Zpravodaj 01/2010: Osmdesátiny RUDOLFA FISCHERA a jeho éra emisara

Datum vydání: 1. 8. 2014

---

Bylo by ode mne nefér vzpomínat na naše výtvarníky a připomínat jejich životní jubilea, a nepřipomenout přitom jubileum člověka, který s těmito lidmi strávil přes čtvrt století, a který na ně pravidelně vzpomíná i na stránkách našeho časopisu. Je to tak, pan Rudolf Fischer oslaví v březnu úctyhodných 80 let. Narodil se 8. 3. 1930 v Kralupech nad Vltavou, nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že ho také jako Kralupák opět trochu vyzpovídám.

Osmdesátiny RUDOLFA FISCHERA a jeho éra emisara


Pane Fischere, po dosažení třiatřiceti Kristových let v roce 1963 jste nastoupil do referátu známkové tvorby na Ústřední správu spojů. Ale v zápětí, když vypukla Karibská krize, byl jste jako záložní oficír, povolán na pětatřiceti denní vojenské „cvičení“. Co k tomu můžete říci?

„Neočekával to ani Jaroslav Zavřel, můj tehdejší šéf, protože narůstající emisní činnost se nedala zvládnout jednou osobou s přidělenou sekretářkou.“

Kým jste byl na ÚSS doporučen?

„Dlouho jsem nevěděl, že to byli bývalí spolupracovníci v polygrafii z dob vyučení litografem a z tiskárny na Anenském náměstí. Občas se tam dnes nostalgicky vracím. Původně Haasova - Knihtiskárna a litografie, ve které se tiskly první československé bankovky. Představte si, že celý dvůr byl vydlážděn litografickými kameny! Ve sklepení jsem objevil další, dokonce ještě s různými rytinami. Po nástupu na ÚSS si Jaroslav Zavřel nejdříve ověřoval, jaké mám předpoklady pracovat okamžitě a samostatně. Chtěl mít celý měsíc dovolenou, což předtím nebylo možné. Potom mi uložil téměř nesplnitelné úkoly“.


Je o vás známo, že rád uvádíte zajímavé historky ze zákulisí, většinou s úsměvným podtextem. Vzpomenete si na nějaké?

„Tak třeba s podtextem politickým: Připravovali jsme známky k 20. výročí smlouvy ČSSR – SSSR. Všechny návrhy známek těchto námětů byly před schválením šéfem resortu předkládány příslušnému oddělení ÚV KSČ. Autor Alfréd Fuchs v pozadí obrazu známky zobrazil symboly Hradčan a Kremlu včetně sloupů elektrického vedení jako symbolu propojování energie. Ústřední motiv tvořila kytice růží. O návrhu rozhodoval bývalý pracovník montážní čety u kabelů, dělnický kádr, který si pletl Picassa s Pinkasem. Schválil dráty mezi hlavními městy, ale nesouhlasil s růžemi; mají trny, které píchají (!) - a proto centrální motiv zakázal! Namítám: „Bydlím v Lidicích a tam je celý sad přátelství a míru s mnoha tisíci růží. A dráty na vysokofrekvenčních sloupech s elektřinou? Ta zabíjí“. Zbytečně, nevnímal! Natruc jsme s autorem ústřední motiv přesto vymysleli; co mohl mít soudruh z aparátu KSČ proti srpu s kladivem a hvězdou?“

Naznačil jste něco o vašem otci v souvislosti s vaším narozením...

„Ano, bylo to v březnu při oslavách osmdesátin T. G. Masaryka. Tatínek, pomocný úředníček v kanceláři na železniční stanici v Kralupech nad Vltavou, bez nádražácké uniformy, mi na pamětní výtisk „Věstníku ČSD“ připsal, abych nikdy nezapomněl, v jaké významné době přicházím na svět. V tomto duchu si naše rodina vymyslela využít privilegia pro všechny děti v republice, narozené 7. března, a požádat Kancelář prezidenta o zlatý dukát s Masarykem. Otec nic takového nepřipustil a řekl: „Můj syn se narodil na rozhraní půlnoci a do života nevstoupí s podvodem.“ A tak jsem 8. březen za svého působení ve spojích bujaře oslavoval MDŽ. Pravou příčinu nikdo netušil“.


Takže, jaký byl tedy Váš třídní původ?

„Úsměvný, jelikož se vyvíjel u kádrováků. Otec úředník. Maminka po ovdovění dámská krejčová v domácnosti. V kolonce o původu jsem uváděl „syn pomocného železničáře“. V představě kádrováka to znamenalo pracovat na trati - proto kolonku změnil na „dělnický“.“

Vraťme se ke známkám. Jaké jste měl v  porovnání s vaším předchůdcem předpoklady pro funkci, kterou jste v oblasti vydávání poštovních cenin a celin, zastával?

„Pokud šlo o Jaroslava Zavřela, sbíral poštovní známky, původně pracoval jako účetní na ministerstvu pošt a telegrafů, miloval umění, chodil na přednášky Antonína Matějčka, což byl poradce při vydávání známek. To byly důvody, pro které se Zavřel v roce 1948 dostal k emisní činnosti. Z referenta se postupně stal vedoucím referátu a v roce 1966 přešel do aparátu přípravy Světové výstavy PRAGA 1968. Jaroslav se těmi uplynulými osmnácti roky občas pyšnil: „Tak dlouho nikdo přede mnou u známek nesloužil“. Také byl mým učitelem; uvedl mě do nového prostředí. Většinu výtvarných umělců jsem znal z minulé činnosti, kromě rytců. Rovněž jeden z předpokladů. A pokud si dělám rekapitulaci života? Jistě mě ovlivnila četba knih. Prodával jsem pohádky z dětství a u Borového kupoval spisy bratří Čapků. Spřátelil jsem se s Miroslavem Halíkem, jejich editorem (jeho syn Tomáš s maminkou si jednou přišel pro volňásky na výstavu Praga 68). Také jsem novinařil, redigoval časopisy, studoval estetiku, dějiny umění, atd.“

A doba vašeho působení coby „emisara“?

„Nutíte mne, Pepo kralupský předbíhat události. Z ministerstva spojů již jako důchodce jsem odešel v roce 1992. Neboli 29 let jsem žil se známkami.“


To znamená o 11 roků déle než Zavřel. Jaká privilegia to způsobovala, že jste „přežil“ několik ministrů?

„Já bych se spíš ptal, jestli výsledky mého úsilí za to stály nebo nestály, což souvisí s předpoklady odbornosti. A také bych kladl otázku o soužití mezi lidmi, nejen z branže. V celkové atmosféře jsem velké rozdíly nepociťoval. Vinnými se většina protirežimních spolupracovníků stávala až tehdy, když se objevil žalobce. Oprávněně či naopak (známé soudní procesy s filatelisty a pracovníky tiskárny známek).“

Pane Fischere, méně je známo, že i vy jste byl trestně stíhán, dokonce Generální prokuraturou, za údajné porušování autorského práva a padělání státních cenin.

„Ano, za to byla dohromady nejnižší sazba 12 roků natvrdo. A na této nejvyšší úrovni šlo už jen o výši trestu, nikoliv, že budu obvinění zbaven! Měl jsem naštěstí vynikajícího obhájce, přítele filatelistu Jaromíra Růžičku, který ve Slánského procesu ex offo obhajoval Artura Londona. Satisfakce jsem se dočkal, ale nerad na to vzpomínám, křivě svědčilo několik vynikajících tvůrců známek.“

Z vašich vzpomínkových článků, jak je známe z filatelistického tisku, novin i časopisů, všem - jinak úspěšným autorům poštovních známek - jste již odpustil. Začalo to kritikou v Rudém právu, článek požadoval zbavení funkce. Nestalo se tak, protože vaši nadřízení znali pravdu a o všem věděli.


„Samozřejmě a znali i kritizující umělce. Většinu let velmi dobří přátelé z morálního hlediska zblbli až později, když nastoupila nová generace výtvarníků a měli méně příležitostí. Ale přeci jen bych se rád vrátil k těm předpokladům. Jsou dost důležité pro pochopení a objasnění řady souvislostí. Co, konkrétně? Když se podíváte do katalogů, zjistíte, že do ro-ku 1963 existovaly zhruba jen čtyři formáty známek: malý, střední, velký a aršíkový. V tiskárně tvrdili, že změna není možná, perforátor je instalován napevno. Zbývala návštěva u rotačky. Dohodnout se třeba, jak upravit nejmenší velikost na dvojnásobek. Vznikl tím podlouhlý formát, poprvé použitý Lieslerem ke Dni čs. poštovní známky – rovněž s nově zavedeným námětem. Výsledek zná každý sběratel. Horší byl tisk zlaté barvy, což tiskaři na strojích ocelotisku z plochých desek odmítli. Důvod? Zlato nebyla barva, ale jemný bronzový prášek, který se pojil s pastou, pracnost mytí válců bylo nad normu, atd. Pro mladého vyučence to nebyl problém. V sobotní směně zlatotisk předvedl. Tiskaři mu potom vynadali, ale vzali ho již mezi sebe jako rovnocenného. Jiný příklad: Ve všech tiskárnách, které jsem v zahraničí navštívil, moletéři upravovali tiskové válce podle hloubky rytcova vrypu. U nás naopak. Chudák Bedřich Housa s jemně vyrytou destičkou, kterou musel znovu prorývat a rámeček po formě kvůli stěru barvy, zdvojovat.“


Starší sběratelé znali filatelistického teoretika a znalce známek, ministra stavebnictví Františka Šrámka - také rozporu plnou osobnost, věřící v ideály socialismu a morální hodnoty filatelie. Sám spisovatel, hudebník, ilustrátor a vzdělanec, přesahující obvyklý rámec odborných znalostí o všem možném: stavařině, houslařích, lovech, myslivcích a zvěři, Hemingwayovi a stromech. Napsal o Rudolfu Fischerovi, že byl u nás první, který začal systematicky studovat výtvarné vlastnosti poštovní známky, její grafiku, především rytinu a práci rytců; styl a rozdílnost v kvalitě rytiny, řemeslnou dovednost, manýru, ale zejména tvůrčí přístupy. Rytecké umění klasifikoval také na základě vlastního poznání (kamenorytiny) a jako první vymezil českou ryteckou školu poštovních známek; charakterizoval originálnost a novost ve vztahu rytiny a jejich autorů. Šrámek připomenul i statě Rudolfa Fischera „Mýty kolem jedné rytiny“ v katalogu Celostátní výstavy Brno 1974 a v katalogu výstavy „Umění a známka“ (Praha-Jízdárna Pražského Hradu,1978), atd. Můžete k tomu něco říci?

„Ano, psal výstižně, ale těžko se to čte. Raději přidám historku o příteli Šrámkovi, předsedovi Kubánsko – československé společnosti, jeho známosti s kormidelníkem Hemingwayeovy jachty „Pilar“ Gregoriem Fuentesem. Když jsem přijel do Havany, samozřejmě jsem chtěl navštívit Hemingwayovu vilu Finca Vigía v San Francisci de Paula, která se stala muzeem. Jenže bylo dlouhodobě zavřeno. Báječná žena z našeho Kulturního střediska, Češka, provdaná za Kubánce, zařídila nemožné. Aniž bych o tom věděl, zavolala jménem našeho velvyslanectví na ministerstvo kultury. Oznámila, že přiletěl předseda Kubánsko-čs. společnosti, který prosí o možnost návštěvy tohoto muzea. Přivítala nás ředitelka odboru muzeí na Kubě a předložila mi návštěvní knihu, abych to potvrdil písemně! Františka Šrámka to pobavilo. Když jsem navštívil Kubu podruhé, seznámil jsem se s lodivodem Fuentesem osobně. Potěšilo ho album s čs. známkami a ukázal mi podobné s kubánskými, které dostal od mého přítele emisara José Luise Guerry Aguiary, u nás známého i statí „Pošta na Kubě v průběhu staletí“ v katalogu Praga 1978.“


Zapátrejte v paměti o osobnostech, s kterými jste se setkal, a co pro vás znamenaly...

„Odpověď na tuto otázku si skutečně neumím představit. Vyšlo by to na velký odstavec. Mám na mysli třeba v Paříži Maxe Ernsta s krásnou dámou na výstavě. S Iljou Erenburgem mne seznámil Adolf Hoffmeister v Praze. Vynechám osobnosti, které patřili do mého života, ale nesouvisí s naší rozmluvou (Jan Zrzavý, Jaroslav Seifert, Ota Pavel, Arnošt Lustig, Čestmír Císař, Jiří Mucha a další). První velkou osobností zůstává Antonín Tichý, vládní zmocněnec londýnské čs. vlády v emigraci, autor a realizátor Lon-dýnské emise a iniciátor Moskevského vydání. Dokázal prosadit vyobrazení obou emisí: místo požadovaného prezidenta Beneše nebo Hradčan portréty osmi hrdinů, vojáků zahraničního odboje, letce, parašutisty a bojovníky na Středním východě, na Moskevském vydání portrét TGM. Řídil a schvaloval tisk v De La Rue s kvalitními rytci, atd. Jeho zásluhou máme v Poštovním muzeu dosud chybějící úřední – schválené zkusmé otisky původních rytin. Pokračuji Jaroslavem Bendou; znali jsme se již z doby, kdy za mnou chodil do tiskárny. Byl jsem (s Vilémem Závadou) prvním čtenářem a posuzovatelem jeho pamětí „Léta s umělci“. Zasvěcoval mě do typografického umění. Jeho klasickou Holubici považuji za jednu z nejkrásnějších známek i ve světovém měřítku. Znalec Rudolf Gilbert s přerostlým plnovousem vyučoval za války optiku na Grafické škole na Smíchově. Zneužívali jsme jeho slabinu. Stačilo předložit nějakou známku z dětské sbírky afrických kolonií a celou školní hodinu nám recitoval filatelii. Dokud žil v Praze, hlásil se k tomu, že byl mým prvním učitelem. Každé naše setkání bylo vlastně pokračováním kontaktu žáka s profesorem. Potom odjel za synem do NSR a zbyla mi jen korespondence. Velkou osobností z kruhů OSN byl Mohamed Ibrahim Sobhi, generální ředitel Světové poštovní unie v Bernu. Zjistili jsme, že je také filatelista. Když přijel do Prahy, tři dny jsem ho seznamoval s umělci, rytci, s tiskárnou, dokonce jsme byli i na VŠUP, kde se známková tvorba vyučovala. Pak se přiznal – sbíral Československo! Když jsem byl v Bernu na tiskové konferenci (zvali jsme tam na Pragu), nejenže přišel na velvyslanectví, následovalo pozvání k prohlídce UPU. Moc zajímavé by byly historky o způsobu jeho revanše. Významná osobnost Daniel Henri Kahnweiler z Paříže, zprostředkoval nám zaslání otisků rytin obrazu Guernica Picassovi. Dodnes nevím, kde se jejich soubor nachází. Adolf Hoffmeister, světoznámá osobnost UNESCO, spisovatel, ilustrátor, tvůrce známek, předseda umělecké komise známkové tvorby a dalších třinácti porot. Kunsthistorici Jiří Kotalík, Jiří Šetlík, Jiří Mašín a filatelista Miroslav Lamač. Další z čelných postav nelze opomenout: novináře, publicistu, spisovatele, překladatele a dramatika Vítězslava Houšku, celoživotního šéfredaktora „Filatelie“ (také letošního jubilanta). A všechny báječné lidi, jakými jsou žurnalista a filatelista Otto Hornung (Londýn), a ostatní, s nimiž jsem přišel a přicházím všelijak do styku. Bez rozdílu! Na přátele ze Slovenska často vzpomínám, bylo a je jich mnoho, další vyjmenování se sem již asi nevejde; co říkáte, Pepo?“


Vím, že o mnoha věcech, událostech, úspěších i lidech jste se nestačil zmínit. Tak na závěr tohoto rozhovoru k vašim osmdesátinám přidejte ještě nějakou historku.

„Budiž, o poslední příležitostné známce na rozloučenou, kterou jsem zadával Ondráčkovi. Byla věnována 80. výročí čs. skautingu; námětem byl portrét A. B. Svojsíka. Chyběla nám vhodná fotografie jeho podoby. Pomohl historik, bratr Jiří Bayer z Roztok. Když jsme s Milošem za ním (29. května 1990) poprvé přijeli, mou poválečnou éru v kralupském Junáku, coby oddílového trubače, si ověřil skautským rukypodáním levačkou se zasunutým malíčkem.“


Prozradíte čtenářům úplně na konec nějakou exkluzivní epizodu z vašeho služebního působení?

„Mohu posloužit epizodou téměř neznámou z kauzy Rudolfa Baráka, svého času ministr vnitra a místopředseda vlády. A co to má společného s emisní činností? Má i nemá. Barák, jak známo, pobyl nezákonně šest let ve vězení. Když byl rehabilitován, nabídl mu nejvyšší mocipán G. Husák, aby si vybral nějaký PZO jako možný generální ředitel. Barák odmítl. Nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho dne - bez ohlášení - přivedl Rudolfa Baráka tehdejší šéf resortu spojů Karel Hoffmann do mé kanceláře; chtěl personálně posílit samostatné oddělení známkové tvorby. Ať se spolu domluvíme. Barák byl ambiciózní a schopný politik, vládní činitel s mnoha pravomocemi - nyní má být referentem ve státním aparátu? Pochopil jsem jeho odmítavé stanovisko: odejde do ústraní. Neodešel daleko. V tiskárně poštovních cenin Technické ústředny spojů byl nákupčím polygrafického materiálu, což mu usnadnilo původní zaměstnání typografa – sazeče. Další osudy Rudolfa Baráka se již netýkají naší profese.“


Přeji Vám, Rudolfe, za všechny čtenáře pevné zdraví. Budeme se těšit na další epizody z Vašeho pestrého života.

Popisky k použitým fotografiím:
Rudolf Fischer kolem roku 1974
Anenský dvůr v Praze – sídlo Grafických závodů A. Haase
se svojí maminkou okolo roku 1937
v Poštovním Muzeu Vyšší Brod u obrazu hraběte Paara 2007
s Karlem Seizingerem a Josefem Herčíkem u Herčíků 26. 6. 1974
s Jiřím Švengsbírem na večírku Hollaristů v Savarinu 24. 11. 1979
s Josefem Froncem a otcem Justinem v klášteře Vyšší Brod – léto 2008
na výstavě Praga 2008
z doby trubače v Junáku – Kralupy n/Vlt 1945
karikatura RF od Jozefa Baláže – 1985

Pro Merkur-revue a Zpravodaj rozmlouval Josef Fronc.

---

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz