Zpravodaj 2/2006: LADISLAV JIRKA ve vzpomínce Rudolfa Fischera

Když mě nedávno redaktor Josef Fronc požádal připomenout Ladislava Jirku z vlastních vzpomínek, považuji to za milou výsadu a možnost podržet znovu jeho jadrně srozumitelné rytectví a prvotřídní grafickou a technickou řemeslnost československých známek. Současně jsem si uvědomil nakolik se prodlužuje jednostranný pohled na jednoho z rytců, který se nezaslouženě musel obejít bez prosazované slávy v médiích. Aby příliš nevyčníval, jak naopak svá jména všemožně popularizovali jeho grafičtí rivalové – Švengsbír s Herčíkem. Ladislava Jirku především zviditelňuje a zdobí dokonalá práce, zastupující klasickou větev umění rytecké reprodukce bankovkového stylu. Bez jeho podílu nelze si představit dosažení profesionálního charakteru české rytecké školy státních cenin. Psal jsem o něm velmi obsáhle v katalogu výstavy Umění a známka v Jízdárně Pražského Hradu (1978). Dlužno dodat, že s odstupem oněch let se v tomto stylu podobná oslava Rytectví už nekonala. Také Jirkových - a nejen jeho - ctitelů jaksi ubývá. Vývoj příliš nepřeje ani ocelorytině.


Pro mne byl Ladislav Jirka jakýmsi rustikálním rytcem. Připomínal to charakteristický vzrůst a tvar jeho rukou. Přitahovaly pozornost a bylo až neuvěřitelné si představit, nebo přímo sledovat zručnost a citlivost silných prstů, propojených s rydlem, jako by ho téměř pohlcovaly. Ano, ale jak zvláštní a podstatnější je jiný rozdíl, postihují samy kořeny jeho ruční práce: vždyť její skutečné výsledky měly vysoce odbornou hodnotu srovnávací. Když byl například z počátku Jiří Švengsbír za svůj příliš uvolněný způsob barevné rytiny Dürerovy Růžencové slavnosti (detail s Madonou, 1968) nadšeně veleben a oslavován, jen odborníci si zachovali kritický odstup. K těm se řadil i Jirka, který falešné zviditelnění Švengsbírova technického zjednodušení a zestručnění tohoto díla zvláště odsuzoval. Dokazoval mi: „to není Dürer, ale Švengsbír, kterému námět Růžencové slavnosti posloužil jako nezávazný model!“ A tak Jirka dostal příležitost dokázat vyrýt Dürera dalším výřezem téhož obrazu (detail s autoportrétem Albrechta Dürera) v roce 1971. Dal si záležet. Jirkova pečlivě technická vyspělost i svébytnost se stala novým důkazem, který potvrdil, že nelze totiž přehnat do takové volnosti ryteckou transpozici, jak to učinil Švengsbír v kreslířském slohu i příznačné barevnosti, aby se z ní vytratil základní charakter Dürerovy tvorby.

Kdo si dnes mezi rytinami L. Jirky vyhledá jeho stěžejní práce? Snad občas specializovaní filatelisté rozlišují dva typy v barevnosti pozadí transpozice obrazu Antonína Pelce (Umění 1973). Měl jsem příležitost s Ladislavem Jirkou mnohé prožívat. V průběhu třiadvaceti let převládal odraz pozitivní a radostné spolupráce. Na jedné straně – po vzoru Jindry Schmidta, který byl výsadním rytcem Maxe Švabinského – dosáhl podobné domény komorního rytce Karla Svolinského. Víc jak 70 známek nese signatury Svolinský/Jirka a mnohé z nich jsou světoznámé. Dlouho byl úspěšný metodou věrného napodobování - doslova každé zákrutečky otrocky kopírované - Svolinského kresby. Ale bohužel skončil v okamžiku, kdy se pokusil být rytecky svůj. Osobitější. Pan profesor, sám vynikající rytec, zvyklý korigovat práce svých žáků, si vyžádal mladšího, poslušnějšího. Zručného Ladislava Jirku si naopak vyžadovali Jaroslav Lukavský, Josef Liesler a jiní autoři.


Druhdy si Ladislav Jirka poněkud neuváženě umanul, že není zcela doceněn. Vytrvale se držel tradic svých kolegů, zaměstnaných ve Státní tiskárně bankovek, kteří záměrně prodlužovali termíny dokončení rytiny. Tím totiž zdůrazňovali její pracnost, zvýšenou kvalitu a tomu i odpovídající honorář. Právě jako takového jsem si ho vážil. Ale mladší generace grafiků podobné praktiky neuznávala, vítězili rychlostí i nápaditostí rytecké formy. Přišel si postěžovat, že nedostává tolik příležitostí jako ostatní kolegové. Bral to dost osobně. Tak jsme si ve známkové komisi vymysleli „kolektivní“ výběr a zadávání rytin. Přizvali jsme všechny rytce najednou, aby si sami mezi sebou jednotlivé zakázky spravedlivě rozdělili. Začínali nejstarší. Herčík vyzval Jirku. Ten mu ironicky namítal: „vy jste jediný z nás nejvíc „zasloužilý“, máte tudíž oficiální přednost.“ Ale i tak se dostalo jisté satisfakce všem najednou. Poslední návrh zbyl na nejmladšího Fajta.

Myslím, že máme stále zvláštní důvod na Ladislava Jirku vděčně myslet. Byl velkým dělníkem rytiny, patřil k neopakovatelnému prostředí a úspěchům dodnes uznávané historie známkové tvorby známkové země Československo. A to není málo.

Tolik ze vzpomínek nejpovolanějšího. Na závěr své výpravy jsem využil přítomnosti pana Bumbálka a zeptal se ho na další aktivity Společnosti malíře Václava Brožíka. V roce 2003 uspořádali výstavu pana profesora Svatopluka Voděry, který dlouhá léta působil na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O tom, co Společnost v dohledné době plánuje, rád čtenáře našeho Zpravodaje seznámím. Věřím, že se po výstavě z díla L. Jirky více ponoří do problematiky známkové tvorby a že se třeba pokusí uspořádat výstavu Umění na československých známkách, a tak vedle přepisů obrazů slavných mistrů by mohli ukázat veřejnosti i ty od Václava Brožíka, i když je graficky přepsali jiní rytci, podílející se na naší minulé i současné známkové tvorbě.

V závěru reportáže se vracím do Výstavní síně Václava Brožíka. Asi každý mi dá za pravdu, když připomenu, že pro Ladislava Jirku byla při několika četné úpravě „generálského“ aršíku s L. Svobodou


spolupráce s Jaroslavem Lukavským zřejmě víc než „komplikovaná“. Koho tato historicky zajímavá etapa zajímá, nechť si přečte dobová fakta R. Fischera, publikovaná v časopisu Merkur-Revue č. 6 a 7/1997.


Prameny:
www stránky města Třemošná,
Vyprávění pana A. Bumbálka
Informace SČF č.1/06 Ing. Brendl
Filatelie č. 19/1958 str. 1
Původní stať R. Fischera
Katalogy poštovních známek Pofis
Merkur-Revue č. 6 a 7/1997
Leták Společnosti malíře V.Brožíka
Výstavní panely manželů Knotkových
autor textu a fotografií Josef Fronc
(omluvte horší kvalitu fotografií zasklených panelů) autor statě Vzpomínky – Rudolf Fischer