Zpravodaj 4/2007: Milan Hegar – mezi známkou, knihou a plakátem

Motto z pozůstalosti:
Profesor Muzika zjistil, že student Hegar má některé strany v Dějinách výtvarného umění přeškrtány modrou tužkou. „Co to má znamenat?“ táže se. „Že tyto části jsem se už naučil,“ děl svědomitý student. „No – a proč je třeba je přeškrtávat?“ „Abych se to, nedej bože, neučil ještě jednou.“

Bylo mu už téměř čtyřicet let, když se v září 1960 stal autorem své první poštovní známky. Tedy poměrně pozdě, ve vyzrálém věku, jako známý pedagog a uznávaný odborník na knižní grafiku, plakátovou tvorbu a písmo. A kromě toho ještě v situaci, kdy dává přednost trvalému působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. K tomuto rozhodnutí nedospěl náhodou. S touto školou pro užitá umění spojil celý svůj život (8.5.l921- 6.7.1987).


Vystudoval ji u profesora Františka Muziky, byl jeho asistentem a na jeho místo ve speciálním ateliéru pro užitou grafiku nastoupil v roce 1970. Kdo u nás ví, co české knize prospělo, pak jména Muzika a Hegar (osobně ještě připojuji Oldřicha Hlavsu) mu zní mezi nejvýznamnějšími. Svým dílem přispěli k hodnotám knižního výtvarného umění. Také lidsky výjimečná povaha a pokorný duch Milana Hegara měly v sobě cosi z Františka Muziky.


Vraťme se k domnělé prvotině známky pro SOF - 15 let světové odborové federace. Provedl ji s gustem. Přináší totiž do známkové tvorby vyhraněný typografický názor s funkčním uplatněním písma. Typografii povýšil nad vlastní námět známky; její téma vyjádřil kresbou stylizovaných průmětů zemských polokoulí s větvičkou vavřínu. Při sporném posuzování návrhu známky umělecká komise stanovila poměrně nízký honorář - 2000 Kčs. Na svém následném jednání schválila doplatek - 500 Kčs, a za obálku 1. dne 300 Kčs. Ale současně i další honorář - 1.000 Kčs za nerealizovaný návrh známky Ústava ČSSR. Naprosto nečekaný a neznámý objev. Teprve nyní – po 47 letech – nacházím důkaz o tom, že skutečnou první poštovní známkou Milana Hegara byl návrh s námětem Ústavy. V komisi však neuspěl a známka byla urychleně zadána Karlu Svolinskému.

K emisi SOF ještě podrobněji. Dodnes se totiž traduje mylné tvrzení o dvojím autorství rytiny. Počínaje Specializovanou příručkou pro sběratele československých poštovních známek a celin podle Aloise Duška a spol., nebo Katalogem Československo 1918 – 1992 Martina Trojana a dalšími, kteří stále papouškují, že jejím údajným rytcem byl prý Bohdan Roule. Nebyl! Vzpomenu jen Specializovaný katalog Praga 1978 Vladimíra Bernáška s autorským kolektivem (také jsem spolupracoval), který dokumentuje nezaměnitelnou skutečnost: rytina známky SOF je dílem Bedřicha Housy, obálku 1. dne vydání vyryl Jaroslav Goldschmied.

Nejde o neznámé objevy, ale o to, jak snadno a rychle některé hodnoty jako by zanikaly. Dosud plně nedoceněná zůstává známková grafika knižního grafika Milana Hegara. Neboť také jeho zásluhou vstupuje do bohatství písmových forem kaligrafických a typografických. Přináší poněkud jiný názor, než kterým i ostatní tvůrci známek dokumentují funkční uplatnění písma v poštovní cenině. I v dalších případech je textové řešení pro Hegara důležitější než obsah (námět) známky: touto formou vytvářel a svým způsobem dobýval jakýsi symbol umění typografie. (O jeho imponujícím vzoru jsem podrobně psal již ve stati Typografie poštovní známky: Hegarův příklad „znamená zvláštní, téměř architektonickou vyváženost, stavbu, ale i vážnost, statický klid“. Filatelistické sešity, 1968, čís. 8 – 9.)
V celém komplexu Hegarovy skladby emisí jako by jedna známka vycházela ze druhé. V námětu návrhu známky Světová výstava poštovních známek PRAGA 1962 - stylizuje zeměkouli s emblémem. Námět Mezinárodní farmakologický kongres 1963 doplňuje stylizovanou kresbou myší negativně. Je přitom zajímavé, že Hegar dostával zadávána většinou světová témata. Kromě již uvedených například Světová zdravotnická organizace 1966 – v námětu emblém a budova jejího sídla v Ženevě; dále Mezinárodní rok lidských práv 1968 – oficiální symbol Roku lidských práv řešený v celé ploše obrazu známky. V roce 1978 zpracovává téma IX. Světový odborový kongres v Praze - s minimálním využitím své tradiční typografie zaplňuje plochu známky symbolikou tří paží zvedajících polokoule. Podobné, ale nezajímavé zestručnění přináší na známce X. světový odborový sjezd – Havana (1982).


Neustále si ověřujeme, proč právě Hegarova vyhraněná koncepce písma a textového řešení, zasazená do širšího kontextu námětů známkové tvorby, představovala onu orientaci k povýšenosti typografie? A proč to byl jeden z jeho charakteristických výtvarných způsobů tvůrčí racionálnosti, poznamenaný jistou služebností? Podle ní se dá soudit, že kořenila již od mládí. Což znamenalo - podle Hegara - údajný a neklamný instinkt pro to, co měl v úctě: jakési neomylné vnuknutí ke knize. Kniha jako narůstající osobní vztah a přirozený vývoj ke knižnímu uměleckému projevu, který se rozroste v celoživotní autorské úsilí. A také jako důsledek stavu, s jakým později přistupoval k poštovní grafice.

Neboť v čem by jinak spočívala Hegarova tvůrčí paralela mezi známkou a knihou, a bez jakéhokoliv praktického užitku? K té služebnosti, spojené se zkušenostmi pedagoga, je třeba přidat také jistou ukázněnost, která nedovolila odporovat. S duší pokornou a starostlivou posloužil kdekomu. Takového jsem poznal Milana dávno předtím, než jsme se v roce 1963 setkali u známek. Nejvíc jsem se o něm dozvěděl prostřednictvím Otakara Štorcha–Mariena, mého (nejen pokud jde o knihy) nejlepšího zdroje informací i inspirací. Tento bývalý zakladatel slavného a posléze zkrachovaného nakladatelství Aventinum ve svých Vzpomínkách Tma a co bylo potom říká: „Jakýmsi našim nejmenovaným protektorem byl grafik Milan Hegar, člen výboru Českého fondu a od začátku existence platýzského knihkupectví i jeho největší soukromý odběratel. Muzika a především Hegar pro záchranu nakladatelova obchůdku s uměním v Platýzu dělali, co mohli. O jeho likvidaci rozhodl dosazený ředitel Fondu, který s výtvarnou kulturou neměl předtím nic společného. „To byl konec mé třiačtyřicetileté kariéry ve službách knihy a výtvarného umění“, napsal Štorch-Marien.

Hegar měl podobnou citovou náklonnost: opět připomínám jeho vzor - osobnost Františka Muziky. Jednak jako k mistru v knižní úpravě se smyslem pro řád a uměřenost. A také k Muzikovi - malíři, který poetizoval skutečnost, „zestručňoval poezii a byl surrealistou lásky ke klasickému životu“ (V.Nezval). Hegara jako malíře řídila tatáž podivná oddanost k tomuto uměleckému směru – nadrealismu nebo jakési verzi magického realismu. Ne nevýznamné vedle tohoto silného vztahu a při své práci bylo to, že dospěl ke svému vlastnímu poznání o realitě života současnosti - padesátých až osudesátých let dvacátého století. Právě v této rovině a víře, kterou jsem u Milana Hegara hned plně nepochopil, fungoval dvojí vztah: odborně profesionální a politický. Ani u té druhé neznamenalo, že by byl k životu loajální. Takovou víru nevyznával. Vše, co vykonával, bylo z vlastního přesvědčení. A pokud „sloužil“, ani to nebylo jednoznačné; svým duchovním zázemím podléhal spíš vleku politického usměrňování a administrování uměleckého života stranickými orgány. Nikoliv však jako cosi, co prorůstá v politické přisluhování. V praxi to bývalo téměř k nerozeznání – poměr sympatií a antipatií, ale současně i to, co si o skutečné podobě služebnosti a jejím smyslu vlastně myslel.


Patřil mezi tiché a klidné osmašedesátníky. Nikde nebouřil veřejně a když na petici uviděl jméno kariéristy, nepodepsal ji, s ním nechtěl mít nic společného. Reagoval prací: ovlivněn nejen vlastními představami vytvořil dvě známky s aršíkem k 50. výročí vzniku Československa 1968.

S obavami, zda je svede tak, jak by si přál. Zbytečně: náleží mezi autorovy práce ze všech nejzdařilejší. Také tematicky: vlajka, alegorická mapa republiky z trikolóry, na aršíku motiv legionářské známky Jakuba Obrovského Český lev trhající okovy; jsou jednoznačným a charakteristickým dokladem našeho myšlení a přesvědčení (tuto emisi schválilo 9.7.1968 předsednictvo ÚV KSČ na návrh tajemníka Čestmíra Císaře). Jiný příklad. Hegar podle Muzikovy osnovy graficky upravoval svazky výboru z díla Karla Teigeho, vůdčího představitele českého poetismu a surrealismu, ale i „trockismu v naší kultuře“. Když se čeští stalinisté dostali roku 1969 znovu k moci, celý náklad 2. svazku Teigovy již vyrobené knihy byl zničen. Báli se opakované pravdy, kterou Teige publikoval pod názvem Surrealismus proti proudu – jednak o českých surrealistech a jejich spoluhracovnících, jakým byl například historik a estetik Záviš Kalandra, který byl v inscenovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen k trestu smrti a popraven), a zároveň o trapných zjevech kulturní a politické linie SSSR. Milan, který znal mé smýšlení, doplnil moji sbírku surrealistické literatury právě tímto druhým - již nedostupným - knižním svazkem Zápasy o smysl moderní tvorby. Ten den zůstal mým dnem památným. Datum 7.11.1973 mám označené v knize. Milan vyprávěl i věci, které jsem od něho nikdy neslyšel: Sešli jsme se nejdříve ke konzultaci nad návrhem celiny k výstavě 55 let československé známky PRAHA 74. Podvečerní setkání u něho ve Střešovicích se váže k rozhovorům, které nás sblížily. K Teigemu mně přidal od Hlavsy zbylou tiskárenskou maketu III. dílu Vzpomínek Štorcha-Mariena, rovněž již staženého z knižní distribuce. Aby režie byla dokonalá, připravený 3. svazek z díla K.Teiga úředně zakázali rovnou (vyšel v původní Hegarově úpravě až v roce 1994).

Všeho si nějak víc u Milana Hegara dovedu vážit - totiž jak rozvážně a opravdově dokázal reagovat na některé „požadavky“ normalizace. Na rozdíl od těch tvůrců známek, kteří všechno měřili a ochotně plnili podle výše honoráře, protože za politické známky se přidávalo. Měřeno tzv. angažovaností – Hegar znal jistou stupnici politických hodnot a podle toho byl vždy připraven na svůj úkol. A tak si troufal splnit každý požadavek výtvarné komise vydavatele známek, aniž příliš uvažoval o daném námětu. Zdá se to - opět viděno dnešním pohledem na tehdejší objednávky politických emisí – dost nepravděpodobné. Vím, čemu dával přednost: tvorbě před ideologií. Opakuji, Milan Hegar především, bez jakýchkoliv proklamací, čaroval písmo s perfektní typografii. Určující tematické doplňky podle názvu emise téměř mechanicky jako by jen přidával. Příkladem je známka, kterou v roce 1968 nechtěl nikdo dělat - 150. výročí narození Karla Marxe s Marxovým portrétem. Nebo jak se dnes jeví případ, kterým zachraňoval „diplomatický průšvih“ se sovětským velvyslancem S.V. Červoněnkem v roce 1970? Tehdy Milan Hegar podle dodaných fotografií poslušně vytvořil během několika hodin dvě neplánované známky 100. výročí narození Lenina. Stalo se totiž, že nedotknutelný Brežněvův velvyslanec Stěpan Vasiljevič oficiální notou (ale i osobně u šéfa resortu spojů) vyjádřil protest proti vyobrazení skutečné podoby Vladimíra Iljiče Lenina v emisi Světová výročí osobností – UNESCO návrhu Karla Svolinského. Velvyslancovu kategorickému požadavku - ukončit platnost Svolinského známky a stáhnout ji z oběhu pošt – vyhověno nebylo. Přesto dvě dodatečné známky a jedna obálka s vytištěnou známkou v harmonicky vyváženém podání Milana Hegara znamenaly víc než relativně úspěšný kompromis.

Hegarovi byl rovněž lhostejný portrét Jindřicha Jindřicha na známce k výročí jeho narození v roce 1975. Vyhověl vnuceným požadavkům v emisi 55. výročí založení KSČ (1976). Předcházely tomu patálie z neúspěchu vybraných autorů v užší soutěži. S připomínkami partajních orgánů byly doporučeny k realizaci návrhy Jaroslava Lukavského. Ten však jakékoliv změny odmítl. Nakonec byl stranickou skupinou pověřen Josef Herčík, jediný člen KSČ z rytců v komisi známkové tvorby, aby vyzval k účasti Hegara a Mikulu z VŠUP. Těmito kontrasty vzniklo značné napětí, které měl překlenout Hegar. Tomu však přes všechny ostatní záměry záleželo především na tom - ať to zní sebeparadoxněji - aby tím nevynikl jako poplatný politický služebník režimu. S překotností velmi pomíjivou v jedné známce a aršíku – formou plakátové výzdoby - zkomponoval atributy a symboly vedoucí strany, jak bylo předem určeno. Známky této emise patří i výtvarně mezi nejméně zdařilé.

Milan byl člověk velmi citlivý, lehce zranitelný a nesmírně pracovitý. Také nikdy neprosazoval ani své zájmy, ani nepoškozoval zájmy ostatních. Na všechno nakonec doplatil i zdravím a předčasným úmrtím.
Dva roky předtím jsem mu zadával poslední realizovanou známku 100 let Vysoké školy uměleckoprůmyslové (1985). A opět jakoby zaskakoval (neuspěl K.Svolinský, rovněž ani výsledky povinných školních prací studentů katedry grafiky). Přičemž v námětu – plastika Jana Simoty „Umění radosti" - vyhověl přání rektora. Alespoň z části připusťme poselství, kterou známka vyjadřuje privilegia tkvící hluboko v Hegarově pedagogickém podvědomí a působení.

Ještě připojím nutné osvětlení přístupu Milana Hegara k základním principům teorie umění poštovní známky, tedy k různorodým představám o klasifikaci, začlenění a praktické funkci známky. Již formu emise SOF charakterizoval jako pokus o nově vytvořený výraz, podle kterého „by se snad místo termínu známková tvorba mělo používat spíš formulace grafická úprava známky". To jistě nebyl názor nezajímavý: „Řešit známku nefigurativně, udržet ji v grafické čistotě a vyjít ze základních znaků, písma a čísel." Takovou tezi lze považovat za samozřejmou. Neboť známka, kterou nezdobí vysoká úroveň písma, je vlastně textovým „prznitelem" a rušitelem, nikoliv výsledkem řešení celkové kompozice, tedy nejvyšší její umělecké syntézy: výtvarné hodnoty v souladu s daným účelem poštovní známky. Čili problém specifického přístupu k umění známky z hlediska jejích funkcí a vhodnosti použité výtvarné formy k danému účelu.

Jenže právě v tomto punktu Hegar ztotožnil známku s účelem sdělení plakátu: „jehož úkolem je propagovat a informovat". Což bylo v rozporu s posláním známky, v které převažuje její užitková hodnota a funkce, vázaná účelem státní poštovní ceniny. Tuhle myšlenku o zaměnitelnosti známky s plakátem vnukl Hegarovi Jaromír Hořec, v normalizaci zakázaný básník, novinář a filatelista (pod pseudonymem Jaromír Schmied) v rozhovoru ve Filatelii čís. 8/1975. Zásluhou – také dosud nedoceněnou – šéfredaktora časopisu Vítězslava Houšky. Hořec-Schmied, aby vyvolal repliku, Hegarovi ještě podsunul myšlenku: „O známce jako takovém miniaturním plakátu, pro nějž se velká plakátová plocha zmenšila na malou obálku nebo dopisnici." V zápětí se dočkal Hegarova potvrzujícího stanoviska, které postavilo známku na úroveň nejmenšího plakátu „vedle plakátu, grafické a knižní úpravy" jako rovnocennou. S takovou „montáží" zaměnitelnosti jsem nesouhlasil. Pravdu měl Hegar v tom, když v závěru rozhovoru dodal: „Má-li někdo jasný a vyhraněný výtvarný názor, projeví se to na plakátu i na známce."

Výhrady a rozpor mezi mnou a Milanem byly jen teoretickou záležitostí, ničím více. K vysvětlenému omylu se přiznal a rovněž korigoval ve své pedagogické činnosti. Výsledek jsme publikovali až v pěti kapitolách třetího svazku Sborníku Poštovního muzea 1981 (R.F. Některé problémy teorie a praxe známkové tvorby a její služebnost). Předtím totiž všechny ateliéry VŠUP byly podle nařízení oddělením ÚV KSČ, které řídilo vysoké školství, a oddělením agitace a propagace pověřeny „výukou politického plakátu, novinové kresby, karikatury a názorné agitace v souvislosti s jednotlivými obory katedry grafiky." Milan Hegar byl z toho nešťastný. Na širší poradě svolané rektorem koncem dubna 1980 přednesl k tomu dost zajímavý referát, který se netýkal jen daného „okrajového úkolu", nýbrž nároků na „technickou vybavenost posluchačů, kteří musí být především dobrými typografy, schopnými obstát ve své pozdější praxi" apod. Následovala diskuse (včetně přizvaných zástupců různých složek). Na vyžádání a podporou Milana stala se příležitostí nabídnout škole pomoc při výchově posluchačů v oboru známkové tvorby (stejnou aktivitu jsem mohl uplatnit na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě).

Čtenářům tohoto časopisu nemusím představovat celou šíři Hegarovy užité grafiky.

Připomenu méně známé aktivity, kterými téměř permanentně sloužil nejen známkám a filatelii: návrh značky a odznaku Svazu českých filatelistů (1970), mnohé grafické úpravy a písmo návrhů známek jiných autorů, oceněné návrhy obálek prvního dne pro poštovní správu OSN v Ženevě (mj. ke známce o mírovém využití moře - viz reprodukce z Filatelie), nekonečná řada knižních úprav publikací dokonalé symetrické typografie o osobnostech (Jan Zrzavý, Bohumil Kubišta, František Tichý, Karel Čapek, Giovanni Boccaccio, J.A.Komenský, Herbert Read, Louis Aragon, Jindřich Štyrský, Josef Váchal, Jan Bauch, Čestmír Císař, Miroslav Lamač, Josef Krása, ale i Majster Pavol z Levoče, Drawings Raphael a další). A také vrcholná renesanční, barokní a klasická knižní díla, nakladatelské značky, loga, přebaly, diplomy, vítězná ocenění v soutěžích Nejkrásnější knihy roku a grafické práce, které sám nazýval „pokornou a skromnou službou", dokumentovanou rovněž na deseti brněnských bienále současné světové užité grafiky a grafického designu. Vytvořil i nové abecedy písma, které dále kreslířsky modifikoval.

Tolik výmluvných událostí služebních i soukromých během čtrnácti let jsem zažil s Milanem, že ani nevím, čím nyní končit. Ale určitě budu osobní. Nejdříve místo díkůvzdání si zarámuji znovuobjevenou jeho surrealistickou kresbu s dedikací Rudolfovi. K tomu přidávám Milanovo osudové rozhodnutí. Totiž, málokdy ví, že toužil být malířem, což pro mladého Hegara znamenalo prosadit svůj oprávněný zájem. Vytvořené ukázky prací se chystal předložit Muzikovi. Předtím - aby se oddal modernímu umění - poprvé navštívil Paříž. Prožíval silné zážitky (Picasso, Ernst, Braque, Dalí, Delvaux, Derain, Chagall, Kandinsky, Klee, Léger, Matisse, Miró, Modigliani, Munch). A důsledek tohoto poznání? Po návratu své malířské práce zničil. Zbytečně. Obětoval talent, nevěřil, že by malířstvím uživil rodinu. Když se později svěřil Muzikovi, ten mu potvrdil, že byl jeho nejlepším a nejtalentovanějším žákem včetně malířství. V tomto směru dosáhl právě velmi přiléhající paralely života a díla s těsnou vazbou na pedagogickou činnost, což ho řadí mezi přední české osobnosti. Milan Hegar by ovšem jakoukoliv chválu odmítl. Ale celkem pragmaticky jednoznačně dosáhl toho, po čem toužil. A i když jeho známková tvorba povyšovala dokonalost formy nad obsah, přesto znamená spontánní přínos svého druhu, který je nezapomenutelný. A stal se tradičním.

Převzato z časopisu Merkur Revue se souhlasem autora.