Zpravodaj 4/2007: Vzpomínka na Marii Fischerovou Kvěchovou.

24. února 1892 se narodila v Kutné Hoře akademická malířka paní Marie Fischerová-Kvěchová, kterou jsem na sklonku jejího života měla možnost osobně poznat. Byly to nezapomenutelné chvíle, které jsem s touto vzácnou a nesmírně skromnou ženou strávila. Po celý život budu vděčna Osudu, že mi dopřál několikrát setrvat v její společnosti, popovídat si s ní, postát u "štaflí" a vidět rozkreslený námět a nebo jen prostě "pobýt"...


Přijměte tedy dnes mou vzpomínku, kterou vám zasílám přes moře, a vraťte se spolu se mnou k Paní malířce, která odpočívá na hřbitůvku v Černošicích a která se ocenění své práce, stejně jako mnoho jiných osobností v naši zemi, už bohužel nedožila.

Paní Marii Fischerové-Kvěchové byl dopřán dlouhý kus života. Pro ni ale jejich 92 roků, jak sama říkávala, byla jen chvilička. Od mládí byla velice pilná a pracovitá, a tak čas nikdy moc nevnímala. Byla vždy plna elánu a optimismu. Od svých tří let žila v Praze a již ve 14 letech byla přijata na Umělecko-průmyslovou školu. Na svého prvního profesora J. Schussera vždy s láskou vzpomínala, jakož i na J. Preislera a J. Schikandera. Po absolutoriu studovala rok a půl u prof. Nandina v Paříži, kde také byly její práce v r. 1925 oceněny zlatou medailí. Když se vrátila do Prahy, zasvětila celý svůj život svým třem velkým láskám: dětem, přírodě a lidové kultuře. Z těchto tří zdrojů, které se navzájem doplňovaly a prolínaly, čerpala svou inspiraci a vlastně hned od počátku své umělecké dráhy si našla svůj styl a zůstala mu trvale věrna. Od r. 1932 žila s rodinou v Černošicích u Prahy, v domě uprostřed veliké zahrady, kde s úsměvem vítala své známé a přátele a kde měla své milované květiny a ptáčky. Nacházela si stále nové náměty v ateliéru i exteriéru a až do své smrti byla obklopena dětmi.


Dětský svět - hry, radosti i žaly - ji od počátku okouzloval. A tak, když se vdala a měla své první dítě, vznikla i první knížka pro děti "Hračky malé Manči" a v r. 1916 "Našim dětem", v níž vyzdobila lidové říkanky. Přibyly další dvě děti, přibývaly i knížky a leporela. Plnila skicáky novými studiemi modelů, ať to byly děti vlastní nebo z mateřských škol. Chodila malovat i do parku nebo na hřiště. Vznikaly knížky "Denní život batolátka", "Kalendář malých", "Knihy pohádek", namalovala Karafiátovy "Broučky", ilustrovala "Chodské písně", "Poupata", "Babičku" a další.

Druhou velkou láskou Paní malířky byl národopis, a to zejména lidové výtvarné umění, kroje a poezie. Tento zájem získala od matky, která byla nadšenou sběratelkou lidových krojů a výšivek, a přenesla jej dále na svou dceru a později i na vnučku. Lidové umění zčásti její tvorbu také ovlivnilo. V každé kresbě z vesnického prostředí z Čech, Moravy nebo Slovenska uplatnila své bohaté studie přímo z terénu. Podle slov její dcery Dr. Jeleny Látalové byl vždy v její tašce nezbytný blok a ze všech dovolených si přivážela plné náčrtníky studií. Tak vznikaly její kresby z Chodska, Hané, Valašska, Slovácka. Moc mne potěšilo, když jsem si při návštěvě brněnské spisovatelky paní Běty Turečkové-Čambalové vyslechla mimo jiné příběhy z jejího života i milé vyprávění o paní Marii Fischerové-Kvěchové a o jejich návštěvách ve Velké nad Veličkou. Jednu ze vzpomínek, doplněnou fotografií Paní malířky v kroji, popisuje i ve své knize "Na shledanou, Kawakami". Uvádí: "Maminka měla ve světě mnoho přátel, mnozí ji vyhledávali ve Velké při návštěvě Slovácka, a když nepřijeli sami, poslali aspoň své syny a dcery. Jednou se tak znenadání objevila i malířka Fischerová-Kvěchová s manželem... Tak milé návštěvě nechtěla matka odepřít pohostinství. Ale byt byl obsazen malíři Jožou Koudelkou a Frantou Úprkou. Ten projevil ohromnou radost ze seznámení s autorkou originálních dětských postaviček a hned ji familierně začal oslovovat "děvčico". Každé ženě bez ohledu na věk, vzdělání a společenské postavení tak říkal. Oba umělci se sami nabídli, že propůjči manželům byt a sami se vyspí na půdě nebo ve stodůlce za dvorem na zemi, na slámě... A tak se stalo. A protože na venkově není o myši nouze, našla je (Koudelku i Úprku) matka tvrdě spící, jak jim rajtuje myš po čele a oni spí jako dřevo. Bůh ví, kdy v noci došli..." (a v jakém stavu, dodala autorka). Tolik zkráceně. Kroj z Velké nad Veličkou se objevil mezi pohlednicemi také.

Marie Fischerová-Kvěchová měla obzvláště ráda Slovensko, studie si přivezla i ze Zakarpatské Ukrajiny. Procestovala se svým manželem - lékařem, který měl pro její práci vzácné porozumění, také Jugoslávii (Černou Horu), Bulharsko i Rumunsko. Připravila k tisku tři soubory lidových krojů a v r. 1943 ilustrace ke knize "Pro naše mámy a děti", sestavené z lidové poezie, které dlouhé desítky let čekaly na vydání. Známé jsou také její dva betlémy: Národopisný a Lidový, nakreslila obrázky pro pohlednice na podporu SOS vesniček a pro "Můj památníček", aby si mohly maminky po narození děťátka zaznamenat všechny údaje o jeho vývoji a růstu. Při svých cestách si kreslila prosté chalupy i muzejní sbírky, které ji zaujaly, dále drobnou karikaturou návštěvníky v lázních, v restauracích, i události všedních dnů, kdy se nic zvláštního nedělo. Přibývaly listy do "desek s kytičkami". Ty milovala ve všech podobách a všechny druhy, "krásně pěstované, obyčejné, od cesty nebo vzrostlé mezi kamením"... s úsměvem na otázku odpovídala. Měla překrásný vztah k životu i ke vnějšímu světu a těšila se z každé dětské drobotiny kolem sebe. Nejdříve z dětí vlastních, později z vnoučat i pravnoučat, kterých, jak sama ráda říkávala, "utěšeně přibývalo".


Já jsem se s obrázky Paní malířky setkala poprvé v klubu sběratelů pohlednic Orbis Pictus v Brně. Zaujaly mne i mou dcerku Andrejku, která mne doprovázela. "Jé mami, podívej se, to jsou krásní baculáčci! Já bych je chtěla do své sbírky dětí!" Jakmile to sběratel p. Janíček uslyšel, hned ji pohlednice ochotně daroval. Měl radost z jejího nadšení a zájmu, měl rád dětské sběratele a pomáhal jim.

Ani jsme tehdy netušili, že se vlastně začala historie jedné zajímavé sbírky. Obrázky s malou značkou "MFK" jsme při dalších návštěvách klubu vyhledávaly a pomaličku plnily dětské album, ovšem již speciálně určené známým třem písmenkům. Z každého přírůstku jsme měly velikou radost. Jen mne dnes mrzí, že jsem si tak významné datum nepoznamenala ...

Dcera začala dospívat a mít jiné zájmy, její mladší sestra Gabika sbírala zvířátka. Já jsem ale ve sbírce pokračovala. Přirostla mi k srdci, stejně jako např.pohlednice Mikoláše Alše nebo Josefa Lady. A tak nezůstalo jen u obrázků dětí. Objevily se i náměty z jejich života, portréty, květiny, kroje, pohlednice sletové, reklamní a další. Některé jsem našla mezi vánočními nebo velikonočními, jiné jen tak bez označení. Přibývaly i další materiály, reklamní pohádky, knihy, začala jsem pátrat v antikvariátech. S rostoucí sbírkou rostla i má láska k neznámé umělkyni, která kdysi namalovala tak pěkné děti, která tak krásně nakreslila národní kroje a získala za ně zlatou medaili v Paříži, ilustrovala jedno z prvních vydání "Babičky" Boženy Němcové a milou knížečku "Poupata", z níž se naše mámy a tátové učili číst první slovíčka. Mé pátrání po umělkyni ale skončilo údajem ve Slovníku výtvarných umělců Dr. Tomana z r. 1936. O dalším životě autorky kouzelných obrázků jsem se přes veškerou snahu více nedozvěděla.

Až přišel 15. květen 1982 a já jsem se v pražském klubu sběratelů pohlednic (při KSK) dozvěděla, že paní Marie Fischerová-Kvěchová žije a že nedávno oslavila své devadesáté narozeniny! Následovalo opožděné přání, dopis, pozvání a návštěva. Slovy se nedá vylíčit naše setkání, kdy se v rozhovoru mísila radost se slzami. Do noci jsme si prohlíželi sbírku pohlednic, při které si umělkyně připomínala svou práci i úseky svého života, kdy ten či onen obrázek malovala. Téměř jsem nestihla zpáteční vlak do Brna, kde jsem v té době žila. S kyticí růží, kterou mi bělovlasá babička při procházce zahradou nastříhala "na cestu", jsem si odvážela i splnění jednoho velkého snu a nezapomenutelný zážitek. Při dalších návštěvách se Paní malířka těšila, jak sbírka roste a vždy se smála, co toho "načmárala" a z kterého šuplíku jsem to zase "vyšťourala". Největší radost měla, když jsem ji donesla téměř rozpadlou knihu k podepsání a omlouvala se, že jinou jsem nesehnala. Upřímně odpovídala: "Vůbec se neomlouvejte, já jsem tomu moc ráda! Vždyť to je ten nejkrásnější důkaz, že má práce nebyla zbytečná. Tuto knihu děti měly rády, to je moje největší odměna!" A oči ji zářily štěstím...


Přestože v posledních letech žila v ústraní a její práce nesměly být vydávány, protože nakreslila betlémy a andělíčky, malovala stále pro radost těch, kteří ji neopouštěli a měli rádi. Vždy si našla pro každého čas a stále se mi živě vrací obrázek, jak i přes svůj vysoký věk svižně vyšla do posledního patra, kde měla ateliér. V roce 1984 čas našich společných chvilek skončil. Nebylo jich mnoho a vždy nám chyběl čas. Byly pro nás moc krátké, ale prožily jsme si je vždy do poslední minuty a s námi někdy i její dcery Manča a Jelena, která si ještě se mnou dlouhou dobu psávala. Časem jsem se dozvěděla o jejich mamince mnohem víc ...
Na pohlednicích se zachovalo velké množství kreseb Marie Fischerové-Kvěchové. Ani sama umělkyně nevěděla, v jakém počtu a kolik jich bylo vydáno. Svůj archiv si nedělala, většinou všechno rozposílala. Jen dcera Jelena se snažila nad vším držet ochrannou ruku, ale někdy marně. Proto mi také moc fandila, jednou se nám to snad podaří zkompletovat. Sbírka (přes 650 jednotlivých kreseb na pohlednicích a další doprovodný materiál), kterou jsem kdysi vytvořila, dostala již v r.1988 v pražském Klubu sběratelů kuriozit ocenění "Pozoruhodná sbírka". Dnes je uložena v archivu Východočeského muzea v Pardubicích a je stále doplňována. Má zde vynikající péči, stejně jako ostatní pohlednice z mého bývalého Muzea pohlednic ORBIS PICTUS ve Svitavách. Je zpracována na počítači a snad bude jednou i kompletní. Sama se o to snažím i zde "za mořem".Sama Paní malířka zpočátku mluvila asi o 300 obrázcích, a tak už každý další neznámý přírůstek je pro nás velikým objevem. Je také dobře, a moc mne to těší, že se znovu vydávají knihy s jejími ilustracemi a znovu mají dětem i nám dospělým co říci.

Jako několikrát v mém životě, opět v loňském roce zasáhla ruka Osudu. Při své návštěvě v ČR jsem se mohla zúčastnit i křtu nového vydání oblíbených Broučků Jana Karafiáta s ilustracemi paní Marie Fischerové-Kvěchové. Událo se tak 24.října v Novém Městě na Moravě v Městském muzeu. Popsat celou velmi šťastnou atmosféru, kde se při vzpomínkách objevily i slzy dojetí, by vydalo na další článek. Dnes jen tolik, že hlavní a první kmotrou byla vnučka paní malířky, paní Helena Kratochvílová, druhou já, medovinou ji poléval starosta p. Sokolíček a se zástupci vydavatelství Alfa Publishing a s mnohými dalšími hosty si rovněž medovinou připíjel Ing. Koukal, který byl celé akce organizátorem.


Opět se jaro probouzí ze svého zimního spánku a já se často v tuto dobu vracím ve svých vzpomínkách i do vily na okraji Prahy, k velkému kulatému stolu. Uteklo 23 let... Jako by to bylo včera, kdy jsme si s bělovlasou bábinkou, jak jsme ji důvěrně říkali, povídali o jejím plodném životě, složeném z radostí i starostí, o pohlednicích sokolských, a jak se stalo, že nakreslila sedmou ruku třem cvičenkám, proč se na ni "zlobili", že namalovala dětem křidélka, když přece pro každou mámu bylo její dítě andílek, zdravý a baculatý. V mé paměti se odvíjí film, ale je třeba moje dnešní povídání ukončit.


S pohlednicemi s malou značkou "MFK" se dodnes setkáváme mezi stovkami dalších na sběratelských burzách i v antikvariátech. Stále je o ně zájem a vždy je mezi tímto množstvím bezpečně poznáme. Převážnou tvorbou paní Marie Fischerové-Kvěchové se nám totiž prolíná jeden překrásný obraz: dítě s matkou a jejich svět. Svět plný radosti a spokojenosti, plný klidu a míru. Takový jej viděla i v dobách nejhorších a věřila v něj. Milovala svou zem. Milovala život. Odráží se ve šťastných usměvavých tvářích dětí namalovaných její rukou.
Obrázky, které pro nás s tak velkou láskou tvořila, tu s námi zůstávají a oslovují nás. Děkujeme, Paní malířko! Pohlednice "Chraňme naše dítě - budoucnost národa" promlouvá za všechny a je stále živá. A co dodat na závěr? Ten si vypůjčím z novějšího tisku velikonoční pohlednice označené "MFK 1972". Dostala jsem ji darem od básnířky paní Jarmily Urbánkové. Je to obrázek dívenky s ovečkou a v textu jistý pán básnířce mj. píše:
"...i když člověk k moderně si lásku zachová, nemusí proto zhynout Fischerová-Kvěchová!"

P.S. Pokud bude někdo ochotný tuto ojedinělou sbírku jakkoli doplnit, budeme s pracovníky muzea vděčni za každou pomoc. Sbírka si zaslouží být nejen "Pozoruhodná", ale i ojedinělá. A věřte mi, že diplom z KSK z Prahy (přestože jej už klubový adresář ve svém seznamu !?! neuvádí) pro mne doposud ani zde za mořem není pouhým papírem a nikdy jím nebyl. Vážím si toho ocenění. Je to veliký kus práce i života všech, kteří byli u toho a kteří stále pomáhají.
Přeji vám všem krásné jarní dny, sluníčko a hodně radosti o Velikonocích a v celém životě!

Tento článek jsem se souhlasem autorky a redakce on-line magazínu Filokartie.cz zařadil na stránky našeho Zpravodaje záměrně, i když autorka vyobrazených pohlednic se nezabývala známkovou tvorbou. Nezabývali se jí však ani jiní autoři, přestože se jejich kresby na poštovní známky dostaly v emisích Dětem, nebo s velikonoční či vánoční tématikou. Marně sběratelé žádali, aby se některý z obrázků paní Marie Fischerové-Kvěchové dostal na poštovní známku. Když bylo rozhodnuto připomenout si výročí vydání knížky Babička Boženy Němcové, stal se námětem známky obrázek babičky od Adolfa Kašpara (1877 – 1934). I když jsme oslavovali první vydání knihy – 1855, na známce je obrázek z první knížky ilustrované (1903).


Paní M. F. Kvěchová ilustrovala knihu později, zato mohla její reprodukce babičky připomenout její nadcházející výročí, které připomínáme v tomto článku. Nepodařilo se ani iniciátorům znovu vydání Karafiátových broučků prosadit, aby tento námět s kresbou broučků od zmíněné malířky, byl zařazen do emisního plánu známek roku 2005. Podařilo se alespoň připomenout výročí Jana Karafiáta příležitostnou dopisnicí, kde námět známky je věnovaný autorovi knihy a přítisk na dopisnici autorce ilustrací, paní M. F. Kvěchové. Sběratelé dopisnic tak měli více štěstí. Že i ilustrace babičky od M. F. Kvěchové snad odpovídá realistické představě spisovatelky, je patrné z její další pohlednice.


Na posledním obrázku je tedy reprodukce zmíněné příležitostné dopisnice, která v nákladu 7200 ks byla vydána 14. prosince 2005 pod katalogovým záznamem CDV 100. Můžeme jen doufat, že poštovní známka s obrázkem od paní Marie Fischerové-Kvěchové spatří světlo světa alespoň v roce 2012, kdy si připomene 120 let od jejího narození. Hodil by se i některý z jejich velikonočních námětů.