Zdeněk Burian stoletý
Datum vydání: 2. 3. 2005
Vzpomínat na naše umělce – tvůrce našich známek a nepřipomenout si kulaté výročí narození Zdeňka Buriana, umělce, který se sice známkové tvorbě nevěnoval, ale namaloval úctyhodnoý počet obrazů a knižních ilustarcí, si neodpustím.
Přestože mu známková tvorba nic neříkala, jeho obrazy právěkých veleještěrů se na známkách ČR přesto objevily. Stalo se tak v červnu 1994. Obrazy graficky zpracoval O. Pošmurný, rytiny se neprováděly, neboť známky byly vytištěné technikou barevného ofsetu v tiskárně VSP Praha. Po dlouhé přestávce se tak Pošta opět přiklonila k této tiskové technice. Poslední známky se ofsetem tiskly v roce 1967 (Květiny botanických zahrad), stávají se tak tyto známky první ofsetovou emisí ČR. Pravdou je, že vícebarevný ofset se z hlediska barevné kompozice barevným rotačním hlubotiskem v kombinaci s rotačním ocelotiskem srovnat nedá – ofsetu ku prospěchu.
V mnoha ohledech je Burian rovnocenným partnerem klasického českého ilustrátorského triumvirátu Aleš/Lada/Trnka. V jiných ohledech ale mezi ně nepatří. Tato "nedůslednost" byla často vysvětlována termíny typu "nezaškatulkovatelný" či "umělec svého druhu". Ale ať už jsou pro to důvody jakékoli, jisté je, že Zdeněk Burian, jenž by se 11. února dožil sta let, byl autorem, který dokázal vytvořit jedinečný svět a v srdcích mnoha generací má nezpochybnitelné místo. Nejednoznačnost se projevuje v celé řadě aspektů. Počínaje velmi odlišnými hodnoceními Buriana mezi uměleckými kritiky i samotnými výtvarníky (génius - primitivní kýčař) až po skutečnost, že v sobě spojuje umění "vysoké" s "nízkým". Nejvíce to však platí pro jeho povahu a skrze ni pak i vlastní dílo. Je v něm skloubeno zdánlivě neslučitelné, exaktní věda s poetičností, osvícenské postoje s romantickými myšlenkami.
To vše bylo určeno již tím, jací byli jeho rodiče. Narodil se v roce 1905 jako druhé dítě sňatku z rozumu dvou extrémních povah - racionálního otce, venkovského stavitele Eduarda Buriana, a jeho iracionálního protipólu - psychicky labilní matky Hermíny. K dalším faktorům, jež ho v dětství formovaly, patřila panenská příroda lašského Podbeskydí a od rodné Kopřivnice nedaleko položené městečko Štramberk. U toho jednak leží legendární jeskyně Šipka se svými nálezy neandrtálců, jednak bylo v té době cílem mnoha elitních krajinářů. Obé nemohlo imaginaci senzitivního chlapce neovlivnit. Malovat začal již v obecné škole a jeho nevšední talent byl zřejmý záhy. Především pak jeho učiteli Adolfu Pítr-Bartoňovi, který také intenzívně naléhal na rodiče, aby syna poslali na pražskou UMPRUM. Otec s tím zásadně nesouhlasil, nechtěl mít ze syna "komedianta". Naštěstí romanticky založená matka toužila po přesném opaku - mít z něho slavného umělce.
Tak se dostal až k Maxi Švabinskému, který mu navrhl zkoušky na AVU. U těch chlapec exceloval jakožto "zázračné dítě" a byl ve svých čtrnácti letech přijat rovnou do druhého ročníku. V Praze zůstal sám, zcela bez prostředků, a tady začalo jeho "lumpenproletářské" období. Na akademii nezapadl, od ostatních kolegů ho izoloval věkový rozdíl a nemajetnost. Po absolvování prvního roku z ne zcela jasných důvodů přestal do školy docházet, byl proto vyloučen, a akademickým malířem se tedy nikdy nestal. V Praze se živil, jak se dalo, a od naprostého dna ho zachránil tramping. Byl jedním z těch, kteří u nás tuto svébytnou subkulturu zakládali. Ilustrovat začal již ve svých šestnácti a první knihou bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona; již v názvu jeho prvotiny se objevilo jeho největší životní téma - dobrodružství. Druhým zásadním okamžikem Burianova profesionálního života bylo v roce 1924 setkání se Stanislavem Nikolauem, pro něhož začal ilustrovat nově založený geografický časopis Širým světem, přičemž do své tvorby začlenil druhé hlavní téma - popularizaci vědy.
Jeho životní situace se zásadním způsobem zlepšila až v roce 1927, kdy získal stálé místo ilustrátora u velkonakladatele Josefa R. Vilímka ml. Tomu jako na běžícím páse vyráběl ilustrace pro jeho knihy a periodika, což mu umožnilo pořídit si byt a oženit se. Pomalu, ale jistě se stal typickým členem prvorepublikové střední třídy. Svobodného ducha si vzít nenechal, projevoval se však jen skrze dílo; Burianův osobní život byl od této doby vcelku fádní.
V rámci "otročiny" u Vilímka byl nucen brát všelijaké zakázky (např. vtipy pro Humoristické listy), cvičil tím však svou techniku, která brzy byla suverénní. Asi k nejzásadnějším okamžikům malířovy kariéry patří setkání s Janem Toužimským a Jaroslavem Moravcem. Počátkem třicátých let jej kontaktovali s velkolepou vizí nakladatelství zaměřeného na kvalitní dobrodružnou literaturu, hlavním tahákem měl být Karel May. Burian nadšeně souhlasil. Prvním úspěchem nové nakladatelské firmy T&M byl v roce 1932 Mayův Poklad ve Stříbrném jezeře. Vznikla kultovní edice S puškou a lasem, vydáno bylo legendární páté vydání Lovců mamutů Eduarda Štorcha. Malíř pracoval i pro mnoho dalších nakladatelů, i pro Vilímka nadále ilustroval - tentokrát si však tituly vybíral malíř sám. Ke skvostům patří zvláště jeho ilustrace k Vernovým románům. Koncem třicátých let byl už skutečnou superstar českého "triviálního" vizuálního umění. K dokonalosti vypracoval svou nejslavnější techniku, tzv. černobílý kvaš. Ten v mnoha ohledech představoval nové médium na pomezí fotografie, klasické malby, filmu a komiksu.
Burianovo základní životní téma, tak jak ho pojmenoval teoretik Petr Sadecký, byla exotická romantická dobrodružství. Svět pravých mužů a jejich velkých přátelství, svět krásných zvířecích a lidských těl v zápase s monumentální panenskou přírodou a jejími bouřícími živly. A s tím vším pak neodmyslitelně spjatý patos a vypjaté emoce. I Burian deformoval realitu tím, že ji činil ideálnější. Jak napsal Sadecký: "Jeho kůň byl krásnější, dokonalejší než ten skutečný." Když však takto "deformoval" nevhodná témata (civilní příběhy ze současnosti), pohyboval se často blízko hranice kýče.
Během války nastal zlom, Burian ve svém díle zvážněl. Již se vyhýbal spíše triviálním autorům, též se odklonil od svého "hollywoodského" kvaše. První knihou této nové etapy byl v roce 1940 Mauglí Rudyarda Kiplinga, dále ilustroval solidní díla Jamese F. Coopera a Bengálce Dhana Gópala Mukerdžího. Tito autoři (spolu s Jackem Londonem, Julesem Vernem a Eduardem Štorchem) svou filozofií nejvíce souzněli s Burianovým pohledem na svět a jim byl také kongeniálním partnerem. První poválečné zklamání bylo spjato s velkým úpadkem typografie (viz srovnání s luxusně reprodukovanými kvaši předválečných vernovek), mnohé z jeho celků ilustrovaných během války ani publikovány vůbec nebyly. A po roce 1948 začal být napadán i z uměnovědných kruhů: byl mu vyčítán akademismus, naturalismus, odcizení skutečnému člověku atd. Nejhorší pro něho byla léta 1951-53, útočiště našel tehdy u slovenských nakladatelství, soustředil se i na ilustrace k dílu o životě Jana Evangelisty Purkyně, k jehož osobnosti se silně upnul.
Tím hlavním, co Buriana před totalitním tlakem zachránilo (nezapomeňme, že před válkou byl např. výsostným ilustrátorem české legionářské literatury), byla v té době již rozběhnutá spolupráce s profesorem Josefem Augustou na obrazových rekonstrukcích pravěké fauny a flóry. Burian se s Augustou poprvé setkal pravděpodobně někdy na přelomu let 1937/38 a už v roce 1938 uzavřeli s T&M kontrakt na vytvoření jakési "bible pravěku" pod názvem Divy prasvěta. Ideologie poúnorového režimu s darwinismem konvenovala, a spolupráce obou autorů tak začala být posvěcena i komunistickými ideology. Buriana politický aspekt věci nezajímal, pro něho to byla jen další profesionální výzva.
Prostřednictvím nakladatelství Artia také pronikli do světa. Od roku 1956 až do Augustovy smrti (1968) vytvořili několik velkoformátových "pravěkých alb", jež měla v celé Evropě, Severní Americe i Japonsku mimořádný úspěch. Od roku 1954 opět intenzívně ilustruje i beletrii - celou sérii knih Eduarda Štorcha a od konce padesátých let i rehabilitovaného Karla Maye. Postupně se mění i oficiální hodnocení jeho tvorby. Adolf Hoffmeister, pro něhož nebyl Burian kdysi hoden žádných slov, napsal v roce 1970 toto: "Ze všech ilustrátorů, kteří se pokusili najít svou formu ilustrací pro Vernovy romány, líbí se mi nejlépe ilustrace Zdeňka Buriana, zejména tam, kde končí jeho přehnaný realismus a kde ho přebíjí Burianova bezostyšná virtuozita a grafická technologie." A dodává: "Vím, že moderní kritika bude tuto oslavnou větu pokládat za zradu na moderní uměnovědě, ale je tomu tak."
Do padesátých a šedesátých let také spadá nejvýznamnější část Burianových pokusů sdělit pomocí volné tvorby svůj umělecký postoj. Do té doby vytvářel v podstatě jen zátiší, krajiny a portréty. Burianovy ambice mířily do dvou oblastí: tou první byla malířova fascinace "nezkaženou" přírodou, kontemplativní melancholické souznění se zvířaty v ní žijícími a přírodními národy. (Obdivoval zvláště starou Indii, polynéská etnika a předkhmerskou civilizaci.) Do druhého okruhu pak lze zařadit oleje, v nichž se chtěl podělit o svůj strach ze zhoubných vlivů technické civilizace. Vznik většiny těchto olejů spadá do první poloviny šedesátých let, kdy ekologické myšlení v dnešním smyslu bylo teprve v počátcích. Problémovost těchto děl však spočívá ve formě - malíř se nikdy netajil svým odporem k modernímu umění a o Picassovi se vyjádřil jako o největším destruktorovi evropského umění. Sám věřil, že "pomocí toho našeho realismu můžeme vyjádřit v podstatě vše". S takovými názory pak jistě šlo dobře polemizovat.
S postupným uvolňováním atmosféry ve druhé polovině šedesátých let přišli redaktoři časopisu Pionýr s nápadem otiskovat na pokračování Tarzana Edgara R. Burroughse. Malíř se vrátil ke svému iluzívnímu kvaši a vytvořil jednu ze svých nejsilnějších sérií vůbec. Ale také labutí píseň, neboť právě s počátkem normalizace se kryl začátek sestupné tendence Burianovy tvorby. Jeho kresby pozvolna ztrácely suverénní švih, figury se stávaly topornými a barvy vybledlejšími. Na Západě přitom kulminovala jeho sláva a přicházely odtamtud objednávky na další publikace o pravěku. Po Augustově smrti převzal jeho štafetu paleontolog Zdeněk V. Špinar, zoolog Vratislav Mazák a další.
Na počátku sedmdesátých let přišla aféra Octobriana. Burian svému příteli, filmovému teoretikovi Petru Sadeckému, v roce 1966 vytvořil několik obálek k jeho dobrodružnému komiksu. Sadecký následně emigroval a po nějaké době o sobě dal vědět. Původně neškodný příběh zpolitizoval a v roce 1971 ho s velkou pompou v Londýně publikoval, vydávaje ho za produkt sovětského undergroundu. Podvod byl záhy odhalen a rozběhlo se běsnění v čele s Rudým právem. Při něm byla Burianovi předhazována spolupráce s "antisocialistickými živly" a byl zpochybňován fakt, že se zpolitizováním příběhu neměl nic společného. Hluboké zklamání ze Sadeckého, ponížení, jakého se mu dostalo, pracovní vyčerpání, to vše otevřelo stavidla dědictví po matce Hermíně - došlo k destabilizaci jeho psychiky. Za malíře se v té době postavil především již zmíněný dr. Mazák, jemuž se postupně podařilo ho v oficiálních kruzích rehabilitovat. Burian pak pracoval naplno až do úplného konce a odešel v okamžiku dalšího triumfu: v Praze mu byla v den jeho smrti, 1. července 1981, otevřena již třetí velká výstava.
S Burianem je spjato mnoho legend: patří k nim ta o dvou pokusech o sebevraždu během let po vyhazovu z akademie, ty o tom, že dostal nabídku pracovat pro Hollywood, také že kdesi v útrobách Lidového domu leží zasutý Burianův portrét Klementa Gottwalda z počátku dvacátých let nebo že tentýž Gottwald skrze Václava Kopeckého rázně utnul počátkem padesátých let veškerou antiburianovskou kritiku. K mýtům náleží i historka s Josefem Ladou, který byl prý přítomen pomlouvačné debatě na Burianův účet, vytáhl fajfku z úst a řekl: "Pánové, ten člověk ale umí malovat!", popřípadě
že Burianem byl inspirován John Huston i Sergej Ejzenštejn či třeba mýtus, že když říšský protektor Konstantin von Neurath dostal do rukou výtisk Divů prasvěta, třískl s ním o stůl a zařval: "Tohle si Češi neměli dovolit!"
Co mýtem není, je fakt, že se malíř postupem času stal morální autoritou. Jiří Trnka si ho velmi vážil, protože právě on sám s ním sdílel tu nejzákladnější víru, že umění musí někomu sloužit v tom nejlepším smyslu slova. K jeho velkým fandům patřil i Jan Werich a pro klukovskou generaci šedesátých a sedmdesátých let se stal polobohem, kýmsi, u koho byla jistota, že je na té správné straně. I scenárista Petr Jarchovský ve svých Pelíšcích vzdal idolu svého dětství hold tím, že antikomunistovi Krausovi v rozhovoru s malým Petříkem vložil do úst: "Zdeněk Burian. S tím tě můžu seznámit, to je můj kamarád."
K burianovskému fenoménu patří i obrovská kvantita díla. Vytvořil kolem desíti tisíc děl určených tak či onak k reprodukci a další stovky věcí "volných". V takovém množství, jak napsal Ondřej Neff, "... najdeme důkaz pro jakékoli tvrzení".
Ačkoli nezaškatulkovatelná Burianova tvorba tedy na zásadní zhodnocení stále čeká, bezpochyby lze už teď jeho dílo zařadit do škatulky: Nejzlatější fond české a světové ilustrace ...
(článek byl převzat z internetových stránek Burianova muzea ve Štramberku)
Nedávno vydaná kniha autora V. Hulpacha seznamuje s životem a dílem Z. Buriana podstatně podrobněji. V současné době až do 12. června bude ve štramberském muzeu k vidění velká Burianova výstava "Jules Verne a Karel Zeman v díle Zdeňka Buriana" - viz plakát.
Nesmíme v našem Zpravodaji zapomenout ani na zásadní obsah našich článků, a tím je poštovní známka. Jak jsem se zmínil v úvodu, jsou pravěcí veleještěři námětem emise známek z roku 1994. Vybrána byla technika ofsetu, která po 27 letech měla zřejmě prověřit současné možnosti tohoto tisku. Protagonistům se zřejmě známky zalíbily, neboť od tohoto roku se s ofsetovými známkami setkáváme v produkci známek ČR vcelku pravidelně.
Pro jednotlivé známky byli vybráni: Stegosaurus unugulatus, Apatosaurus excelsus a Tarbosaurus bataar.
Na závěr uvedu ještě pár informací o muzeu. Ve Štramberku bylo Muzeum Zdeňka Buriana založeno v roce 1992 Nadací Muzea Zdeňka Buriana, která toto muzeum provozovala až do konce roku 1996. Od roku 1997 přešla zřizovatelská činnost na město Štramberk, které je od této doby provozuje. Každoročně zde jsou v době hlavní turistické sezóny pořádány tématické expozice z díla malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. V ostatních měsících muzeum slouží jako městská galerie. Jsou zde pořádány výstavy např. místních amatérských malířů, řezbářů a každoročně výstava betlémů. V prostorách Muzea Zdeňka Buriana je umístěno Městské informační centrum.
Tohoto kulatého významného výročí využívá i Ministerstvo informatiky, potažmo oddělení známkové tvorby České pošty. S dílem tohoto umělce se proto setkáme na známce také v letošním roce. V emisi Umělecká díla na známkách se vedle obrazů Adolfa Kosárka a Aloise Kalvody objeví i Burianova rodinka deinotheria. Známka bude mít obvyklý formát a bude vytištěna technikou ofsetu v kombinaci s oceloritinou z ploché desky. Její nominál 25 Kč bude možné použít na doporučený dopis nebo cenné psaní o hmotnosti do 200 g. Na rytině pro tuto známku bude pracovat Martin Srb.
Burian ztvárnil na toto téma dva velice podobné obrazy – viz ukázky. Pro známku, byl vybrán ten vpravo.
Deinotherius byl samostatnou, slepě končící větví chobotnatců, kteří obývali Evropu na konci třetihor.
V samotném závěru chci připomenout ještě jednu paralelu. To, že Burian ilustroval i knížky Julese Vernea, jste se dočetli v tomto článku. Tito umělci měli ještě jedno společné. Zatímco Burian se v roce 1905 narodil, Verne v tomto roce umírá. Verne se narodil 8. února 1828, připomněli jsme si tak jeho 177. výročí narození. Letos si také připomínáme 100 let od jeho úmrtí.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz