých se školství ale začalo ubírat poněkud jiným směrem a mě se zmocnila předtucha, že brzy se zákonitě dostaví nepříjemné důsledky. Byly zrušeny učební osnovy, které v celostátním měřítku sjednocovaly požadavky kladené na žáky a nahrazeny vzdělávacími programy jednotlivých škol, jež navzájem dodnes nejsou kompatibilní. I po létech mám před očima své kolegy, kteří doslova na koleně po řadu týdnů a měsíců pracně ve svém volném čase (a samozřejmě bez nároku na sebemenší odměnu) sepisovali školní vzdělávací programy svých předmětů. Rezort školství přes sliby z nejvyšších míst býval a je s železnou pravidelností podfinancováván, nejlepší učitelé začali ze škol odcházet, zájem žáků (ale i rodičů!) o školní práci neuvěřitelně rychlým tempem upadal, snížila se úroveň absolventů všech typů škol, výstřelky v chování vysokého procenta žáků ve škole i na veřejnosti často nabývaly obludných rozměrů. Nebyl jsem ochoten novou situaci v plné šíři akceptovat a přizpůsobit se jí a raději se rozhodl ze školství odejít. A protože fyzický věk i odpracovaná léta mně opravňovaly odejít do důchodu, s radostí jsem tak učinil, dokonce předčasně o dva roky. Ale to vše je úplně jiná kapitola a jsem na rozpacích, zda vůbec to, co jsem popsal je vhodným úvodem k rozhovoru na filatelistické téma. Nyní, poprvé v životě, mám čas na mnoho svých koníčků. Že na předním místě se k nim řadí filatelie, o tom nemůže být sebemenších pochyb.
Kdy jste se dostal ke sbírání poštovních známek?
Ke sbírání známek jsem se dostal jako skoro každý filatelista, tedy v klukovských létech. Základem mého prvního filatelistického bohatství byla hromada známek, které nashromáždil v letech první republiky – samozřejmě taky jako kluk - můj strýc. Byla to taková neuspořádaná všehochuť skládající se z nejběžnějších československých prvorepublikových známek, ale také známek anglických a francouzských kolonií. V mých očích to byly známky velkých kvalit, hlavně ty z kolonií, protože voněly dálkou a tajemstvím. Vzpomínám si, že přibližně v téže době jsem našel pod vánočním stromečkem zásobník na známky a k němu hromadu bílých obálek s oválným výřezem zakrytým celofánem, které obsahovaly podle mého přesvědčení úžasné známky; byly barevné, většinou velkých rozměrů a hlavně v celých sériích. Byly na nich vyobrazeny nejrůznější věci, lodě, automobily, lokomotivy, letadla ba i balóny, druhy sportu, zvířata, květiny apod. Nevím proč, ale v obálkách převažovaly známky maďarské, mogolské a polské, ale samozřejmě zde byly zastoupeny i známky jiných států. Upřímně řečeno, dodnes nevím, kdo tyto známky produkoval. Už tehdy ale se mně zdálo, že razítka na známkách (čisté známky se mezi nimi nevyskytovaly) vzbuzují dojem, že byla natištěna současně s tiskem obrazu známky. Bůhsuď, zda to vůbec byly regulérní poštovní známky. Mně se ovšem líbily. Vyhovovalo mně i to, že podobné obálky se daly koupit v každé trafice, novinovém stánku i v mnohých papírnictvích.
Další fázi mého filatelistického vývoje charakterizovala již určitá profilace. Vymyslel jsem si, že budu sbírat především „hlavy“. V mých představách to byly hlavy korunované, ale i nekorunované, zkrátka se jednalo o portréty významných osobností, které se staly námětem poštovních známek –prezidenti, spisovatelé, malíři, hudební skladatelé, historické osobnosti, atd. Tyto známky jsem sbíral bez ohledu na stáří a původ, jediným kriteriem bylo třídění podle „druhů“. Osud mých takto sesbíraných známek byl neradostný. Když mně v dobách začátků středoškolských studií filatelistická vášeň postupně začala opouštět, ve slabé chvilce jsem celý filatelistický poklad přenechal známému mého otce, aniž bych získal jakoukoliv náhradu. Později jsem si mnohokrát uvědomil, že to šťastné rozhodnutí rozhodně nebylo, vše vzít zpět ale už nešlo. A tak se jedna životní kapitola s názvem filatelie zdánlivě definitivně uzavřela.
Nová kapitola filatelie se mně po mnoha létech otevřela až s nástupem internetu do našeho života. Na webu se objevily první filatelistické obchody, aukce a bezpočet možností jak si z domácího pohodlí opatřit prakticky jakýkoliv sběratelský materiál. Tehdy se ve mně opětovně cosi zlomilo. Původní obdiv k celému, tehdy módnímu, dílu Alfonse Muchy se postupně přetavil na jeho známkovou tvorbu, v první řadě samozřejmě na emisi Hradčany. A jak se říká, už jsem v tom znova lítal. Ovšem s tím rozdílem, že všechny taje filatelie jsem už neposuzoval dětskýma očima.
Měl jste nějakého filatelistického učitele či máte nějaký filatelistický vzor?
Po pravdě řečeno, nikdy neměl. Dát se někým poučovat v rámci svého koníčka mě nikdy nenaplňovalo. Mnohem raději jsem potřebné informace sháněl a hledal sám a postupně si prošlapával cestičku směřující k novému poznání, to bylo to pravé dobrodružství. Že jsem se někdy z vytýčeného směru odchýlil a dočasně bloudil je samozřejmé, důležité ale bylo, že jsem se neztratil. Všechno, co dnes o známkách vím jsem si někde přečetl a nastudoval. Asi nebudu přehánět, když řeknu, že jsem nejprve poctivě přečetl zřejmě kompletní dílo všech českých autorů populárně naučné literatury zaměřené na filatelii. Později k tomu přibyla díla odborně zaměřená, a katalogy. V oboru filatelie tedy jsem, tak říkajíc, naprostý samorost. Nebo abych zjemnil užitý jazykový výraz, můžu pro svoji charakteristiku užít i slova autodidakt. Nemám ale rád eufemismy a tak se mně zdá, že první charakteristika mně zkrátka sedí víc. Jak se říká, platí to o mně i na stará kolena.
Specializujete se tedy na emisi Hradčany – známky výplatní, doplatní, letecké a SO 1920.
Poznávání emise Hradčany skutečně zahájilo třetí fázi mého filatelistického života. Začátky byly více než skromné: stříhané známky bez pof. 6, pof. 9 a pof. 13. Sehnat za rozumnou cenu tři chybějící známky bylo mým prvním úkolem. A dál už se všechno rozběhlo jaksi samo. Na řadu přišly všechny druhy zoubkovaných známek. Potom barevné varianty. Levé příčky a spirály. Pravé příčky na známkách s kresbou e/. Obloukové typy. Kombinace spirálových, příčkových a obloukových typů na známkách hodnoty 25 h. Ale taky dvanáct číslicových typů vzniklých odchylnou kresbou číslice 7 u hodnoty 75 h. A samozřejmě deskové vady podle Monografie československých známek. Retuše známek, spojené typy, atd., atd. Souběžně s tím známky doplatní, známky prvního leteckého provizoria a známky s přetiskem SO 1920. A samozřejmě všechny druhy celistvostí se známkami Hradčany. Všechno tohle jsem z valné většiny už sesbíral. Ve své podstatě to není žádné velké umění. Sehnat lze prakticky všechno. Filatelista je dnes limitován jen stavem financí v kapse.
Jakým způsobem vytváříte sbírku a co studium známek? Do jaké hloubky děláte například specializaci?
O specializaci své sbírky Hradčan jsem se již zmínil. Proto raději pár slov na téma jak vytvářím sbírku. Musím předeslat, že mě absolutně neuspokojuje hromadění známek pod průhlednými páskami zásobníků. Zde se známka může uschovávat jen na přechodnou dobu. Později musí být zařazena do pečlivě upravené sbírky. Zásobník slouží – jak slovo samo napovídá - k uchovávání zásob známek, převážně tedy dalších exemplářů známek, které již jsou ve sbírce. A to proto, že do sbírky patří skutečně jen to nejlepší. Výjimkou můžou být jen mimořádně vzácné a drahé kusy, které do sbírky zařazujeme v jakémkoliv stavu. Pokud se nám ale podaří sehnat kvalitativně lepší kus, původní známka putuje ze sbírky do zásobníku.
S rozvojem výpočetní techniky se možnosti filatelistů jak upravit svoji sbírku fantasticky zvětšily. Mám tedy možnost sbírku upravovat tak, jak se to líbí mně, podle estetických zásad, které jsou mně vlastní. Omezen jsem v tomto směru jen svými technickými schopnostmi, resp. uměním ovládat programy svého počítače. Nějaká obecně platná pravidla úpravy sbírky, na nichž se filatelistická veřejnost v průběhu vývoje filatelie dohodla, mně vlastně vůbec nezajímají a nejsem ochoten se jim podřizovat. Mám obavu, že sbírka upravená podle oficiálních pravidel by se mně vůbec nemusela líbit. A to by bylo naprosto špatně. Jedná se o moji sbírku a ta musí uspokojovat především mně. Tohle je pro mě filatelie v krystalicky čisté podobě. Nakonec, právě v takovémto přístupu spočívá kouzlo každého sběratelství.
Proto mně nikdy nelákala mmožnost účastnit se filatelistických výstav. Nechci se podřizovat diktátu, který nařizuje, co můžu a nemůžu zařadit do sbírky, kolik výstaních rámů mám k dispozici, jak musím mít upravené jednotlivé listy, atd. Jsem v tomto smyslu tvrdohlavý i za cenu, že budu považován za šiřitele kacířských myšlenek. Uznávám, že každý má svaté právo mít svůj vlastní názor, tedy i takový, který je s mým v příkrém rozporu. Na druhou stranu, stejně tak očekávám vstřícný postoj k názorům mým.
Abych odpověď na danou otázku ještě více konkretizoval, prozradím něco o samotné tvorbě alb, v nichž jsou mé sbírky uloženy. Používám alba, která původně byla určena k ukládání fotografií, jež se pomocí růžků lepily na jednotlivé stránky. Takovýto způsob ukládání fotografií je dnes překonaný, modernější fotografická alba jsou koncipována zcela jinak. Snad právě proto stará alba skončila ve výprodeji a bylo možné si je opatřit doslova za pár korun. Podle mých zkušeností dnes ale zásoby těchto alb již byly patrně vyprodány. Třeba se ale mýlím a jinde se sehnat ještě dají.
Převzal jsem základní myšlenku, jejíž podstatou je upevňování fotografií na stránku pomocí růžků a uzpůsobil jsem ji svým filatelistickým potřebám. Fotografie na stránce nahradil jediný albový list zpracovaný na počítači a vytištěný na bílou čtvrtku. Na stránku je vylepen také pomocí růžků. Nepoužívám ovšem klasické fotorůžky, které se prodávají v papírnictví, ale růžky vlastní výroby, které jsou několikanásobně větší. Zhotovuji je z čistě bílé hladké plastové samolepící tapety a průhledné fólie. Samolepící tapeta má nespornou výhodu spočívající v tom, že na ni lze zezadu přilepit nejen přehyb průhledné fólie, ale zároveň i celý růžek na stránku. To vše bez použití jediné kapky lepidla. Podobně z černé samolepící tapety si vyrábím kapsičky určené k uložení známek. Fólie je přilepena ze tří stran, horní hrana přelepená není, tudy se do kapsičky známka zasouvá. Je to velmi praktický zůsob, ani jednou se mně dosud nestalo, že by známka z kapsičky vypadla. Tento způsob výroby alb jsem nikde neokoukal, je to výsledek mých úvah a experimentů. Za nejvíce objevné považuji využití samolepících tapet. Růžky i kapsičky na stránce přilepené skvěle drží, plastové tapety jsou stálobarevné a pro známky absolutně nepředstavují žádné nebezpečí.
Od známek Hradčan, v době, kdy vše podstatné jsem měl sesbíráno (důraz kladu na slovo podstatné, úplná hradčanská sbírka nikdy nemůže být sestavena), jsem se zaměřil na známky jiného než českého původu, které v historii poštovnictví a filatelie znamenaly nějaké „nej …“ či „první“. Bylo to nové dobrodružství: lámat si hlavu nad tím, co by se do sbírky hodilo, kde takovou známku sehnat… Pro ilustrci uvedu několik příkladů, které jsem realizoval:
První známka světa
První známky Rakouska
První známky Španělska
První italské známky
První známky švýcarské konfederace
Vatikán – nejmenší stát světa a jeho první známky
První známky San Marina, nejstarší republiky na světě
Merkur – první novinová známka světa
První známky bez nominální hodnoty
První tojúhelníková známka
První kulaté známky
První trojrozměrné známky
Největší a nejmenší známky světa
První poštovní dopisnice
Balíková připouštěcí známka pro ghetto Terezín
Pro ilustraci tento výčet snad postačuje. Úprava úložiště těchto známek v mém pojetí je velmi pracná a zabere mnoho času. A tak jen ve stručnosti: je třeba vyrobit kartónové desky spojené půlkulatým hřbetem, potáhnout je koženkou, sestavit, vytisknou a zatavit do fólie doprovodný text k exponátu, který je vždy umístěn na levé polovině desek, vyrobit pouzdro, do něhož se zasouvá plexisklový eurorámeček se samotným exponátem a nalepit ho na pravou polovinu desek. Vše je skutečně poměrně náročné – od hledání prvotního nápadu, přes formulaci doprovodných textů a grafickou úpravu všech tištěných materiálů až po nezbytnou manuální zručnost, bez níž to skutečně nejde … I tyhle činnosti pro mě znamenají „studium známek“.
Z jakého filatelistického přírůstku jste měl kdy největší radost? Čeho si ve sbírce nejvíce ceníte?
Sbírání známek mně přineslo bezpočet radostí. Uvedu ale několik konkrétních příkladů. Před lety jsem získal modrého Merkura, krajový kus s částí novinové pásky. Ovšem ne ledajakého. Tento byl vylepen na první straně časopisu Slovan, který v Kutné Hoře vydával Karel Havlíček Borovský. Svoji sběratelskou hodnotu má jak známka, tak exemplář téměř úplného čísla vyhledávaného časopisu. V tomto případě dokonce došlo k jejich vzájemné symbióze! Rakouská pošta dala do oběhu známky určené výhradně k vyplácení novinových zásilek, známé jako Merkury, 1. ledna 1851. Zmíněný časopis Slovan, na němž je Merkur vylepen, nese datum vydání 8. ledna 1851. Je to pádný důkaz, že se jedná o známku I. typu, která byla použita pakticky v témže týdnu, kdy byla poprvé dána do oběhu. Bez zajímavosti nejsou ani články v časopise obsažené, které vzešly z pera Karla Havlíčka. Svým obsahem totiž vzbuzují dojem, že Karel Havlíček je náš současník a tvrdými slovy tepe nešvary trápící naši společnost.
Radost mám i ze souboru 30 pohlednic památek starého Mostu. Získal jsem ho od známého znalce filatelie a obchodníka se známkami pana Jana Pelikána ze Želetavy, který na ně narazil ve Vídni. Jedná se o barevné litografie a fotografie vydané na počátku 20. století a odeslané po vzniku ČSR z Mostu do Vídně. Po mnoha létech se tedy pohlednice vrátily zpět do svého města. Na pohlednicích je mimořádně zajímavé to, že všechny jsou na obrazové straně opatřeny frankaturou Hradčan, mnohdy několikanásobnou. A nepřehlédnutelný je i skvostný rukopis odesilatele. Podobné pohlednice starého Mostu jsou sběrateli vysoce ceněny, hradčanská frankatura jejich hodnotu ještě násobí. Jsou přesvědčivým dokladem toho, že starý Most patřil mezi nejkrásnější historická města v Čechách. Rozhodnutí vymazat historický Most z povrchu zemského bylo jedním z nejodpornějších zločinů minulého režimu. Dovolím si malou paralelu. Nápad zlikvidovat starý Most byl stejnou zrůdností, jako kdybychom dnes se rozhodli, že zbouráme Kutnou Horu nebo Český Krumlov.
Před léty jsem získal v Burdově aukci falzifikát Francoise Fourniera z roku 1900. Jedná se o útržek obálky s vylepenou dvoupáskou kantonu Geneva, klasickou známkou z let 1845 – 1848, žlutozelené barvy, hodnoty 10c, s vyobrazeným městským znakem. Falzifikát je na zadní straně útržku obálky dvakrát označen razítkem FAUX a na známkové straně opatřen dvěma poštovními razítky. Falzum tedy zřejmě prošlo poštou, vyloučit ale nelze ani skutečnost, že poštovní použití je rovněž fingované a razítka mají falzifikátu dodat vyšší stupeň věrohodnosti. Je všeobecně známo, že po Fournierově smrti v roce 1917 celou pozůstalost jeho padělků zakoupil Ženevský klub filatelistů a vytvořil z nich 480 evidovaných alb. Ty byly nabídnuty ke studiu filatelistickým organizacím v zahraničí. Kdesi jsem četl – ale bohužel si už nevzpomínám kde - že jedno z alb se dostalo i do Čech, kde ale záhadně beze stopy zmizelo. I na našich aukcích a burzách se čas od času Fournierovy výtvory objevují, a co více, nezřídka bývají vydávány za originály. Nechci spekulovat, že moje známky by mohly pocházet právě z tohoto alba, vyloučit se to ale samozřejmě nedá.
Na závěr bych se chtěl zmínit o třech hradčanských celistvostech. První z nich je obálka doporučeného dopisu, zaslaného Jaroslavu Lešetickému, vrchnímu poštovnímu oficiálovi, na adresu jeho bytu na Královských Vinohradech v Praze. Vrchní poštovní oficiál Lešetický z pověření prezidia poštovního ředitelství objednal v listopadu 1918 u akademického malíře Alfonse Muchy návrhy prvních československých poštovních známek s motivem panoramatu Hradčan. Následně zhotovením známek byla pověřena tiskárna České grafické unie v Praze. Takhle vypadá historie prvních československých známek v kostce.
Další dvě celistvosti s mnohonásobnou frankaturou Hradčan byly adresovány hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi. Jedna z nich má pozoruhodnou adresu: Slovutný Pán pan Leoš Janáček, hud. skladatel, ředitel varhanické školy a člen porad. hud.sboru při Ministerstvu školství a nár. osvěty v Brně. Dopis byl přesto bez problémů doručen, o čemž svědčí Janáčkova vlastnoruční poznámka na zadní straně obálky, že na dopis panu Antonínu Ledvinovi odpověděl 29. 7. 1919.
A takto bych mohl v podobném duchu pokračovat dál. Pro ilustraci těchto několik ukázek ale zcela jistě postačuje.
Jako učitel – historik jste někdy využíval jako doprovodnou ilustraci k výuce i poštovní známky? Stal se díky tomu i nějaký Váš student filatelistou?
Systematická školní výuka založená na využívání poštovních známek samozřejmě možná není. Máte ale pravdu v tom, že známka může plnit roli doprovodné ilustrace. V této souvislosti si vzpomínám na začátek své pedagogické dráhy na počátku 70. let minulého století, když jsem nastoupil na svoji první školu. Působil zde kolega již téměř důchodového věku, se kterým jsem si, nehledě na to, že jsem byl čerstvý absolvent, skvěle rozuměl. On vyučoval zeměpis, já dějepis, žáky jsme měli společné. Časem jsme spolu přišli na to, že bychom s přispěním žáků mohli vytvářet jakési soubory, s nimiž by se při vyučování dalo pracovat. Z výstřižků, obrázků, pohlednic, bankovek i z poštovních známek jsme sestavovali tématické celky. Utříděný materiál tématu se lepil na čtvrtky, ty se ukládaly do průhledných plastových desek a celý soubor se zavázal do desek kartonových. Postupně tak vznikala rozsáhlá zásobarna informací a poznatků, s jistou nadsázkou řečeno, jakýsi „papírový internet“ pro výuku zeměpisu a dějepisu. Paradoxem bylo, že ani jeden z nás nebyl sběratelem, natož filatelistou. Žáky tento způsob výuky bavil, brali to jako příjemné oživení pracovních povinností. Že by ale někdo z žáků byl touto pracovní metodou ovlivněn natolik, že rozšířil řady filatelistů jsem ale nezaznamenal.
Na Infofile jste se stal oblíben díky svým rozsáhlým seriálům Dva tucty glós k dějinám filatelie a Obrázky z dějin poštovnictví. Co vás vedlo ke zveřejňování těchto seriálů? Jaký byl informační zdroj seriálů a co říkáte na ten velký ohlas a čtenost samotných článků?
V době, kdy jsem se rozhodl oba seriály vytvořit, byla Infofila, jak se říká, v plenkách a hledala způsob jak proniknout do povědomí veřejnosti a získat stálé příznivce. Chtěl jsem jejímu dalšímu rozvoji pomoci nějakým konkrétním činem a po dlouhém rozvažování jsem dospěl k závěru, že vhodnou formou by mohl být seriál. Ten je totiž zárukou, že čtenář se vrátí, protože přirozená zvědavost „jak to bude dál“ ho k tomu nutí. Nezbytným předpokladem k tomu, aby vše probíhalo podle naznačeného schematu, je samozřejmě fakt, že předchozí díl seriálu čtenáře skutečně zaujme. Jak jsem již řekl, pokud člověk důkladnou četbou získá jistou sumu vědomostí a zároveň si umíní, že je smysluplně využije, je již krok od stavu, kdy se mu v hlavě informace začnou třídit, spojovat a dostávají jistý řád. Alespoň takhle to funguje v mém případě. A to je ten správný okamžik, kdy je třeba si sednout a z hlavy vše přenést na papír.
Vřelé přijetí literárního díla čtenáři každý autor samozřejmě intenzivně prožívá a to ho podněcuje k další tvorbě. Takže i já jsem kladným ohlasem čtenářů mých seriálů i po létech potěšen.
Máte ještě nějaké další publikační záměry?
Rozhodně se nepovažuji za autora s ambicemi pravidelně každoročně obohacovat internetové fórum novým dílem. Druhý Michal Vievegh skutečně nejsem. Před seriály pro Infofilu jsem napsal jedinou věc, učebnici dějepisu pro devátý ročník základní školy, kvartu osmiletého a tercii sedmiletého gymnázia. Učebnice byla kladně přijata mými oponenty i pedagogy z praxe a obdržela tzv. schvalovací doložku ministerstva školství a zařazena do seznamu učebnic, ze kterých si školy vybírají tituly, podle kterých hodlají vyučovat. Nakonec jsem se dočkal i jejího vydání v prestižním nakladatelství Fortuna, které se tehdy specializovalo právě na vydávání učebnic. Nemluvím o tom proto, abych se snažil vyvolat dojem, že vlastně jsem úspěšný spisovatel, ale kvůli jednomu momentu, který souvisí s filatelií. Všechny klasické portréty našich prezidentů v učebnici byly nahrazeny zvětšenou reprodukcí příslušné známky. Samozřejmě, s výjimkou protektorátního státního prezidenta dr. Emila Háchy, jehož známka s portrétem, jak známo, nikdy nebyla vydána. Fotografie Háchy proto byla graficky upravena tak, aby poštovní známku alespoň připomínala.
Abych ale neuhýbal od položené otázky. V současné době další publikační záměry nemám. K tomu, aby mohlo vzniknout byť i útlé literární dílo, je zapotřebí nosná myšlenka, které se rozvine a literárně zpracuje. Proces zrodu prvotního nápadu se mně jeví obtížnější záležitostí než samotné psaní. Skutečně dobrých nápadů není nikdy nazbyt. Někdy přicházejí samovolně, jaksi mimoděk, jindy jsou výsledkem usilovného přemýšlení. Jsem přesvědčen, že ty první bývají hodnotnější než ty druhé. Jsem v situaci, kdy v hlavě mám spoustu různorodých věcí, myšlenky na literární tvorbu pro filatelistickou veřejnost ale rozhodně nedominují. Tím ale samozřejmě neříkám, že jsem na filatelistickou publikační činnost i samotnou filatelii zanevřel a považuji ji za uzavřenou životní kapitolu.
Jaký je Váš názor na Hlídku sběratelů naší Infofily? Sám jste se zapojil několika články, kde jste upozorňoval na jednoduché padělky na Aukru.
Považuji tuto rubriku za nesmírně užitečnou. Ze světa filatelistů (a sběratelů vůbec) se vydělují dvě skupiny. Jednu bych charakterizoval jako naivní, druhou – promiňte mně ten výraz - jako vyčůranou. Přiléhavější slovo totiž nenacházím. Příslušníci první skupiny jsou schopni nechat se napálit prakticky čímkoliv, členové druhé skupiny s touto jejich vlastností počítají a mají-li příležitost, bez uzardění ji zneužijí. Dobře je to vidět na zmíněném Aukru, které ve filatelistické sekci je doslova semeništěm padělků. Věřím, že v jiných sběratelských sekcích Aukra to funguje jinak. Poměrně často sleduji jednotlivé nabídky a mnohdy se dobře bavím. Nabízejí se známky doslova nulové hodnoty. Ušmudlané kusy, které v bezvadné kvalitě mají hodnotu padesáti haléřů a v tomto stavu dokonce vůbec žádnou. To samo o sobě není nic zajímavého. Atraktivní záležitost to začíná být v okamžiku, kdy zjistíme požadovanou cenu za takovéto zboží. Částky se často pohybují v řádu stokorun, ba i mnoha tisíců. Často jsem uvažoval, co si mám o podobných prodejcích myslet. Dospívám k závěru, že je možná trojí odpověď. Prodejce je recesista, svoji předraženou nabídku považuje za dobrý vtip a na rozdíl od většiny, která si chce prohlížet seriózní nabídky známek, se skvěle baví. Nebo prodejce je naprostý hlupák. Nemá nejmenší představu o hodnotě věcí, poučení zásadně nevyhledává a raději se na veřejnosti blamuje. Třetí možnost – prodejce je podvodník, jehož cílem je finanční zisk. Většinou nabízí na první pohled velice atraktivní věci. Ve skutečnosti to jsou padělky nejrůznější úrovně. Tato skupina je nejvíce nebezpečná a kvůli ní je užitečné, že se organizuje obrana, např. v podobě zmíněné Hlídky sběratelů. Pokud jsem se v praxi setkal s drzostí podvodníků do nebes volající, s chutí jsem do procesu obchodování vstoupil. Někdy se mně podařilo získat přímý kontakt na kupce ochotného nechat se napálit, někdy jsem se obrátil na Hlídku sběratelů. Její užitečnost hodnotím velmi vysoko. Rád bych dodal „jen houšť a větší kapky“ a myslím přitom na ještě větší aktivitu čtenářů Infofily při využívání Hlídky sběratelů pokaždé, když se stanou svědky nějakého pokusu o podvod.
Kterých znalců si nejvíce vážíte?
Vysoce fundovanmých odborníků mezi filatelisty nebylo a není málo. Těch, kteří svoji odbornost zároveň spojují s vyznáváním morálních zásad je již podstatně méně. Aféry poslední doby to potvrzují. Chybovat ve svých závěrech může i ten nejerudovanější odborník. Podstatné ale je, že se ke svému omylu dokáže přiznat. „Chybování“ jako výsledek diktátu peněz je pro mě totálně nepřijatelné. Proto raději ze znalců, kterých si skutečně vážím, vyberu ty, kteří již dávno nejsou mezi námi: Jan Mrňák, Jan Karásek. Členství ve skupině znalců není nutným předpokladem toho, abych si filatelistického odborníka vážil. Proto připojuji jména těch, kteří sice nepatří mezi oficiální znalce, ale zasluhují obdiv za činnost v praktické filatelii. Za všechny uvádím Jaroslava Michalíka a Ladislava Olšinu.
Jaký je Váš názor na dnešní mládežnickou filatelii? Ukazuje se, že na internetu funguje velké množství mládežníků, ale nemají potřebu se organizovat a vstupovat do KMF. Myslíte, že by se s tím dalo něco dělat?
Jsem na rozpacích, zda bychom vůbec si měli klást otázku, jestli je nutné s tím něco dělat. Samotný fakt, že cestu k filateli si našlo poměrně hodně mladých lidí je pozoruhodný. Posuzujme věci v širších souvislostech. Dnešní mladí lidé ze světa, který je obklopuje, vstřebávají mnohem více podnětů než v dobách minulých. Svět se vyvíjí závratných tempem. Stačí si uvědomit, kdo z nás před třemi roky věděl co to je tablet. Dnes ho vlastní a užívá spousta lidí. Podobné je to s mobily. Uvědomujeme si ještě, že svět fungoval i bez nich? Půjdeme-li dále proti toku času, v ještě starší minulosti to byly notebooky. A před tím stolní počítače. A ještě dříve televize. Dnes se mně zdá neuvěřitelné, že jsem pamětníkem časů, kdy neexistovala televize jako instituce a kdy televizory v našich domácnostech zkrátka nebyly. Nástrahy moderního světa mladé lidi oslovují, nabízejí se jim a získávají si je. Jak velký je vlastně prostor, který potom zbývá pro filatelii či sběratelství vůbec? Přitom v našich hlavách se zabydlela myšlenka, že mladí filatelisté by se měli organizovat, protože by to bylo ku prospěchu věci. Buďme rádi, že se filatelii vůbec věnují. Kdo chce, nechť se organizuje, kdo tuto potřebu nemá, ať do žádné organizace nevstupuje. Členství v organizaci ještě z nikoho neučinilo zapálenějším filatelistou. Spíše bych byl ochoten uvěřit tomu, že přehnané „funkcinaření“ může člověka pohltit natolik, že ho nakonec dokáže od praktické filatelie odvést. Proto bych raději vsadil nikoliv na organizaci, ale na organizovanou praktickou pomoc mladým filatelistům. Obecně vzato, právě internet je nejvhodnějším nástrojem, který by takovou pomoc mohl zprostředkovávat. Můj názor na toto téma ovšem posuzujte s vědomím, že ho formuloval člověk, který se sice zajímá o poštovní známky, ale nikdy nebyl svázán členstvím ve filatelistické organizaci.
Jaký je Váš názor na organizovanou filatelii – SČF?
Zde musím konstatovat, že SČF považuji za nesmírně užitečnou organizaci. Zastřešuje spoustu akcí, poskytuje filatelistům slušný odborný servis a drobné výhody, které nečlenové svazu nemají. Ano, kdyby organizace dospělých filatelistů neexistovala, zavládla by anarchie zabraňující v celospolečenském měřítku mezi sběrateli známek cokoliv organizovat. O tom není pochyb. Jedním dechem ale dodávám, že i zde, podobně jako v případě mladých filatelistů, členství v organizaci není nutnou podmínkou. Skvělí filatelisté můžou existovat i mimo organizovanou filatelii.
Váš nejsilnější zážitek z výstav? Který exponát Vás osobně nejvíce zaujal a proč?
Celkem jednoznačně bych za nejsilnější zážitek označil návštěvu na pražském veletrhu Sběratel v roce 2008. Mimo jiné, vystavovala se zde část sbírky královny Alžběty II., včetně modrého mauritia. Vystavoval se za dodržení přísných bezpečnostních pravidel a bylo nutné vystát čtyřhodinovou frontu. Delší frontu jsem stál jen v případě českých korunovačních klenotů. Při pohledu na takovýto exponát se člověku zrychlí tep. Málo platné, klasika je klasika.
Jaký je Váš názor na Infofilu? Máte nějaký náměty jak ji obsahově vylepšit?
Troufale si dovoluji tvrdit, že svými seriály jsem osobně stál u počátků Infofily. Nikdo se mně nemůže divit, že bych na adresu Infofily byl ochoten ztratit jediné kritické slovo a očerňovat již poněkud odrostlé dítě, které je snad alespoň trošíčku taky moje. Jak obsahově vylepšovat Infofilu je otázka do pranice. Sám za sebe můžu říci, že mě vždy více dokázaly zaujmout články prakticky zaměřené než rázu teoretického. Informace typu že země XYZ vydala v měsíci září takové a takové známky je pro mě vlastně jalová. Ocenil jsem ale příspěvek (zase si ale pro názornost vymýšlím) jak v programu WORD vytvářet albové listy. Uznávám, že i zprávy, které mě příliš neoslovují, mají mít v Infofile své místo. Ale spíše jako součást nějakého glosáře nebo kaleidoskopu, ale nikoliv jako nosný článek. Kvůli takovýmto materiálům lidé Infofilu nenavštěvují. Nikde ale není psáno, že jenom já mám pravdu. Převažovat můžou i názory diametrálně odlišné od názoru mého.
Chcete něco vzkázat našim čtenářům?
Snad je požádat, aby stránky Infofily často vyhledávali, protože na českém internetu nepochybně patří v oboru filatelie do absolutní špičky. Aby se nebáli na cokoliv zeptat. A aby se zamýšleli nad tím, zda jejich zkušenosti, postřehy a znalosti by nemohly zaujmout i jiné návštěvníky Infofily. Na Infofile je přece poskytován prostor každému, kdo o to stojí.
Děkujeme za rozhovor a vyslovujeme mnohé díky a podporu při další práci pro Infofilu.
Za redakci Infofila.cz - Zdeněk Jindra
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz