Sbíráme knihy - 6. část

Bylo by zle nedobře, kdybychom do knih investovali hodně peněz a jenom nevhodným uložením by došlo k jejich poškození nebo k jinému znehodnocení. Filatelisté tento problém dobře znají, protože známky jsou ještě citlivější na správné uložení než knihy. Hlavní důvody jsou použití lepidla na rubové straně známky a u některých známek používání speciálních chemických přísad pro dodání určitých vlastností papíru či barvě, např. přísady pro dosažení optického zjasnění, fluorescence, luminiscence. Problém je, že při nevhodném uložení známek lep vytváří hnědé či rezavé skvrnky a některé z efektů dosažených přísadami se ztrácí, a tím cena známky obvykle výrazně klesá.

Něco jiného je poškození knihy nešetrným zacházením nebo přirozené opotřebení častým čtením. Nešetrné zacházení je typické pro malé děti, proto jsou staré dětské knihy v intaktním stavu tak málo v antikvariátech k vidění. Pokud chceme mít dětskou knihu natrvalo ve sbírce, lépe je koupit dva výtisky, jeden pro naši ratolest a druhý do naší sbírky. Pravdou ale je, že i dospělí čtenáři dokážou knihu zničit např. nešetrným mechanickým zacházením, mastnotou ze svačiny, rozlitým nápojem, přehýbáním. Žádnou zvláštností není poškození popelem z cigaret, nemluvě o tom, že knihu, která se delší dobu skladuje v malé místnosti, kde se kouří, lze spolehlivě poznat podle aróma tabáku. Zcela běžné je mechanické poškození přebalů. Rada je jednoduchá, před čtením přebal z knihy sundáme, knihu zabalíme do obyčejného papíru a po přečtení přebal dáme na knižní desky. Opotřebení knihy častým čtením známe hlavně z minulosti, kdy se půjčovali především nedostatkové dobrodružné či jiné knihy. Dnes je to jev dost sporadický, tedy když neuvažujeme učebnice, slovníky a jiné profesně používané publikace.


Jak správně ukládat a ošetřovat knihy? Knihy patří – jak všichni dobře víme – do knihoven, jenom výjimečně bychom je měli uschovávat např. v papírových krabicích, přepravkách či skříních. Knihy zasouváme do polic nastojato hřbetem směrem ven. V případech, obvykle při větším rozměru knih, kdy nám nevlezou do knihovny nastojato, lze knihy klást vodorovně na sebe. Ovšem s počtem knih položených na sebe to nepřeháníme, neboť hrozí nebezpečí, že u knih uložených vespod může nastat tzv. sešikmení hřbetu. Také není hříchem položit jednu či dvě knihy naležato na knihy nastojato, asi to děláme všichni, jelikož místa na knihy není nikdy dost. Knihy ale doslova nepresujeme jednu na druhou, jak to často vídáme v antikvariátech, knihy, podobně jako lidé, potřebují dýchat, takže knihy se jedna druhé jenom lehce dotýkají. Dále se doporučuje každou knihu alespoň jednou za dva roky z knihovny vyjmout, vyluxovat z ní prach a knihu známým způsobem, postupným uvolňováním listů mezi palcem a ukazováčkem jedné ruky, prolistovat. Je dobře, když knihovna je prosklená nebo uzavřená, sklo nebo dřevo zabraňují přístupu prachu ke knihám.

Knihy by měly být uloženy pouze v prostorách, které splňují určité klimatické podmínky. Knihovnu je vhodné umístit v místnosti, kde se teplota dlouhodobě pohybuje v rozmezí od 14 do 21 °C. Za horní hranici správného uložení knih se považuje dlouhodobá teplota nad 25 °C, za dolní pod 10 °C. Relativní vlhkost vzduchu by se měla pohybovat v rozmezí 50 – 55 % s přípustnou odchylkou +- 5 %. Jenom si připomeňme, že suchý vzduch má relativní vlhkost 0 %, vzduch se sytou vodní párou 100 %. Pro životní a pracovní podmínky člověka je nejvhodnější relativní vlhkost vzduchu 50 % až 70 %. Při déletrvajícím poklesu relativní vlhkosti pod 40 % se papír vysouší, stává se křehkým a snadno se láme. Naopak, při relativní vlhkosti vyšší než 70 % se na knihách tvoří plíseň, papír se vlní a často dochází k deformaci desek vazby. Místnost, v které skladujeme naši sbírku, má být dobře větratelná. Při zvýšené relativní vlhkosti vzduchu větráme za slunného počasí. Relativní vlhkost vzduchu je možno zvyšovat větráním za vlhkého počasí a trvale pomocí odpařovačů. Pro sledování relativní vlhkosti vzduchu a teploty je vhodné umístit v místnosti např. vlasový vlhkoměr kombinovaný s teploměrem.

Knihy, podobně jako my lidé, nemají rády přílišnou vlhkost, ani veliké sucho, ani příliš světla. Pokud jde o světlo, tak zejména ultrafialová část jeho spektra má nepříznivý vliv na papír. Z druhé strany nedostatek světla vytváří příznivý vliv hlavně pro růst plísní a pro rozmnožování hmyzu. Knihovnu je vhodné zabezpečit proti dlouhému přímému dopadu slunečního světla. Před přímým pronikáním světla chráníme knihovny závěsy, roletami či žaluziemi. Když nám to prostorové uspořádání místnosti dovoluje, což je v bytech spíš vzácnost, police knihoven stavíme kolmo k oknům, aby přímému dopadu slunečních paprsků byla vystavena co nejmenší plocha. Často můžeme vidět knihu v pěkné původní vazbě, čelní i zadní deska jsou barevně svěží, ale hřbet vazby je vybledlý, jméno autora a titul jsou téměř nečitelné. Je to právě důsledek vystavení hřbetu knihy přílišnému světlu. U malých místností bychom se měli snažit knihovnu postavit – pokud nám to prostorové uspořádání dovolí – ke zdi kolmé k oknu. Pokud je místnost větší, tento problém odpadá, knihovnu můžeme postavit ke zdi naproti oknu. Zvlášť jsou na světlo citlivé starší časopisy tištěné na méně kvalitním nebo jiném novinovém papíru, papír se časem více a více zbarvuje do hněda. Tady je vhodné uložení do pevných papírových desek. Ovšem důležité je občas časopisy vytáhnout na světlo světa a alespoň lehce je prolistovat. Občasné prolistování platí i pro knihy. Některé knihy a časopisy potřebují nejen provětrat, ale rovněž touží po něžném dotyku či pohlazení lidských rukou; také mají duši.

Několik poznámek k opravám knih. Zcela jednoduché opravy můžeme zvládnout i sami, náročnější opravy, pokud nejsme Bohem nadaní šikulové, zvládne pouze zkušený knihař či restaurátor a silně poškozenou knihu je někdy lépe vůbec neopravovat a spíš se ji snažit využít pro kompletaci či restauraci jiného poškozeného výtisku stejného titulu stejného vydání, pochopitelně za předpokladu, že se nám takový výtisk podaří sehnat. Při opravě knihy zásadně nepoužíváme umělohmotné izolepy ani univerzální lepidla typu Kanagon. Použití těchto lepicích prostředků je příznakem sběratelského barbarství. Když už chceme lepidlo použít, tak použijeme obyčejné šetrné bílé kancelářské lepidlo (např. bílou lepící pastu) na lepení papíru, případně disperzní univerzální lepidlo, např. Disperfix UNI. Lepicí papírovou pásku používáme obvykle na opravu roztrženého listu. Opravu, kterou mohu na základě vlastních zkušeností doporučit, je podlepení roztržených obálek nebo přebalů. Když tak neučiníme, hrozí, že při opětovné neopatrné manipulaci se nám obálka nebo přebal roztrhne ještě více. Podlepení provádíme buď papírovou lepicí páskou nebo jednoduše roztržené místo přelepíme papírem barevně podobným původnímu papíru. Tímto způsobem lze „zaflekovat“ i vytrženou část poškozené obálky nebo přebalu. Běžnou laickou chybou je „zpevnění“ prasklého hřbetu knihy izolepou, tedy pokud se nejedná o zcela běžnou knihu. Pokud se jedná o knihu do sbírky, je to naprosto nevhodný postup. Když nám na titulu opravdu záleží, opravu svěříme zkušenému odborníkovi. Ten může v případě silného poškození hřbetu zvolit i ten postup, že knihu nejdřív rozebere, knihu znovu vyváže a vytvoří věrnou napodobeninu původního hřbetu. V případě rozsáhlého poškození knihy, knihu necháme tak a nic neopravujeme. Časem možná seženeme jiný výtisk stejného vydání tohoto titulu a zkušený odborník nám z obou výtisků vyrobí jeden kvalitní výtisk, jenž nám možná bude závidět nejeden sběratel. Podobně to dělají sběratelé i jiných oborů.

Při značně poškozených vazbách knih postupuje nejlépe tak, že knihu dáme převázat do zcela nové, ale již nepůvodní vazby. Barva vazby by měla být stejná nebo alespoň velmi podobná původní vazbě. Častým zlozvykem nezkušených knihařů je, že knižní blok příliš ořežou, v takové knize se pak zle listuje. Oříznutí listů by mělo být minimální, dokonce když se listy podaří pěkně zarovnat do bloku, ořez není nutné dělat vůbec. Také při vyvázání časopisů je víc sběratelské ořez nepožadovat, zachování původního formátu je jaksi více ceněno než hezký ořez. Vzácnější časopisy nedáváme vůbec vyvazovat, sbíráme je nevyvázané, protože vyvázáním jejich cenu výrazně snižujeme. Sběratelé edice Čtyřlístek to dobře znají hlavně u prvních čísel. Vybledlé písmo či obrazový motiv na původní pevné vazbě lze opravit osvěžením barvy. Tuhle činnost bychom opět měli svěřit zkušenému odborníkovi. V případě, že vyblednutí je značné, je potřeba pro restaurátora sehnat alespoň kvalitní barevnou fotografii či naskenovaný obrázek nepoškozeného výtisku, abychom zajistili podmínky pro co nejvěrnější restauraci vazby. Lidová tvořivost, byť jinak šikovného a nadaného knihaře, nemusí být tím nejvhodnějším přístupem.