Zpravodaj 2/2007: Jozef Baláž, 1. část

V rámci Okénka na Slovensko se vracíme k zesnulému Jožko Balážovi, vzpomínkou Rudolfa Fischera, jeho dlouholetého přítele a kamaráda. Článek byl napsán také pro slovenský časopis Zberateľ, kde se úvodu pro tento článek zhostil jeden z jeho redaktorů, pan Peter Malík. Uvádíme proto i jeho úvod, který je pro celkovou koncepci článku důležitý a umožňuje čtenáři lépe pochopit všechny souvislosti.

redakce SSČSZ SČF

Meno Jozefa Baláža (14. 3. 1923 – 6. 7. 2006) vyvoláva v nás prinajmenšom dve predstavy – poštové známky a kresby v časopise Život, o knižných ilustráciach nehovoriac. A pritom nebol len maliar-ilustrátor Života, ale aj maliar života súčasníka. Práve preto sa stal takou všeobecne známou osobnosťou.

Spoznanie ďalších hodnôt tejto osobnosti umožňuje esej jeho celoživotného priateľa Rudolfa Fischera, ktorý sa v nej vyjadruje vlastne o úplne samozrejmých veciach, o ktorých sa toľko nepísalo ani nepremýšľalo nahlas. Sú to útržky ľudskosti úspešného tvorcu a človeka, vzťahujúce sa na skoro zabudnutú minulosť, ale rozprávané v súčasnosti.

Prednosťou tejto práce, spracovanej ako ďalšie číslo Zberateľských statí, sú myšlienky samého Jozefa Baláža. Fischer tak dokumentuje rovnakou mierou, ale z iného uhla, ich hlboký zmysel. Ale približuje i to, čo z Baláža necituje. Napríklad vyvrcholenie autorovej známkovej tvorby samostatnej Slovenskej republiky. Baláž ju mal presne zdokumentovanú a zoradenú. „Ale spolu s manželkou Evičkou by som chcel usporiadať archívne svoju celoživotnú tvorbu. Nikdy som na to nemal čas. Verím, že Boh má k sebe povolá, až keď to všetko dám do poriadku.“ Vo svojom poslednom rozhovore zverejnenom na internete spomenul, že aj priateľov ubúda...

Tí najvernejší sa zišli na poslednej rozlúčke na cintoríne v Pezinku v sobotu 15. júla 2006. Aj básnici a spisovatelia Ladislav Ťažký a Milan Ferko, ktorých Baláž rád často spomínal. „Starý druh ešte z vojnových čias. Vzácny a výborný chlap! Skromný človek a výborný Majster“, takto oživoval spomienky na L. Ťažkého, ktorý v Slovenských pohľadoch č. 10/2006 o J. Balážovi napísal: „Spoznali sme sa v Dunajských kasárňach v Bratislave roku 1943. Ja som mal devätnásť, Jozef dvadsať. Spájala nás spoločná zbraň. Moje pero a jeho štetec. Boli sme vojakmi ‚slávnej‛ Slovenskej armády, ktorej krok dunel po bratislavských uliciach. Keby niekto naplánoval naše stretnutia počas vojny, len ťažko by sme ich boli naplnili skutkom. Mňa vyslali na východný front na severný Krym v auguste 1943 a Jozefa o pár mesiacov neskoršie. Stretli sme sa pri veľkom ústupe severne od krymského Perekopu. Boli sme uzimení, zablatení, hladní a dokonale otrávení situáciou, v ktorej sme sa ocitli. Stretnutie trvalo pár hodín. Jeho odvelili ani neviem kde, ja som s Prvou pešou divíziou ustupoval až do Sedmohradska v Rumunsku. Nuž a zázraky sa dejú. Po vojne, koncom mája, sme sa opäť na pár minút stretli, a čuduj sa svete, nielenže sme nadviazali na vojenské a vojnové priateľstvo, ale začali sme tvorivo spolupracovať.“
Baláž bol dvorným ilustrátorom jeho kníh. A Baláž, rovnako ako Schurmann (s ktorým bol v kontakte takmer nepretržite), Brunovský a ďalší ilustrovali knihy Milana Ferka, ktorý vstúpil do literatúry ako básnik krátko predtým, ako Baláž vytvoril svoju prvú známku.

Logická je aj iná súvislosť v našom príhovore. Milan Ferko, ktorý mal možnosť vyjadriť sa k tejto eseji, jej autorovi napísal: „Je to veľmi vecné a osobnostné svedectvo. Nielen o Jožkovi, ale aj o Tebe a Tvojom veľkom podiele na našej známkovej tvorbe. Prioritu Prahy nik nemôže poprieť a opisovanie situácie, keď si chodil po Bratislave a verboval slovenských výtvarníkov na tvorbu známok – je akiste vieryhodné.“ A dodajme, že v duchu tradície sa aj Milan Ferko výrazne podieľal na vytváraní novodobého profilu známkovej produkcie Slovenska. Predovšetkým v rokoch 1996 – 1998 ako predseda námetovej komisie – poradného orgánu ministra dopravy, pôšt a telekomunikácií SR.
Želáme si, aby vás, milí čitatelia, nasledujúce riadky spomienok upútali.
JOZEF BALÁŽ – HODNOTA OSOBNOSTI
Hodnota Jozefa Baláže je Jozef Baláž. Jeho život, jeho dílo nám neříká nic jiného. V posledním období se o něm dosti psalo. Koncem roku 2004 mu stránky filatelistických médií věnovaly náležitě zaslouženou pozornost. Také z jiných vrcholů oslav v roce 2003 zazněly hlasy zdůrazňující tvůrčí činnost, mravní význam, národní a nadnárodní poslání umělcova osmdesátiletého života. Provází je úhel pohledu, usilující o co možná nezaujaté objektivní hodnocení, připomínající paměti. K napsání této vzpomínky z polohy neopakovatelných osobních prožitků - což je něco jiného - jsem se rozhodl v únoru 2005. Měla být určena i Jožkovi, s kterým se přímá komunikace stala již prakticky nemožná.

Nešlo mi o nic jiného, než vystopovat a přiblížit smysl vnímání jeho životního příběhu: Čím se stal, co ho v jeho průběhu poznamenalo, ale co zůstalo i zahalené. Myslel jsem tím také pochopení umělcova osudu, jak ho vyložil i v posledním vánočním rozhovoru 23. 12. 2004 zveřejněném na internetu: „Vytvorené dielo v známkovej grafike považujem za svoje najhodnotnejšie a srdcu najmilšie vo svojej celoživotnej výtvarnej tvorbe.“ Zákony tohoto umění měl v krvi, jak svědčí neočekávajícím přiznáním: „Možno to bude znieť pre niekoho, a najmä pre výtvarníkov, prekvapujúco.“ Zkrátka, uvěřit tomu, co Baláž při různých příležitostech říkal milovníkům poštovních známek; v čem byl šestačtyřicetiletý osud jejich tvorby pro něho typický nebo výjimečný. Nabízí se přirovnání: Balážova životní filozofie neměla vyhraněnou koncepci. Bylo to spíš neustálé vyznávání – sny a toulky, svědectví jeho duchovního života a zároveň jakéhosi osudového bolestínství i životního optimismu dohromady.


Pojilo nás mnohé, úměrně odpovídající i smyslu společných zájmů – narozeni ve znamení ryb, vyučení litografové, vychováni skautingem, s praxí v polygrafii, s přáteli v Bulharsku a každopádně i fenomén krásné knihy. Nebo podobné cesty obou našich synů, kteří nešli ve stopách pošetilých představ otců. Pak kamarádi z branže, z nichž někteří tíhu kolegiality nevydrželi do konce. A kdoví, co ještě živilo a udržovalo mnohá naše porozumění pro svatost umění poštovní známky – i blahodárnou krásu žen.

Nikdy nás také nenapadlo přemýšlet, každý podle svého, o vzájemné osobní sounáležitosti, k níž jsme dospěli. Zdálo se nám normální spojenectví mezi tvůrcem známek a představitelem jejich editora. Co to bylo? Jen vzájemné porozumění? Kombinace způsobů společného zájmu? Zřejmě obojí a určitě i víra a vnitřní sblížení. Věřili jsme ve vývoj k novým a lepším vztahům. Ale i věci jiného dosahu, nad povrch mudrování o rozdílnosti kultur, jazyků, tradic a především nad uniformitu česko-slovenské tvorby známek. Vzato historicky, byla to ojedinělost bez oficiálního pověření, která se zaběhla, stala se samozřejmostí a přestala zajímat. I s odstupem času, na vrcholu tohoto vztahu, ctím onu hodnotu, představující osobnost Jozefa Baláže. Nelze ji ovšem nalézt tak snadno. K tomu nestačí výčty emisí známek, všechna ocenění ani oslavné statě, dokonce ani kladené otázky stárnoucímu umělci. A proto i v mém vzpomínání žijí lidé, s kterými jsme k Jožkovi více než 40 uplynulých let formovali a pěstovali bezmeznou příbuznost. Aby současně tyto jistoty potvrzovaly jeho vlastní úspěchy.


Budiž mi raději dovoleno občas nechat promluvit dobrého člověka Baláže. V době, kdy jsme se osobně poznali (1963) bylo mu čtyřicet, ale vypadal mladší. Stále toužil po dálkách, po poznání a kráse. Žádná krása se člověku nepoddává sama. Ani krása poštovní známky. Jozef Baláž dovedl krásu odhalovat: v životě svými zážitky, v umění vlastní tvorbou. A být k tomu tulákem, to byla náramná věc. „Bolo by vari zbytočné opisovať moje subjektivne pocity, keď cestujem. Storaké záujmy. Kráčam. Rozmýšĺam... Svoje lásky skrývame si do náručia… Neznesiteĺne len čakat´. Vidiet´ pravdu donaha a bosú. Ale kto by to považoval za dôležité, ak má pred sebou konkrétnu tvorbu, ktorá ho presviedča, že ide skôr o príbuznost´ducha ako o príbuznost´slov. Ak nie pre iné, aspoň pre jedinú vec, ktorá je nesporná: umelcovo vyznanie“. Tudy někudy se ubíralo naše myšlení o snech a toulkách v první reportáži o něm ve Filatelii 13/1967.