Cesta do Japonska

Jmenuji se Sára Soukupová a je mi devět let. Ráda chodím na kroužek mladých filatelistů v Plzni, který výborně vede pan Oldřich Pelíšek. Tento školní rok se mi povedlo získat třetí stupeň odborných znalostí a připravuji se na filatelistickou olympiádu v Jihlavě.



V květnu 2005 jsem byla v Japonsku spolu se svým tatínkem na světové výstavě EXPO 2005. Ráda bych vám vyprávěla, jak se to stalo.

Jednou jsme si četli časopis ABC. Dozvěděla jsem se tam o soutěži, kde jsme měli vymyslet maskota České republiky. První cena byla cesta do Japonska na světovou výstavu EXPO 2005 v japonské prefektuře AICHI. Přemýšlela jsem několik týdnů. Česká Spořitelna má lišku, šťávička medvídka Kubíka, časopis ABC má kocoura Mourissona, ale ještě nikoho nenapadlo si dát jako maskota šneka! Vytvořila jsem tedy z papíru pomocí tapetového lepidla plastického šneka. Dala jsem mu pravé české jméno Honzík. Ale připadal mi moc pomalý.Neměl ruce ani nohy a tak nemohl jet v autě ani na kole. Měl jen bříško. Tak mě napadl skateboard. Výrobek jsem odeslala do soutěže a byla jsem moc překvapená, když mi přišel dopis, že jsem se dostala do finále mezi 40 jiných dětí ze základních škol a z gymnázií z celkových 940 návrhů. S rodiči jsem jela do Prahy na vyhlášení a tam mě vyhlásili jako vítězku. Byla jsem moc šťastná.

Do Japonska jsem se moc těšila. S tatínkem jsme si celé dva dny na EXPU prohlíželi výstavní pavilony z různých zemí světa (a to jsme si stihli prohlédnout jen tak třetinu) - každý stát tam vystavoval to nejlepší a nejvzácnější ze své země, např. v egyptském pavilonu jsem viděla Tutanchamónovu posmrtnou masku a jeho trůn, v americkém pavilonu byly vystaveny vesmírní roboti a nebo třeba v českém pavilonu jsem si zkusila zahrát na vodní varhany nebo činely... Český pavilon se mi líbil nejvíc. V Japonsku mě překvapilo, jak jsou lidé k sobě ohleduplní - třeba když měl někdo rýmu, tak chodil mezi lidmi s rouškou, nikde nebyly poházené odpadky ani cigarety, ani nikdo na veřejnosti nekouřil a také se tam vůbec nekrade. Lidé si mohou odložit deštník třeba i v metru a za týden ho tam zase najdou. Také se mi moc líbilo, že tam nebyly posprejované domy. A překvapilo mě, že není slušné na veřejnosti smrkat. Japonské jídlo mě moc chutnalo, vše i polévku jsem se musela naučit jíst hůlkama. V polévce jsem nejdříve vyjedla zeleninu a nudličky a ostatní se mohlo vypít. Také jsem se byla s tatínkem podívat v krásném akváriu, kde jsem viděla delfíny, kosatku, běluhy, několik druhů tučňáků, velké želvy a kostry vodních dinosaurů.



Mám na Japonsko spoustu krásných vzpomínek a přivezla jsem si japonské kimono, vějíře, známky, dopisnice a plyšového šnečka Honzíka, kterého jsem dostala od generálního komisaře světové výstavy Vladimíra Darjanina.