Zpravodaj 4/2006: Téměř zapomenutý Vladimír Kovářík

(*1921 1999) (k nedožitým pětaosmdesátinám)



Kmenový a věrný služebník vydavatele poštovních známek. Vykonal dobré dílo a ač to není obvyklé - často jako „zachránce“ plnění termínů a mimořádných situací. Většinou i jako autor známek, které mnozí tvůrci z různých důvodů odmítali. To bylo také příčinou střídavě rozdílné úrovně a výtvarných hodnot jeho návrhů. Dá se to přirovnat praktickému využívání viditelné výtvarné formy na jakémsi rozhraní malého plakátu a knižní ilustrace. Tímto stylem, jakým poštovní známky bravurně vytvářel, lze i posuzovat většinu produkce Kováříkovi zadávané. Je jistě dost důvodů a možných výkladů pro univerzální charakteristiku tohoto převažujícího stylu poštovních cenin Vladimíra Kováříka. Všestranného Kováříkova dobrodiní jako svého dvorního autora využívala i komise známkové tvorby, a to i bez ohledu na to, že bývala i období útlumu jeho účasti na známkové tvorbě, bez podpory umělecké komise – a bez výdělku.

Pamatuji, jak se stal Kovářík krátce před mým nástupem na ÚSS - v souvislosti s ustavením umělecké komise - na doporučení Svazu čs. výtvarných umělců opět jejím členem, a to od dubnu 1963 do roku 1965. Návrh Svazu byl respektován, avšak s výhradami. Kategorické podmínky vznesené ze strany vydavatele známek jsem objevil v informaci mého předchůdce teprve po 40 letech: „Doporučený Vladimír Kovářík, akad. malíř a grafik, vypracoval několik návrhů známek, ovšem jejich kvalita nebyla nijak zvláštní. Svaz o něm uvádí, že je dobrým organizátorem a kritikem uměleckých děl. Někdy ovšem dochází k rozporům s význačnými známkovými grafiky, kteří prohlašují, že jejich návrhy na známky nemají být posuzovány takovými členy komise, kteří známku sami nedovedou vkusně provést. S nominací Kováříkovou bylo by možno počítat za předpokladu, že sám nebude pověřován vypracováním návrhů známek.“ (!) V dalším jednání se SČSVU byl učiněn pokus, aby místo Kováříka (cit.) „byl vzat v úvahu prof. Jaroslav Šváb, který se v dosavadní funkci člena komise velice osvědčil.“ Podobná omezení měl i doporučený Liesler, (cit.) „… který nakreslil celou řadu velmi vkusných poštovních známek. Zastával již jednou funkci ve výtvarné komisi, ovšem tehdy tuto komisi soustavně nenavštěvoval. Jeho členství v komisi je žádoucí za předpokladu, že se bude zúčastňovat trvale jednání komisí.“ Vskutku zajímavá to kritéria!



Poměry se postupně měnily, Kováříkovi ani ostatním nikdo v tvorbě poštovních známek nebránil. Naopak. Vladimír Kovářík však zasáhl do mnoha oborů výtvarné tvorby, zvláště užitého umění: navrhoval plakáty, bankovky na export do tří zemí, písmo a písmové realizace v architektuře (Národní památník, Střelnice Praha – Kobylisy v opěrné zdi, Metro, bronzové písmo, deska ve vstupním vestibulu Národního divadla v Praze), grafické úpravy. Jeho známková tvorba se lišila od tvorby známek zakladatelské generace Mucha-Obrovský-Benda-Brunner a byla jiná než známky v pojetí následující generace: Vika, Fialy, Vlčka, Boudy, Vondrouše, Svolinského. Přesto z nich vycházel. Nebyl vzdálen zakladatelské generaci ani v časovém vývoji; jeho práce jsou realizovány dokonce jen dva roky po úvodním vstupu Karla Svolinského, téměř současně s Jiřím Švengsbírem, který se stal v roce 1949 autorem rytiny Kováříkova prvního návrhu známky. Kováříkovi rovněž náleží osobité místo mezi ostatními výtvarnými umělci, kteří známkové grafice razili nové cesty.



Kovářík také patřil mezi vyznavače předjaří a Pražského jara. I on, výtvarník otevřený novým pohledům a proměnám, procházel složitým obdobím. S příslušnou obměnou to ale vedlo k jakési politice zbytečných (někdy i nutných) kompromisů. Od 1.1.1968 do 23.3.1970, se stal dokonce místopředsedou komise. Předsednictví připadlo Adolfu Hoffmeisterovi, ač AH byl od roku 1969 coby likvidovaný „kontrarevolucionář“ a „nebezpečný pravicový exponent“ nežádoucí. Navzdory veškerému protivenství zůstal Hoffmeister předsedou ministerské komise – společně s místopředsedou Kováříkem - po celé funkční období do roku 1970 (kontakt s AH jsme fakticky nepřerušili až do jeho úmrtí). V době tehdejší bouřlivé politizace společnosti zcela spontánně nezůstali lhostejní ani umělci, zvláště k tragickému činu a smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti sovětské okupaci a nastupující „normalizaci“. Městská organizace Svazu výtvarníků, jejímž byl Vladimír Kovářík předsedou, uspořádala ve výstavních prostorách U hybernů podzimní výstavu - II. Pražský salón 1969. To předsednictví se stalo Kováříkovým nešťastným údělem. Zřejmě příliš riskoval, když pod tlakem neoprávněného pokynu cenzurního „dohledu“ nezabránil (ač mohl!) odstranění obrazů s náměty „palachiády“. Záhy se jeho jméno s nálepkou „zrádce“ a „kolaboranta“ ocitlo i na počmáraných zdech. Upadl v oboustrannou nemilost, dostával se do izolace. Nestěžoval si však.

Další nesnáze za „normalizace“ umocnilo mlčení nakladatelství, která vydávala publikace s Kováříkovými lustracemi. Ilustrovat knihy bylo radostí Kováříkova výtvarného života a knižní ilustrace patřily mezi hlavní zdroje obživy jeho rodiny. Přestal pro vydavatele existovat. Až po jedné mé návštěvě u Kováříků v Haštalské 4 (obývali půdní prostor se zasklenou střechou ateliéru) bylo zřejmé, že Vladimír po dokončení návrhů emise „Historické palné zbraně“ je bez práce. Pomoc musela být okamžitá. Kritickou situaci vyřešila naše neobvyklá zakázka s poskytnutím zálohy. Smlouva ukládala zvýšit grafickou úroveň panelů s čs. známkami na mezinárodních výstavách a platila pro všechny čtyři výtvarníky v rodině, včetně paní Kováříkové. Do té doby jsme totiž výstavní rámy vytvářeli v rámci oddělení známkové tvorby. Nijak jsme to nepublikovali, ale takto reprezentačně vyzdobené exponáty na výstavách poštovních známek vzbudily pozornost a staly se vzorem pro mnohé zahraniční poštovní správy (například polskou, německou, rakouskou, francouzskou, i další).



Potom se o Kováříkovi podařilo natočit televizní reportáž. Redakce ČST, která předpokládala, že tehdejší autoři známek jsou politicky spolehliví, přijala naše doporučení a natočila pořad o jeho knižních ilustracích klasické ruské i sovětské literatury. Krátce po odvysílání se ozvalo Státní nakladatelství dětské literatury, které Vladimírovi nabídlo ilustrovat dvě publikace. Kováříkovu rodinu jsme pak využívali permanentně. Kromě prezentace oficiálních exponátů poštovních cenin, včetně dokumentů Poštovního muzea, na světových výstavách PRAGA, skupinově vytvářeli návrhy různých diplomů zasloužilým pracovníkům resortu spojů, novoroční PF, emblémy výstav a podobné „chlebové“ zakázky. Jinak se také Kováříkovi stali dodnes známými tvůrci papírových vystřihovánek modelů různých architektonických památek aj.



S předchozími problémy byla samozřejmě nesrovnatelná nekonfliktní aktivita Vladimíra Kováříka v budoucím vývoji. Celým svým vnitřním založením patřil k lidem dobré vůle, což se navenek hned nepoznalo. Stal se pravidelným autorem známek (každoročně vytvářel 2 až 3 emise), avšak pokud šlo o činnost v komisi pro posuzování výtvarných a obsahových hodnot známkové tvorby, od roku 1970 až do roku 1990 se téměř dvacet let jejím členem ani náhradníkem nestal. Svaz výtvarníků ho nenavrhoval a Vladimír Kovářík neprotestoval. Zůstalo mu ono „dobrodiní služebnosti“ (v roce 1981 u příležitosti životního jubilea – šedesáti let – předal mu ministr spojů nejvyšší resortní vyznamenání „Za zásluhy o budování spojů“, v roce 1984 se dokonce stal vzorným pracovníkem resortu spojů). Ani na chvilku není pochyb o nutnosti rozlišit autorovu uváděnou „služebnost“ a jeho vlastní tvorbu známek. Mnohem výrazněji totiž Vladimír Kovářík dokazoval svou všestrannou vyjadřovací schopnost v námětech emisí. Dovedl realizovat různé obsahy známek, někdy zajímavých i kuriózních, jindy fádních a cítění i zájmům filatelistů nepřitažlivých. Byl však i velmi nápaditý, schopný vyhnout se z opakování a rutině. Takovými příklady byly známky s použitím symbolů. Avšak na značně zjednodušujících názorech o své přílišné angažovanosti nic měnit nedokázal. Dokonce byl považován za téměř výsadního odborníka na brannou, policejní a vojenskou tematiku. Byla to šťastná i nešťastná fikce zároveň. K této přehnané pověsti stačily pouhé 4 emise čítající souhrnně šest známek: „25 let PS Veřejné bezpečnosti“, „35. výročí SNB“, „40. výročí SNB“ a „Expozice vojenského muzea ČSSR“ se středověkou zbrojí, Řádem bílého lva a letounem Avia. Nebo náměty dopravy a komunikací: „BESIP“, ukázkově plakátový styl známky zobrazující stopy kol na silnici a míč, či „Socialistická výstavba – dálniční křižovatka“.





Ale jinak: jakou bohatost malebných motivů představují série historických palných zbraní, tradice čs. porcelánu, ptactva a také další práce, jen zdánlivě okrajové: dlouhá řada žánrově rozmanitých výtvarných návrhů příležitost. pošt. razítek, propagačních štočků, celin s přitištěnou známkou atd.!



Jméno Vladimíra Kováříka bylo po dlouhá léta houževnatě a nesmyslně spojováno s politickými náměty známek. Zřejmě to má svůj původ v tom, že bývaly vydávány ve velkém počtu a kdy příliš nešlo o náročnost výtvarnou - tvůrčí, nýbrž právě politickou. Ale jen politický význam takové známky obvykle neuspokojil, což se netýkalo jen Kováříka, neboť i umělecká kritika a většina hodnocení vůbec se od takových známek více méně odvracely. Z nejznámějších připomenu osm Kováříkových známek a aršíků s náměty spojů, filatelie a výstav známek: svitkové známky se stylizovanou holubicí, příležitostné známky ke Dni čs. poštovní známky 1976 a 1978, grafickou úpravu aršíku „Den ČSSR na výstavě WIPA“, aršík „60 let FIP“ a známky „30 let Organizace správy spojů“ a „120. výročí Světové poštovní unie“. K výše uvedeným námětům připojme ještě grafickou úpravu šesti známek s náměty ptactva 1972. Právě proto byl Vladimír Kovářík ve své univerzálnosti pro tento druh užité grafiky stejně tak zasloužilým jako ostatní dobří autoři československých známek. V uměleckém snažení jeho známková grafika, která má blízko k jeho ilustrační a bankovkové tvorbě, nepostrádá celou sumu originálních nápadů a výtvarných kvalit. Při jeho kolegiálním vztahu k vydavateli chci ještě zdůraznit, že nikdy nebyl v postavení podřízeném či zneužívaném. Tím hlasitěji však tvrdím: pro Vladimíra to byla především poctivá práce.



Rozhodně byl nejúspěšnější - uvěřil tomu i on sám - ve dvou emisích (celkem se šesti známkami) „Interkosmos“ k 1. a 5. výročí společného kosmického letu SSSR - ČSSR. Vladimír Kovářík se rovnocenně exponoval ve dvou tematických okruzích. Ale jak posoudit vyrovnanost skutečně zcela rozdílných, téměř životních, námětů autora? Totiž: celkem devět emisí s dvaceti známkami politické tematiky – a na druhé straně vyrovnaně stejný počet emisí s osmnácti příležitostnými známkami s náměty sportu. Tomu se říká věrnost zadávaným úkolům! U politických emisí se mnoho vymýšlet nedalo, proto alespoň experimentoval s kompozicí. Používal geometricky výrazné prvky – uspořádané plochy a tvary konstrukcí přesycených až odpuzujících a nic nového neříkajících (nařízených) symbolů. V tom si poněkud „konkurovali“ s Milanem Hegerem. Žádné tematicky vlastní významy a výrazy (kromě písma).





Přesto Kováříkovy interpretace daleko převyšovaly obdobné emise v celém tehdejším „táboře míru“, jež opakovaly vše uniformní a zároveň ono „výtvarné nic“. Pro Kováříkovu tvorbu s náměty sportu na známkách – právě ve vztahu k výtvarným hodnotám – je dominující figurální kresebnost pohybu a tělesné vypětí těla sportovce. Jakýsi zvýrazněný efekt osobité struktury postav, rozvržených v čisté ploše známkového obrazu s minimálním využitím obvykle laciného a násilného efektu barevnosti (což preferovali a vyžadovali zejména filatelističtí obchodníci). Za všechny Kováříkovy známky se sportovní tematikou stačí uvést světově vysoce oceněnou emisi „75. výročí Čs. olympijského výboru“ a olympiády Sapporo a Mnichov. A mohl bych pokračovat.

K tomu všemu, co jsem napsal, ve snaze uchránit tuto osobní vzpomínku od pochybností o našem přátelském vztahu, mohu přinést důkaz o čistotě Vladimírova lidského charakteru. Pod průhledným vnějším tlakem a dojmem ze dvou vniklých situací v roce 1986 – obvinění v Rudém právu z mého porušování autorských práv, které vyústilo v trestní stihání, a pod tlakem starosti o získání profesní odbornosti pro svého syna – připojil své svědectví ve prospěch žalující strany. V zápětí toho litoval a nabídl mi písemné odvolání tohoto křivého svědectví. Nemohl jsem to přijmout. Vyprostit se tímto způsobem znamenalo také trestní čin ovlivňování svědka. V soudním řízení po roce 1990, ve kterém tentýž žalobce podal trestní oznámení na tři výtvarné umělce a jednoho historika umění z Bratislavy, bývalé členy komise známkové tvorby, Vladimír Kovářík ve své výpovědi uvedl: „Můj syn se začal zabývat ryteckou prací a žalobce se uvolil, že ho to naučí.“ A na omluvu dodal: „Domnívám se, že na tom není nic špatného.“ Žalobce, jinak známý a vynikající rytec, ale i prominent KSČ, po listopadu 1989 sice u soudů neuspěl, nicméně opětovně získal patřičný vliv v nové „obrozené“ komisi vydavatele. Do komise byl znovu doporučen i Vladimír Kovářík. Stal se jejím předsedou - a mladý rytec, Pavel Kovářík, se mohl stát jedním z dalších tvůrců české rytecké školy poštovních známek.



Na samý závěr článku jsem záměrně zařadil FDC emise INTERKOSMOS - 1. výročí společného letu SSSR-ČSSR od Vl. Kováříka. Stává se tak předzvěstí k dalšímu připravenému článku autora Rudolfa Fischera k zajímavému tématu. Nebudu ovšem nic prozrazovat. Již nyní však mohu slíbit, že obsahem článku budou velmi zajímavé informace, které uvítají nejen sběratelé československých známek.

V článku jsou použity materiály z osobního archivu autora, reprodukce grafického listu z Katalogu – známková tvorba, kresby a ilustrace – galerie Československý spisovatel 1984, rozkresby návrhů čs. známek, reprodukce čs. známek a FDC.

psáno pro Zpravodaj a časopis Merkur – Revue