Zpravodaj 03/2009: Životopisné hrátky mistra rýdla

ŽIVOTOPISNÉ HRÁTKY MISTRA RÝDLA

Není mnoho těch, kdož si zvolili rytectví za svůj trvalý výtvarný projev i životní osud. Takto jsem uvedl výstavu v Galerii Československý spisovatel k šedesátinám svého dlouholetého spolupracovníka a přítele Josefa Herčíka; jedné z nejznámějších osobností českého užitého umění. Určit hranice mezi tím, jak se letošní jubilant osobně vyvíjel, alespoň s přibližnou přesností, je těžké. Ale současně a svým způsobem logicky toto ohraničení založilo jeho životopisy. Vyjadřuji je záměrně v plurálu. Protože jejich značná proklamace – což nevymyslel Herčík - nebyla náhodná; v mnohém se lišily a liší navzájem.



A tak různé příklady v mých článcích mohou vyznívat jinak, než jsou myšleny i přesto, že vycházím z doložitelných (někdy i negativních) skutečností. V praxi jim Pepa Herčík částečně podlehl. Na etapy.

Což neznamená, že platily pro jeho celoživotní osudy. Doba, kterou chci přiblížit, se spíš týká posledního životního období; je nesouměřitelná s třiadvaceti lety nejaktivnější a ustálené pozitivní práce pro blaho naší emisní činnosti, která nemohou upadnout do zapomnění. Vždy byl totiž velmi aktivním, spolehlivým a poctivým pracovníkem. A nekonfliktním člověkem. Snad by se dal náturou trochu připodobnit Čapkovu skladateli Foltýnovi, ale jen jakousi nevědomou ctižádostí. Nikdy o takovou slávu neusiloval; neměl to zapotřebí. Ve své rytecké profesi byl dlouhou dobu nepřekonatelný; k tomu fungoval jakýsi přirozený komplex: přání být výtvarným umělcem. V protikladu k rytectví, což je v podstatě činnost reprodukční a odjakživa sloužilo jako grafická technika k rozmnožení podle předlohy autora výtvarného díla, nebo jiného modelu. Tím Herčík umělecky reprodukoval; obdobně jako převážná část ostatních rytců – talentovaných řemeslníků - bez uměleckého vzdělání. To platilo v celém jeho profesním působení.

Avšak Herčík měl úžasný smysl pro kompozici. Zůstává faktem, že mnozí tvůrci používali jako modelu fotografie. Zajisté to většinou není na škodu. Například Jiří Švengsbír použil fotografii, kterou však jako akademicky vzdělaný výtvarník v návrhu zbavil fotografické perspektivy. Například Hradčany: použil Plickovu fotografii, avšak bez fotografické perspektivy. Kdežto Herčík v rozkresbě svého návrhu ji ponechal. Nedodržení tohoto výtvarného principu mu nikdo z umělců nevytýkal. Jejich přítel Pepa nebyl pro ně konkurentem.

Josef Herčík (* 23. 3. 1922) zemřel 9.7. 1999. Jeho příběhy věhlasného rytce započaly v roce 1962; avšak dodnes o něm přežívají rozdílné představy i dohady. Nejúspěšněji se prosadil grafickou disciplínou. Svou profesi zdůvodnil tak, že jej přivedla k světové proslulosti, což není pravda. Ale bez zábran a v několika podobách a rolích se právem proslavil i mezi filatelisty v zahraničí a rovněž nepřekonatelnými faksimile klasických rytin na zakázku. Především ovšem rytinami poštovních známek (téměř čtyři sta)! Kromě technické virtuozity však dosahoval jisté převahy svými mravně-politickými postoji. A také jediný ze všech devatenácti rytců poštovních známek od vzniku Československa i České republiky (v pořadí tuším dvanáctý) získal nejvíce mediálních vykladačů a propagátorů. Proto přetrvává dojem, jako by neměl konkurenta.

Méně zřejmé je, proč jsou rytcova životopisná data o činnosti v minulých režimech tak odlišná od postojů a chování po sametové revoluci – neboť jde o jeho tři rozdílné výklady jednoho a téhož života. Třeba logicky zatajoval svůj „třídní“ původ. V roce 1940 odešel do Prahy, učil se kreslit a osvojoval si techniku ocelorytiny. Navazuje styky s mladou generací pražských umělců, zabývá se volnou i užitou grafikou a knižní ilustrací. Mezi nejvzácnější patří i dnes rytecký přepis ilustrací Františka Tichého k básni Arthura Rimbauda „Opilý koráb“ (1958). Herčíkův grafický projev směřoval k miniatuře, zvláště k poštovní známce. Začal čtyřmi prvními k propagaci Světové výstavy poštovních známek Praga 1962. Vyrytí návrhů mu prý svěřil jejich autor Václav Sivko. Tento faktický nesmysl nahradil samochválou: „Moje práce se prosadila sama.“ Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo. Herčík usiloval o známkovou tvorbu již předtím, ale na ministerstvu spojů u editora známek Jaroslava Zavřela neuspěl. Pomohlo však Sivkovo vítězství v soutěži známek. Sivko požádal ministra, aby se autorem rytin stal jeho přítel Herčík. Následně Herčíkovi formálně zadali ještě čtyři rytiny - a tím u známek skončil. Shodou okolností jen na krátkou dobu. Když jsem nastoupil do útvaru známkové tvorby (1963), neznalý konkurenčních „bojů“ a zákulisí při zadávání emisí, zcela přirozeně jsem pokračoval ve spolupráci se všemi dostupnými rytci bez rozdílu, tedy i s Herčíkem. Ale i k trvalému prosazení u Zavřela jsme použili lsti: Herčík parádně vyryl náročnou známku, avšak bez svého podpisu. Zavřel ji velmi pochvaloval a přisuzoval jiným rytcům. Právě tato - byť epizodní životopisná událost – znamenala existenční mezník: rozhodla o profesionalitě mistra rydla. Před veřejností to však tajil. Naopak, používal tvrzení, že o jeho vstupu mezi tvůrce známek rozhodla komise (?), které prý Sivko vyhrožoval: „Budˇ Herčík, nebo známky nebudou!“.

Ve skutečnosti se Josef Herčík stal obětavým spolupracovníkem. Od té doby plně využil nabízených možností a svými schopnostmi byl vzorem přesnosti a spolehlivosti, krátil termíny prací, uměle prodlužované ostatními rytci z důvodu honorářových. Následující vývoj naší známky díky ocelorytině (také zásluhou Herčíka) nabízí něco víc než graficko-řemeslnou techniku a artistní dovednost. Příkladem netradičního a zcela originálního pojetí rytiny byla emise „Výročí kulturních osobností“ (1972) podle návrhů Albína Brunovského. Připomíná osobité přetlumočení i v cyklech jeho drobné grafiky.


Rytcova pracovna v jeho pražském sídle.

Jinak tentýž Herčík v dobách Pražského jara a srpnové okupace ještě žádnému „času životopisných proměn“ nepodléhal. Tenkrát bydlel na rohu Melantrichovy ulice. Z balkónu bytu jsme v srpnu 1968 házeli na tanky vajíčka a shnilé brambory. Herčík protestoval i tvorbou. Například s enormním zájmem přijal nabídnutou zakázku rytecky přetlumočit obraz Františka Muziky „Velké rekviem“, reagující na hrůzy nacistické okupace (1944). Známka se symbolickým námětem vyšla v sérii „Umění“ 1969 jako tragické podobenství proti vpádu tankových armád. Kdo o tom kromě profesora Muziky věděl? Tím spíš je těžko pochopitelné, proč se Herčík rozhodl opět změnit svůj životopis – tak úzkostlivě se vymykající veškeré minulosti?

Udělal to s ohledem na nové časy nastávající éry normalizace. Byla to okamžitá proměna mistra rydla. Slouží režimu v rozměrech neočekávaných a s přesvědčením. Třeba v případě „nápravy“, které se ujímá (když většina rytců odmítla) po diplomatickém protestu sovětského velvyslance proti údajně kontrarevoluční známce Karla Svolinského s lidskou podobiznou Lenina (1970). Ochotně ryje dodatečnou kompromisní známku s plakátovým vyobrazením V.I. Lenina. Celé další úsilí Herčíka směřovalo k jedinému cíli – udělení Řádu práce a titulu národní umělec. Za tímto účelem organizují jeho přátelé z aparátu strany „podpůrnou“ akci, do které byl již od roku 1985 zapojen sekretariát Miloše Jakeše i Jakeš osobně. A jelikož ani kultura neoplývala nadbytkem řádů, byla Herčíkovi udělena cena za „společensky angažovanou tvorbu“, a to za rytecké provedení známek k XVII. sjezdu KSČ. S tím se neuspokojil. Zakročilo Rudé právo v osobě Jaroslava Kojzara, známého pisatele článků o rodině Václava Havla, chartistech a jiných živlech. Kojzar tentokrát oslavil Herčíka. Dále „zasahuje“ největší Herčíkova opora a spojenec, jakého bylo vůbec možné pro sebe získat – generální tajemník KSČ Miloš Jakeš. Osobní Jakešův dopis novému ministru spojů z 28. ledna 1988 důrazně požadoval ocenit zasloužilého rytce při nejbližší vhodné příležitosti. Aby nevznikly pochybnosti, dodal: „Žádám Tě, abys mne o zvoleném postupu informoval.“ (Předešlý ministr v rámci své maximální pravomoci udělil Herčíkovi nejvyšší resortní vyznamenání „za zásluhy o budování spojů.“).


J.Herčík u ryteckého stolečku.

Takových příkladů bylo víc. Například uměle udržované priority Herčíkova postavení, zvláště mezi ostatními rytci. Nikdo z nich nebyl tak angažovaný a neměl monopol na emise s politickou tematikou (za dvacet let vyryl na 70 „politických“ známek z celkem 132 těchto vydaných). Nebo „nařízená“ přednost a rychlost, s jakou Odeon musel vydat monografii o Herčíkovi (i ta byla plagiátem – viz Ateliér 20/1988). Kdo z ostatních rytců se jí za svého života dočkal? Nebo mocensky udělená cena za rytiny roku 1987 v rozporu s vyhodnocením poroty atd. Herčíka totiž - pod záštitou strany - po dvaceti letech nepřetržitého působení v komisi známkové tvorby (v rozporu s předpisy a protežován z ÚV KSČ) vystřídala generace mladších umělců. Ti se bránili pomluvám výzvou: „chceme dobrou spolupráci“ - o pochybných a spekulativních praktikách bývalého člena komise. Nikdo ji neotiskl. Naopak Květy publikovaly Herčíkovo vlastní vyznání: „Proto jsme všichni na setkání s tvůrčími svazy uvítali slova generálního tajemníka Miloše Jakeše: Přestavba se v plné míře týká oblasti kultury a umění.... Když tato jasná slova naplníme skutečností, vrátí se i výtvarná a rytecká úroveň naší známky – společenskopolitické vizitky - na světovou špičku.“ Dokud byl členem komise on, nebylo o tom pochybností.

Po listopadu 1989 se Josef Herčík obratem mění a doplňuje i svůj životopis o dříve „utajované“ skutečnosti. O tom, jak se v rodném městě podílel na výstavbě zbrojovky jako stavitelský praktikant a kreslil plánky pro výrobu válečných i loveckých zbraní. Také si otevřel nástrojařskou živnost (podnikal do roku1948) a zdobil náramky a tabatěrky pro tehdejší filmové hvězdy. Na uměleckou školu se nedostal. Zdůvodnil to: „Největší roli sehrál buržoasní původ mé manželky.“


J.Herčík u tiskařského lisu.

Do rejstříku jeho polistopadové popularity významně přispěla, aniž by si toho byla vědoma, Madla Vaculíková v publikaci „Drahý pane Kolář…“, což byl soubor listů, které posílala Jiřímu Kolářovi z Prahy do Paříže. Zaujalo ji vyprávění rytce známek Herčíka ráno 5. dubna 1992 v pořadu „A léta běží“, aniž by tušila, že naslouchala líčení vymyšlených osudů. Popsala je na téměř jedné straně: „Herčík pracuje od rána do večera, v sobotu i v neděli, tak moc ho práce těší, “ atd. Lepší „kádrový“ posudek pro překonání své komunistické minulosti, než od mluvčí Občanského fóra a manželky disidenta Ludvíka Vaculíka, si Herčík pro další změnu svého životopisu nemohl přát.

Důkazům jeho spolehlivosti podlehla i redakce Rozhlasové stanice Svobodná Evropa, která „věnovala tomuto muži téměř hodinu vysílacího času (9.5.1997)“, jak o tom napsal šéfredaktor Kritické přílohy Revolver Revue Viktor Karlík v textu Rytcův monolog: „Josef Herčík je nepochybně znamenitý rytec, horší je to patrně s jeho schopností rozpoznat, kde začíná prostituce… Nezasvěcený posluchač neměl šanci vytušit, že hovoří člověk, který se kromě opravdu vynikajících známek podílel také na celé řadě těch, jimiž komunistický režim… připomínal své úspěchy, atd. Herčík se sice zmínil, že musel vstoupit do strany, kvůli těm poštovním známkám (tuhle lež dosud nikdo nevyvrátil), ale hned dodal, že „v roce 1989 to demonstrativně složil a byl zvolen do akčního výboru výtvarných umělců.“ Rytcův monolog pokračuje dalšími výmysly: „Podotkl i cosi o bohu a církvi („Já chodím do kostela jen proto, abych se tam myšlenkově srovnal; sednu si a dívám se“)…Jinde konstatoval, že se cítí „obětí tržního hospodářství“ a zamyslel se i nad otázkou, kdy vzniká opravdové dílo: „když…potřebujete peníze, abyste uživili rodinu, to není dílo, i když dobře namalované“. K čemu by prospělo zveřejnění Herčíkových honorářů, které si sám v komisi navrhoval? Ani on nebyl jediný, komu postačily k postavení domu s výhledem na Prahu. „Škoda“, pokračuje V.Karlík, že se redaktor ve vhodnou chvíli třeba nezeptal: Jakým způsobem vznikala v roce 1977 známka Dr.Gustáv Husák? Pracoval jste podle fotografie nebo s živým modelem? Byl pan prezident se svým portrétem spokojený? Jaké bylo předávání titulu zasloužilý umělec v roce 1982? A co tzv. Anticharta – není také váš podpis v Rudém právu 31.1.1977 zfalšovaný? Ceníte si více svých předlistopadových, nebo polistopadových známek? Předpokládal bych, že připraví-li redaktor na stanici typu Svobodná Evropa rozsáhlý medailón tak rozporuplné postavě, jakou je Josef Herčík, ví, co dělá – rytcův monolog však ničemu takovému nenasvědčoval.“

V životopisech jsou také udělená uznání a ceny. Ve skutečnosti byly udělovány poštovním správám za nejzdařilejší emisní počiny. Obvykle je přejímali velvyslanci a ministr spojů je symbolicky přenášel na autory oceněných známek. V jiných státech tomu tak nebylo.

Výjimečností, která Josefa Herčíka ještě v roce 1990 a později motivovala, byla trestní oznámení, která podal v Praze a Bratislavě na své bývalé kolegy: Jana Solperu a Rostislava Vaňka, Ivana Schurmanna a Milana Jankovského. A když neuspěl, mj. zažaloval Josefa Sasku na ochranu osobnosti.

Časy se změnily, ale Herčík se nemění, jen soudí, že odvaha platí v každé době. Organizuje pranýřování členů komise a pracovníků vydavatele. Stávají se mu nepohodlnými svědky nedávné minulosti. Aby se stal opět protagonistou známek s novým obsahem, zkouší jinou metodu; různým organizacím přímo nabídne hotový návrh známky a žádá, aby jeho vydání na ministerstvu spojů vyžadovaly. Pokud výtvarný návrh není ještě zpracován, požaduje se jeho autorství od Josefa Herčíka. Nevyšlo to u známky k návštěvě papeže, k výročí J.A.Komenského, na paměť Milady Horákové či připomenutí Sokola. Případ známky s prezidentem Václavem Havlem je dobře znám - viz článek „Jak lze oklamat (nejen) prezidenta“, Lidové noviny 9.2.2008).

A tak manipulátor svého osudu, jinak mírný a mezi přáteli oblíbený Pepa Herčík, téměř do konce svého života úspěšně přizpůsoboval své podoby ve všech svých životopisných hrátkách, které se staly i nestaly. Přesto on, kterého známky již neživily, donedávna úspěšný podnikatel a vlastník soukromé a prosperující 1.České grafické společnosti k tisku cenných papírů, se dočkal jedinečného uznání. V rozhovoru s autorem reportáže, nazvané Herčík proslavil českou známku, zůstává historicky „jednou z nejvýznamnějších osobností české známkové tvorby“, která soudí, že soudobé známce „chybí rozlet, současní rytci jako by se báli vložit do známek i více svoji tvůrčí invence. Známky se stávají jen výhradně užitou grafikou, která má daleko do uměleckého díla.“ (viz magazín Blesk č.15, 16. dubna 1999). Herčíka potěšil, možná i proto, že se podobná média příliš nenamáhají vysvětlení rozporu mezi tím, co publikují a skutečností.



Obšírně líčím osobní vztah, protože z toho, jak se domnívám, jsou zřejmé tři věci. Předně, že Herčík byl opravdu člověk osudově posedlý svou prací. Za druhé, že byl vlastně tak trochu vynikající samouk, vlečen okolnostmi však často bezradný. Za třetí připomenu jeho poslední vzkaz pro mne – jakési ruky podání. Proto prosím čtenáře: nalezněte si čas na přemýšlení a společně se všemi aktéry příběhů se pokuste Josefu Herčíkovi odpustit. Zaslouží si to.