Sbíráme knihy - 5. část

V této části našeho seriálu si budeme povídat o nejčastěji používaných reprodukčních technikách při tvorbě ilustrací. Jako základní literaturu k studiu reprodukčních technik doporučuji titul Richard Bláha: Přehled polygrafie, SNTL, Praha 1959.
Reprodukční techniky představují obsáhlou a složitou technickou problematiku. Obsáhlost je dána množstvím používaných technik reprodukce, složitost zase komplikovanými technologickými postupy při transformaci předlohy na ilustraci v knize. Jako předloha pro budoucí ilustraci nám může posloužit původní olej, kvaš, fotografie, umělecká grafika, perokresba apod., ale klidně i reprodukce. V posledním případě je pak samotná ilustrace v knize reprodukcí reprodukce. Je zřejmé, že kvalita takové ilustrace v knize bude nižší, než při vytvoření ilustrace z původní předlohy.
Většina vzácnějších bibliofilií neobsahuje reprodukce, ale originální (původní) grafiku. Grafika je postup, kdy umělec přenese svůj nápad na desku, ta může být podle použité techniky z různého materiálu, a z ní pořídí určité množství očíslovaných a podepsaných grafických listů. Důležité je, že tyto listy se považují za originály. Nemusíte mít obavy, že umělec jich může vyrobit libovolné množství. Nemůže. Je limitován použitou technologií té které grafické techniky a svým způsobem obvykle ani není v jeho zájmu, aby takových originálů mezi zájemci bylo příliš moc, protože dochází k inflačnímu cenovému efektu. Opravdoví umělci desku nakonec fyzicky znehodnotí. Obvykle počet tisků způsobených technologickým omezením určité grafické techniky nepřesáhne 200 kusů. Odborník namítne, že někteří umělci si nechávají např. u suché jehly desky pochromovat, aby zvýšili počet tištěných grafických listů. Je to pravda, ale i tak výsledný počet listů se obvykle nedostane přes magické číslo 200.

Každý jednotlivý původní grafický list je obvykle vpravo pod obrázkem originálně signován výtvarníkem, tj. opatřen jeho vlastnoručním podpisem nebo značkou (tzv. signatura), obyčejnou tužky. Někdy se přidává k signatuře i rok tisku, málokdy celé datum. Malá poznámka k signaturám. I na reprodukci nějakého uměleckého díla můžeme někdy vidět signaturu tvůrce původního díla, které posloužilo jako předloha pro reprodukci, zde ovšem nevidíme originální vlastnoruční signaturu tvůrce uměleckého díla, ale pouze reprodukci (kopii) signatury. Vlevo pod obrázek výtvarník obvykle napíše něco jako 45/120, což znamená, že se jedná o 45. tiskový list z celkového počtu 120 vytištěných listů. Uprostřed pod obrázek může, ale také nemusí, napsat název díla. Je důležité vědět, že i samotná bibliofilie jako celek je obvykle očíslovaná. Obvykle na konci knihy v tiráži objevíme např. takovýto text: Kniha vyšla v 200 výtiscích. Tento výtisk má číslo 151.

Za první republiky často vyšla kniha v tzv. běžném vydání a část výtisků, zpravidla na ručním papíře, vyšla v tzv. zvláštním vydání. Výtisky zvláštního vydání se číslovaly. Ale musíme být opatrní, nesmíme si myslet, že když narazíme na počet výtisků 200, že se nutně musí jednat o bibliofilii s původní grafikou. Kupříkladu v brožovaném vydání románu Q. M. Vyskočila: Útok moře, z roku 1922, s výzdobou od Alfonse Muchy, si můžeme v tiráži jednoho konkrétního výtisku přečíst tento text: Knihy této bylo vydáno 2400 exemplářů, z nichž 200 číslovaných je tištěno na zvláštním papíře a podepsáno autorem. Číslo: 191. Tedy v našem příkladu se nejedná o bibliofilii s původní grafikou, ale zvláštní vydání na ručním papíru pro bibliofily.

Původní grafika může být vytvořena různými uměleckými grafickými technikami jako litografie, lept, dřevoryt, linoryt, mědiryt, oceloryt, suchá jehla, mezzotinta, akvatinta, serigrafie atd. Někdy mohou být originální grafické listy i ručně kolorované (iluminované). Je přirozené, že mezi cenami knih s původní grafikou a cenami knih s běžnými ilustracemi jsou značné rozdíly. Ceny těch prvních se pohybují v řádech tisíců až desetitisíců korun, kdežto ceny běžných knih s ilustracemi vytvořenými z předloh zná každý z nás z knihkupectví a antikvariátů. Také se nelze divit, že ceny grafických listů a bibliofilských vydání s původní grafikou jsou např. v Německu, Francii, USA vyšší než u nás. Vysvětlení je prosté, zkuste porovnat číslo 200 s počtem sběratelů původní grafiky u nás a s počtem sběratelů v USA.

Každý sběratel tuší, že je důležité poznat, zda ilustrace v knize je výsledkem nějakého reprodukčního postupu nebo má před sebou původní grafický list. Je nabíledni otázka: Jak se naučit bezpečně poznat že se jedná o původní grafiku, a případně i použitou techniku? Nejvhodnější postup pro sběratele bude spočívat asi v tom, že si nejdřív zakoupí v antikvariátě vždy po jednom originálním signovaném grafickém listu vytvořeném určitou uměleckou grafickou technikou. Pro počáteční studium bohatě stačí levnější listy. Pak si pořídíme v optice nebo v obchodě s filatelistickými potřebami bifokální lupu (má ještě malou čočku – obvykle průměru 20 mm - s větším zvětšením než je zvětšení hlavní čočky) s průměrem hlavní čočky okolo 70 mm. Časem se asi nevyhnete zakoupení světelné lupy s větším zvětšením, alespoň 6 násobným. U světelných lup se průměr čočky pohybuje kolem 30 mm. A do třetice si musíme sehnat nějakou knihu o grafice. Výborný titul je Antonín Odehnal: Grafické techniky, praktický průvodce, Era, Brno 2005. Bohužel kniha se velice těžko shání, proto věřme, že nakladatelství knihu opět vydá, což by byl velice chvályhodný počin. Autor, sám velice zkušený grafik, vysvětluje jak se ta která konkrétní technika na grafickém listu pozná, což je pro sběratele velice důležité. Další doporučený titul je Alois Bauer: Grafika, Rubico, Olomouc 2000. A pak nezbývá už nic jiného než při denním světle začít pozorně studovat grafické listy. Občas si také zajít do antikvariátu nebo galerie s vystavenou grafiku a opět se pozorně dívat. Odměnou vám bude, že v krátké době se z vás stanou znalci umělecké grafiky a možná, že časem rozšíříte svou sbírku knih i o samostatné grafické listy.

Podle způsobu použité technologie obvykle dělíme reprodukční tisk do čtyř velikých skupin:
a) tisk z výšky,
b) tisk z hloubky,
c) tisk z plochy,
d) sítotisk (průtisk, serigrafie).

Jsou známé i jiné speciální tiskové techniky, ale ty mají většinou specializovaný záběr, nebo jsou to varianty výše uvedených základních způsobů reprodukčního tisku.
Kvalita té či oné reprodukční techniky se pozná hlavně podle kvality reprodukce polotónů a barev. Polotón je jakýkoliv tón barvy mezi bílou barvou podkladu a sytě černou barvou. Pokud jde o tisk barev, dnes se využívá poznatků o zásadách aditivního a subtraktivního dělení a skládání barev. Pro zopakování poslouží jakákoliv novější učebnice fyziky, v níž si je potřeba nalistovat část věnovanou optice. Pokud vás fyzika nebaví, doporučil bych vám titul José M. Parramón: Teorie barev, vydalo nakladatelství Jan Vašut s. r. o. Já mám vydání z roku 2002. S využitím poznatků optiky lze dosáhnout vysoké hodnověrnosti barev už u čtyřbarvotisku. Důležité je uvědomit si, že pro každou tiskovou barvu se musí zhotovit zvláštní tisková deska. Laická představa – vytvořená hlavně pod dojmem sledování tisku např. v barevných inkoustových tiskárnách připojených k PC –, že všechny barvy se tisknou najednou, je chybná. I v počítači, dříve než samotný tisk proběhne, se musí provést rozklad na základní barvy a teprve jejich zpětným složením při tisku se dosáhne žádoucího barevného efektu. V nedávné minulosti se nevystačilo s tak malým počtem barev, např. při použití chromolitografické reprodukce kolem roku 1900 se používalo k dosažení vysoké hodnověrnosti barev až 25 litografických kamenů (tj. barev).

Pro všechny níže uvedené techniky dnes platí, že se pro reprodukční tisk používají fotomechanické způsoby zhotovování tiskových desek za použití digitální techniky. Ovšem tyto metody nás jako sběratele knih ne vždy až tak zajímají, protože jedním z našich cílů je dostat do sbírek knihy z dob minulých, kdy se digitální reprodukční technika a počítačová sazba ještě nepoužívaly. Teď k základním principům jednotlivých způsobů reprodukčního tisku.

Při tisku z výšky jsou tisknoucí místa na tiskové formě vyvýšena nad úroveň míst netisknoucích. Jednoduchým příkladem tisku z výšky je tisk klasickým dětským razítkem. Tisk z výšky se asi od roku 1440 ve velkém začal používat k tisku knih, což bylo hlavně Guttenbergovou zásluhou, proto často používáme místo označení tisk z výšky kratší název knihtisk. Knihtisk je obzvláště vhodný pro jednobarevné tisky. V případě, kdy tiskový válec netiskne přímo na papír, ale tištěný motiv se nejprve obtiskuje na přenosový válec (rotační tisk) a z něho teprve na papír, pak mluvíme o nepřímém knihtisku. Jak ale filatelisté ví, u knihtisku se používal i tisk z tiskové formy. Koncem druhé dekády a v první polovině 20. let minulého staletí se u nás velmi často používal knihtisk k tisku známek, viz emise Hradčany, Legionářské pof. 27-29, 70. narozeniny T. G. Masaryka, Holubice, Osvobozená republika. Mimo obvyklého jednobarevného tisku se někdy používal hlavně na tisk knižních obálek i vícebarevný tisk. Knihtisk nelze poznat hmatem, protože tloušťka barvy je běžnými prostředky neměřitelná, ale typickým příznakem pro knihtisk jsou pěkné pravidelné souvislé okraje, do kterých je zpravidla vytlačeno více barvy. Knihtisk se používal v minulosti obvykle pro reprodukci jednobarevných stejně sytých předloh, např. tzv. perovek, pro něž je charakteristické, že barva na předloze je buď bílá, nebo černá.

První ruční reprodukční technikou vůbec je dřevořez. Rozkvět této ilustrační techniky se traduje od přelomu 15. a 16. století. Od rozhraní 16. a 17. století je na ústupu ze slávy, protože musil ustoupit jemnějšímu a líbivějšímu mědirytu. Mědirytiny se tiskly zvlášť a do knih byly vlepovány. Slávu dřeva ale opět obnovila propracovanější technika: dřevoryt. U této techniky se používalo týchž nástrojů a ryjek, jakých doposud používali jenom mědirytci. Tahle technika dokázala reprodukovat polotóny, což byl pokrok oproti dřevořezu. Dřevoryt vládl knižní a časopisecké ilustraci po celé 19. století, což bylo dáno také tím, že jeho možnosti byly podstatně zvýšeny vynálezem galvanoplastiky, která umožňovala z dřevorytů zhotovení libovolného množství stejných tiskových desek. U nás byl dřevoryt jako ilustrační technika velmi oblíben v období po první světové válce. S tímto hnutím jsou spojena jména významných českých výtvarníků, jako Braunerové, Kysely, Bílka, Švabinského, Preissiga, Svolinského, Schönborna a dalších.


S dřevorytem úzce spojenou reprodukční technikou, s využitím chemigrafie, je fotoxylografie, stručně někdy jenom xylografie. Často můžete vidět v antikvariátech prodávat, a obvykle nestojí moc, velkoplošné nádherné černobílé časopisecké ilustrace z přelomu 19. a 20. století vyhotovené právě xylografií. Ne moc rozšířenou technikou, ale přitom s vynikající kvalitou tisku je zinkografie. Jak již název napovídá při této technice se leptají zinkové desky v těch místech, které se netisknou. Notoricky známou knihou s nádhernými 16 kresbami od Aubreye Beardsleye (1872-1898) reprodukovanými právě zinkografií je dráma Salome od Oscara Wilda. U nás tento titul vydal např. Ludvík Bradáč v roce 1918 v 600 výtiscích.

Při tisku z hloubky jsou tisknoucí místa pod úrovní vrchní plochy tiskové desky. Tisková (vyhloubená) místa jsou zaplněna řídkou barvou a při tisku dochází k převzetí barvy papírem. Podobně jako u knihtisku se také u tisku z hloubky používá nepřímý tisk. Podle typu tiskové formy může být tisk z hloubky plochý (tisková deska je vodorovná) nebo rotační (tiskové médium je rotující válec).

Historicky nejstarší reprodukční technikou využívající technologie tisku z hloubky je měditisk. Je odvozen z původní grafické techniky zvané mědiryt. Kresba se ryje ocelovými rydly do hladké měděné desky. Po odstranění ostrých okrajů, tzv. grátku, vznikajících po obou stranách rýh, zatře tiskař barvu do rýh a působením tlaku lisu přilne papír na prohlubeniny desky a vysaje z nich barvy. Techniky měditisku zazářily v plném lesku v době baroka, rokoka a klasicismu. Je dobré vědět, že knižní ilustrace tištěné měditiskem se musily do knih vlepovat jako samostatné listy. Velikou nevýhodou měditisku byla nízká trvanlivost tiskové desky, i to byl jeden z důvodů, proč se měditisk časem vrátil k svému výlučně uměleckému poslání. Ocelotisk je pokračováním měditisku, od něhož se liší jen materiálem tiskové desky. Ocelová tisková deska nejen umožňuje jemnější a ostřejší kresbu než deska měděná, ale je i trvanlivější. Uplatnění ocelotisku je dnes hlavně např. při tisku poštovních známek, bankovek, akcií. Zjištění zda knižní ilustrace je původní rytina je poměrně jednoduché. Stačí si jemně sáhnout na líc obrázku. Vyvýšené vystupující čáry a tečky na líci jsou neklamným znakem měditisku či ocelotisku. Ověření lze ještě provést také takto: papír či rozevřenou knihu s reprodukcí zvednu do úrovně očí ve vodorovné poloze, pak ilustraci natáčím tak, aby se od ní co nejvíce odráželo světlo do mých očí. Pak lze pozorovat ona vyvýšená místa způsobená nanesenou barvou. Doporučuji použít obyčejnou lupu.

Pochopitelně nic nepoznáte, když máte před sebou knihu se světlotiskovou nebo ofsetovou reprodukcí (viz dále) ocelorytiny.
Při moderním tisku z hloubky se postupuje tak, že se předloha fotomechanicky rozloží na body (puntíky, čtverečky), které tak vytvoří rastr. Rastr na tištěné reprodukci lze rozeznat běžnou lupou.Výhodou bodů je, že je lze leptat chemickou cestou. Nejdřív se používal tisk z hloubky, který má všechny body na tiskové formě stejně hluboké, ale odlišné v plošné velikosti. Ke konci 19. století se začal používat hlubotisk, při němž síť tvoří stejně veliké tiskové body, které se ale liší hloubkou. Při samotném přenosu na potiskovaný materiál potom hlubší body vytvoří tmavší tiskové body než body méně hluboké. Dnes se používá i autotypický tisk z hloubky, u něhož jsou proměnlivé tiskové jamky jak do hloubky, tak do plošné velikosti. Moderní způsoby tisku z hloubky se hodně používají pro tisk obrazových publikací. Tisku z hloubky je nevhodný pro tisk písma, zejména malých velikostí, protože písmo je velmi špatně čitelné v důsledku nejasných kontur vytvořených rastrem bodů. Dobrých výsledků nelze dosáhnout ani u kreseb s jemnými čarami nebo jemně stínovanými. Hlubotisk nepoznáme hmatem, ale lehce lupou. Tmavší místa reprodukce přijala více barvy, takže jednotlivé body rastru zcela splývají, zatímco u světlých míst reprodukce, která vznikla otištěním méně hlubokých bodů rastru, jednotlivé body rastru nesplývají a rastr je tedy patrnější.

Při tisku z plochy se nevyužívá různé výšky tisknoucích a netisknoucích míst na tiskové formě, ale rozdílných chemických vlastností tisknoucích a netisknoucích míst, které jsou ve stejné ploše. Principem tisku z plochy je odpuzování mastnoty a vody. Tisknoucí místa přijímají tiskovou barvu, netisknoucí místa ji odpuzují. Historicky se začínalo u litografie. Tiskovou desku tvoří litografický kámen (dnes se daleko více používají kovové desky), na němž se provádí kresba mastnou tuší nebo mastnou litografickou křídou anebo fotomechanickou cestou. Kresba se pak preparuje, aby kámen ve vlhkém stavu odpuzoval mastnou tiskovou barvu na nepokreslených místech. Jak poznáme původní litografii? Kontury a čáry obrazu jsou míň zřetelné, jasné a zejména tenké čáry jsou roztřesené. Typickým příznakem je i kovový lesk při pohledu na ilustraci pod úhlem kolem 20 až 30 stupňů. Jestliže nemáte k dispozici knihu s litografickými ilustracemi a chcete se naučit litografie bezpečně poznat, stačí si koupit v antikvariátu libovolnou levnou litografickou ilustraci (např. svatý obrázek), pak vzít lupu a dívat se. Důležité je, že u litografie neexistuje žádný rastr.

V současnosti je nejrozšířenější tiskovou technikou tisku z plochy ofset. Někdy se říká, že ofset je technicky zdokonalený kamenotisk, u něhož se používá nepřímý způsob tisku. Traduje se, že byl objeven tak, že při náhodném projetí zinkotiskového stroje bez naloženého archu tiskaři zjistili, že obraz se na gumový potah tlakového válce a z něho pak na nehlazený papír obtáhl čistěji než při přímém styku papíru s tiskovou deskou. Při tisku ofsetem se tedy nejdřív navlhčí tzv. tiskový válec, přičemž vrstva vlhkosti se udrží jenom na netisknoucích místech. V další fázi je na povrch tiskového válce přiváděna soustavou navalovacích válců stejnoměrná vrstva tiskové barvy, která se uchytí na tisknoucích místech. Barva z tiskového válce se přenáší tlakem nejprve na přenosný válec a z něho teprve na potiskovaný materiál. Papír se pohybuje mezi tlakovým válcem a přenosovým válcem. U vícebarevného tisku se tento postup opakuje, jak jsme si již řekli, pro každou barvu zvlášť. Obraz vytištěný ofsetem nepoznáme hmatem, ale např. tím, že nevykazuje plné kontury a není tak zubatý jako u tisku z hloubky. Mnohdy se nám větší plochy zdají jakoby matné, sametové.

Vynikajících výsledků při reprodukci polotónů se dosahuje u světlotisku. Tato technika je přímo předurčená k reprodukci velmi jemných, složitých a barevně náročných uměleckých originálů. Při světlotisku tiskne želatinová vrstva nanesená na skle, na kterou byl fotomechanicky nakopírován obraz. Světlotisk nepoužívá k rozložení polotónového obrazu sítě, jako je tomu např. u tisku z hloubky. Tento úkol převzalo na světlotiskové desce velmi jemné zrno červíkovitého tvaru, které vzniká při zasychání želatiny. Světlotiskem vytištěný obraz opět nepoznáme hmatem, ale např. tím, že vytištěný obraz připomíná fotografii nebo akvarel.

U sítotisku představuje tiskovou formu na rámu napnutá jemná síťovina, na níž jsou některé póry zaplněny tak, aby přes ně nemohla být protlačena barva. Přes takto upravené síto se protlačuje barva na papír položený pod sítem. Jenom pro základní informaci čtenáře si uveďme, že v současnosti se využívají rastry o jemnosti kolem 50 rastrových bodů na 1 cm. Sítotisk využívá přímý způsob tisku bez lisu. V minulosti se pro tisk nejčastěji používal způsob, kdy průtisková šablona je kontaktně přiložena na papír a přes ni se ručně nebo mechanicky pohybuje stěrač (tříč), který zabezpečuje rovnoměrně roztírání a protlačování barvy po celé ploše šablony. Při vícebarevném tisku je třeba použít na tisk každé barvy příslušnou šablonu. Jednoduchost sítotisku přispěla k rozšíření průmyslového tisku, např. používá se při potiskování tkanin, reklamních tabulí z umělé hmoty, plakátů.
Jinak platí, že knih s ilustracemi vytvořenými z předloh lze dnes pomocí moderních tiskařských technik vytisknout libovolné množství. To je pro nás sběratele svým způsobem smutná zpráva, ještě divné štěstí, že nové knihy jsou pěkně drahé, takže nakladatelství příliš veliké náklady netisknou.

Závěrem poznámka k ex libris. XXIX kongres FISAE (Fédération International des Sociétés Amateurs ď Exlibris) ve Fredirikshavenu v roce 2002 schválil symboly technik pro tištěná ex libris. Přehled symbolů lze nalézt například na stránkách sběratele ex libris Pavla Vlčka magic-exlibris.webgarden.cz.