Základy notafilie - Anatomie bankovek

Popis bankovek je značně odlišný; podle států, unií,světadílů. Podstatné je, že na bankovce rozlišujeme averz (=též avers; zkratka A), přední stranu bankovky a reverz (= též revers; zkratka R), zadní stranu bankovky. Stručně lze konstatovat, že za averzní stranu považujeme tu starnu bankovky, kde je přítomna signatura. Pokud jsou bankovky prosté signatur, pak averzní strana je ta plocha bankovky, nesoucí kupř. portrét, obraz, podobiznu apod. Aby bylo možné se správně orientovat ve vzhledu bankovek, vznikl pojem tzv. anatomické pole bankovky, stručněji anatomie bankovek.


A – datum emise; B – číselné vyjádření nominálu; B1 – slovní vyjádření nominálu (v tomto případě v jazyce svahilském); C – seriové číslo; D – označení emitenta (zpravidla národní banky); E – vodoznak nominálu; F – bankovní pečeť; G – signatury spolu s označením kdo signoval (guverner, ministr financí, prezident apod); H – kovový ochranný proužek; CH – profilometricky pozitivní otisk nominálu (pomůcka pro nevidomé); I - státní nebo bankovní znaky; J – dominující portret bankovky (ten může mít rozličné podoby; osoba, zvíře,znak)


A - číselné vyjádření nominálu; A1 – vodoznak nominálu; B - státní nebo bankovní znaky

Anatomie či anatomické pole bankovek se může, jak již bylo uvedeno, odlišovat a to především v rozsahu informací.


anatomické pole reverzu (chybí signatura); bankovka Benin A – seriové číslo spolu s uvedením roku emise v prvním dvojčísle ( = 1994); B – kód státu závadoafrické měnové unie; C – číselně uvedený nominál; D – emitent; E – slovní uvedení nominálu ( francouzky);


A – signatura; B – označení emitenta v mezinárodní zkratce (Banque Centrale des États de l´Afrique de l´Ouest ; BCEAO; francouzky ); C – číselně vyjádřený nominál

Varianty bankovek

Ani mezi dlouholetými sběrateli nepanuje shoda o tom, jaké varianty jedné bankovky by měly být obsaženy ve sbírce. Bankovky jednoho základního typu se v průběhu doby vydávání mohou lišit ve spoustě drobných znaků. Je jen na vás, zda to budete ignorovat a bude vám k vytváření sbírky stačit pouze jedna bankovka každého základního typu, nebo budete pátrat po všech možných odchylkách. Jednotlivé série se mohou lišit variantami vodoznaku, daty vydání, podpisy zodpovědných osob (tzv. signatury), jakostí papíru, drobnými změnami v barevnosti, kvalitě tisku, místem tisku, přibýváním ochranných prvků.

To může být pro sběratele velkým oříškem. Například belgické bankovky na sobě nesly přesné datum tisku. Většina sběratelů-puntíčkářů se proto raději rozhodne, že jim stačí jedna bankovka z každého roku.


Jako příklad můžeme uvést bankovku o nominální hodnotě 5 naira, Nigerie; obecně Pick# 24. Sběratel ji může mít ve své sbírce a domnívat se tak, že má zástupce emise bankovek z let 1984 – 2006 (ta je ND). Ovšem zcela úmyslně jsme uvedli u katalogového čísla 24 termín obecně.

Tato bankovka totiž vyšla od roku 1984 do roku 2005 v devíti reemisích (Pick# 24a – 24i), lišící se jednak datem vydání (v tomto případě je uváděn pouze rok) a jednak signaturou. Znamená to, jak jsme uvedli na jiném místě, že je potřebné a důležité znát krom roků vydání také charakter jednotlivých signatur.

Každopádně sběratelství veškerých variant může být velmi zábavné, nicméně vyžaduje skutečně velikou trpělivost sběratele. Domníváme se, že na tomto místě je vhodná poznámka o sběratelství papírových bankovek, jako o samostatné disciplině v rámci numizmatiky. Jde o tzv. notafilii.

Notafilie je věda (což je velice důležitá skutečnost), věnující se papírovým platidlům (bankovkám; bankonote; paper money). Zjednodušeně je notafilie označována jako sběratelsví bankovek (historických, současných). Z hlediska vývoje je notafilie příbuznou naukou numismatickou (někdy psáno numizmatika; lat.nummus;peníz,mince) , která je historickou vědou, zabývající se studiemA vzniku, vývoje a poslání platebních prostředků (mincí, bankovek, státovek, směnek, šeků, cenných papírů, nouzových platidel, poukázek, žetonů, předmincovních typů platidel) a jejich historickouB úlohou jako prostředků směny a uchovatelů hodnot. V užším slova smyslu, rigorózně definováno, je však numizmatika vědou specificky o kovových penězích. S numismatikou souvisí příbuzné obory; vedle již zmíněné notafilie je to také faleristika, nauka o řádech a vyznamenáních. Především sbíraní mincí a papírových platidel je z hlediska vložených peněz a času považováno za solidní investici. Za poznámku jistě stojí také fakt, že numizmatika se jako vědní disciplina nezabývá pouze historií peněz, ale i společenskou funkcí platidel. Platební prostředky prošly podobným vývojem jako jiné míry, postupně získávaly konvenční charakter. Přitom jejich reálná hodnota ustupovala. Kovové peníze se rozšířily až na určitém stupni civilizačního vývoje. V novověku byly vystřídány papírovými penězi, v současnosti v platebním styku převažují bezhotovostní peníze. Z hlediska sociálně ekonomického vývoje numizmatika prošla obdobím předmincovním, mincovním a pomincovním (postmonetárním).

Vzhledem k asynchronnímu vývoji v širších evropských a světových souvislostech se numizmatika dělí podle tří kritérií; geografické dělení podle kontinentů a územně politických celků, chronologické dělení na předmincovní platidla, starověká, středověká, novověká a moderní platidla, měnové dělení podle měnových systémů a platidel tvořících měnovou soustavu určitého státu či územního celku.

Numizmatika, na rozdíl od notafilie (viz výše) sleduje především kovové peníze čili mince, které jsou důležitým pramenem pro poznání ekonomických, právních, politických, sociálních a kulturních poměrů doby, v níž vykonávaly funkci platidla. Numizmatika úzce souvisí, krom výše uvedené faleristiky, také s paleografií, epigrafikou, heraldikou, genealogií, chronologií a politologií. Numizmatické prameny jsou po shromáždění podrobeny kritice a interpretovány, tedy správně vyhodnoceny a vyloženy. Explikace je výklad závěrů, který musí být jednoznačný, jasný a ucelený.

Cena bankovek

Cenu sběratelských komodit určuje spousta faktorů. Je to především počet vydaných a dochovaných kusů a jejich rozšíření mezi sběrateli. A systém nabídky a poptávky – tedy i jistá móda. Bankovky nejsou výjimkou.

Bankovky z prvopočátku svého vzniku, ať už ze zahraničí nebo z našich zemí, představovaly většinou velké finanční obnosy. Proto se nestávalo, že by si v době, kdy přestávaly platit, někdo jen tak nechal bankovku na památku. Bankovky se poctivě vracely, vyměňovaly za nové a neplatné kusy banky svědomitě ničily. Proto jsou tyto bankovky velmi vzácné. Velkou část nominálů známe pouze z dobových vyobrazení. Pokud se zaměříme na samostatnou Československou historii, jsou za nejvzácnější papírové peníze považovány státovky první a druhé emise z období první republiky. Na návrzích těchto peněz, které byly vždy považovány za skvosty meziválečné tvorby na celém světě, se podíleli nejvýznamnější umělci té doby – Alfons Mucha, Max Švabinský. Za úplně nejvzácnější naši bankovku je považována 5000 Kč z roku 1919. Ta je známa jen v 26 pravých exemplářích.

Skutečnou cenu bankovek zachycují odborné katalogy, kterých je na našem trhu už dostatek. Cena v nich udaná není závazná, nicméně pro orientaci v oboru je dobrým vodítkem.

Ve vztahu k ceně bankovek je možné uvést následující. Cena bankovek je měřitelná hodnota pravděpodobně pro každého sběratele, stejně tak začínajícího tak i pro dlouholetého. Pokusíme se zde upřesnit a snad podat návod, jak bankovky hodnotit a nakupovat za cenu obvyklou. Každá bankovka má svoji nominální hodnotu. Ta je buď aktuální^A nebo historická^B. Aktuální hodnotu bankovky stanovíme současným kurzem, který je v mnoha případech (ne-li ve všech) nutný povýšit o atraktivitu, žádanost bankovky. Historická hodnota bankovky je v mnoha případech značně odlišná od tehdy platných kurzů té či oné měnové jednotky. Pro nákup, ale i prodej, jsou rozhodující tři termíny. Cena nákupní, cena prodejní a cena katalogová. Nákupní cena se odvíjí od formy nákupu. Sběratelská nákupní cena je měřitelná zájmem sběratele konkretní bankovku získat do své sbírky. V tomto případě platí, že cena je dána ochotou kupujícího (sběratele) zaplatit své maximum. Jiná kategorie je obchodní nákupní cena, což je cena pro velkoodběratele (distributory), kteří získávají bankovky jako druh zboží pro další obchodování. Taková cena bývá pochopitelně nižší. Cenou prodejní stanovujeme hodnotu bankovky, kterou prodáváme. Je zřejmé, že některé bankovky časem svoji cenu zhodnocují, jiné svoji cenu mohou ztrácet (především tzv. bankovky inflační a deflační). V současné době jsou například žádány bankovky Zimbabwe, protože jejich nominální hodnota je jedinečná (např. bankovka 100 trilionů). Je to tzv. časový efekt, kdy bankovka, s ohledem na inflaci té které země nemá prakticky žádnou, nebo minimální hodnotu. Za čas se dá předpokládat, že bankovka dnes s cenou 100,- Kč může za určité časové období mít cenu podstatně nižší. Tato cena závisí i na počtu vydaných bankovek té které edice. Čím nižší je počet bankovek v edici vydaných, tím je pochopitelně cena vyšší a takovou zpravidla i zústane. Za cenu katalogovou považujeme cenu, která je uváděna v oficiálně vydávaných cenících pro sběratele bankovek (Standard Catalog of World Paper Money).

Jako příklad stanovení ceny bankovky uvedeme bankovku Tanzanie z roku 2003 s nominální hodnotou 1000 šilinků. Její cena katalogová se pohybuje od 5.50 (týká se především ceny pro velkoprodejce) do 7.10 USD (resp.3,70 - 3.95 Euro) tedy zhruba 114,- až 146,- Kč. Cena prodejní je zpravidla v rozmezí 80,- až 130,- Kč. Problémem je, že celá řada obchodníků ke své nákupní obchodní ceně připočítává i 30% jejich pořizovací ceny, čímž se bankovka na trhu sběratelů někdy neúměrně prodražuje.