Zpravodaj 03/2009: Rytectví na jedne misce s železnicí

Nejhorším výsledkem by bylo tvrzení, že grafik a malíř Jiří Bouda (5. 5. 1934) se nepodobá svému slavnému otci Cyrilovi. A proč by měl?



Faktem zůstává, že v ničem; kromě toho oba byli mistři všech forem grafických technik. Učil se rytině na státní grafické škole a na Vysoké škole umělecko průmyslové v ateliéru neméně slavného Karla Svolinského. Ale lišil se hlavně tím, že již od mládí jej zaujalo odvětví dopravy. Dokonce byl zaměstnán u železnice jako signalista na stavědle nádraží v Praze – Bubenči. Milovníka lokomotiv a autora stovek jejich výtvarných podob Jiřího Boudu nejlépe reprezentuje pověstné prostředí jeho bytu Na ostrohu. Vybudoval v něm celý komplex neobvyklé ukázky železničářského provozu v praxi se vším možným: nádraží a stanice, tunely, rozvětvené tratě a křižovatky, výhybky, vozová depa, signální zařízení, různé druhy lokomotiv a vagónů, atp. Zkrátka, taková svatyně jeho životního tématu. Tím se ve své branži rovněž nikomu nepodobá.
Ve své profesi není podoben ani našim rytcům. Pokud moje paměť dosahuje byl jediným z rytců poštovních známek, který se o tuto práci nijak nedere. Naopak se bránil, a odmítal ji. Neznám podobný případ. Ale přesto se mezi ně počítá.

A co víc, nebyl autorem rytiny ani své první známky (1982); vyryl ji Herčík. Teprve za čtyři roky přijal lákavou nabídku na emisi Československá kolejová vozidla (1986).


Předcházela tomu iniciativa Výzkumného ústavu kolejových vozidel a doporučení ministerstva dopravy. Nedokázal odmítnout, včetně jednoznačné podmínky – že totiž známky provede i rytecky. Zvítězilo téma. O svém zaujetí tvorbou známek dokázal zajímavě vysvětlovat podrobnosti i zvídavým filatelistům. „Při navrhování mužů s praporkem jsem se chtěl vyvarovat znázornění ´dialogu´ mezi posunovačem a strojvedoucím. Tedy muže s praporkem, který dává návěst ´přiblížit´, ale nikoliv jinému posunovači, který se má s lokomotivou spojit. A znovu bych chtěl připomenout, že poštovní známka není ilustrací ani služební pomůckou ČSD, a věřím, že se žádný železničář těmito postupy nebude řídit. Výtvarník má právo dopustit se určitého zkreslení, přispěje-li to ke zvýraznění znázorněného motivu či obsahu.“


Svou znalost a citový vztah k oblíbenému oboru ještě zdůraznil v kalendáři s námětem "Z dějin dopravy" na rok 1987. Přednost před známkami dal i dalšímu kalendáři "Do školní brašny" 1989. Zdůvodnil to obdobně, jak to bravurně činíval otec Cyril: „K nabídce rytí nové emise známek prohlašuji, že v současné době jsem zaneprázdněn jinými úkoly, takže z časových důvodů se práci rytecké nemohu věnovat. Další spolupráce by byla možná asi od října 1987.“ Jiří Bouda, pokud jde o autorství rytin svých návrhů známek, se tradičně nemění ani v současnosti. Jeho poslední známku z dubnové emise (2009) vyryl Bohumil Šneider. Všechno ostatní o milém, laskavém člověku a velmi produktivním tvůrci Jirkovi Boudovi, je možné vyhledat v nemalém počtu katalogů jeho výstav nebo katalogů poštovních známek.