Rozhovor s Ludvíkem Pytlíčkem - druhá část

Sbírka Ludvíka Pytlíčka

V minulém dílu nám Ludvík Pytlíček přiblížil svůj filatelistický život a svoje největší filatelistické úspěchy. V tomto dílu uvedeme jen ty nejlepší „kousky“ jeho sbírky a čtenář a filatelista, který má alespoň nějaké znalosti o našich známkách z první republiky (tedy ČSR I) může posoudit sám, za jaké materiály posbíral filatelista Pytlíček velké zlaté medaile, ceny výstav a byl přijatý do prestižního Klubu 100 Monte Carlo.
Ve všech případech až na dvě výjimky se jedná o unikáty. Naopak, několik unikátů zde není vyobrazeno z důvodu, že někdy jsou rarity, kterých se dochovalo i několik kusů populárnější než unikáty.










V roce 1959 byla známka neoprávněně konfiskována komunistickým režimem a předaná do Poštovního muzea. V roce 1992 byla v restitučním soudním řízení vrácena do soukromých rukou. Je nejvzácnější československou známkou.
Ohledně získání tohoto unikátu Ludvík Pytlíček říká:
Těch teorií se čtyřkorunovkou je několik, já jsem jednu z nich popsal ve zmíněné publikaci. Nedávno mi byla doručena zdá se také věrohodná teorie, že byla připravena pro TGM a ty normální žilkované pro vládu k Novému roku. Známka byla v poštovním muzeu od roku 1959. V roce 1968 na výstavě Praga 68, byla i vystavena a prohlášena naší nejvzácnější čs. známkou. Poštovní muzeum ji dále vystavilo na WIPA 81 ve Vídni, kde do Hofburgu, sálu rarit byla převážena v pancéřovém voze / Merkur Revue 6/2008 /. Známku vydalo v restituci zpět majitelům Poštovní muzeum, bohužel restituenti ve vydávacím dokladech zakázali sdělovat komu známka byla vydána. Navštívil jsem tehdejšího ředitele Dr. Pavla Čvrtníka a požádal o adresu restituentů. Dopadl jsem špatně – „Přece se před důchodem nenechám vyhodit s funkce ředitele PM“. Pokračoval jsem za náměstkem gen.ředitele čs pošty p. Špačkem, zde vznikla myšlenka ať napíši dopis kdo jsem atd., oni jej odešlou a jestli restituenti budou mít zájem, spojí se mnou. To se stalo po 6 letém čekání a k dohodě došlo do tří dnů, ale následovalo další omezení desetiletého nevystavení. Měl jsem hlavně zájem, aby známka nezmizela v zahraničí. Při vydávání byl i pan Beneš, který ke známce vydal atest pravosti. Později projevil dopisem restituentům zájem o její koupi, bohužel nabídl směšně nízkou cenu a tak neuspěl.