Pohled do historie německého válečného námořnictva I.

Datum vydání: 2. 4. 2007

---

Jaroslav Tomandl a Lubor Kunc
(lubor.kunc@seznam.cz)

Obyvatelé dnešního Německa se plavili již v dávných dobách, především však po řekách a jezerech, na moře si troufali spíše výjimečně. Teprve po dosažení potřebné úrovně techniky a znalostí meteorologie a geografie začali tito lidé podnikat námořní výpravy (obr. 1). V dávné německé historii nacházíme jen několik málo pokusů být námořní mocností. Ani Svatá římská říše všeho národa německého jí nebyla, nevznikla zde jednotná námořní válečná síla podřízená císaři. V různých obdobích však existovaly separátní námořní síly jednotlivých územních útvarů této říše. Vznikala různá obranná nebo útočná seskupení bojující za zájmy říše. Rozhodujícím počinem bylo teprve budování námořní flotily po vzniku Německé říše v roce 1871. Tomu předcházely v různých dobách pokusy, vznikaly nevelké flotily, které sloužily německým námořním zájmům. Zůstávají dnes téměř zapomenuty.


První válečné lodě měla Hansa – svazek německých hansovních měst. Jejich ozbrojené koráby představovaly politickou a vojenskou moc v severní Evropě. Při vytváření své námořní flotily šla dokonce hansovní města dokonce tak daleko, že vyvinula vlastní typ obchodní lodě zvaný „kogge“ (obr. 2). Tento typ lodě zřejmě vnikl v Brémách, brzo však pluly po mořích kogge zkonstruované dalšími hansovními městy, které se od brémského vzoru mírně odlišovaly. Vojenská a námořní síla Hansy však v 16.století zeslábla. Obranná síla jednotlivých hansovních měst byla pak udržována menšími ozbrojenými sílami. Za povšimnutí stojí skutečnost, že námořní úřady hansovního města Hamburg používají dodnes vlajku Hamburské admirality (obr. 3).



V době třicetileté války, v roce 1627 pověřil císař Ferdinand II. našeho vynikajícího vojevůdce Albrechta z Valdštejna vybudováním válečné flotily. V dubnu 1628 byl jmenován „generálem lodní armády císařské a generálem moře oceánského a baltického“. Pokusil se o uchvácení Stralsundu, jehož dobytí mělo zastrašit Dánsko a Švédsko. Obléhání se však nepodařilo. V prosinci 1630 pak dochází k rozpadu jeho flotily. Konec třicetileté války znamenal pro Německo rozsáhlé územní ztráty a tím omezený přístup k moři. Nizozemí získalo nezávislost a mnoho přístavů na pobřeží Severního a Baltického moře připadlo Dánsku a Švédsku.

V druhé polovině 17.století se braniborský kurfiřt Fridrich Vilém pokusil o vybudování válečné flotily a dobývání kolonií. Po počátečních dílčích úspěších se očekávané výsledky nedostavily. V roce 1701 se Braniborské kurfiřtství stalo základem vzniku Pruska, které však na příštích 150 let omezilo své ambice na kontinent.

Po napoleonských válkách vzniká Německý spolek jako následník zaniklé staré říše římské. Tento si smlouvami se svými členskými státy zajišťuje svoji obranu. Není bez zajímavosti, že tří ze spolkových kurfiřtů byli panovníci v krajinách s vlastními válečnými flotilami. Především to byl hanoverský král, který byl současně britským panovníkem, tedy vládcem krajiny s nejmocnější flotilou na světě. Dalšími byli velkovévoda lucemburský, současně králem nizozemským a též kníže šlesvicko-holštýnský, současně králem dánským. Rakousko mělo v té době k dispozici k obraně spolku jen nevelké loďstvo. Též Prusko disponovalo jen zanedbatelnou námořní sílou, i když navíc státní rejdařství jménem Pruský námořní obchod pod pruskou válečnou vlajkou. Rok 1848 ukázal, že se tímto řešením nepodařilo zajistit německé zájmy. Personální unie mezi Hannoverem a Velkou Británií zanikla v roce 1837, Lucembursko se odčlenilo od Německého spolku v roce 1839. To že se malé ale mocné Dánsko mohlo vojensky vzepřít Rakousku a Prusku, nebylo zapříčiněno jen „březnovou“ revolucí v Německu, ale též selháním německých námořních sil v Severním a Baltském moři. To vedlo v průběhu několika dnů k rozpadu námořního a pobřežního obchodu.


Teprve německé Národní shromáždění, které se poprvé sešlo 18.5.1848 ve frankfurtském kostele Sv.Pavla, se 14. června téhož roku usneslo na zřízení německé válečné flotily (tzv. „REICHSFLOTTE“) a k tomu vyčlenilo 6 milionů říšských tolarů. V létech 1848-49 byl velitelem tohoto námořního útvaru sám princ Adalbert Pruský, v období 1849-52 mu velel kontraadmirál K. R. Bromme (zvaný „Brommy“). Flotila se účastnila šlesvicko-holštýnské války (1848-51), ve které se střetla s dánskou flotilou. Flotila byla k 2. 4.1852 rozpuštěna. Dvě parní fregaty připadly Prusku a ostatní její plavidla byla roku 1853 vydražena a prodána do zahraničí.

Novým námořním útvarem na území Německa byla tzv. „MARINE DES NORDDEUTSCHEN BUNDES“ existující v období 1866-1871. Toto loďstvo vzniklo po porážce německých států ve válce o Šlesvicko-Holštýnsko, když se Prusko jako hlavní německý stát rozhodlo začlenit své námořnictvo do společných jednotek severoněmeckých zemí. Hlavním úkolem flotily byla ochrana pobřeží, německých obchodních lodí a v případě válečného stavu pak útoky na cizí plavidla a území. Loďstvo nebylo příliš velké, na počátku své činnosti sdružovalo 6 pancéřových lodí a 9 korvet. Velitelem námořnictva byl opět princ Adalbert Pruský. Flotila se zúčastnila německo-francouzské války. V roce 1871 byla po vzniku sjednoceného Německa začleněna do německých celostátních ozbrojených sil.

Ke vzniku jednotné německé námořní síly dochází až současně se založením Německé říše v roce 1871 na základě říšské ústavy (tzv. „KAISERLICHE MARINE“ působící v létech 1871-1918; obr. 5). Dne 1.února byla zřízena Císařská admiralita, jejíž prvním šéfem byl jmenován generál infanterie Albrecht von Stosch. Zpočátku byl stanoven jako hlavní úkol říšského námořnictva ochrana pobřeží a ochrana námořních obchodních cest. Byly zřízeny dvě námořní základny, v Kielu na Baltu a ve Wilhelmshavenu na Severním moři.


Již v této době začalo provozovat německé obchodní loďstvo pravidelné mezikontinentální spojení. Průkopníkem byla společnost „Hamburg-Amerikanische Packetfahrt-Aktien-Gesellschaft“ (HAPAG), která provozovala svými parníky pravidelné spojení mezi Německem a Střední a Jižní Amerikou a karibskými ostrovy. Na základě povolení německé poštovní správy vydávala společnost HAPAG v letech 1875-79 vlastní poštovní známky (v nominální hodnotě 10 cents) na úhradu poštovného za jí dopravované zásilky. Existuje řada novotisků těchto vzácných poštovních cenin. Ty platily až do roku 1881, kdy vstoupily i poslední z karibských ostrovů do Světové poštovní unie, jejich poštovní ceniny tak získaly univerzální mezinárodní platnost a nadále již nebylo třeba využívat soukromé známky této něm. lodní společnosti.

Německé námořnictvo získalo v císaři Wilhelmu II. (1888 – 1918) velkého příznivce a podporovatele. Ten kladl velký důraz na vybudování námořní flotily. V té době byl vybudován strategicky důležitý Nordostsee-Kanal , který propojením Severního moře a Baltu v šíji Jutského poloostrova umožňoval rychlý přesun námořních sil. Za jeho vlády prováděl svůj plán na vznik silného německého námořnictva admirál Tirpitz, který si dal za cíl postavit německé námořnictvo schopné se vyrovnat britskému. Tím porušil starobylé britské „zlaté pravidlo“ požadující, aby Británie udržovala loďstvo větší než jsou námořní útvary 2 hlavních soupeřů Britského impéria. Německo tak v 80. a 90. létech 19. století odstartovalo proces, který bychom dnes nazvali „závody ve zbrojení“, kdy na rozvoj německého námořnictva a rozšiřování jeho působnosti (obr. 6) reagovala Británie vyzbrojováním svých námořních sil. V osmdesátých letech 19. století se pak námořnictvo podílelo na získání německých kolonií v Africe, Asii a Oceánii (obr. 7).



I v těchto létech byly němečtí námořníci (podobně jako „mořští vlci“ jiných států) cvičeni na plachetních lodích, které byly oproti tehdejší vrcholné technice parních lodí relativně levné a hlavně naučily námořní adepty skutečným námořním dovednostem (obr. 8). Vzhledem k rostoucí hustotě námořního provozu vzrůstalo i množství námořních katastrof, které způsobovaly velké materiální škody i ztráty lidských životů. Aby se těmto škodám předešlo, byla v Německu roku 1865 založena společnost „Deutsche Gesellschaft Zur Rettung Schiffbruchtiger“, (obr. 9) jejímž hlavním cílem byla záchrana lidských životů při námořních neštěstích.



Vyzbrojování německé flotily bylo, stejně jako u jiných flotil poplatné té době, tj. poznamenané rychlým technickým pokrokem v jejím vývoji. Postupně byly zaváděny nové zbraňové systémy, jako námořní miny (obr. 10), torpéda, ponorky, námořní letectvo. Největším problémem Němců, až do konce první světové války byla chybná vnitřní koordinace.


Překvapivě první oficiální námořní poštu v Německu zavedlo civilní loďstvo: dne 30.6.1886 byla založena německá námořní pošta (Seepost, později Schiffspost). Ta se vztahovala pouze na obchodní lodě plující pod německou vlajkou. První razítka německé námořní pošty nesly nápis „DEUTSCHE SEEPOST“ a označení, na jaké lince se razítko užívalo (např. Hamburg-Westafrika). Zásilky podávané na lodích plujících na těchto linkách mohly být frankovány německými známkami, známkami něm. kolonií a zahraničních pošt případně známkami zemí, které měly s Německem příslušnou dohodu. Příklady linek, na kterých byla tato pošta provozována, jsou Hamburg - New York, Hamburg – Südamerika, Hamburg – Westafrika či Shanghai – Tientsin .

Od roku 1895 byla na německých válečných lodích zřizována námořní polní pošta (tzv. „MARINESCHIFFPOST“), jak připomíná příležitostné razítko (obr. 11). Tato námořní polní pošta byla v platnosti pouze po dobu pobytu příslušné lodi v teritoriálních vodách jiného státu. Zásilky posílané prostřednictvím námořní polní pošty musely být v těchto počátečních létech frankovány něm. známkami dle platných tarifů. Pro německou námořní polní poštu byla určena zvláštní celina (obr. 12). Razítka polní pošty s textem „KAIS. DEUTSCHE MARINE-SCHIFFSPOST No.XX“ (obr. 13) byla přenosná, jednotlivá čísla polní pošty lze přiřadit k určitému plavidlu podle data použití. Tato zásada platila až do zániku císařského loďstva v roce 1918.




Na přelomu století se němečtí námořníci aktivně plavili po celém světě, těžiště jejich cest však představovalo Středomoří a Amerika. Významné zájmy mělo Německo i v Asii. Filatelisticky si můžeme dokumentovat plavbu transportního parníku „SMS Pisa“ do východní Asie v roce 1902 při které došly na palubě 5fenikové poštovní známky a zásilky podávané na palubě lodi musely být vypláceny v hotovosti (loď tehdy používala razítko „Marineschiffpost 2“).

Jinou významnou námořní operací byla společná britsko-německá blokáda Venezuely trvající od roku 1902 do roku 1903. Ta byla způsobena vládními aktivitami namířenými proti zahraničním podnikatelům v této jihoamerické zemi (nepřipadá Vám tato situace až příliš podobná se současností ?!). Lodě Císařského námořnictva podílející se na blokádě využívaly v lednu a únoru 1903 výhodu polní pošty. Jednalo se např. o lodě Vineta , Gazelle či Panther.

Nejslavnějším německým poštovním provizoriem vzniklým kvůli námořnictvu je však bezesporu známka „Vineta“ z roku 1901.. Křižník „SMS Vineta“ tehdy připlul do USA, kde se o této lodi psalo velmi často v místních novinách. Ty si kupovali němečtí námořníci jako suvenýr. Někoho z nich ale napadlo, že by mohl získané noviny poslat své rodině do Německa a protože to byl spořivý člověk navíc znalý poštovních předpisů, požádal o zaslání svých novin jako „tiskopis“, to znamená za zlevněné poštovné 3 feniky. Brzy měli podobný nápad i další námořníci, čímž dostali do neřešitelné situace lodního poštmistra. Ten sice před plavbou nafasoval dostatek poštovních cenin, ale ne v nominální hodnotě tiskopisů, protože takovéto zásilky námořníci přece neodesílají. Protože ale musel zásilky vypravit dle požadavku odesílatelů, poradil si tento lodní důstojník tak, že rozpůlil 5fenikové známky „Germania“ na dvě půlky, které navíc přetiskl nápisem „3 PF“ . Tak vznikla slavná německá „Vineta“, která byla používána pouze v dubnu 1901 a ražené známky nesou otisk razítka „Marineschiffpost 1“. Celkem vzniklo 600 těchto provizorních známek, které mají dokonce samostatné katalogové číslo (Michel = 67).

Chloubou tehdejšího německého loďstva byla loď „SMS Hohenzollern“, což byla jachta samotného císaře Wilhelma II. Pro její proslulost se dostala i na poštovní známky jako společný motiv pro vydání německých kolonií po roce 1900 (obr. 14).


Německo založilo jako jeden z prvních států v roce 1913 i námořní letectvo. Útvar měl 2 hlavní sídla : v Berlíně a v Putzigu u Gdaňsku. Jednotka se za první světové války účastnila útoků na Británii, německé letadlové lodě působily i v Baltickém a Severním moři. Její historie skončila v roce 1918, jelikož Versailleská mírová smlouva zakázala Německu vlastnictví námořních letadel.

V srpnu 1914, kdy propukla válka, disponovalo německé válečné loďstvo těmito plavidly: 14 bitevních lodí, 22 liniových lodí, 8 pobřežních křižníků, 5 velkých křižníků, 7 pancéřových křižníků, 12 malých křižníků, 89 torpédových člunů a 19 ponorek. Bitevní lodě, liniové lodě a pobřežní křižníky tvořily v té době 6 svazů, křižníky pak pět průzkumných skupin, torpédové čluny byly formovány do pěti a ponorky do dvou flotil. V průběhu první světové války se ve velení válečného loďstva vystřídali admirálové F.von Ingenohl, H. von Pohl, R. Scheer a F.Ritter von Hipper.

Než-li se vrátíme k angažmá německého válečného námořnictva v první světové válce, dlužno se zmínit o tzv. „Východoasijské eskadře“, která byla vytvořena v roce 1897 z dřívější eskadry křižníků. Byl to samostatný svaz, které úkolem bylo podpořit německé zájmy v asijsko-pacifické oblasti. Po propuknutí první světové války se eskadra (pancéřové křižníky Scharnhorst -vlajková loď a Gneisenau, malé křižníky Emden, Nürnberg a Leipzig, pomocný křižník Cormoran, doprovodný parník Titania a další plavidla), pod velením viceadmirála hraběte von Spee pokusila obeplout Jižní Ameriku a probít se do Německa (křižník Emden se od eskadry oddělil, viz dále), avšak v bitvě u Falklandských ostrovů byla zničena britskou Royal Navy. Poštovně-historicky je toto období velmi zajímavé, včetně známého povstání boxerů v Číně v letech 1900-1901 (obr. 15).


Za zmínku stojí osud jednoho z plavidel Východoasijské eskadry, německého lehkého křižníku EMDEN (obr. 16), od které se oddělil 13.srpna 1914. Do dějin námořních válek vstoupil jako poslední korzár, který ctil všechna pravidla tohoto válečnického námořního řemesla. Škodil nepříteli, přepadával a ničil v neutrálních vodách lodě pod vlajkou nepřítele, ale nikdy nezabíjel. Přesto vyvolával v nepříteli hrůzu a vázal na sebe obrovské námořní síly. Tehdejší První lord britské admirality Winston Churchill se zapotil, naopak německý císař Vilém II. se netajil hrdostí na své námořníky. Korzárská plavba křižníku EMDEN po Indickém oceánu v prvních měsících první světové války, kdy po tři měsíce dokázal vzdorovat třem nejmocnějším loďstvům (britskému, francouzskému a japonskému, částečně též ruskému) a potopil přitom 18 lodí, patří k výjimečným epizodám námořních dějin. Po jeho dopadení a zničení britskou flotilou u Kokosových ostrovů dne 9.listopadu 1914 unikla navíc část posádky na ukradené plachetnici „Ayesha“ svým pronásledovatelům a po mnoha dobrodružstvích se probojovala zpět do Německa. Pověst těchto námořníků byla vynikající nejen ve jejich vlasti, ale i v Anglii, kde noviny The Times i ostatní tisk vyjádřil úlevu nad tím, že tento únik přežili.


V první světové válce se velmi rychle projevily koncepční chyby výzbroje německé flotily. Británie uvalila široce pojatou blokádu vůči Německé říši a udržovala svoje válečné loďstvo mimo dosah německé flotily. Námořní bitvy v průběhu celého průběhu války neměly rozhodující význam pro její výsledek (obr. 17).


Opovržení si však právem vysloužily akce Německa, které nechalo své námořní síly napadat a potápět nejen vojenské lodě (obr. 18), ale i civilní plavidla cizích států. Tyto pirátské akce stály tisíce mrtvých a byly hlavním důvodem pro vstup USA do války a poválečné tvrdé regule týkající se německé výzbroje.


Německé námořnictvo, resp. jeho ponorkové síly, nám přinesly během první světové války jednu zajímavost: první ponorkovou poštu na světě! V době, kdy USA byly ještě neutrálním státem, podařilo se německému námořnictvu proniknout spojeneckou blokádou Atlantiku a ponorka Deutschland dosáhla v roce 1916 pobřeží USA. Německá admiralita ihned rozhodla o pravidelném využívání této cesty ke spojení s USA kvůli dovozu strategických materiálů a technologií do Německa. Německá pojišťovací banka Berlín (Deutsche Versicherungsbank Berlin) pak přišla s nápadem, že přepravní kapacitu ponorek je možno využít i k „expresní“ dopravě pošty s tím, že tato pojišťovna veškeré zásilky pojistí proti zničení. Návrh byl přijat a v roce 1916 vyšla dvě vydání poštovních známek pro ponorkovou poštu (obr. 19). Tato pošta však fungovala pouze krátce, po přerušení diplomatických styků USA s Německem v roce 1917 musela být její činnost ukončena, takže se příliš mnoho zásilek nezachovalo.


Koncem války měla císařská flotila dle rozkazu ze dne 24.října 1918 nastoupit k poslední velké námořní bitvě proti Royal Navy. Povstání námořníků však zmařilo tento záměr, navíc vyústilo do listopadové revoluce, která znamenala zánik císařství. V té době došlo k rozdělení německého námořnictva, když se jeho příslušníci začali sdružovat dle svých politických představ: komunističtí námořníci založili organizaci „Volksmarinedivision“ (zrušena 1919 ; obr. 20), konzervativní se pak sdružili do skupin „Marinebrigade Erhardt“ a „Marinebrigade Loewenfeld“ (zrušeny 1920).


Úplný konec flotily nastal však až v létě roku 1919. Na základě podmínek příměří byla flotila internována ve skotském Scapa Flow. Když v létě 1919 byly vyhlášeny podmínky Versailleské mírové dohody, dle které připadla většina německých válečných plavidel vítězným mocnostem, nechal kontraadmirál von Reuter, kterému byla internovaná flotila podřízena, tuto potopit. Tím bylo zničeno jádro císařské flotily.

Nové německé loďstvo, tzv. „REICHSMARINE“ bylo založeno v roce 23.3. 1921 s tím, že jeho vrchním velitelem je prezident země a jeho správu vykonává ministr obrany. Úkoly této flotily byly veskrze mírové: ochrana pobřeží a námořního obchodu, vzhledem k dohledu vítězných mocností se muselo námořnictvo vzdát jakýchkoliv útočných ambicí. K postupné změně docházelo po roce 1928, když německý ministr obrany W. Groener stanovil cíl, aby německé námořnictvo musí být schopno zničit námořní síly Polska do 72 hodin.

Na základě zmíněné Versailleské mírové smlouvy byla stanovena omezení co do velikosti námořnictva i jeho dalšího budování. Řada zbraní byla Německu zakázána (např. ponorky), u ostatních stanovila mírová smlouva přísné limity. Již od 20. let provozovalo Německo řadu tajných vyzbrojovacích programů (velkou část z nich ve spolupráci s SSSR, ke které obě země přivedla mezinárodní izolace po první světové válce). Příkladem aplikace těchto programů byla tajná konstrukce pancéřových lodí námořním kapitánem Lohmannem.

Po převzetí moci národními socialisty v roce 1933 dochází k otevřenému znovuvyzbrojování Německa (obr. 21). Dohoda s Velkou Británii ze dne 18.6.1935 umožnila rozšíření flotily do úrovně 35% britské tonáže. Podle Z-plánu měla být flotila Třetí říše vzrůst o nová plavidla, mimo jiné o bitevní lodě, letadlové lodě a velký počet ponorek. Tyto plány se do vypuknutí druhé světové války realizovaly jen částečně, i když flotila se války zúčastnila od první minuty.

Poznámka redakce: příspěvek byl rozdělen na dvě na sebe navazující části z důvodu značné rozsáhlosti. Další díl vychází zítra, ale už dnes můžete pokračovat ve čtení na tomto odkazu.

---

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz