Sbíráme knihy - 4. část

Každý sběratelský obor má svou terminologii a nejinak je tomu u sběratelství knih. Určitou výhodou oproti filatelii je, že základní terminologie není moc složitá, ale kdybychom sáhli hlouběji, filatelie by to asi prohrála, jelikož technologie používané v minulosti byly často velice specifické, často je ani přesně neznáme. V současnosti se zase polygrafický průmysl prudce vyvíjí. Sběratelé asi budou trvale sbírat hlavně starší vydání knih, takže vědeckotechnickou revoluci v polygrafii si můžeme dovolit částečně ignorovat a nechat si ji spokojeně zuřit. Sběratelům s hlubším zájmem o základní pojmy doporučíme k studiu tři knižní tituly. První je Přehled polygrafie od Richarda Bláhy, titul vydalo v roce 1959 SNTL, existuje i pozdější vydání této knihy. Druhý pojednává o praktickém provedení různých vazeb knih, jedná se o knihu Jaroslava Doležala: Vazby knih, vyšla v SNTL v edici Polytechnická knižnice, její třetí vydání je z roku 1987. Třetí je titul Jindřich Král, Pavel Káňa: Umění vázat knihy, vydavatelství Knihař, Praha 2011. Zde naleznete na str. 248 až 255 přehled doporučené literatury a kniha vás hodně poučí o historii knihařství. A ještě jeden titul elektronický, je to stará známá wikipedie, kde do vyhledávání zadejte heslo kniha.

Teď si uvedeme základní minimum pojmů spojených s knihami. Každá kniha má, když si ji postavíme nastojato a díváme se čelně na vazbu knihy, přední stranu vazby, zadní stranu vazby, hřbet a tři viditelné ořízky: horní, dolní a boční (střední); někdy mluvíme také o hlavě, patě, hřbetu a boku knihy. Čtvrtou ořízku nevidíme, protože je vlepena do hřbetu. Seřazené a spojené archy díla, připravené k vazbě, nazýváme knižní blok. Ten se musí pro praktické použití spojit, vyvázat. O různých technikách spojování se lze dočíst ve výše uvedené literatuře. Podle způsobu provedení se rozlišují tyto druhy knižních vazeb: měkká (tzv. brožovaná vazba neboli brož), polotuhá (používá se např. u leporel) a tuhá (někdy i pevná) vazba. K tuhé vazbě se používá knižních desek. Tuhá vazba může být hladká nebo ražená. Ražená se někdy zve reliéfní. Poznáme ji lehce tak, že osaháme povrch přední knižní desky a musíme cítit vystupující reliéf z plochy do prostoru. Někdy je čelní deska ozdobená bez použití reliéfu nebo je ozdobená nalepenou titulní stránkou přebalu či obálky brožovaného vydání – kdysi běžně vycházely tituly jak v levnějším brožovaném, tak v dražším vydání s tuhou vazbou. Někdy jsou do desek vtlačována razidla, přičemž vhloubené linie zůstávají nebarevné. V tomto případě mluvíme (nehezky) o slepotisku. Kapitálek je proužek textilie, který má nejen dekorativní charakter, ale i praktický účel. Je vlepen do hřbetu knihy, aby zakrýval mezeru mezi blokem a deskami vazby, čímž brání vnikání prachu do prostoru mezi knižním blokem a hřbetem vazby.

Sběratel musí umět spolehlivě poznat původní a nepůvodní vazbu. Často za původní vazbu laici považují vazbu, kterou si dal vyhotovit majitel zatím nevyvázaného knižního bloku – např. sešitového pokračování románu nebo kompletního ročníku časopisu–, přičemž si neuvědomují, že vazba není provedena z desek, které nakladatel či vydavatel cíleně k dotyčnému knižnímu dílu či kompletnímu ročníku časopisu dal výtvarně navrhnout a vyrobit. Stávalo se, ale opravdu výjimečně, že k sešitovému vydání nějakého titulu nebo kompletnímu ročníku časopisu nedal příslušný nakladatel vyrobit původní desky k provedení tuhé vazby u knihaře. V takovém případě všechny realizované vazby jsou, z našeho sběratelského pohledu, nepůvodní. To ale vůbec neznamená, že taková nepůvodní vazba nemůže být z pohledu knihařského provedena na vysoké výtvarné a řemeslné úrovni za použití kvalitních materiálů.

V případě nadstandardního výtvarného a řemeslného provedení knižní či časopisecké vazby mluvíme o umělecké knižní vazbě (UKV). Pokud se chcete o UKV dozvědět více, knihaři mají svoje webové stránky: www.knihari.cz. Zde se dozvíte, že jsou stanoveny Zásady pro udělování titulu Mistr knihařského řemesla a kdo je v současnosti jeho nositelem. Je to poměrně důležitá informace, jelikož když si budu chtít dát udělat UKV, mám si možnost vybrat knihaře, který UKV prokazatelně umí. Rovněž stojí za pozornost odkaz Výstavy. Marná sláva, pokud člověk kvalitní knižní vazbu neuvidí v reálu, může si namlouvat, že to, co vidí běžně v knihkupectvích je vrchol knihařského pokroku. Z pohledu sběratelského určitě ani zdaleka ne. Bohužel na zmíněných stránkách mi chybí odkaz na nabídku knih s UKV. Každého sběratele zajímá především, co se dá koupit. Nechce být jenom divákem.

Pokud UKV chcete, je si třeba najít uměleckého knihaře, který dle vašeho zadání zpracuje UKV formou zakázky přímo na zvolený titul, který hodláte mít ve vazbě. Pochopitelně finančně je to dosti nákladná záležitost, protože UKV není sériová výroba, i proto se nehodí na levné knižní tituly, které běžně vidíme v knihkupectví. UKV se obvykle dělá na bibliofilské tisky, které se vydávají v nízkých číslovaných nákladech. Jsou tištěny na velmi kvalitních papírech, místo ilustrací jsou doplněny grafickými listy signovanými autorem. Na vaše přání vám knihař může navrhnout a vytvořit kazetu, do které pak titul vložíte.

Teď rozdíl mezi obálkou a přebalem. U brožovaných knih ochranný nebo ozdobný papír přilepený ke hřbetu knižního bloku se nazývá obálka, viz téměř všechny dnes produkované brožované knihy. Ochranný i ozdobný papír navlékaný na knihy s tuhou (pevnou) vazbou, ale i na obálku brože se nazývá přebal. V antikvární i sběratelské praxi se často praktikuje zjednodušující úzus: u knih v pevné vazbě mluvíme o přebalu, u brožovaných knih mluvíme o obálce, třebaže někdy je to správně přebal.

Knižní desky, které tvoří jádro tuhé vazby mohou být z různého materiálu, případně materiály lze kombinovat. Podle použitého materiálu na knižní vazbu nejčastěji mluvíme o celopapírové, poloplátěné, celoplátěné, laminátové (karton a na něm průhledná folie), z PVC (připraveného vysokofrekvenčním ohřevem, tahle vazba byla oblíbena koncem 60. a začátkem 70. let), polopergamenové, polokožené a celokožené vazbě. Dnes se používají imitace kůže, flokáž, baladek a další materiály. U kombinovaných vazeb (někdy mluvíme o polovazbě) pevnější materiál chrání rohy (často kůže, v minulosti i kování) a hřbet (obvykle kůže) knihy, čímž se dosahuje větší trvanlivosti knihy.

Teď si vezmeme do rukou knihu s tuhou vazbou, abychom si vysvětlili další pojmy. Předsádka je dvoulist ze silnějšího, kvalitnějšího a pružného papíru, jehož první část kryje vnitřní část knižní desky a druhá, volná, ji spojuje s knižním blokem. Část předsádky, která je vlepena na vnitřní straně desek se zve přídeští. Předsádka je nejvíc namáhaná část knihy, proto by měla být provedena z kvalitního pružného papíru, při použití nekvalitního materiálu hrozí uvolnění celého knižního bloku z vazby, což se stává.

Každý list knihy má lichou a sudou stránku. Při dopředném listování vidíme u stejného listu nejdříve lichou a poté sudou stránku. Jakýkoliv jiný systém číslování je z hlediska knihařského nelogický. Titulní list tvoří dvě stránky. Na liché je obvykle uvedeno, kdo je autorem díla, titul díla, rok vydání a plný název nakladatelství. Na sudé stránce titulního listu je uvedeno tzv. impresum (psáno i impressum) neboli autorská tiráž, jsou zde uvedena autorská práva, kdo knihu lektoroval, pokud se jedná o překlad z jiného jazyka, kdo knihu přeložil, odpovědný redaktor a ISBN (viz dále). Lze zde uvést i sponzory. Před titulním listem je obvykle ještě jeden list. Liché stránce tohoto listu říkáme patitul. Obvykle uvádí autora, titul díla a značku či zkratku nakladatelství, tzv. signet. Sudá strana obsahuje někdy tzv. protitulní obrázek nebo text. Tuto stránku nazýváme často jednoduše frontispis (psáno frontispice). Na konci knihy, obvykle na posledním listu před předsádkou, najdeme tiráž, což je soupis nakladatelských a výrobně technických údajů o knize. U bibliofilií zde nájdeme pořadové číslo výtisku z celkového počtu výtisků. V současnosti si ale nakladatelé či vydavatelé až tak velikou hlavu z důsledného rozlišování impressa a tiráže z hlediska umístění nedělají, klidně všechny údaje umístí na sudou stránku titulního listu. Ale popravdě v minulosti to nebylo jiné, to abychom nemoralizovali.


Co je ale pro sběratele důležité, aby kromě autora či autorů a titulu díla našli údaje o roku vydání, čísle vydání a náklad, tj. počet vydaných výtisků, případně pořadové číslo výtisku u číslovaného vydání. Pokud kniha vychází v edici tak její název a číslo svazku edice. Bohužel dnešní nakladatele či vydavatelé úmyslně neuvádí náklad, což je údaj pro sběratele velice důležitý. Kniha v malém nákladu je pro sběratele obvykle zajímavější než veliký náklad. Podobně je tomu ve filatelii, kde ceny známek a aršíků se silně odvíjí od výšky nákladu, viz katalogy.

Ještě poznámka k ISBN. Je to strojově čitelné identifikační číslo, jednoznačně identifikující jakoukoliv knihu. Do konce roku 2006 mělo 10 číslic rozdělených do 4 skupin. Od 1. ledna 2007 je pozic 13 a jsou rozdelené do 5 číselných skupin. Důležité pro nás sběratele je, že pokud má kniha ISBN, tak nakladatel nebo vydavatel má povinnost poskytnout 5 výtisků určeným knihovnám. Takže kniha je k dohledání ve fyzickém stavu, i kdyby již na trhu dávno nebyla.

Ořízka je úprava hran knižního bloku tak, aby hrany tlustších knih působily esteticky příjemně, aby chránila knihu před prachem a někdy taktéž proto, aby se poznalo úmyslné vytrhávání listů; kupříkladu tím, že ořízka má válečkem vytvořenou kresbu a vytržení se pozná narušením plynulosti kresby. Nejkvalitnější je zlatá ořízka. Původně se dělala jenom u hlavy knihy, měla zamezit vnikání prachu a vlhka shora. Pokud se dnes dělá, tak obvykle u hlavy, paty a na boku knihy.

V knize občas objevíme i ex libris, je to tištěná vlastnická ozdobná značka majitele knihy, přilepená zpravidla na přídeští. Pokud ex libris vytvořil známý výtvarník, cena knihy je někdy nižší než cena ex libris, přesněji: cenu knihy výrazně navyšuje ex libris. U vzácnějších titulů se ke knize dodává i pouzdro. Chrání knihu před prachem a světlem. Kniha se do pouzdra zasunuje vždy úzkou stranou, tj. po jejím zasunutí do pouzdra je vidět hřbet knihy.

Jak je to s formáty knih. Z osobní zkušenosti doporučuji uvádět rozměr knihy v centimetrech na jedno desetinné místo. Nejdřív se uvádí šířka pak výška, např.: 17,5 × 23,5 cm. Když se chcete prezentovat jako odborník, uveďte rozměry takto: folio v případě, že rozměr knihy je nad 35 cm výšky, 4º v případě, že rozměr je mezi 25-35 cm výšky, 8º mezi 15-25 cm výšky a 16º do 15 cm výšky.

Druhů a názvů papírů, z nichž se tvoří knižní blok, je požehnaně. Zájemce o tuto problematiku odkážeme na dva tituly Jaroslava Šaldy. První nese název Tiskařské papíry a vydalo jej nakladatelství Práce v roce 1952, druhý Papír, karton, lepenka vydalo SNTL v roce 1953. Jaké se dnes dají objednat papíry, včetně jejich formátů, lze nalézt např. na stránkách http://www.hrg.cz/slovnik-polygrafie.php. To ale jenom pro informaci, jelikož nás sběratele především zajímá minulost. Pro zájemce o výrobu ručního papíru doporučuji návštěvu muzea a výrobny ručního papíru ve Velkých Losinách. A abyste zbytečně nebloudili, papírna leží přímo ve městě.

Zcela samostatnou kapitolou je problematika ilustrování knih. Této problematice se budeme věnovat v další části našeho seriálu.