Pražská defenestrace 23.5. 1618 na pohlednicích
Datum vydání: 15. 4. 2013
Plných 395 let nás bude zanedlouho dělit od chvíle, kdy byli při tzv. pražské defenestraci 23. května 1618 vyhozeni z okna Pražského hradu císařští místodržící Slavata a Martinic. Přesto (nebo právě proto) si však patrně většina z nás už s touto událostí nespojí o mnoho více než „veselou historku“ o úřednících padajících z výšky na hromadu odpadků. Pokusme se při této příležitosti o poněkud důkladnější pohled, doplněný optikou filokartie – ani tvůrci pohlednic totiž tento historický námět neponechávali stranou své pozornosti.
Úvodem snad několik upřesnění. Sám pojem defenestrace pochází z latiny (předpona de = z, slovní základ fenestra = okno) a označuje vyhození z okna, ve středověku a raném novověku jeden ze způsobů potrestání, uplatňovaný zvláště v politicky nestabilních dobách (např. v Nizozemí nebo Španělsku). V Praze byla podobná akce v r. 1618 již třetí v pořadí a samotní aktéři ji prezentovali jako „starobylý český obyčej“. První pražská defenestrace proběhla 30.7. 1419, kdy ozbrojený dav pod vedením kazatele Jana Želivského vyházel z oken Novoměstské radnice a následně na ulici ubil několik konšelů. Podruhé se podobný scénář opakoval 24.9. 1483 při střetu mezi kališníky a katolickými radními na Staroměstské i Novoměstské radnici.
Také v roce 1618 šlo o nábožensko-politické otázky. Na Pražský hrad se po předchozích poradách dostavila delegace nekatolických stavů. Jádrem jejich stížnosti bylo nedodržování zásad tzv. Majestátu z r. 1609, jímž Rudolf II. povolil v českých zemích svobodu i pro nekatolická vyznání. Jeho bratr a nástupce Matyáš ovšem tento dokument nerespektoval a náboženské pnutí v zemi se stále prohlubovalo. Jako rozbuška nakonec zapůsobilo r. 1617 zboření evangelického kostelíka v Hrobech a uzavření podobné svatyně v Broumově místními katolickými vrchnostmi. Nekatoličtí předáci se po těchto událostech sešli v Praze a žádali císaře o zákrok; ten však další jednání o celé věci pod hrozbou vysokých trestů zakázal. Stavové nicméně nehodlali ustoupit a v dopoledních hodinách 23. května se skupina šlechticů vydala na Hrad do české dvorské kanceláře. Zde se od r. 1617 scházel i sbor místodržících, nejvyšších úředníků zastupujících císaře, sídlícího trvale ve Vídni. Jen hrstka zasvěcených věděla, že kromě přednesení písemné stížnosti je připravena i mnohem razantnější akce…
Umístění české kanceláře určíme v panoramatu Pražského hradu poměrně snadno: od svého založení r. 1527 obýval tento centrální úřad království kolmo vystupující Ludvíkovo křídlo Starého královského paláce. Na snímku, vydaném na přelomu 30. a 40. let zavedenou nuselskou firmou J. Brož, je označena žlutým písmenem L (obr. 1). Objekt z počátku 16. století, pojmenovaný na počest krále Ludvíka Jagellonského, měl sice původně sloužit obytným účelům, po nástupu Habsburků se v něm však zabydlela pestrá škála zemských úřadů. Jeho vnější podobu to nezměnilo – přiblížit nám ji může např. grafika Cyrila Boudy, reprodukovaná v 2. polovině 40. let pražským nakladatelstvím V. Poláčka (obr. 2). Za jeden z námětů si Ludvíkovo křídlo zvolila také litografie nakladatele a knihkupce Václava Kotrby, odeslaná r. 1899, jejíž popiska výslovně připomíná defenstraci (obr. 3). Zároveň na ní můžeme u paty paláce rozeznat dva šedé, dodnes stojící obelisky, vztyčené z pokynu císaře Ferdinanda II. na památku obou z okna vyhozených šlechticů.
obr. 1
obr. 2
obr. 3
Přímo v kanceláři zastihla delegace pouze čtyři z celkem deseti místodržících: nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, Matouše Děpolta z Lobkovic, nejvyššího zemského sudího Viléma Slavatu a karlštejnského purkrabího Jaroslava Bořitu z Martinic. „Smetáni“ z okna však byli pouze dva posledně jmenovaní – Šternberk a Lobkovic nebyli shledáni vinnými a z kanceláře byli odvedeni. Vykonání trestu následovalo vzápětí po přečtení rozsudku, obviňujícího oba muže z prohřešků proti znění Majestátu. První byl k oknu přivlečen Martinic, jako druhý místnost nedobrovolně opustil Slavata a trojici neplánovaně doplnil přítomný sekretář Filip Fabricius, který se poněkud netakticky pletl mezi rozvášněné šlechtice, napomínal je ke klidu a vysloužil si tím stejný osud jako jeho nadřízení. Nejstarší vyobrazení vypjaté situace nám poskytuje rytina Matthäuse Meriana z I. dílu jeho mnohasvazkového historického díla Theatrum Europeum, vydávaného od 2. pol. 17. stol. (obr. 4). Rytina sama nemá valnou dokumentární hodnotu, protože autor neznalý místních reálií si schéma místnosti víceméně vymyslel. Zajímavější je sama pohlednice, vydaná r. 1921 v Praze-Karlíně nákladem protikatolicky orientovaného havlíčkobrodského časopisu Čechy a Řím „na paměť třistaletého výročí popravy českých pánů na staroměstském náměstí pražském r. 1621“, a to v početné sérii spolu s dalšími barokními rytinami, zobrazujícími aktéry a události třicetileté války. Pohlednice, doplněné brožurou s komentáři spisovatele Jana Herbena, prezentovaly defenestraci jako počátek ničivé války a osudné cesty českého národa k porážce na Bílé hoře a následné „době temna“. Právě významné místo, vyhrazené defenestraci v pomyslném vlasteneckém příběhu národních dějin, vysvětluje, proč se stala častým námětem tehdejších umělců. Věnoval se jí např. Václav Brožík, jehož olejomalbu z r. 1889 vydala na poč. 20. stol. jako pohlednici i jako velkoformátovou reprodukci pražská firma J. Plichta (obr. 5); stejně tak Josef Mathauser, z jehož nesčetných historických pláten sestavilo vydavatelství VKT sérii „Historie českého národa v obrazech“ (obr. 6). Kolem r. 1900 se defenestrace objevila i v sérii „Počátkové 30ti leté války“ pražského tiskaře Ludvíka Kauckého, jenž své pohlednice opatřoval charakteristickou „starobylou“ úpravou (obr. 7).
obr. 4
obr. 5
obr. 6
obr. 7
Je zajímavé, že historická tradice nám sice přes propast staletí uchovala vzpomínku na událost roku 1618, její dějiště ale až do konce 19. století umisťovala (stejně jako zmínění malíři) chybně do druhého patra Ludvíkova křídla, do tzv. kanceláře říšské dvorské rady, která byla jedním z pravidelných námětů pražských pohlednic (obr. 8 – vyd. Photobrom). Typickou ukázkou je v tomto směru bellmannka z r. 1899: místnost mylně charakterizuje jako „kancelář místodržitelskou“ a upozorňuje na rozměrné okno v její čelní stěně (obr. 9). I když se podobného popisu držela řada dalších pohlednic, skutečnost je jiná. Rozborem dobových pramenů dospěli historici ve 20. století k závěru, že česká kancelář sídlila o patro níže (v úrovni známého Vladislavského sálu). Její dvě prázdné místnosti však nebyly příliš fotogenické a jako námět pohlednic sloužily jen zřídka. Výjimku představuje kvalitní snímek Dvorního ateliéru Eckert, provedený světlotiskem smíchovského tiskaře Alexandera Leopolda Koppeho kolem r. 1905 (obr. 10). Z vyobrazené místnosti bychom však museli projít renesančním portálem dozadu – teprve potom bychom stanuli na místě defenestrace, přičemž „osudné“ okno by se nacházelo po naší levé ruce. Prohlédnout si jej můžeme alespoň zvenčí za pomoci snímku Josefa Ehma, který v r. 1971 vydalo Pressfoto (obr. 11, označeno křížkem).
obr. 8
obr. 9
obr. 10
obr. 11
Trojice mužů pád nakonec šťastně přečkala – ovšem nikoli díky silné vrstvě odpadků, jak se vžilo v populárních výkladech průvodců. Archeologické průzkumy existenci smetiště na tomto místě neprokázaly, naopak jako reálná se jeví možnost, že pád z více než 16timetrové výšky ztlumila bohatá vrstva jejich oděvů a především svažitost terénu, takže po strmém svahu spíše sklouzli. Sám Slavata ostatně později ve svých pamětech uvedl, že od místa dopadu „beze všeho se zastavení předce dále až do hlubiny příkopu mizerně se dolů koulel“. Martinicovi i Fabriciovi se podařilo dostat se z příkopu do města a následně uprchli ze země (Fabricia později císař odměnil příznačným šlechtickým predikátem „von Hohenfall“, tj. „z Vysokého pádu“). Slavata, který se při pádu poranil na hlavě, musel být odnesen na nosítkách do nedalekého Lobkovického paláce u východní brány Hradu, kde byl ošetřen. Stavovští předáci se sice domáhali jeho vydání, zdejší domácí paní, vzdělaná katolička Polyxena z Lobkovic, to však striktně odmítla a stavové kupodivu na své žádosti dál netrvali. Také tento moment zachytil na plátně koncem 19. století Josef Mathauser (obr. 12).
obr. 12
23. květen 1618 tedy nakonec neskončil nijak tragicky; o to krutější však měly být jeho následky. Válka, kterou aktéři českého stavovského povstání svou akcí nevědomky započali, měla trvat plných třicet let…
Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o pohlednicích Filokartie.cz. Pomožte tento projekt pro sběratele pohlednic znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz