Zpravodaj 4/2008: Rekonstrukce Vávrova domu pro účely Poštovního muzea

„Poštovní muzeum jako tradiční instituce odvětví československých spojů rozvíjí svoji činnost již více než 90 let (údaj aktualizován redakcí). Založeno bylo současně s vydáním první československé známky 18. prosince 1918. Po celou dobu jeho existence patřilo k základnímu poslání muzea dokumentovat vývoj všech oborů činnosti resortu spojů a uchovávat tyto dokumenty pro budoucí generace. Tak jako většina zařízení podobného typu řešilo Poštovní muzeum vždy především problém dislokace sbírek a expozic. Těžkosti s vhodným umístěním stále se rozrůstajících souborů uchovávaných předmětů se táhnou jako červená nit po celá desetiletí. Ve třicátých letech vybudovalo muzeum dlouhodobou základnu činnosti v budově bývalého kláštera Gabriel v Praze na Smíchově. Muzejní sbírky však postupem času musely ustoupit potřebám Výpočetní a kontrolní ústředny spojů (VAKUS), která objekt také užívala. Problém se řešil s pochopením vedení resortu spojů v 60. a 70. letech, kdy muzeum získalo objekt bývalého opatství Státního kláštera ve Vyšším Brodě. Na ploše téměř 2000 m2 získalo dostatek prostoru pro umístění expozice a depozitářů hmotných dokladů vývoje spojů. Otevření této pobočky v roce 1976 však řešilo dislokační problém jen částečně. Zůstávala otázka důstojného umístění velmi cenných a rozsáhlých muzejních sbírek poštovních známek a resortního archívu poštovních cenin, podstatných a nedílných částí muzea. Vzrůstal tlak veřejnosti na jejich nevhodné umístění v objektu VAKUS, množily se poukazy na nedosažitelnost sbírek pro odbornou veřejnost, otevřený zůstával problém knihovny a studovny muzea. Přitom bylo důležité, aby tato část sbírek muzea byla zachována v hlavním městě. Především z hlediska její každodenní funkce v procesu tvorby a tisku poštovních známek, z hlediska umístění spolupracujících resortních i mimoresortních organizací a v neposlední řadě i s ohledem na státně propagační poslání poštovní známky a velkou obec filatelistické veřejnosti, která v Praze žije.

Hledalo se řešení, ale obtížně, neboť hlavní město je domovem mnoha kulturních institucí a prostoru není nazbyt. Nakonec se řešení našlo na břehu Vltavy na okraji historického Nového Města pražského v prostoru někdejšího Poříčí v dnešní ulici Nové mlýny, takřka na samém rohu Revoluční třídy a nábřeží. Zde stojí nevelký, ale pěkný dům s popisným číslem 1239/II. Má dlouhou a spletitou historii. Na jeho pozemku a v okolí již od 13. století bydleli rybáři, lazebníci nebo lázeňští a také mlynáři. Ve středověku zde byly tůně a jejich voda se používala pro lázně sv. Klimenta.

Stavení, které zde bylo již ve 14. století, patřilo rybáři Naxtanovi. Majitelé se často střídali a v polovině 16. století domek připadl novoměstské obci. Po velkém požáru v roce 1689 objekt z větší části lehl popelem. Společně s rekonstrukcí Nových mlýnů na řece, které také patřily Novému Městu pražskému, byla znovu postavena i obytná budova po dnešním č.p. 1239, která patřila k inventáři mlýnů. V první polovině 18. Století začalo město mlýny dlouhodobě pronajímat. V roce 1750 získal Nový mlýn poblíž kostela sv. Klimenta spolu s obytnou budovou mlynář František Klika. V roce 1788 jej převzal Václav Michalovic, který mlýn i s obydlím roku 1800 definitivně vykoupil z majetku Nového Města. V rodině Michaloviců zůstal dům téměř do konce 19. století. Nakonec jej koupil roku 1900 Zdeněk Vávra, v jehož majetku byl až do roku 1948, kdy byl znárodněn a předán OPBH. Po posledním majiteli mu zůstalo pouze jméno.

Mlýny na řece vzaly za své při její regulaci, Vávrův dům a především jeho malířská výzdoba, pro kterou byl prohlášen za památku I. kategorie zůstal v pražské památkové rezervaci. Výzdoba nástěnnými malbami prakticky v celém domě byla provedena roku 1847 proslulým malířem a dekoratérem Josefem Navrátilem na objednávku bohatého mlynáře a měšťana Václava Michalovice, který byl umělcovým přítelem, milovníkem umění, sběratelem a Navrátilovým spolustolovníkem v dávno již zrušeném pivovaře U Kléblatů. Původní malby avšak v úplnosti dochovaly kromě několika fragmentů ve třech saloncích v 1. patře objektu.



Vávrův dům se svými Navrátilovskými interiéry, podobně jako zámek v Zákupech, Liběchově nebo v Jirnech, patří ke skvostům dekorativního umění poloviny 19. století. Přesto, že malby byly v padesátých letech restaurovány prof. B. Slánským, dům chátral a hledalo se pro něj vhodné využití. Na doporučení Útvaru hlavního architekta hl. m. Prahy jej koncem 70. let převzalo Ředitelství pošt Praha pro účely Poštovního muzea. Ukázalo se totiž, že v souladu s koncepcí rozvoje socialistické kultury, která usiluje o využití historických objektů pro muzeální účely, je objekt pro potřebu Poštovního muzea mimořádně vhodný. Nepřekvapí to, když si uvědomíme, že zde mají být umístěny sbírky poštovních známek pod souhrnným názvem Muzeum poštovní známky. „Malé“ umění poštovní známky se jistě dobře snáší s velkým uměním Josefa Navrátila.

Bylo však třeba celý objekt nákladně a náročně rekonstruovat. Úkol, před který bylo, jako investor, postaveno Ředitelství pošt Praha, jehož je poštovní muzeum účelovým zařízením, nebyl snadný. Památkový charakter objektu si vyžádal specifickou přípravu rekonstrukce. Stavebně historický průzkum, památkový průzkum, náročné fixování nástěnných maleb po dobu rekonstrukce před jejich definitivním restaurováním, chemická asanace podzemí objektu po napadení dřevokaznou houbou si vyžádaly řadu mimořádných opatření. Projekt byl svěřen Státnímu ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a technologicky náročné stavební práce převzal Pražský stavební podnik, který se specializuje na rekonstrukce historických objektů v hlavním městě. Restaurování nástěnných maleb se ujal tým specialistů z Českého fondu výtvarných umění vedený profesorem Raymondem Ondráčkem.

Po několikaleté složité přípravě byla vlastní rekonstrukce zahájena v listopadu 1986. Současně probíhala i příprava a tvorba expozic v interiérech objektu. Jejich řešení se ujal scénárista veletrhů a výstav Václav Větvička ve spolupráci s kolektivem pracovníků Poštovního muzea (úzkou součinnost zajistili R. F. a P. Č. během ledna až března 1987 – pozn. redakce). Projekt a výtvarně prostorové řešení interiérů zpracovali ak. arch. Bohumil Ulrych a ak. mal. Bedřich Votruba. Dodávku interiérů převzala Tisková, ediční a propagační služba MH ČSR. Díky intenzívnímu úsilí všech zúčastněných partnerů bylo Muzeum poštovní známky zpřístupněno veřejnosti v rámci konání výstavy Praga 88.

Celková plocha muzea představuje cca 800 m2, z toho prostory přístupné veřejnosti tvoří asi polovinu. Dominantním prostorem je výstavní síň se stálou expozicí známkové tvorby v přízemí objektu. Ve výstavních trezorech umožňujících prezentaci 600 výstavních ploch jsou veřejnosti představeny reprezentativní soubory poštovních známek a ostatní dokumentace známkové tvorby tak, jak je během svojí existence Poštovního muzea ve své sbírkotvorné činnosti shromáždily tři generace odborných pracovníků muzea. Expozici poštovních známek doprovází výstava cen a medailí, které resort spojů získal jako ocenění umělecké úrovně naší známkové tvorby a výstavní činnosti muzea. Současně s prohlídkou expozic a výstav může návštěvník využít i služeb odborné knihovny a studovny muzea, zaměřené na problematiku dokumentace vývoje spojů se zvláštním zřetelem k dokumentaci známkové tvorby.“
(Některé významné exponáty byly do muzea umístěny později jako dary. Např. svoji velkolepou sbírku, jejíž jádro tvoří rozsáhlá kolekce španělských známek z klasického období, věnoval muzeu vynikající český hudebník a skladatel Miloslav Kabeláč (1908-1979); v dubnu 1980 věnoval PM svou sbírku známek a dokumentace historie poštovnictví známý dvaaosmdesátiletý sběratel a badatel v oboru historie spojů, pan Karel Všetečka,... píše Pavel Čtvrtník v PTT revue. Pozn. R.F.)

Další zajímavou informaci o průběhu rekonstrukce Vávrova domu přinášejí ve své stati pánové Milan Pavlík a Pavel Havlas, taktéž ve sborníku poštovního muzea za rok 1991. Připomeňme si osud budovy zničené požárem roku 1689.

„V letech 1689 – 1690 obec pražská provedla obnovu vodárny a mlýnů a zároveň byl znovu vybudován „nový dům“ vedle věže. Nízké hřebínky kleneb, záklopové stropy, stejný způsob zdění, jednotná dispozice, raně barokní bosovaný portál, jednoduchá ostění oken dokládají, že objekt v dnešní hmotě byl vybudován před rokem 1700.

Další úpravou prošel až koncem 18. století, kdy byly doplněny některé detaily (kování vstupních dveří, oválné okénko na schodišti). Objekt byl v dobrém stavu, odpovídající dnešnímu rozvrhu, když stavitelé Filip Heger a Alois Palliardi s tesařem Josefem Rennerem roku 1800 provedli odhad „mlýnského domu“, ve kterém bydlel mlynář Michalovic. Záklopové stropy byly dosud viditelné, proti vodě již tehdy zdobila dům pavlač. Datum 1805 s iniciály VM mlynáře Michalovice se váže na úpravy objektu provedené po konečném převodu majetku do vlastnictví rodiny Michaloviců. Tyto úpravy zřejmě nebyly velkého rozsahu, protože cena objektu i solidnost je zřejmá z popisu citovaného odhadu. V roce 1814 je označen za dobře vystavěný. Objekt byl zřejmě stále dobře udržován, v roce 1843 byly upraveny starší barokní vchodové dveře (iniciály MN). V roce 1837 koupil dům od svého otce syn Václav Karel Tomáš Michalovic, a po rozšíření o kůlny a konírny (dnes zbořeny) se opět věnoval výzdobě domu. V roce 1847 vyzdobil malíř Josef Navrátil interiéry jak nástěnnými obrazy, tak dekorací, a patrně navrhl i design kachlových kamen. Dalších úprav se objekt dočkal až v roce 1891, kdy v přízemí byla zřízena pekárna. Tyto změny (pec, krám) se však nedochovaly.

Novému majiteli JUDr. Václavu Cicvárkovi provedl stavitel Fr. Tichna úpravu uliční fasády proti kostelu podle zachovaného plánu, schváleného 18. 11. 1898. Ukončení úpravy fasády zaznamenává i datum 1899 s iniciálami Dr. V. C. v emblému na tomto průčelí. Dr. Cicvárek však dům držel krátce. V roce 1900 zakoupila dům rodina Vávrova. Noví majitelé ihned provedli úpravy v dispozici. Svědčí o tom secesní detaily prosklených dveří. Nejvýraznější změnou bylo postavení nového balkónu, podpíraného ozdobnými litinovými sloupky, původně s ozdobným litinovým zábradlím. Tehdy byl též otevřen strop v předsíni a osvětlena předsíň novým světlíkem. U obou štítů byly vyzděny nové zdi vymezující malé komůrky. V roce 1948 byl dům znárodněn.

Po roce 1955 probíhala již pouze devastace objektu. V přízemí byly otevřeny nové velké otvory, nový vchod, vyměňovány WC a ničeny stavební detaily. Došlo i k zamalování Navrátilových maleb v přízemí. V roce 1977 převzalo dům Ředitelství pošt Praha pro účely Poštovního muzea. Nové fixace Navrátilových maleb byly provedeny v letech 1980-1 pod vedením profesora Ondráčka. V letech 1981-3 vypracoval Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů projektovou dokumentaci na rekonstrukci objektu. V letech 1986-8 byla podle prováděcího projektu pod vedením projektanta ing. arch. Milana Pavlíka, CSc. a zodpovědného projektanta ing. Pavla Havlase vlastní rekonstrukce provedena. Tuto rekonstrukci provedl Pražský stavební podnik za dozoru stavitelů J. Kmocha a M. Havla. Interiéry pro účely expozice Poštovního muzea navrhl prof. B. Votruba (výstavní expozice, provozní část) a ak. arch. J. Müller (knihovna), který též spolupracoval na studii využití objektu.



Rekonstrukce se řídila dvěma základními požadavky. Jednak vybudovat pro poštovní muzeum objekt s výstavními možnostmi, trezory, audiovizuální technikou a příslušnými pracovišti odborných pracovníků, jednak zachránit mimořádně cennou vnitřní výzdobu a zpřístupnit ji veřejnosti. Dispoziční řešení Vávrova domu umožňovalo splnit požadavky investora bez větších stavebních zásahů. Dům je využit od sklepa až po špičku střechy.

Po stavební stránce byl Vávrův dům před rekonstrukcí v poměrně zachovalém stavu. Hlavní stavební konstrukce nebyly výrazněji staticky narušeny. Pouze část objektu při světlíku k čp. 1238, kde dlouhodobě zatékalo, byla v havarijním stavu. Do posledních let (1980) byl dům obydlen a využíván: v suterénu kotelna, v přízemí sklady n.p. Labora, v patře byt rodiny Vávrů, podkroví bylo nevyužito. Vlivem dlouhodobé neúdržby, kdy péče o tento objekt byla nad síly poslední uživatelky, došlo k dožití většiny výplní otvorů (dveří a oken) a podlah. Krov a sklep byly doslova „zaneseny“ stavební sutí a starými nepoužívanými věcmi.

Vlastní stavební práce zahájil Pražský stavební podnik v listopadu 1986. Po vyklizení objektu a vybudování zařízení staveniště v přilehlém parčíku a na jižní straně ke kostelu, bylo nad střechou vystavěno ochranné zastřešení. Byly zahájeny tesařské práce při opravě krovu, kdy pomocí táhel a heverů došlo k vyrovnání krokvové soustavy. Hlavní objem stavebních prací se prováděl v podkroví. Zajištění mikroklimatických poměrů místností prvního patra bylo stavebně velmi náročné. Objekt je protkán soustavou komínů a kanálů v podlaze přízemí a patra. Muselo se dbát zachování čtyř Navrátilových salónků, proto instalace tohoto náročného zařízení, byla stavebním „oříškem“. Osvědčila se zkušenost a ohled dodavatele, který měl s akcemi obdobného charakteru dlouholeté zkušenosti.

V závěru stavby byl proveden náročný přesun šesti trezorových skříní z objektu PM bývalého kláštera sv. Gabriela do Vávrova domu. Transportní cestu v obou objektech bylo nutno upravit a zajistit vzhledem k rozměru a váze trezorů.



Součástí celkové rekonstrukce bylo i vybudování nových přípojek kanalizace, vody, plynu, elektřiny a telefonu. Byla provedena komplexní výměna všech instalací včetně vybudování rozvodů zabezpečovacího zařízení, měření a regulace. Objekt byl na svoji dobu vybaven moderní zahraniční vzduchotechnikou, slaboproudými rozvody požární signalizace i čidly proti vloupání.

V celém objektu jsou nové podlahy a vnitřní omítky. Venkovní fasáda je rovněž po rekonstrukci včetně opravy přilehlých komunikací a chodníků kolem budovy. Stavební práce skončily 31. 7. 1988, kdy proběhla přejímka s hodnocením výborné kvality provedených prací. Rekonstrukce trvala 21 měsíců. K slavnostnímu otevření došlo 25. srpna 1988 ministrem dopravy a spojů ČSSR, panem Vladimírem Blažkem.


Vávrův dům, jako nové Muzeum poštovní známky, byl předán veřejnosti v rámci konání Světové výstavy poštovních známek Praga 1988.

Jedna poznámka na závěr. Zásadní změnou bylo ukončení činnosti Federálního ministerstva spojů 24. dubna 1988. V nově jmenované vládě ČSSR se stal ministrem dopravy a spojů Vladimír Blažek. Tyto změny vyžadovaly mimořádné úsilí nejen vydavatele známek a pracovníků muzea. Společně s Pavlem Čtvrtníkem psal R.F. také články do časopisu Filatelie (16/1988 str.494-6). Druhý den při slavnostním zahájení výstavy Praga 88 navštívil ministr Blažek se svým I. náměstkem pro spoje Jiřím Jírou Vávrův dům v doprovodu Generálního ředitele UPU Botto de Barros ze Švýcarska, což mělo velký úspěch.

Pavel Čtvrtník, Sborník Poštovního muzea za roky 1989-90
Milan Pavlík a Pavel Havlas, Sborník Poštovního muzea 1991