Dva tucty glos k dějinám filatelie XVIII. - Slavní padělatelé

Padělatelství poštovních známek doprovází filatelii od samých jejich počátků jako její věrný stín. Chcete příklady? Pro ilustraci a názornost stačí dva za všechny, které jsou z dob, kdy filatelie ještě byla v plenkách. První francouzská známka s vyobrazením antické bohyně úrody a hojnosti Ceres vyšla v lednu 1849 a o čtyři měsíce později už byly v oběhu její padělky. Španělské království do roku 1856 postupně vydalo 38 známek. Téhož roku jich 21 už bylo zfalšováno. V pozdějších dobách tomu nebylo jinak. Padělky ke škodě pošty i ke škodě sběratelů dál na filatelii parazitovaly a jinak tomu není ani dnes.

Jedním z prvních podvodníků, který dokázal ve větší míře na sebe strhnout pozornost byl náš krajan, rodák z Lipníku na Moravě, Sigmund Friedl. Světlo světa spatřil v roce 1851 a už v patnácti letech údajně zdatně obchodoval s poštovními známkami. Jeho kariéra začala strmě stoupat v hlavním městě monarchie, kde si pořídil tiskárnu, vydal první katalog rakouských známek, tiskl a prodával známková alba, založil filatelistický časopis a spolu s bratrem dokonce otevřel i poštovní muzeum. Stručně řečeno, jako třicátník byl uznávanou autoritou mezi rakouskými filatelisty i úředníky Nejvyšší dvorní poštovní správy, kteří připravovali nová vydání poštovních známek. Snad právě proto se nikdo nepozastavil nad tím, když ohlásil objev několika archů žlutých, růžových a rumělkových Merkurů, které ve filatelistickém světě zaujímají důstojné místo mezi takovými unikáty jako jsou modří mauritiové či havajské dvojky. Podezřelé nebylo ani to, že jinak výřečný Friedl téměř oněměl a nechtěl prozradit okolnosti svého nálezu. Známky byly brzy rozprodány a zakrátko se ve Friedlově obchodu objevily další exempláře Merkurů a k dovršení všeho za čas Friedl oznámil třetí nález. Filatelističtí odborníci zpozorněli a již jejich první závěry přinesly zjištění, že Friedlovy Merkury se odlišnou kresbou i jiným barevným odstínem i papírem liší od původních Merkurů z let 1851 - 1854. Friedl se vehementně bránil tvrzením, že jako špičkový odborník neuznává kompetenci jiných znalců a zároveň vytáhl argument nejtěžšího kalibru: v případě jeho Merkurů se jedná o nový, dosud neznámý typ těchto známek.

I když většina odborníků považovala Friedlovy Merkury za falzifikáty, našel Friedl i několik zastánců. Jedním z nich byl proslulý sběratel Ferarry, který byl jedním z těch, kdo nově nalezené Merkury koupil. Ferarry tehdy sice byl majitelem největší světové sbírky, ale spíše než znalcem a odborníkem byl v oboru filatelie diletantem. Falza objevená při dražbě jeho sbírky, o nichž se Ferarry celý život domníval, že jsou pravými známkami, to dodatečně potvrdila. Jako falzifikátor Sigmund Friedl nikdy usvědčen nebyl. Skutečnost, že vlastnil tiskárnu a byl zkušeným tiskárenským odborníkem byly jen nepřímé důkazy, které nestačily k podání žaloby. Trestu ale neunikl. V opakovaných soudních procesech soud vždy dospěl ke stejnému verdiktu - vrátit peníze, které poškození vynaložili na nákup Friedlových falešných Merkurů. Friedl, který ztratil popularitu i autoritu obchodníka, kapituloval. Filatelistický obchod předal bratrovi a jednou provždy se uchýlil do ústraní.

Při veškeré úctě k Friedlovým "kvalitám" je ale zapotřebí konstatovat, že skuteční falzifikátoři, k jejichž jménu bývá připojován přívlastek "geniální" byli jen dva. Švýcar Francois Fournier a Ital Jean de Sperati.

První z nich největší část svého života prožil v Ženevě jako rytec, který se životem protloukal jak se dalo. Alespoň do okamžiku, kdy se dokázal bravurně zmocnit své životní šance. Nalezl ji na přelomu devadesátých let v tiskárně Louise Henriho Marciera, který vyráběl grafické listy, různé etikety a nepříliš zdařilé napodobeniny klasických známek. Fournierovy tisky napodobenin známek Marciera natolik nadchly, že mu nabídl, aby se stal jeho společníkem. Tak vznikla nová společná firma Marcier & Fournier, která získala oficiální povolení vyrábět umělecké napodobeniny. Kvalita jejích výtvorů byla obdivuhodná. Na filatelistický trh byly dodávány takové rarity jako bavorské černé jedničky z roku 1849, saské trojky, klasická známky staroitalské, belgické, britské, francouzské, trojúhelníkovité známky Mysu dobré naděje a další napodobeniny klasických exemplářů. Podnik filatelistům nabízel komplexní služby - rozesílal regulérní známkové emise, dodával filatelistickou literaturu a pomůcky, provozoval reparátorskou dílnu opravující poškozené exempláře vzácných známek a především vydával měsíčník Fascimilé, jehož cílem bylo přesvědčit filatelisty, aby do svých sbírek na místo nedosažitelných originálů zařazovali jejich věrné napodobeniny.

Nejlepšími zákazníky firmy byli filatelističtí obchodníci a spekulanti. Jim se firma snažila vycházet vstříc tím, že čas od času "zapomněla" na své výtvory vytisknout značku FASCIMILE. Na nebezpečí Fournierových známek postupně začali upozorňovat samotní filatelisté, znalci i některé poštovní instituce.

Úspěšné Fournierovo podnikání přerušila až první světová válka, která vypukla v roce 1914. Lidé měli rázem jiné starosti než sbírání známek. Tehdy už ale Fournier byl finančně zabezpečen. Ostatně konce války se ani nedožil, zemřel v roce 1917. Celou pozůstalost jeho padělků odkoupil Ženevský klub filatelistů a vytvořil z nich 480 evidovaných alb, které nabídl filatelistickým organizacím v zahraničí a jejich znalcům ke studiu. Zbytky filatelistického materiálu, který nebyl zařazen do evidovaných alb byly spolu se všemi zachovanými štočky a razítky zničeny. Jenom některé vybrané exempláře spolu s tiskařskými stroji byly instalovány v jedné z výstavních síní ženevského muzea.

V roce 1928 odborníci provedli inventuru dochovaných Fournierových výrobků a spočítali jejich hodnotu podle katalogu Yvert et Tellier z téhož roku. Vyčíslená hodnota, kterou by měly pravé známky dodnes bere dech: více než dvě miliardy osm set padesát miliónů franků.

Fournierovy výtvory mezi filatelisty kolují dodnes a bývají k vidění i na burzách našich sběratelů. Bohužel, často bývají prezentovány jako originály.

Kariéra Jeana de Speratiho začala v době, kdy jeho předchůdce Fournier již nebyl mezi živými. Zatímco Fournier rozvinul svoji činnost už v posledních letech 19. století, Sperati pracoval v době obou světových válek i v období bezprostředně následujícím.

Narodil se v roce 1884 v rodině penzionovaného plukovníka. Otec pro něj a jeho tři bratry vybudoval malý strojírenský podnik. Když za několik let firma Sperati ohlásila úpadek, Jean se stal mužem mnoha profesí. Byl velkým znalcem tiskových technik, šikovným malířem a litografem, skvělým rytcem a chemikem. Zkrátka všeumělem, který veškeré své schopnosti dokázal využít k tomu, aby se stal padělatelem poštovních známek zcela mimořádné úrovně. Myšlenka napodobit vzácné známky ho údajně napadla ve filatelistickém obchodě svého bratra. K jejímu zrození nevědomky přispěl i jeho strýc, který byl majitelem továrny vyrábějící napodobeniny starých papírů a pergamenů. Motiv svého falzifikátorství později Sperati obratně přikrášlil. Chtěl prý dát možnost nemajetným filatelistům mít ve své sbírce alespoň umělecké napodobeniny vzácných známek. Skutečnost ale byla poněkud jiná.

Po zatčení několika svých spolupracovníků se odstěhoval do Francie do městečka Aix-les-Bains nedaleko švýcarských a italských hranic. V nové tiskařské dílně dával přednost kvalitě před kvantitou. Napodobeniny vzácných známek dodával francouzským a italským obchodníkům. Zpočátku vyráběl známky staroitalských a staroněmeckých států, klasické známky Anglie, Francie a švýcarských kantonů, později pružně přešel na hledané známky britských a francouzských kolonií. Vše samozřejmě s dokonalými razítky. Brzy musel čelit kritice, která útočila na jeho nebezpečné napodobeniny a označovala ho za podvodníka a příživníka filatelie. Speratiho nápad jak legalizovat výrobu svých známek byl stejně geniální jako jeho výtvory.

V únoru 1942 odeslal do Itálie (jiné prameny uvádějí že do Portugalska) zásilku několika stovek cenných klasických známek. Úředníci celní správy v Aix-les-Bains dopis zadrželi, protože odesilatel porušil zákaz vyvážet klasické známky z Francie. Samotný fakt, že na obálce byla poznámka, že se jedná o umělecké reprodukce označili za průhledný trik. Dopis byl předán soudu. Soudní znalci zadržené známky opakovaně označili za pravé exempláře prvotřídní kvality a zachovalosti. V soudní při nastal nečekaný obrat, když Sperati prohlásil domnělé vzácné známky za své dílo a byl ochoten svou práci demonstrovat. Původně bezvýznamný případ na sebe rázem připoutal pozornost odborných kruhů i veřejnosti. Prohlídka ve Speratiho bytě odhalila potřebné nástroje a materiál a soud musel uznat, že Sperati má pravdu. Obvinění z padělatelské činnosti ale Speratimu nehrozilo. Nešlo o známky vydané francouzskou poštou, ani o platné známky a zhotovovat umělecké reprodukce nebylo ve Francii zakázáno. A Sperati navíc své výtvory za originály nevydával, naopak, soud přesvědčoval, že se jedná o napodobeniny. Sperati dosáhl svého, ohromnou reklamu měl zajištěnu. Brzy po tomto svém triumfu začal Sperati vydávat katalog svých napodobenin. Události právě probíhající světové války Speratiho případ dočasně odsunuly do pozadí. Po válce ho znalci ale obvinili z falzifikátorství a označili ho za škůdce filatelie. Se soudními procesy se doslova roztrhl pytel.

Soudní jednání probíhalo v roce 1948. Sperati svoji činnost za války označil za vlastenecký čin, když prodejem napodobenin vydávaných za originály oslaboval ekonomiku třetí říše a podkopával autoritu jejích představitelů, kteří platili za bezcenné výtvory závratné sumy.

Sperati vyvázl s trestem jednoho roku s podmíněným odkladem na tři roky, pokutou dvacet tisíc franků za pašování a zákazem výroby uměleckých napodobenin. Přesto se opět cítil vítězem. Získal další popularitu a lichotilo mu, že byl nazýván králem falzifikátorů a geniálním padělatelem. Stal se sdílným a prostřednictvím žurnalistů nechal veřejnosti částečně nahlédnout do své padělatelské kuchyně. Leccos prozradil i ve své memoárové knize "Kompletní technika výroby imitací poštovních známek", kterou vydal v roce 1954. Celé tajemství svého padělatelského umění ale neprozradil. Při výrobě svých napodobenin používal na pět set druhů speciálního papíru, který mu dodával strýc. Používal i méně hodnotné originální známky, z nichž chemickou cestou odstraňoval původní tisk a tak získával kvalitní papír i s průsvitkou. Od jedné barvy dokázal namíchat až sto různých odstínů. Uměl napodobit jakékoliv zoubkování, přetisk nebo poštovní razítko. Jeho píle byla fascinující. Dokázal měsíce řešit jediný technický problém, aby sám sobě dokázal, co umí. Byl nevýslovně šťasten, když svými výtvory mohl usvědčit znalce z omylu. Nikdy nepadělal známky s cílem poškodit poštu nebo sběratele. Jeho nedostižné výtvory byla přesně tím, zač je vydával. Tedy napodobeninami. Lze to ale chápat i tak, že padělky.

Výrok francouzského soudu, který mu zakázal vyrábět napodobeniny klasických známek ho přivedl k rozhodnutí přenést centrum své činnosti do Anglie. Odstěhoval tam veškerou techniku, materiál i své výtvory. Sedmdesátiletý Sperati nakonec přijal nabídku Britské filatelistické asociace a prodal jí za deset miliónů franků všechny napodobeniny, které mu byly zabaveny, materiál i zařízení dílny a slíbil, že natrvalo zanechá své činnosti. Byl to první vysoký honorář, který mu kdy byl vyplacen. Vysoký zisk nikdy předtím nebyl hlavním cílem jeho činnosti a proto nikdy výrazně nezbohatl. Veškeré Speratiho napodobeniny potom byly zařazeny do evidovaných alb, které obdržely některé zahraniční filatelistické organizace ke studijním účelům.

Oba dva, Fournier i Sperati, své výtvory deklarovali jako napodobeniny a nikdy jim nebylo prokázáno, že postupovali jinak. Na rozdíl od zástupu jiných padělatelů, kteří sice pokoušeli štěstí ve skromnějších rozměrech, ale zato drze vydávali své výtvory za pravé známky.

Byli to zkrátka geniální odborníci. Nebo snad přece jen i geniální podvodníci?

Příště: Případ Švanda