O numismatice...

Datum vydání: 14. 7. 2011

Nejvíce dotazů z diskusního fóra i z mé mailové schránky, patří především ceně a ocenění mincí, nikoliv například kterou hodnotu představovala a kterému panovníkovi náležela, což mne docela mrzí - ale na druhou stranu je to zcela intuitivní a přirozená reakce, neboť kdybych já nalezl starou minci a byl neznalý věci, také by můj první dotaz směřoval na to, kolik za ni dostanu milionů :). Z tohoto vychází také časté zklamání laika, vlastnící minci z r. 1800, když se dozví, že hodnota této mince je sotva padesát korun v perfektní zachovalosti. Mimochodem – stáří tedy není ekvivalentem ceny, to představuje ročník, mincovna a stav.

Sběratelství samotné má však hlubší význam pro osoby, které mají trochu romantiky v srdci a zamýšlí se především nad historickou, duševní až magickou atmosférou doprovázející osud každé mince, která doputovala až do našich rukou. Kdo s ní asi platil a co vše si za ni koupil? Jakou prací si na ni vydělal? Nebo snad kvůli hrstce stříbrňáků na které se díváme byla kdysi prolita krev a urozený měšťan zabit a oloupen? Tyto otázky by měly vyvstat každému správně zapálenému človíčkovi, jež se rozhodl ponořit do světa numismatiky a započal sbírat tyto úžasné předměty, které se nazývají mince.

Výhoda tohoto sběratelského oboru je v nepřeberné škále a rozmanitosti ražeb, období, panovníků, druhů, motivů, nominálů a dalších a dalších způsobů rozdělení a tímto si také každý vybere opravdu to své. Ze začátku se každý začínající sběratel snaží vlastnit co nejvíce všech ražeb ze všech možných zemí a teprve po delším čase přijde k myšlence, že nemá dostatek prostředků, času, možností a že by musel žít 300 let a mít několik desítek milionů k tomu, aby vše uceleně sesbíral v jeden kompletní soubor. Proto se zkušenější sběratelé zaměřují pouze na jeden okruh sbírání, například pražské Groše, který však vyžaduje studium a znalosti dobové problematiky, zkoumání jednotlivých ražeb a hledání nejlepších "kousků" z daného období. Protože ne množství, ale především kvalita a rarita jsou zárukou opravdové cennosti jednotlivých mincí. Jsou sběratelé, kteří mají sesbíráno dle typu mnoho panovníků, to ano, ale jejich mince jsou v tak špatném stavu, že bych se je bál komukoliv ukázat. Kvalita trošku horší se odpouští (např. mince s otřelými, či splynutými detaily) sbírá-li se typově, ale kvalita nečitelná, poškozená, naražená, zoxidovaná, či zkorodovaná nikoliv. Pro tento příklad je opravdu nejvýstižnější přísloví, že v kvantitě opravdu není kvalita.

Vyhledávání kvalitních ražeb je otázkou časové náročnosti a co bychom si nalhávali, také věru otázkou finanční. Zatím co ještě poněkud nedávno šlo z běžného platu na renomovaných aukcích pořídit mnoho kvalitního pro potěchu oka i duše, dnes je to již prakticky nemožné, bavíme-li se o tisícových položkách u vzácnějších historických ražeb. Vzácné mince se rok od roku šplhají do astronomických částek a mnoho osob (obchodníků, šmelinářů) si bere numismatiku spíše jako artikl pro způsob výdělku, či přivýdělku. Pokud se na internetové aukci divíte, kolik mincí vždy prodává jeden člověk, nikdy mu prodejní materiál nedochází a nikdy není tzv. na suchu, vězte, že toto není sběratel, ale obchodník. Na toto doplácejí hlavně laici, kteří netuší, že jinde nebo u někoho jiného lze tuto minci pořídit levněji a v lepším, či minimálně stejném stavu.

Dochází také k nekorektnímu přístupu a nedostatečnému prověřování původu ražeb i na oficiálních aukcích renomovaných společností. Mnoho kupujících bylo přímo oklamáno slůvky "pozdější ražba", což je v přeneseném slova smyslu novoděl původní mince. Tento pojem vymysleli obchodníci za účelem zkrášlení názvu „novoražba“ – nově vyražená mince. Nejeden začínající sběratel, který chtěl vydražit takovou položku, marně hledal v katalogu tento výraz, protože si skutečně myslel, že se jedná o oficiální a původní doražbu.

Například zlatý dukát 1915, který se razí dodnes, stejně jako stříbrný Levantský tolar Marie Teresie 1780 SF. I když tyto mince nesou datum ražby 1915, či 1780, mohou být klidně vyraženy v roce 2007. Tyto mince mají skutečně pouze cenu kovu, jako mince obchodní. Toto mnoho laiků neví a ani si to neuvědomuje. Katalogová cena tolaru 1780 SF je v běžném stavu (1/1) uvedena na nějakých 150,- korun. Na internetových dražbách však jde právě laiky vydražit např. za 800,- korun.

A u internetových aukcích také zůstaneme. Za své na nich bere záměrně nadnesená chyboražba, což je útok především na laické sběratele, což si nyní vysvětlíme. U takové "chyboražby", která ve skutečnosti žádnou chyboražbou není, se jedná o vynesení některého kazového detailu na minci (ryska, nedoražený okraj, mírně posunuté vroubkování na okraji, umělé poškození vlivem chemické rekce) jako "raritní a úžasnou odchylku, která se na ostatních mincích tohoto druhu nikdy a nikde nevyskytuje". Znalý sběratel se nad těmito detaily nepozastavuje, protože ví, že ve vyražených stovkách milionech kusů např. jednokorunových československých mincí, se musí zákonitě vyskytovat zmetek, poškození, nebo nedoražení. Někdo se tohoto naopak chytne a díky šikovnému odprezentování, o jak úžasnou věc se jedná, lidé na takovou aukci v domnění že vydraží něco úžasného, přihazují. Realita je ovšem taková, že těchto zmetků je skoro více než mincí běžných. Přesto, že zkušený ví a kroutí nad tímto hlavou, laik přihazuje jako smyslu zbavený. Inu, i taková je realita a obraz sběratelství. Ale všude, jako i zde se najdou výkukové a podvodníčci, kteří se snaží zuby nehty vydělat na neinformovanosti ostatních. Leč taková je doba a v naší české povaze už je toto snad dokonce zakotveno.

Naopak něco jiného jsou mince, u kterých se jedná o skutečné chyboražby, například rub oproti líci otočen o 240°, či chybějící číslice, nebo texty na minci. Ale ani ty cenově nejdou do závratných výšin. Sběratel od sběratele se mění názory na takové ražby, tudíž pro někoho mají cenu třeba několik set korun, naopak někdo by je nechtěl ani zdarma, protože jej jednoduše nezajímají. Je třeba podotknout, že mincí nekvalitních bylo od dob počátku ražení české měny, to jest od roku 1918 doposud, velmi mnoho a v kilech takovýchto mincí s jistotou vždy nějaké "rarity" najdete.

Mincí často vzpomínanou je 5 haléř 1924, naše nejvzácnější oběžná mince, která ve skutečnosti vlastně nikdy neobíhala a ostatní vzácné české mince, které nebyly oficiálně vydány či měly být zničeny a nemnoho se jich dochovalo. Pro mnoho lidí jsou tyto mince, jak už bylo řečeno, více obchodním artiklem, než proto, že by jim snad tato mince chyběla ve sbírce. Protože kdo nyní koupí například 5 haléř 1924 za čtvrt milionu a o několik let později jej bude opět dražit, dostane za tuto minci mnohonásobně více, než do ní investoval. Více než je zdrávo, lidé do diskusních for píší o tom, jak v podkroví na chalupě po babičce v zapadlé vesničce kdosi našel sedm takovýchto pětihaléřů. Historky jsou to věru úsměvné, když uvážíme, že tato mince se dostala do rukou pouze vyvoleným, vysoce postaveným bankovním pracovníkům tehdejší doby. Protože o tuto minci byl enormní zájem již v době svého původu, to znamená v letech třicátých, činí to z ní minci prakticky nedostupnou pro běžnou veřejnost. Pokud tedy Váš předek z rodiny nezasedal v radě tehdejší národní banky, máte prostě smůlu, stejně jako já. Stejně tak jako ti, jež píší o těchto romantických "nálezech". Mnoho falz této mince je také rozšířeno. Odhalit falzum naštěstí lze, ale je na to potřeba odborníka, který vám zaručí akreditované jednání. Pouhým okem zle kolikrát falzum odhalit velmi těžce. Bývá například upravený letopočet mince jiného ročníku, tak že je do něj je vsazena jiná číslice. V případě našeho pětihaléře bývá směněna poslední číslice z r. 1923 za čtyřku na konci. Tyto falza jsou velmi povedené a technika padělatelů je na velmi vyspělé úrovni. Jak už bylo řečeno, dnes už si bohužel nemůžeme být ani na oficiálních velkých aukcích na naší půdě s celoevropskou návštěvností jisti, zda náhodou vzácná mince, která se zde draží, není náhodou padělkem. V tomto organizace, která se zabývá jejich odhalováním, poněkud zaspala. Proto je každá vzácná mince opatřena certifikátem o pravosti a bez něj, pokud se Vám někdy poštěstí, vzácnou minci opravdu nekupujte.

Numismatika je pro někoho výdělečným artiklem a nezajímá se o cenu historickou, ale jen o chladné prodávání a výdělek. Pokud však prodává mince sběratel, znamená to pro něj především zbavení se tzv. numismatických přebytků - výměnu horších kousků za krásnější, nebo jiné druhy, které nastřádal a nyní se mu nehodí. Obratem tedy peníze z prodeje putují opět a jen do dalších, nových mincí. Sběratel-prodejce tedy za ně chce dostat alespoň zlomek ceny, kterou do těchto mincí investoval. Nechce na laikovi vydělat, ale spíše mu poradit. A o to, pokud mohu mluvit za sebe, se například právě tímto článkem snažím :-).

Tento krásný koníček proto opravdový romantický sběratel, pokud mu to všechny možnosti dovolují, provozuje jen pro jednu věc: pro radost ze sbírání.

Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o mincích Mince.info. Pomožte tento projekt pro sběratele mincí znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz