Zpravodaj 1/2009: Nechtěný Wilhelm Pieck Cyrila Boudy

Český malíř a grafik Cyril Bouda se narodil 14. listopadu 1901 v Kladně a zemřel 29. srpna 1984 v Praze.



Jeho rodiči byli Alois Bouda, profesor kreslení na kladenském reálném gymnáziu, a Anna Boudová, rozená Suchardová, která pocházela z významného novopackého rodu sochařů a řezbářů. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze Bouda v letech 1919 až 1923 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu pod akademickým vedením profesora Františka Kysely. V letech 1923 až 1926 pak Bouda studoval na Akademii výtvarných umění, kde se zaměřil na grafiku pod vedením Maxe Švabinského. Bouda byl členem Svazu československých výtvarných umělců, od roku 1926 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Od roku 1932 vyučoval figurální kresbu na ČVUT a v letech 1945 až 1972 byl profesorem pražské pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, obor výtvarná výchova. Bouda ilustroval a graficky upravil celkem 589 knih pro děti i pro dospělé (mezi nejznámější patří jeho ilustrace pro Erbenovu Kytici, Máchův Máj, Andersenovy Pohádky). Podle jeho návrhů bylo utkáno devět gobelínů, realizováno deset divadelních výprav a jeden kreslený film. Navrhl přibližně dvacet plakátů a namaloval přes tři sta padesát olejů a temper. Vytvořil přes 250 ex libris a navrhl padesát jedna známek. Potud informace, které jsou vcelku dostupné. Přinášíme však čtenářům příběh, který se nikde nedočtou. Vzpomíná Rudolf Fischer, dlouholetý emisar poštovních známek.

Občas se setkávám s jakousi nedůvěrou filatelistů. Kladou všetečné otázky: Jak to tedy vlastně bylo s vydáváním poštovních známek v minulém režimu? Co z toho byla skutečnost a co kamufláž? Byl jsem očitým svědkem mnoha emisních událostí a tragikomedií, ale také jsem poznal mnoho pozoruhodných lidí. Vysvětlení je docela prosté. Skutečnost byla úplně obyčejná, tedy nefalšovaná. Nevybočovala ze závazných předpisů, které až překvapivě platily i pro tehdejší mocipány. Pokusím se vyložit, že to vlastně záviselo na jedné, ale velmi prospěšné a asi nejdůležitější změně, která vešla ve známost až po delší době. Resort spojů léta živořil a zaostával, a dlouho nebyl ani řízen z pozice ministerstva. Od toho se odvíjela i jeho nepříliš uznávaná autorita. Což se zejména při vydávání známek projevilo ve chvíli, kdy mocní funkcionáři prosazovali své zájmy, často osobní, nebo svých chráněnců. Na to, co vysvětloval vydavatel, se moc nedalo. Stávalo se, že šéf resortu nebyl schopen nevyhovět. Odtud jeho „bezmocnost“ proti tomu, aby se počty příležitostných emisí nezvyšovaly. O tom se také nikdy moc nemluvilo.

Pominu-li problémy, které emisní činnost obdařily další „beznadějí“, co tedy bylo možné udělat v rámci obecně platných principů? Lépe řečeno: jak se spoje zachovají vůči ostatním resortům, tak se centrální orgány budou jednou chovat k vydavateli známek. A tak se – ve spolupráci s legislativci - zrodil zákonitý nápad: emisní plány čs. poštovních známek předkládat vládě k projednání obdobně jako ostatní materiály. Bylo to fér a záleželo na tom, jak fungovali ministerští ouřadové v připomínkovém řízení. Ale jakmile vláda emisní plán na příslušné období schválila, stal se zcela závazným dokumentem pro všechny orgány a organizace. A nebylo již těžké komukoli z mocných, kteří se domáhali neplánované emise, položit otázku: proč nevyužil připomínkového řízení nebo neuplatnil požadavek při jednání vlády; a zda je i pro něho usnesení vlády závazné? S potěšením vzpomínám, že stačilo, aby na podobné požadavky odpovídal – takříkajíc – i řadový referent z oddělení známkové tvorby.

A o tom všem, jaká byla vlastní praxe emisního „zákulisí“, vypovídá - podle uvedeného titulku tohoto článku - následující příklad.

V posledním týdnu června 1975, možná už i trochu dříve, navrhl velvyslanec NDR vydat v roce 1976 poštovní ceninu k 100. výročí narození státníka a zakladatele německého dělnického hnutí Wilhelma Piecka. Ministr spojů Vlastimil Chalupa požadoval prověření možnosti.

Československá komise pro spolupráci s UNESCO poskytla dokumentaci o významných osobnostech s uvedením, že výročí narození W. Piecka připadá na 3. leden 1976. Závazný emisní plán čs. poštovních známek na uvedený rok předpokládal vydání 4 známek k výročí kulturních osobností UNESCO souhrnně na den 21. ledna 1976: Jindřicha Jindřicha, Františka Lexy, Ivana Kraska a Františka Halase. Vypracování výtvarných návrhů bylo zadáno autorům Hegarovi, Balážovi, Brunovskému a Lukavskému.

Ministr schválil doplnit tuto sérii o další známku k výročí W. Piecka s podmínkou, že plánovaný roční počet známek nebude zvýšen. Tedy ve stejné velikosti a stejné nominální hodnotě. Současně plánovanou sérii 4 známek k zemědělské výstavě Země živitelka na srpen 1976 snížit o jednu známku. Problém vznikl v tiskárně; požadovala okamžité dodání podkladů pro výrobu a posunutí termínu vydání o jeden měsíc. Umělecká komise známkové tvorby se měla sejít až za dva měsíce – takže výběr autora známky, Cyrila Boudy, nebyl nijak náhodný. Jednak Bouda sám již dříve nabízel své „služby“ tvorbě známek z osobních důvodů: odvážně opustil vše minulé a založil novou rodinu. Taková nabídka přinášela oboustranný prospěch. A za druhé: v šestasedmdesátém roce se dožíval 75 let. Takže k tomuto výročí měl být současně oslaven výběrem autorského obrazu v reprezentační emisi Umění. A za třetí: náležel mezi nejproduktivnější a nejoblíbenější tvůrce známek; kdo by neznal jeho „Prádlo“ k první světové výstavě Praga 1962 nebo známkové pragensie?



Nutno dodat neznámý fakt: Bouda byl totiž v opozici vůči politickým námětům. V takovém případě jeho prosba o spolupráci neplatila. Ke kvalitám pana profesora patřil charakteristický způsob jejich odmítnutí: „Děkuji za Váš dopis.“ (píše mi například 27. 1. 1971) „Pro nedostatek času jsem s tíží udělal nedávno návrh na aerogram. Soutěže na známky k 50. výročí založení KSČ se proto nezúčastním a prosím o laskavé omluvení.“ S omluvou, ale břitce, nepřijal „politickou emisi“ Wilhelm Pieck. Jinou otázkou bylo, nakolik jsme Cyrila Boudu přesvědčili, že tenhle nejen enderácký – ale i mezinárodně uznávaný protinacistický činitel – vychází mezi významnými kulturními osobnostmi vědy a literatury UNESCO. Musím dnes přiznat oprávněnost Boudova původního odmítnutí. Nemýlil se. W. Pieck byl skutečně politikem: spoluzakladatel NDR a rovněž její jediný prezident, ale i člen exekutivy Komunistické internacionály, atd.

Dokončení přípravy emise bylo z pověření ministra spojů projednáváno s velvyslanectvím NDR. Pracovní seance byla napřed z velké části vyplněna monologem velvyslance Gerda Königa: vysoce ocenil nečekaně rychlou realizaci schváleného záměru, což si předtím neuměl představit, atd., atd. Dokonce chci říct, že König byl svými vědomostmi i osobními zájmy – vedle diplomatického působení – nadmíru zajímavým a kultivovaným člověkem. Velmi rychle reagoval a bez formalit jsme se dohodli. Jen na okraj: neuspělo například navrhované řešení přítomného rady velvyslanectví reprodukovat na známce fotografii prezidenta Piecka s prezidentem Gottwaldem z jeho návštěvy v Praze! Nakonec jsme přijali klasické ztvárnění Pieckova uměleckého portrétu v rytecké transpozici se zdůrazněním světového výročí UNESCO. Podkladové materiály jsem ještě téhož dne předal Cyrilu Boudovi - s termínem vypracování návrhu do konce srpna.

Avšak Bouda nepovažoval právě fotografii pro vytvoření malířské podobizny za nejvhodnější předlohu. Své obrazy veskrze vytvářel podle skutečného modelu. Zkrátka – řečeno mezi námi – Cyrilovu pozornost Wilhelmův portrét neupoutal; prostě se mu nedařil.



Problém vyřešil osvědčený Jindra Schmidt podle oficiální fotografie rovnou v liniové rozkresbě pro rytinu, a v ocelorytině (obr. 2). O kvalitě této čs. známky v definitivní podobě svědčí srovnání se známkou NDR ke stejnému jubileu (obr. 3). V takových portrétních známkách byl Schmidt nepochybně rekordman. Z Boudových pokusů se zachovalo 11 barevných skic - variant návrhů kompozic známky - dosud nezveřejněných. Také působilo paradoxně, že autor k některým skicám portrétů přikomponoval „politický“ symbol státní vlajky (viz obr. 4a – 4d).


Nerad vzpomínám na pokus dvou horlivců v umělecké komisi známkové tvorby – přesněji „hlídačů“ ideologie z pověření normalizovaného svazu výtvarníků; tvrdili, že Boudovo odmítnutí portrétu W. Piecka bylo záměrné. Mysleli tím malířovu politickou neangažovanost. Nikdo se v komisi k tomuto pokryteckému obvinění nepřidal.

Cyril Bouda kromě námětu k výročí osobností UNESCO vytvořil ještě známku 30. výročí pražské Akademie múzických umění (série Kulturní výročí 1976). Sám byl amatérským hudebníkem, ale brilantním hráčem na flétnu (jeho manželka hrála na klavír) a Boudovi často se svými přáteli doma ve Vlašské pod Petřínem, s překrásným výhledem na Hrad, nadšeně muzicírovali.


K námětu AMU se zachovaly 4 barevné varianty návrhů - skic, rovněž dosud nezveřejněné (viz obr. 5a – 5c).

Zvláštní pozornost zaslouží vysvětlení původu textu v malbě obrazu Oleandr: „Slova písně na lístku jsou motto povídky Trojí setkání od I. S. Turgeněva.“ Ještě patrnější je na známce rytecké faksimile originálu textu na pootevřeném listu vedle vázy s pohledem na Florencii v pozadí. V překladu: „Přejdi tyto chlumy a přijď vesele ke mně; nestarej se tuze o velikou společnost. Přijď sám a po celou cestu mysli na mne tak, abych byla tvým druhem po celý život.“ Pro Cyrila Boudu zůstala „Praha nejkrásnějším městem na světě… a hned potom Florencie.“ (obr. 6)



Poznámka v diáři (26. května 1976) mi připomíná zvláštní situaci při výběru obrazu; Oleandr visel v ateliéru, kam jsme ten den k Boudovi přijeli s rytcem Schmidtem. Aby mohl být převeden na známku, stačilo, že nám dal Jiří Kotalík, ředitel NG, telefonicky souhlas s jeho odkoupením. Tak jsme obraz se Schmidtem rovnou odvezli. V tom, co popisuji, asi také tkví jedno z tajemství našich vztahů a vzájemné důvěry. Totéž mohu prozradit o tom, co platilo i následně; ale opačně. Volala mně paní Boudová, právě tento vybraný obraz jí věnoval manžel Cyril. Nakolik jsem ji přesvědčil o významu jeho celosvětového rozšíření poštovní známkou, byla jiná otázka. Cyril Bouda mi nakonec slíbil, že své Helence věnuje, nebo namaluje, dílo nejméně stejně hodnotné.

Pak nastala do roku 1981 pětiletá pauza. Boudovu dalšímu směrování zbývaly už jen dvě portrétní známky – emise k výročí první československé známky 18. prosince 1918. V roce 1981 oslavila Eduarda Karla (1861 - 1950) – obr. 8; Bouda vytvořil impozantní podobiznu svého učitele grafických technik na UMPRUM.



Ta druhá známka (1983) – obr. 11, každoročně uzavírající roční produkci, připomínala dávné časy. Její téma: osobnost Karla Seizingera - koryfeje našich známek - obzvlášť zaujalo.

Sedmatřicetiletý Bouda počátkem známkového roku 1938 dostal za úkol vytvořit návrh k Zimním sokolským hrám. Předem věděl, že Sokola v tatranské krajině vyryje jeho přítel Seizinger. Současně se však rytcem téže známky stal Bohumil Heinz. Což bylo motivováno námitkou umělecké poroty proti přijetí původní práce Karla Seizingera z národnostních důvodů: neslučuje se, aby Němec (jinak antifašista národnosti německé, srdcem Pražáka, pozn. R.F.), ryl známku symbolizující Sokola!



Ve skutečnosti se zcela odlišné rytiny obou grafiků (obr. 9 a 10) staly jakýmsi prubířským kamenem vhodnosti provedení pro ocelotisk. Rozhodovaly výsledky tiskových zkoušek. Ale ani to nebylo určující. Obojí pojetí rytin bylo svým způsobem nezvyklé, dokonce ojedinělé. A tudíž z grafických hledisek pozoruhodné. Stejně tak i z pohledu filatelie, například ve studii J. Karáska a F. Žampacha Staronové objevy (revue Merkur, č.7 / září 1970). Definitivní přijetí rytiny B. Heinze a odmítnutí Seizingera již C. Bouda ovlivnit nemohl. Přesto Karla Seizingera považoval za mezinárodně ojedinělého rytce nejvyšší kategorie tvůrců známek.

Pro nemocného Cyrila Boudu byla práce na poslední známce roku 1983 k poctě Seizingera také již poslední příležitostí. Umění poštovní známky Cyrila Boudy se uzavřelo. A krom toho byla poslední Boudova známka osobním prožitkem citově hlubším, než se na první pohled zdá. S datem 6. prosince 1983 píše dopis frankovaný známkou s Eduardem Karlem: „Vážený pane ministře, děkuji Vám za pozvání na schůzku 19.XII.83 v hotelu Jalta a prosím o laskavé omluvení, že se nemohu dostavit. Byl jsem 5 neděl v nemocnici a dosud jsem v léčení doma, a nevím, kdy budu smět vycházet z domu. Je mi to velice líto, protože tyto schůzky se spolupracovníky, rytci a kolegy v přátelském ovzduší jsou vždy velice milé a povzbuzující. Se srdečným pozdravem Váš Cyril Bouda.“

I když nemohl být přítomen slavnostnímu udílení cen za nejlepší známky roku a prožít setkání s přáteli, netušili jsme, že mu zbývá už jen osm měsíců dvaaosmdesátiletého života.

Poznámka editora:
Co jste možná nevěděli. Vraťme se ještě na chvíli k rodu Suchardů. Praděd Jan Sucharda st., ač byl vyučen tkalcem, objevil v sobě řezbářský talent a otevřel dílnu v Nové Pace. Dědeček Antonín starší, se svými bratry Jaroslavem, Janem ml. a Ignácem Suchardou již byli známými sochaři. Otec Antonín ml. odléval pro spolek Sokol bronzové plastiky a restauroval oltáře. Jeho synové Stanislav a Vojta jsou určitě nejznámějšími sochaři v naší historii. Bratr Bohuslav měl navíc i hudební talent. Stanislav měl dceru Martu, sochařku a sklářku, a syna Stanislava ml., který byl architektem. Nesmíme zapomenout na tetu Annu, malířku, která si vzala malíře Aloise Boudu, a měli spolu syna Cyrila Boudu. Jejím vnukem je vynikající grafik Jiří Bouda.
Vraťme se však k Vojtovi Suchardovi. Do povědomí celého národa vstoupil tím, že vyřezal nové apoštoly pro orloj Staroměstské radnice. Málokdo však ví, že 25 let vytvářel vnější plastiky pro chrám sv. Víta a mnoho další soch po celé republice. Děti by měly vědět, že založil nejstarší stálé loutkové divadlo Říše loutek.



Manželka Vojty Suchardy Anna Brichová byla malířkou a kostýmní návrhářkou, a tak se nelze divit, že i dcera Anna Suchardová zdědila talent svých předků. Za manžela si vzala významného architekta Richarda Podzemného. Studovala u Hofbauera na Umělecko-průmyslové škole, u Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění, ale i v Paříži na slavné Académie Julien. Mnoho krásných obrazů nese její signaturu A. Podzemná. Nejvíce ji však proslavila monumentální mozaika s názvem Selská bouře v památníku na hoře Vítkov, která byla dokončena po pětileté práci v roce 1963. Byla také znamenitou figuralistkou a portrétistkou. Zmíněná plastika se také dostala na poštovní známku v emisi Umění 1980.