Zpravodaj 1/2008: Pracovní óda na oživené aršíky (I.)

K nejasnostem z historie československých poštovních aršíků bude asi docházet tak dlouho, pokud nebudou k dispozici základní informace o jejich oficiálních projektech. Neboli o pracovních postupech podle plánů a záměrů vydavatelských, výrobních, poštovně provozních, distribučních a obchodních.

Když mám vybrat projekty aršíků, které měly největší význam a stále vzbuzují řadu otazníků, dohadů, ale i spekulací, pak k objasnění volím léta 1967 – 1969. I proto je toto období důležité, že v kontextu nezapomenutelného Pražského jara zůstávají vhodným východiskem pro všechny aršíky v pořadí, od prvního až k normalizaci. Třídím dosud nezveřejněné skutečnosti v naději, že mohou přinést výsledek i v dosavadní filatelistické literatuře. Vůbec nemám pocit, že by v nich bylo něco zbrusu nového, ale pro filatelisty hlubšího zaměření patrně ano. Ta dávná minulost přivádí k nejrůznějším otázkám - nebo jsem tázán na řadu pracovních podrobností ze „zákulisí“. Znovu se ocitám ve zcela jiném prostředí než v tom, kterému se tazatelé snaží přiblížit. Tedy, zda i oživené odpovědi budou slučitelné s jejich představou, svázanou zároveň komerčním interesem a trhem, podle hesla „Peníze a filatelie“. Tedy s praxí trvale platnou a pěstovanou. Pokud ovšem tento model sběratelství nepřehluší zájmy přece jen ušlechtilejší, tedy cosi pro dnešek nevídaného.

V hlavním skladu Technické ústředny spojů Praha vznikla začátkem ledna 1967 první důležitá iniciativa kolem nepotřebných zásob poštovních cenin. Byl to způsob, jak řešit nespokojenost s distribucí i pro účely sběratelské. Jelikož při jejich tisku není pokaždé možno stanovit a také vytisknout přesný náklad, odhadnout konečnou a skutečnou potřebu, navrhla TÚS dvojí řešení: komisionálně je zničit, nebo převést do oddělení P/22 – filatelie závodu 04. Vycházelo se přitom z běžně praktikovaného způsobu diatribuce známek (zejména aršíků) do poštovního provozu, přičemž vznikl jistý paradox, spočívající v tom, že příděly se často regulovaly podle přání obchodu: PZO Artia a Pofisu. Například: Aršík Tizian, Obrazárna Pražského hradu 1965, vytištěný v nákladu 400.000 kusů, přebytek činil 60.757 kusů. Z toho poštám bylo diferencovaně přiděleno určité množství. Na žádost PZO Artia (což se téměř rovnalo dobrovolnému příkazu, pozn. R.F.) byl aršík z provozu stažen zpět do TÚS s odůvodněním, že jeho zbytky Artia výhodně prodá v zahraničí. To se ovšem nepodařilo, takže obchodníci vyžádané převzetí jednoduše odmítli.

Iniciativě pracovníků TÚS vyšla Ústřední správa spojů vstříc ustanovením 25. ledna 1967: „Na základě rozboru o skladovaném množství a návrhu na řešení situace proveďte komisionální zničení příležitostných poštovních známek uvedených v seznamu. Pamětní aršíky: Praha – Hrad, 5 Kčs, 1964 (56.115 kusů), Obrazárna – Tizian, 5 Kčs, 1965, Prodaná nevěsta, 3 Kčs, 1966 (35.100 kusů), Korunovační klenoty, 5 Kčs, 1966 (3.000 kusů), převeďte do účtu P/22 - Ústřední sklad k případnému využití v pozdější době. Kopii o protokolárním zničení uvedených cenin zašlete nám na vědomí.“

Tahle příznivá ouvertura kolem aršíků dostává trhlinu přesně za rok. Lednové plénum ÚV KSČ zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka strany a Novotný z prezidentského postu abdikoval 22. března 1968. Služební „opatření“ k likvidaci aršíku - včetně známek - s portrétem hlavy státu následovala téměř okamžitě. K dopracování stačily tři dny. Doporučený postup byl projednán s odborem pošty a TÚS. K dispozici byly přesné seznamy o výplatních známkách, poštovních dopisnic i obálek s natištěnou známkou s portrétem Novotného.

Pro zajímavost: Emise výplatních známek s prezidentem (9. 12. 1967), listy a 50 ks, stav hodnoty 2 Kčs: náklad 102.700 listů, poštovní provoz 17.000, oddělení filatelie (P/22) 31.992 listů, pro Poštovní muzeum 100 listů; celkem zůstává na skladě 53.608 listů. Hodnota nominále 3 Kčs ve stejném pořadí 80.200, 17.000, 31.992, 100, sklad celkem 31.108 listů. Skladované poštovní dopisnice, balení a 100 kusů, jednoduché 30.687 (87 bal.), dvojité 2.091 (37 bal.). Jelikož v TÚS za poštovní dopisnice a dopisnice se známkou jiná náhrada nebyla, na pokyn ÚSS tiskárna v Kolíně jejich periodický tisk přerušila. Z přídělu na druhé čtvrtletí zajistila urychlené vytištění nových dopisnic: 50 % nákladu českých se známkou Praha, 50 % slovenských se známkou Bratislava (původně byly známky určeny pro obrazové dopisnice). Do doby vytištění nových dopisnic měla TÚS omezit nabídku i prodej na poštách; zbytek zásob skartovat.

Další informace - podle reakcí tehdejších médií - o chování Antonína Novotného po lednu 1968 se patrně bez politických předsudků neobejdou. Tento rozporuplný proces není zřejmě dodnes plně objasněn. V obecné poloze byly způsoby jeho jednání plné osobního podezírání a dá se říci i agresivity. A naopak, jiný byl jeho vztah k poštovním ceninám. Ve srovnání s naší zkušeností, tak, jak bylo možné zaznamenat v pracovním styku prostřednictvím vedoucího KPR Ladislava Nováka, byl velmi vstřícný (posuzoval například i emise Pražského hradu). Ale vyprostit se z pocitu mocenské funkce se Novotný nedokázal. Po vynucené emisi dvou známek s jeho portrétem do poslední chvíle kategoricky trval na vydání aršíku. Ten se mu rozdělením funkcí – tedy po odvolání z funkce I. tajemníka ÚV KSČ - měl stát součástí prestižního boje o zachování nového postavení hlavy státu na Hradě. Najednou „objevil“ novou možnost své vize: aby aršíkem vynikla funkce prezidenta s větší politickou váhou.

Den po abdikaci Novotného byla veřejnost až překvapivě rychle informovaná, že známky s portrétem odstoupivšího prezidenta republiky zůstávají nadále v platnosti. Proč? V ČSSR totiž fungoval poštovní systém podobný jako v Anglii, kdy každá vydaná známka má trvale neomezenou platnost. Toto oznámení náměstka ředitele ÚSS Juraje Maňáka otiskly téměř všechny noviny 24. března 1968. Další postup již podléhal rozhodnutí tehdejšího šéfa resortu spojů. Konkrétně to prakticky znamenalo v TÚS Praha a Bratislava ukončit další expedici výplatních známek emisí 1958, 1959, 1967. Podle stavu zásob na přídělových poštách postupně tyto známky stáhnout, provést skartaci a nahradit je běžnými výplatními známkami stejných hodnot. Odlišný „životopis“ měl vytištěný náklad aršíku s vyobrazením Novotného. Vycházel z jiného kontextu: původně měl být vydán u příležitosti 50 let Československa. Vydaný pokyn tudíž předpokládal, aby TÚS zajistila bezpečné uložení vytištěného nákladu aršíku do doby jeho skartace. Netvrdím, že to bylo negativum, ale nesmlčím poznámku, že měl být rovnou skartován. (Nutné bylo mimo jiné zajistit obvyklé množství pro státní archiv poštovních cenin v Poštovním muzeu.) Z historického hlediska bylo datum vydání 5. května k výročí státu neodůvodněné a nelogické. Teprve 14.3. 1968 byla rozhodnuta emise na 28. říjen.

Je pro dnešní bádání patrně důležité ještě vědět o samostatném opatření, týkajícím se jediného výtisku aršíku, který byl právě na pokyn ředitele ÚSS předán A. Novotnému prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky. Doporučili jsme požádat KPR o jeho vrácení. V opačném případě by totiž šlo o dosud neobvyklý případ vlastnictví jediného exempláře nevydané státní ceniny v rukou jednotlivce. Následující reakci jsme ovšem od šéfa resortu spojů neočekávali.

Totiž v okamžiku svého konečného rozhodnutí – tedy ráno 25. 3. 1968 - se jinak nekompromisní ředitel Ústřední správy spojů Miroslav Laipert najednou zalekl. Šlo mu o možné komplikace. Rozhodl se, „že si vyžádá stanovisko politických míst“. Přesto ale s předchozími opatřeními a s vyžádáním aršíku z Kanceláře prezidenta republiky, souhlasil. Byla to pro něho pořádně hořká pilulka. Sám se vlastně za známky s Novotným nemálo i nesmyslně angažoval. Prvním impulsem k aršíku bylo právě vydání dvou známek 9.12. 1967. Proto se k nim vraťme podrobněji.

Laipert v tomto případě myslel spíš na sebe. Žádným přívržencem ani ctitelem Antonína Novotného nebyl. Ale velmi mu záleželo na tom, aby se konečně stal resortním ministrem; tahle úzkostlivá touha ho poslední léta svého šéfování neopustila. Vyšlo najevo, že se spolu – Laipert a Novotný - neoficiálně setkali. Výsledek se dostavil v poledních hodinách 25. května 1967, kdy Laipert písemně nařídil dojednat a urychleně zařídit „vydání známek velkého formátu“ – a to i bez ohledu na schválený emisní plán, který s tím nepočítal. Jinak nedotknutelný Laipert si také odporoval: argumentoval osobně, ne odborně. Dosavadní prezidentské známky (19 x 23 mm) jsou prý příliš malé. Teprve po výměně názorů a objasnění připustil maximální velikost výplatní známky 23 x 30 mm, ale trval na tom, aby tento formát byl rovněž použit v aršíkové úpravě (jak mi později sdělil Ladislav Novák, prezidentův kancléř). Příprava emise známek trvala dlouho, jedním z důvodů byla nevhodná fotografie. Nakonec prezidentská kancelář nechala Novotného znovu zpodobnit. Záznam mi připomíná Františka Dvořáka, zástupce umělecké komise známkové tvorby, s kterým jsme nové snímky vybírali v ČTK až 14. července 1967. Jdemeli po stopách přípravy aršíku, přidám ještě jednu drobnou zajímavost ze září. Všemocný aparát sekretariátu ÚV KSČ si „důvěrně“ – jim stačilo telefonicky - vyžádal zapůjčení čtyř výtisků dosud vydaných aršíků s portréty prezidentů Gottwalda a Zápotockého, uložených v Poštovním muzeu. Nikdy je už nevrátili. Tak byly odepsány z účtu cenin „pro účely ÚV KSČ“ - i tak fungovala „vedoucí úloha strany“.

Aršík Novotného, ideově povýšený námětem k oslavám ČESKOSLOVENSKO 1918 – 1968, měl vyjít 5.5. 1968 (známka hodnoty 5 Kčs, 23 x 30 mm, aršík 82 x 105 mm). O rytecké provedení – svým osobitým stylem „po formě“ - usiloval Jindra Schmidt; na základě výběru A. Novotného byl pověřen Bedřich Housa. Pochopil jsem také, proč mu rytina tak chladného obličeje vyšla také „studeně“: reflex z povinného zadání. Záznamy o pracovních postupech se různí, faktem zůstává, že schválení rytin známek včetně liniové kresby aršíku schválil a podepsal Novotný 22. listopadu 1967. Za šest dní započal tisk výplatních známek. Rytina aršíku předána výrobě 3. ledna 1968. Její otisky podepsal prezident republiky 9. ledna 1968. A celou emisi schválila umělecká komise dodatečně 11. ledna. Výsledek na Novotného zjevně udělal dobrý dojem. Na pokyn ředitele ÚSS jsem předal jeden výtisk aršíku se známkou 5 Kčs pro prezidenta pracovnici KPR Heleně Vlkové (6. března). Z příkazu téhož šéfa jsem 25. března žádal telefonicky o urychlené navrácení tohoto výtisku. Za tři dny bylo tlumočeno, abychom o vrácení požádali písemně. Stalo se; ale další opakované urgence i osobní jednání náměstka ředitele ÚSS byly neúspěšné. Ředitel Miroslav Laipert měl momentálně jiné starosti. Totiž 29. března 1968 na zvláštní veřejné schůzi všech pracovníků ÚSS byla mu vyslovena nedůvěra a požadován odstup z vedoucí funkce resortu. Pro dnešní uvažování není tato historie důležitá, ale charakterizuje revoluční situaci a tehdejší vzepětí na centrálním orgánu spojů v duchu „současného demokratizačního procesu“.

Teprve 5. února 1969 následuje dopis náměstka Maňáka na adresu Praha Hrad, Ján Pudlák, státní tajemník prezidenta republiky: „Uplynul téměř již rok, a protože není známa odpověď na dopis Kanceláři prezidenta naší zn. 8061/68-ZnT ze dne 28. března 1968, v kterém jsem žádal o urychlené navrácení neplatné poštovní ceniny s portrétem bývalého prezidenta A. Novotného, prosím o konečné vyřízení zmíněné záležitosti… Platné zásady při vydávání státních poštovních cenin nepřipouští, aby soukromá osoba vlastnila unikátní výtisky, v tomto případě oficiálně nevydaného, jediného výtisku zmíněného aršíku. Chybějící výtisk evidenčně i fakticky komplikuje situaci při konečném vyřízení a postupu státního dozoru při tisku a manipulaci s poštovními ceninami a při likvidaci celé záležitosti. Také ve veřejnosti zajímající se o emisní činnost, zejména mezi sběrateli známek, je skutečnost o chybějícím výtisku aršíku známa a ÚSS je dotazována, často i na tiskových konferencích, po osudu výtisku, resp. o opatřeních, která ÚSS hodlá učinit v zájmu možné, nežádoucí spekulace s uvedenou ceninou, případně i mimo republiku. Znovu žádáme o brzké vyřízení tohoto zcela mimořádného případu a o vrácení výtisku poštovní ceniny.“

Nebylo to jednoduché. Dopis náměstka z 5. února se totiž v KPR ztratil. Tak nás požádali o zaslání jeho opisu a vysvětlení některých podrobností. Další pokus: telefonické vyžádání v KPR 15. května 1969. Odpověď: A. Novotný má aršík ve svém držení a pokládá jej za své vlastnictví. Připouští navrácení, ale byl to dar, který obdržel od ředitele ÚSS; proto se domnívá, že je možné si ho ponechat. Den poté státní tajemník Pudlák mimo jiné píše Maňákovi: „Sděluji, že bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Ladislav Novák jednal již dříve několikrát se s. A. Novotným o vrácení uvedeného aršíku, avšak bezvýsledně. Na základě Vašeho vpředu citovaného dopisu byl A. Novotný 26. února 1969 písemně vyzván, aby tuto ceninu vrátil. Po urgenci sdělil s. A. Novotný prostřednictvím svého zástupce dne 14. května 1969, že uvedený známkový aršík má ve svém držení, pokládá jej však za své vlastnictví s tím, že mu byl předán ÚSS jako dar. Domnívá se, že i jako soukromník může tento dar nadále podržet ve svém vlastnictví, je však ochoten o případném vrácení aršíku jednat s orgány, od nichž aršík obdržel, tj. s Federálním výborem pro pošty a telekomunikace. Jsem přesvědčen, že přímým jednáním se s. A. Novotným docílíte konečného vyřešení celé záležitosti.“ Jenže tehdejší vedení FVPT s nově ustanoveným ministrem a předsedou Milanem Smolkou, usoudilo, že by se Novotný mohl cítit ukřivděný, nechtělo tento případ řešit administrativně byrokratickými metodami. Spoléhalo na osobní vstřícnost exprezidenta. Z hlediska dosavadních zkušeností se to jevilo paradoxně. Další postup v této citlivé situaci „shovívavě“ ukončil zkušený Maňák, kamarád Pudláka. V záhlaví jeho dopisu poznamenal: „Urobte záznam a založte“. Jiné ustanovení, pokud vím, neexistuje.

Není možné nevrátit se ještě k definitivnímu vyřešení distribuce a stažení všech cenin nesoucí vyobrazení Novotného. Důrazný pokyn doplnil dřívější rozhodnutí podle jiného časového harmonogramu, než původně chtěli prosadit odborní pracovníci se svým náměstkem Maňákem. Nicméně důvodem byla reakce na rychlý vývoj politických událostí. Existující dokumenty potvrzují pravdu tehdejší reality. Cituji ze spisu ÚSS, č.12297/1968 - ZnT: Telegram 24. 6. 1968 – všem ředitelům krajských správ spojů a řediteli Městské poštovní správy Praha: „S okamžitou platností, ihned, ve svém obvodu zajistit stažení všech dosud vydaných čs. poštovních cenin a celin s portrétem bývalého presidenta republiky Antonína Novotného včetně. Zařiďte, aby byly odvedeny okresním správám spojů (obvodním poštám, městským poštovním správám), které je odvedou Technické ústředně spojů v Praze, pokud jde o slovenské kraje Technické ústředně v Bratislavě – a to nejpozději do konce července 1968. Za dodržení tohoto příkazu jsou odpovědni všichni příslušní vedoucí. Platnost těchto cenin a celin se neruší.

Řediteli TÚS Praha: na vědomí znění telegramu KRSS a MPS s dodatkem: Potvrzuji dříve vydaný příkaz okamžitého zákazu distribuce k účelům provozním a příkaz k zabezpečení provozu nově vydanými známkami a poštovními dopisnicemi, včetně obálek s přitištěnou známkou s portrétem presidenta republiky Ludvíka Svobody.“ Znění telegramu s dodatkem na vědomí obdržel i ředitel Poštovní filatelistické služby. Navrch ještě připomenu: souhlas k emisi portrétní známky prezidenta Ludvíka Svobody dal Miroslav Laipert rovněž 29. března 1968, a to v průběhu zasedání ÚV odborového svazu spojařů v Radiopaláci na Vinohradech. Pod povrchem událostí následně vstupuje do hry Antonín Novotný junior, bývalý generální ředitel PZO Artia. Při náhodném setkání zamával pažemi jako andělský posel křídly a vyzývavě projevenou radostí mi oznámil: „Aršík nedostanete ani soudně“. Učinil nejasnou poznámku o tom, že se s tátou domluvili o jakémsi dědictví, zkrátka: „Aršík je můj, znám jeho hodnotu, ale pro mne zůstane trvalou osobní památkou na mého otce.“ Měl jsem najednou pocit z citového zážitku, jako by to myslel upřímně a vážně. Takže z tohoto rodinného faktu pro mě matně vyplynula otázka: komu a kde mám tuhle historku vypravovat, komu by to prospělo – a vlastně, kdo by měl být za jakékoli řešení odpovědný? Nikdo na to ani nevzpomene.


Až téměř po čtyřiceti letech na titulní straně Filatelie vidím ztracený výtisk barevného aršíku nabízeného k prodeji službou PROFIL: cena 199.998 Kč - s textovým dodatkem o genezi aršíku: „Na filatelistickém trhu je možná unikátem, alespoň my jsme se s jiným exemplářem, než je tento, dosud nesetkali… Pro svou sbírku jej získal známý moravský sběratel – specialista.“ Nesmyslné je ovšem tvrzení, že se „zachoval jako imprimační kus“. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by majetkem prezidenta. Jiný zdroj, šířený mezi filatelisty, uvádí, že aršík byl zakoupený pro sběratele z Kanady, a krátce potom „opustil“ republiku. Nevylučuje se ani možnost, že jde o zastírací informaci současného majitele. Nepravdivá je domněnka, že aršík do Profilu donesl syn prezidenta A. Novotný mladší (1930 – 1982). Zemřel totiž počátkem dubna a nikdo z rodiny aršík k prodeji nenabízel. Ale získat ho – pravděpodobně v roce 1983 - mohl někdo mně neznámý. Bezplatně. Nicméně koncem roku 1991 ocitá se aršík na titulní straně Filatelie s popiskem: „patrně největší čs. filatelistický objev letošního roku“.

Zakončím-li první část této pracovní „ódy“ o osudu jediného výtisku nevydaného aršíku, připomenu, že není snadné odpovídat a vyvracet otázky, které ovlivňuje obchodování a neohrozitelné možnosti soukromého vlastnictví. Ta shoda občas udivuje i děsí. Ale memoárová fakta zůstávají bez zaujatosti. Jak se aršík ocitl v prodeji, je dodnes „obchodní tajemství“. Ještě potvrdím, že se dosud veřejně u nás ani v zahraničí neobjevil na žádné výstavě. Čtenářova blahovůle může také uvěřit, že republiku neopustil a je chráněn českým vlastníkem. Zatím. Pro A. Novotného juniora představoval otcův aršík rodinnou památku. Takové vlastnictví jsem vnímal utilitárně, ve prospěch jeho odkazu. Asi se i tímto lidským rozměrem vměstnal do oněch dvou permanentních požadavků: peníze nebo realita života. Protože obojí se obvykle vzájemně a odpradávna rovněž nevylučuje.