Zpravodaj 3/2007: FILATARSIE – mylný objev o nezbytnosti umění

Minulé dvacetiletí potřebovalo odstup, aby se o trvajících otázkách prozradilo to podstatné. Po několika vynikajících osobnostech historiků českého výtvarného umění, kteří se více méně okrajově zabývali známkovou tvorbou (byly to spíše poznámky k různým příležitostem, které nemohly nahradit syntetické rozbory), učinil se sám sebou v tomto ušlechtilém smyslu povolaným dějepiscem umění JUDr. Jindřich Musil (1922 – 2003). Někteří pamětníci uvádí, že se do kolektivu námětových filatelistů zapojil až ve svých 62 letech v roce 1984. Musilovu aktivitu ovšem známe již například z Katalogu výstavy Kroměříž 1983, kdy zasvěceně verbuje zájemce o výtvarné umění a hudbu do řad obou sekcí. Ale širší intelektuální záběr, od něhož se odvíjejí autorovy úvahy o dějepisu umění, se pokouší prosadit koncem let osmdesátých - a zejména pak využije nečekané příležitosti v letech devadesátých. Avšak na rozdíl od vědního oboru (kunsthistorie), který analyzuje problémy umění, Musilovy výklady - v nové roli filatelisty - jsou viděny očima sběratele. Určující jsou pro něho hlediska filatelistického zájmu a filatelistické hodnoty. K popularitě svých představ přispěl tím, že v rámci Svazu filatelistů založil Společnost sběratelů a přátel umění „československé poštovní užité grafiky“. Zveřejnění jeho Výzvy k akci (Filatelie 16/1989) nebylo nic jiného než vyjádření nutnosti nezbytné komunikace se sběrateli, kterou postrádal. A to není zdaleka všechno. Konstatuje v ní nízkou úroveň výtvarných vědomostí, estetického cítění a vkusu u všech generací. Nápravu vidí prostřednictvím filatelie a tomu odpovídající terminologie. Vymýšlí a zavádí nové pojmy a formulace - „z pohledu známkografie“, jejím jádrem jsou „poštovně filatelistické grafiety, nejmenší grafické lístky, za jaké lze některé známky opravdu označit.“ A to vše pomocí neznámé nauky, kterou pojmenoval filatarsie. „Nastal čas, abychom se jako filatelisté…v projevu poštovní užité grafiky (filatarsie) organizačně v rámci SČSF sdružili.“ V závěru Výzvy naléhá: „Zájemci o ustavení poštovní užité grafiky (filatarsie) jako nového oboru organizované filatelie, neváhejte se přihlásit na adrese: Dr. J.M., Sládkovičova 7, Praha 4.“ Výsledek nebyl valný.

O rok později se snahou upoutat pozornost k filatarsii publikoval Programové prohlášení (Filatelie 8/1990). Současně požádal o její podporu na VI. sjezdu Svazu čs. filatelistů: „Dovolte mi, abych oblast, která není organizovaná, ještě fundovaně a podrobně zpracoval a předložil ústřednímu výboru, který by se tím skutečně zabýval.“ Nejen pojmenovat, ale zdůvodnit svou abnormální iluzi nazvanou filatersie, nebylo jen tak. Podle ní nejsilnější vliv na umění poštovní známky měla mít filatelie a filatelisté. Ale plynul čas, který to nepotvrdil. Nevyšlo to, jak si přál. Ano, dnes to už není tak důležité, jak by se mohlo zdát. Přesto však silně zaujatý JUDr. Musil, inteligentní znalec a psavec o umění, si zaslouží uznání. Stačí připomenout jeho myšlenky k tvorbě sbírek a výstavních souborů tematicky zaměřených na oblast historie výtvarného umění ve filatelii. Obdivoval jsem například (kromě Miroslava Angera) jeho podíl na publikaci z roku 1985: Michelangelo Buonarroti – filatelistický příspěvek k životu a dílu umělce.

Vyvíjené úsilí ctižádostivého Jindřicha Musila bylo současně začátkem i koncem jeho křížové cesty: načal mnoho aktivit, u žádné však nedokázal, že ji dovede do konce. Jeho ústředním a současně nejproblematičtějším tématem byl výmysl povýšit metody zájmové činnosti filatelistů nad profesionální odbornost historiků umění – neboť i osobně byl přesvědčen o svém talentu výtvarném. A nikdo mu také neodporoval. Ovšem v praxi svou metodu nedokázal uplatnit natolik, aby se ujala. Svou činnost zakončil napsáním a vydáním cyklostylovaných sešitů a filatelistické příručky „Dějepis umění československé poštovní užité grafiky“ v letech 1991 – 1995. Dějepisec a zakladatel filatarsie Jindřich Musil již předtím, rovněž prostřednictvím SČSF, prosadil vydávání Zpravodaje sběratelů a přátel poštovní užité grafiky – Filatarsie (1990 – 1994). Podle svědectví Miroslava Angera, Václava Staška i Jiřího Koukala byl autor a redaktor Musil v jedné osobě „prakticky jediným (podtrženo R.F.) přispívatelem nového zpravodaje „Filatarsie“. Jednou jsem se Musila zeptal, kde na to množství zajímavého textu, posbíraného odevšad, bere čas. On mi odpověděl, že ve svém věku by už nic jiného dělat nemusel, ale cítil to jako svou osobní potřebu. Tím jeho upřímné přesvědčení nezlehčuji. Naopak. Ale vím odkud a z jakých zdrojů pramenila; a také o pozadí její pozdější orientace.

Zamiloval si umění, nikoliv jen pro potěšení, ale korespondenčně – tedy sepisováním a popisováním. A právě tímto soustředěním se chtěl stát jedinečným teoretikem filatelistické odrůdy – filatarsie - se vším všudy. Zavedl rubriku: Malá škola teorie, což nebylo nic jiného, než pracné vyhledávání a opisování obecných poznatků a statí jiných autorů.
Musilovo poněkud násilné roubování uměleckosti nezískává pozornost, domnělé názvosloví a definice se neujaly. Netvořil, spíš si pohrával s již vytvořeným. Také se už zdálo, že filatarsie po 20 letech zůstane spíš legendou.

Několik pohledů zpět - k výkladům a citacím, které rozhojnily její údajné přednosti: „Nikomu nemíním radit, co sbírat a jak filatelizovat, ani vnucovat stanoviska, co je dobré a co špatné.“ (Musil: Poslání). „Jen snob se vnitřně zříká práva na vkus a cit, podle kterých zaujímáme soud nad krásou nebo ošklivostí. Přispěji-li svými podněty k tříbení názorů, budu tomu rád a myslím si, že to bude jen dobře.“ A tak Jindřich Musil začíná objevovat již objevené, překrucovat pojmenované, také poučovat i zamlžovat. Například: naše „výtvarně dějepisné zkoumání bude umění grafiky poštovních cenin, objednávané u výtvarníků státním resortem, po té jím emisně dramaturgicky a výtvarně /zpravidla za pomoci speciální odborné komise resortním ministrem jmenované/ posuzované a úředně uznané za schopné být ,oficiálním státním uměním´.“ Za umělecké známky považuje Musil pouze ty, které jsou „výsadní a vlastní jen uměleckým osobnostem.“ Na pomoc si vybral bojovníka a estéta FXŠ: „Ztotožňuji se s názorem formulovaným již F.X.Šaldou, že hodnotit umělecké dílo je žádoucí ,především podle síly umělecké osobnosti,“. V tomto smyslu Musil také neomylně rozlišuje „poštovní ceninu bez výtvarně uměleckého poslání“(!), nejasně mate pojmy: „známka jako umělecké dílo“ a „vyobrazené umění na známce“. A bez komentáře dodává, že „druhý pojem ne vždy bude možné ztotožnit s pojmem prvním“ (kde to autor vyčetl, je záhadou). Rozhoduje o tom, který z umělců, a která díla jsou ta pravá a dominantní. Zpochybňuje umělecké komise. Atd., atd.

Snad každý filatelista, pokud je čtenářem mých statí, více či méně tuší, že to, co ovlivňovalo a utvářelo chod minulosti, se neodehrávalo zdaleka jenom na povrchu, jednoduše a viditelně. Rovněž tak příliš neznámý je i skutečný běh filatarsie. Postačí krátké ukázky z textů, které jsem si znovu pročítal.
V měnícím se politickém klimatu, na strunu polistopadové tvůrčí svobody, hrají i Musilova nabádavá slova: „Námět, ideovost (podtrhl R.F.), módnost, slohová forma i technicky dokonalý tvar či poštovně emisní účel nejsou pro posouzení hodnoty uměleckého díla rozhodující.“ Vyjímám malý detail z obsáhle filozofující studie téhož Jindřicha Musila: „Filatelie – společnost – angažovanost“ (Filatelie 5/1988), v které ještě obhajoval opačný názor: „Fenomén političnosti vstupuje do každé lidské činnosti i vzhledu do historie, do každého oboru práce, sportu a zábavy, hospodářství i techniky, do vědy a umění.“ Autor překračuje i tuto hranici: „Nezastupitelná úloha tu připadá státům socialistického společenství v čele se Sovětským svazem. Stranou tohoto úsilí nesmí stát ani filatelie, tím spíše ta, která si přisvojuje hrdý přívlastek – socialistická… Nesmíme pomíjet možná nebezpečí ideologické diverze… antikomunismu aj. Proto filatelie také musí být jako celek i v jednotlivostech pokrokově společensky angažovaná.“ V dalším čísle Filatelie (7/1988) tato ideologická sepětí ještě umocňuje: „Tu máme onen dialektický skok k nové kvalitě socialistického pojetí čs. organizované filatelie, její teorie i praxe.“ Získání hodnoty při tvorbě filatelistického exponátu podmiňuje marxisticko-leninskou teorií tvorby a kultury. Cituje k tomu V.I.Lenina (s aplikací na filatelistické výstavnictví). Atd.

Takové (i jiné) byly kořeny teorie a praxe Musilovy tzv. filatarsie v Česku – údajně objevného přínosu i světové filatelii na poli zkoumání umění poštovní známky, jak psal: „dospějeme k poznatku, že nejen jednotlivé objekty našeho posuzování budou vykazovat ,vady výtvarné krásy´, výtvarný podprůměr až absenci uměleckosti… Tvoří to organickou součást komplexní problematiky existence a pohledu na známku a celinu, na jejich původ, vznik, obsah a formu, výrobu a užití v současném provozu pošty i v jeho historii.“ Autor, opět zaujat sám sebou, vidí jakou máme „příležitost výtvarně esteticky působit na širokou veřejnost.“

Střízlivou odpověď těžko nalézám. Také jsem v minulosti musel (Musil nemusel) odborné studie doplňovat všezahrnujícím slovem socialismus – ocitlo se i v označení našeho státu. Ale nikoliv v názvu našich známek! Což nebylo samo od sebe. Může to působit divným dojmem předvádění osobních „zásluh“, ale fakta se tomu podobají. Stručně řečeno - nad pestrostí snah vládnoucí strany zavlál kategorický požadavek: Nutno doplnit symbol socialistického státu, zaručený ústavou, v názvu státní ceniny - buď celé oficiální znění, nebo zkratkou ČSSR. Argumentoval jsem proti oběma názvům. Tehdy se nedalo odhadnout, jak to dopadne. Podařilo se obhájit tradiční Československo. Mimořádně. Jinak Musilova odvaha a ideologické převleky, skoky a odskoky, skoro imponují. Již v Programovém prohlášení stojí: „Umělecké kvality čs. poštovní užité grafiky jsou předmětem našeho zájmu, ale také našich požadavků (!) na její výtvarno.“ Jen si neumím představit ona určující objektivní měřítka: Jakým způsobem a podle čeho by právě filatelisté – sběratelé známek - dokázali posoudit a určit skutečnou hodnotu, či nekvalitní výtvarné dílo, nebo rozlišit umění od neumění? - tedy v duchu chimérických principů filatarsie. Tak krajně absolutistickým způsobem nehodnotí díla a nedisponují s pojmem umění ani profesionálně zkušení vědečtí pracovníci, vynikající badatelé – historici a kritici umění.

Stále tu však zůstává bez odpovědi otázka o neznámém Jindřichu Musilovi. Mylná jsou totiž tvrzení, že inspirace a zájem o dějiny umění a činnost ve filatelii měl „až ve svých 62 letech“. Ve skutečnosti se tomuto zájmu věnoval již v době, kdy mu bylo 55 let. A to měl v tomto oboru značné vědomosti. Jisté výsledky Musilova dlouhodobého soustředění a studia dokládá naše korespondence po výstavě PRAGA 78: „Zaujaly mne úrovní svého obsahu Vaše stati k dějinám umění a k výtvarné hodnotě rytiny československé poštovní známky v katalozích,“ píše mi 27.října 1978. „Začínám si zpracovávat studijní poznámky k dějinám umění poštovní známky socialistického Československa se zvláštním zaměřením na dominanty současné známkové rytecké tvorby.“ Zajímaly jej dokumenty i autoři, z kterých jsem čerpal. Musilův prosebný dopis je svou povahou ojedinělý. Sympatizoval jsem s požadavky a pisateli poskytl veškerou literaturu a prameny, které jsem při studiu historie známkové tvorby získal (nemluvě o mé profesi emisara), vyhledával v knihovnách a sám publikoval. O tom se nikdy nezmínil, přičemž ani na žádné, zvláště dosud neznámé a badatelsky objevené dokumenty logicky nenavazoval. Podobně (bez neblahé zábrany mluvit o sobě) využívali těchto mých poznatků i mnozí další autoři statí a publikací - nejen o poštovních známkách. Není důvod je v souvislosti s Musilem vyjmenovávat. I ta anonymita původu spíš vnitřně potěší. Ještě k něčemu osobnímu se přiznám. Jedno úterý – 25. srpna 1992 – na vernisáži první výstavy Václava Fajta v Poštovním muzeu mě Musil požádal, abych napsal o Fajtovi článek do sborníku Filatarsie. Totiž, tohoto talentovaného rytce do této doby filatarsie téměř ignorovala. Jenže Musil správně vycítil, že bych prozradil i jiné nepřízně, které Fajta na jeho úspěšné cestě mezi ryteckou elitou provázely. Proto onu ošidnost vyřešil jinak. Zavolal mi v pondělí 14. září 1992 a prohlásil: „Dělám to strašně nerad, ale upozorňuji, že jsem opomenul závazný termín vytištění bulletinu číslo 4/1992 již k 1. září. Byl jsem tudíž donucen publikovat Zprávu o setkání s V.Fajtem – rozhovor k němuž došlo před vernisáží výstavy.“ Abych prominul. Současně mně nadiktoval číslo svého telefonu, kdybych se prý rozhodl tento postup i kritizovat. Skoro jsem té výmluvě uvěřil.

S doktorem Musilem jsme se oba sešli 19.března 2001 – tuším, že naposled – na vzpomínkovém pořadu k nedožitých osmdesátinám J.A.Švengsbíra v Salonu Lyry Pragensis na Václavském náměstí. Před i po mém vystoupení v programu jsme v klubu velmi přátelsky rozmlouvali. Plachého Musila jako by něco tížilo. Počal mne ubezpečovat, že nepatřil k žádné skupině mých odpůrců, kteří od doby, kdy o mně publikovalo nepravdy i Rudé právo a trestně stíhala generální prokuratura, mi znepříjemňovali život. Potom se začal omlouvat a vysvětlovat – ač to vůbec nebylo potřebné - a mne to překvapilo, že o mnohých skutečnostech tenkrát nevěděl, jeho kritika mých poznatků z dějin čs. známky byla důsledkem mylných informací a určitého tlaku. (S tím ještě souvisí osobní zájmy několika Musilových „spolupracovníků“ - předních osob a čestných členů Společnosti, kteří občas „poskytli morální i materiální podporu“. Když splnil jejich představy, a o to přeci šlo, přestal je zajímat.) Musil stále dumal o trapné minulosti a přidával další podrobnosti o svém smyslu pro spravedlnost. Ale víc nebylo třeba. Pak se letmo zmínil o mém oživení Jiřího Švengsbíra. Zajímal se o jeho encyklopedické znalosti z historie umění a o to, proč jsem ho z našich výtvarných umělců v tomto smyslu považoval za nejvzdělanějšího. Rozloučili jsme se s ubezpečením vzájemného pozvání, k němuž bude příležitost - bez časového určení.

Zřejmě to nebyl jen dojem, kterým na mne již tehdy působila sklíčenost osamělého Jindřicha Musila, ale skutečnost, protože téměř nikdo neznal jeho osobní život, minulé ani tehdejší rozmanitosti osudu. Jen se vědělo, že nemá příliš šťastné manželství. Zklamání a zborcené představy o filatarsii znamenaly poslední velkou trhlinu, ale pravdu nikomu nesvěřil. Tu pravdu, kterou netušil ani tajemník Svazu filatelistů, Jaroslav Maleček, s kterým se přišel rozloučit a oznámit, že končí. Se vším. Stalo se tak pět let předtím, než Jindřich Musil v říjnu 2003 zemřel. Nikdy se již neozval, na dopisy neodpovídal. Výsledek zdá se logický, ale bolestivý, bez útěchy.

Nevidím důvod oživit tzv. filatarsii; (mimochodem, dodnes nikdo neví, co to slovo znamenalo). Nikoliv kvůli nesmyslnosti. Nýbrž proto, že sběratelství a působení v daném případě odjakživa patřilo do námětové sekce filatelistů Výtvarné umění a poštovní známka. V tomto smyslu je podnětná představa a snaha Jiřího Koukala o sledování umělecké činnosti autorů známek (i s využitím některých myšlenek Jindřicha Musila) a založení podskupiny - nové sekce, jak k tomu vyzývá všechny zájemce o spolupráci ve Zpravodaji Klubu filatelistů ve Žďáru nad Sázavou. Držím Koukalovi a všem dalším palce – stejně, jako jsem je v počátcích držel nadšenému Musilovi.