Rudolf II. – císař a jeho svět ve světle pohlednic

Když před čtyřmi sty lety, v časných ranních hodinách 20. ledna 1612 zemřel na Pražském hradě římský císař a bývalý český král Rudolf II., uzavřelo se tiše a nenápadně jedno z nejzajímavějších období českých dějin. Zkusme se ovšem při této příležitosti namísto rekapitulování encyklopedických dat podívat, jak se odkaz tohoto panovníka promítl do námětů pohlednicové tvorby.

Rudolfova dlouhá vláda (1576 – 1611) je v obecném povědomí spojena především s jeho mimopolitickými aktivitami. Zatímco v politice císaře limitovala postupující duševní choroba, vědy a umění se pro něj stávaly zdrojem odpočinku a možností úniku před těžkostmi vnějšího světa. Nesporný intelekt, kultivovanost a mecenášství pestré škály oborů (které bylo u členů habsburského rodu téměř pravidlem) přispívaly k utváření obrazu Rudolfa II. jako tajemstvím opředeného vladaře, obklopeného suitou umělců, vědců a šarlatánů ze všech koutů Evropy. V této podobě jej pak zachycovali autoři v 19. a na počátku 20. století tolik oblíbených historických námětů, zprostředkovávaných širokým vrstvám obyvatelstva mj. právě prostřednictvím pohlednic. Většina těchto tříbarvotisků pocházela z velké, desítky kusů čítající série známého pražského vydavatele F. J. Jedličky Česká historie v obrazích. V ní se objevil např. obraz Rudolf II. u svého archiváře Strady (obr. 1; dívka představuje patrně Stradovu dceru Kateřinu, císařovu dlouholetou milenku a matku několika jeho dětí) nebo freska Emila Jana Lauffera z r. 1866 Rudolf II. přihlíží instalaci slavné antické sochy Ilioneus (obr. 2), která se stala součástí cyklu výjevů z českých dějin, zdobících sál letohrádku v Královské zahradě Pražského hradu.



Poněkud odlišný námět si pro svou olejomalbu z počátku 20. století zvolil ve své době uznávaný specialista na historické a náboženské výjevy, malíř Josef Mathauser (obr. 3). Obraz, reprodukovaný v sérii Historie českého národa v obrazech nakladatelství VKT, zachycuje panovníka podepisujícího (po předchozím nátlaku českých nekatolických předáků) tzv. Majestát, tedy listinu, kterou byla 9. července 1609 (text na pohlednici uvádí chybné datum 9. VI.) v Českém království zaručena náboženská svoboda i pro nekatolická vyznání. Jde o jeden z mála politických činů, který byl i v pozdější tradici s Rudolfem II. spojován. Rudolfovu oblibu v českém prostředí zvyšoval fakt, že v roce 1583 přenesl své sídlo natrvalo do Prahy a ta se tak naposledy ve své staleté historii stala rezidencí panovníka a centrem Svaté říše římské. Představu o podobě Pražského hradu v 90. letech 16. století nám může poskytnout reprodukce kolorovaného leptu ze sbírek Národního muzea, zhotoveného podle předlohy vlámského mědirytce Jorise Hoefnagela, který v té době působil na císařově dvoře (obr. 4; pod tzv. Bílou věží nalevo od chrámu sv. Víta je patrný Rudolfův palác). Přestože Rudolf II. věnoval rozšiřování svého sídla velkou pozornost, stavebních památek na jeho éru dnes na Pražském hradě mnoho nenajdeme, neboť vesměs zmizely pod pozdějšími přestavbami. Čas odvál např. pozoruhodné astronomické muzeum, které nechal císař zřídit v Královském letohrádku, postaveném jeho dědem Ferdinandem I. (obr. 5; vyd. M. Reich, Prag, Obstgasse 4., odesláno 1915). Interiéry křehké renesanční stavby zaplňovaly (patrně na počest dánského astronoma Tychona Braha, zesnulého r. 1601 v Praze) rozmanité matematické přístroje, zčásti dochované ve sbírkách Národního technického muzea. Nejvzácnější kusy této kolekce zachytila hlubotisková pohlednice z 20. let. Jedná se o dva velké sextanty, vyrobené kol. r. 1600 v Praze, za 1. republiky umístěné v pražském Museu státní hvězdárny. Není bez zajímavosti, že s levým z nich vykonával svá pozorování slavný Johannes Kepler (obr. 6; vyd. Nakladatelství knihovny přátel oblohy, Praha I., Náprstkova ul. 208).





Vedle astronomie a s ní úzce spřízněné astrologie sdílel Rudolf II. také další vášeň většiny mocných své doby, totiž alchymii. V této souvislosti se patrně většině z nás vybaví pitoreskní zákoutí Zlaté (původně však Zlatnické) uličky, jejíž domky (později rozšiřované) mají svůj původ právě v rudolfínské době. Romantická tradice 19. století zakořenila představu, že pokusy o získání zlata či kamene mudrců se rodily právě zde. To odráží i popiska světlotiskové pohlednice míšeňské firmy Hermanna Seibta (obr. 7; odesláno 1910): Zlatnická neboli Alchymistická ulička na Hradčanech. Alchymisté však ve skutečnosti měli své dílny v jiné části Hradu, neboť císařovo privilegium z r. 1597 umožňovalo stavbu skromných obydlí v těchto místech rodinám hradních střelců, které později doplnili drobní řemeslníci. Nejreprezentativnější prostory, které Rudolf II. nechal na Pražském hradě vystavět, jsou dnes vyhrazeny slavnostním státním příležitostem. Jde o Španělský sál, v němž byla umístěna císařova kolekce soch (obr. 8; vyd. A. L. Koppe, kol. r. 1905), a sousední Rudolfovu galerii (v 19. století ovšem často označovanou jako Německý sál), určenou pro sbírku obrazů (obr. 9; vyd. Fotofon v r. 1930). Oba sály byly sice v letech 1865 – 1868 nově vyzdobeny pro chystanou, ale nikdy neuskutečněnou korunovaci Františka Josefa I. českým králem, velkorysost původního řešení je na nich přesto dodnes patrná.




Z věhlasných císařských sbírek se po řadě prodejů, odvozů do Vídně a švédském rabování r. 1648 dochoval v Praze jen žalostný fragment. Část z něj uchovává od r. 1964 fungující Obrazárna Pražského hradu, umístěná v autentických prostorách renesančních koníren pod Španělským sálem (obr. 10; bromografie Orbisu z r. 1965). Rozměrné sály, které Rudolf II. vyhradil ušlechtilým plemenům svých koní, tak dnes vytvářejí působivý rámec obrazům jeho dvorních mistrů. V pražské Národní galerii potom najdeme jeden z nejznámějších kusů někdejší sbírky, proslulou Růžencovou slavnost Albrechta Dürera z let 1505 – 1507 (obr. 11; vyd. Pressfoto r. 1980).



Vzhledem k úzkému vztahu Rudolfa II. k Praze byla pro místo jeho posledního odpočinku víceméně přirozeně zvolena nová královská hrobka v katedrále sv. Víta, kterou nechal v r. 1590 sám vybudovat. 1. října 1612 tak byl do klenutého podzemního prostoru pod honosným mramorovým mauzoleem od nizozemského sochaře Alexandera Colina (obr. 12; vyd. J. Brož, Praha-Nusle) uložen malovaný cínový sarkofág s tělem zesnulého vládce. Původní podobu hrobky, zachycenou na starých rytinách (jednu z nich přináší anonymní prvorepublikový fotopohled – obr. 13), pozměnil ve 30. letech 20. století arch. Kamil Roškot, přičemž rakev Rudolfa II. byla posunuta do pozadí a centrální místo zaujal moderně řešený sarkofág jiného Čechům blízkého panovníka, císaře Karla IV. (obr. 14; vyd. Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta na hradě pražském). I když tento článek zdaleka nemohl vyčerpat šíři pohlednicových námětů spojených s Rudolfem II., snad se mu podařilo tohoto nevšedního panovníka alespoň letmo připomenout. I v dnešní době si totiž „samotář z Hradčan“ naši pozornost bezesporu zaslouží.