Zpravodaj 1/2009: Dvojdomé setkání s autorkami známek

Jsou jimi paní Anna Podzemná-Suchardová a její dcera Radana Hamsíková-Podzemná. Stalo se tak na právě skončené výstavě k 100. výročí narození první z nich. Sešly se v legendárním domě Diamant, světoznámé památce české kubistické architektury, ve Spálené ulici 4. K tomu domu odnepaměti patřil Adolf Hoffmeister. Téměř s ním splynul. Tomu přisvědčuje fakt, že tu žil neuvěřitelně dlouho (1914 – 1970). Loňského roku měl Hoffmeister sto páté životní výročí. Nikdo si nevzpomenul. Kromě Literárních novin s titulkem: Sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel. Také dlouholetý předseda umělecké komise známkové tvorby, jehož osobní portrét přineslo první číslo tohoto Zpravodaje právě před rokem.

Kubistický Diamant má několik vchodů z různých stran a pohledů. Od 6. března do 4. dubna 2008, na rohu Rettigové a Lazarské, v suterénu nynější Galerie Diamant SVU Mánes, hostil Annu Podzemnou-Suchardovou. Její malířskou tvorbu provázelo umění poštovní známky. A právě nad touto výstavní síní, ve třetím patře budovy, vyčnívá malý balkón. Patřil k bytu Hoffmeisterovy maminky a na rozdíl od bytu jejího syna v nižším poschodí poskytoval téměř „magický výhled na Prahu“. Ale jen nemnoho z vyvolených osobností evropské kultury ho mohlo vychutnat. Vím, že Hoffmeister své předválečné návštěvy na tomto místě nefotografoval. Kromě Majakovského v dubnu 1927. Díky tomuto ojedinělému snímku existuje obrazový doklad o básníkově pobytu v Praze.

Ale proč mě to všechno napadlo právě při vstupu na vernisáž? Nevím. Nejspíš tím, že jsem výhledy z balkónu spojil s Annou Podzemnou. Ta totiž Prahu milovala a s Hoffmeisterem se přátelila. Také měli vedle sebe chalupy v Říčkách, ale narodila se i zemřela v proslavené Suchardově rodinné bubenečské vile. Hoffmeister jí ve známkové komisi navrhoval některé náměty; spolu je konzultovali i v Říčkách. V Říčkách, v klidu noci a spánku, Adolf Hoffmeister zemřel.


Uplynulá výstava Anny Podzemné s jejími přitažlivými výtvory byla nepochybně objevná a znovu oživující; aspoň podle mého soudu. Zároveň také zdánlivě předčasná a nezvyklá. Důvod? Stoletou autorku totiž oslavila devětadevadesátiletou již letos - tedy rok před budoucím výročím, což považuji za originální nápad. Výtvarná ouvertura k jubileu. Současně děkujme České poště a neúnavnému Bedřichu Housovi za emisi pamětní poštovní známky na počest Anny Podzemné-Suchardové. Housa, coby tradiční autor známek emise „Tradice české známkové tvorby“, vybral známku 30h „Děvčátko s koláčem“ z roku 1960. Na kupón vybral motiv květin. Vyhraněnost kompozice této známky z roku 1960 - nosná figurální kresba s jemným barevným koloritem - přinesla již tehdy vskutku nekonvenční výraz výtvarné kvality. Proto z tohoto vzoru, jak vycítil Housa, lze čerpat dodnes.



Podobným způsobem to zřejmě nejvíc pochopí znalí filatelisté, kteří přesnější statistiku nepotřebují. Doufám, že ta stálost obliby ještě platí. V tomto smyslu mohou zasvěceně vybírat, co jim z díla autorky padne do oka, nebo právě to, co je zaujalo: charakteristická bohatost ženských námětů, alegorické postavy matek a dětí v mnoha podobách, výročí měst či vyhlazení obcí, vítězství československých sportovců, olympijské hry, spartakiády, kopanou, horskou službu, Staroměstský orloj, známky světových výstav, festivaly mládeže a studentstva, výročí Dnů československé známky, nebo osvobození a další, od Červeného kříže po šachovou organizaci.



A podnes vím, jako se to dalo vědět již počátkem naší spolupráce od roku 1963, že ne všechny její známky podlehly nutnostem obživy z užitého umění na objednávku. Takovou oporu ani nepotřebovala. Uváženě otevírala netradiční pohledy v protikladu k tomu, co bylo předtím na stejná témata vytvořeno. A nejen to, výsledky její práce nežily jen současnou chvílí, tehdejší životní nebo společenskou situací. Zůstaly trvalou výpovědí a hodnotou, rovnocenně jako ostatní díla výtvarného umění. „Že umění poštovní známky“ - podle A. Hoffmeistera -„vstoupilo už nevyhostitelně do našeho každodenního života.“


Postup tvorby známky 1,20 Kč XVIII. LOH Tokio 1964 – výtvarná myšlenka, skica návrhu, rytecká rozkresba, známka.

Když jsem v Merkur revue (6/1996) někdejším nekrologem připomínal jistou výsadu tvůrkyně o tom, že málokdo věnoval tolik času přípravě každé známce, náhle mi naskočilo jiné jméno podobné nátury. Protože v něčem její způsob, kterým se například propracovávala do říše sportu, připomínal sportovní reportáže Oty Pavla. Ten byl také až neskutečně pečlivý. Jednou psal článek o partě kluků, co hráli fotbal na hřišti v Lidicích, kousek od Otova Buštěhradu. Stačilo přejít kladenskou silnici. A kdo dnes ví, že manžel paní Podzemné, architekt Richard, byl autorem velkorysého projektu na výstavbu Lidic. Zatímco Ota Pavel předtím kopal za SK Buštěhrad. Za pár dní po předvádění kluků na hřišti mi Ota napsal: „Buď zdráv Rudlo, posílám ty fotky, ale nevím přesně kde je Tvůj syn. Byl jsem z těch kluků dost vyjevený…“. Ačkoli se Podzemná i O. Pavel lišili uměleckou profesí, cítili nejspíš společně - záznamů a poznámek z prožitého prostředí měli daleko víc než pro reportáž nebo kresbu potřebovali. Důkazem zůstává značné množství zachovaných studií, variant či nepřijatých návrhů známek nebo povídky z Pavlovy pozůstalosti.



Anně Podzemné-Suchardové vděčíme za nové pohledy na možnosti známkové grafiky. Současně přispěla k tomu, co i dnes v mladších projevech autorů známek má stále dobré jméno. Úctyhodná tradice: její nepřetržité čtyřiatřicetileté tvoření představuje do roku 1985 přes 80 známek, nepočítáme-li FDC, razítka a jiné poštovní ceniny. I když jejich uměleckou váhu měříme něčím jiným než množstvím prací. Patřila mezi první dámy - autorky, které se na počátku padesátých let pokoušely v této profesi něco dokázat. Jenže konkurence a „protekce“ byly silnější. Myslím, že tvůrkyň bylo deset, ale budoucnost patřila jediné z nich - Anně Podzemné. Tak trochu i zásluhou Josefa Lieslera, který ji vydavateli doporučil.



Pohledy na vystavená díla v Diamantu mě opět ubezpečily, že i filatelisté měli a mají o něco víc než běžní vnímatelé. Neboť jsou především sběrateli. Přijímali vyrovnaný kreslířský styl autorky, který se postupně prosadil právě moderními tvárnými prostředky. Různé stylizace a symbolické významy zadávaných námětů, většinou vydávaných k závažným příležitostem. Jsou oproštěny od umělé zdobnosti a ilustrativní mnohomluvnosti některých předcházejících obrazových známek jiných tvůrců. Pokud zdůrazňujeme malířský rukopis a modernost Anny Podzemné - Suchardové připomenu, že to jednotlivcům v komisi někdy i vadilo. Mezi první její „obhájce“ patřil můj předchůdce, Jarka Zavřel. Jen dodám, že tuto část výstavy zasvěceně připravila Radana Podzemná - Hamsíková, malířka a restaurátorka, úspěšná pokračovatelka emisí sportu, ochrany přírody, fauny a architektury.

Méně známé mezi filatelisty jsou moderní obrazy a kresby. Nedávná výstava v Diamantu se především soustředila na malířská díla závěrečného úseku patnácti až dvaceti let autorčiny volné tvorby. Tehdy objevila nově svůj vnitřní svět v sériích imaginativních kreseb a obrazů. Vyznívají svou tvarovou abstrakcí a citlivou barevností. Jednotu tvárných i obsahových složek musíte objevit sami. Napomohou názvy děl. Samozřejmě že tu jde o subjektivní prožitek, stejně jako je toto moje celé vyprávění - z vlastní zkušenosti. Byla mi dopřána přátelství pro mne nejvzácnější. Ale většinou jsem o tom dříve nepsal.

Výběr obrazů připravil důmyslně a prostě kurátor Jiří T. Kotalík, který výstavu zahájil. „Kreace Anny Podzemné-Suchardové“ - napsal Jiří Mašín v katalogu výstavy v roce 1986 (a je otištěno i v katalogu letošním) – „jdou za vizí tvaru a smyslu díla, za novou zákonitostí sevřenou malbou, podobnou svou harmonizací tvaru a barev hudební skladbě. Sama autorka přiznává, že ji k novému výrazu přivedla především hudba. A není tedy náhodou, že jedna z tematických složek jejího díla navazuje přímo na hudební zážitky a pocity hudbou evokované, zatímco druhá směřuje k obecnějším polohám lidského prožitku, lidského přesvědčení, lidské reakce na čas a svět, ve kterém žijeme… A tak tu najdeme inspiraci hudbou Leoše Janáčka (Z Glagolské mše), Bohuslava Martinů (Zpívající studánka), ale i Verdiho (Vokální skladba v prostoru). V druhé skupině děl motivovaných obecnějšími tématy jsou názvy jednotlivých obrazů zároveň klíčem k jejich obsahu (Tvořící se Země, Krystalizace, Drahokamy lesa…).“ Sešlo se nás k naplnění sálu, většinou známí a přátelé Anny Podzemné-Suchardové, neprůchodně akorát.



Ponechám-li stranou minimální propagaci v mediálním zázemí, která dnes určuje jakýkoli výsledek, úspěšná výstava v komorním prostředí Diamantu má za sebou neobyčejně rozmanitou návštěvnost. Především mladí lidé, žáci výtvarných škol a řada výtvarníků (například Kornélie Němečková, autorka originální emise Vystřihovaná grafika, v knize návštěv připsala: „Ráda jsem se po dlouhé době pokochala opravdovým zážitkem z klasického umění“). Za všechny ostatními zápisy: „Jako vždy je spolehnutí na kvalitu a krásu výstav. Dílo paní Suchardové je překrásné“ (Helena Hoznauerová). Kromě obdivovatelů, kteří se písemně nevyjadřovali, byli tu i sběratelé. A cizinci; převážně ze severských zemí.

Závěrem jedno doporučení - aniž bych to v Merkur-Revue musel příliš vysvětlovat: neměla by být pražská přehlídka – počínaje třeba nejen Brnem, ale všude možně – putovní? A dvojdomé setkání navíc znásobit společnou výstavou obou autorek známek a potvrdit jejich příslušnost rodinného zázemí k suchardovskému rodu. Příležitost pro filatelisty organizátory, sponzory a mecenáše umění. Anně i Radaně Podzemných jako poděkování.
Převzato z Merkur-Revue 2/2008