Filatelistické povídky pro nejmenší I. - Chytré děvčátko

Tato první povídka na pokračování se odehrává v jednom z nejkrásnějších měst v Evropě. Je jím matička stověžatá Praha. Na jedné dnes již přejmenované ulici pobíhá partička kluků. Soupeří mezi sebou o fotbalový míč. Každou chvilku se ozývá po směru větru chlapecké pokřikování a jásot nad střelenou brankou. Právě teď ji vstřelil nejmenší hráč na hřišti. Drobný chlapec Petříček Tománků. Jelikož hřiště není velké a kluků na něm pobíhá vždycky až příliš moc, platí jedno velmi důležité pravidlo, které se nesmí za žádnou cenu porušit. A to, že mezi kluky se nesmí zamíchat holka.

To holčičkám, které si pohrávaly v dáli v menším parku, nevadilo, ale je mezi nimi jedno děvčátko se jménem Janička. Ne že by se chtěla zrovna zamíchat na hřiště mezi kluky, ale toužila po něčem úplně jiném. Janička je totiž filatelistka. To je odborný název pro sběratele poštovních známek. Všechny dívky, které se v jejím okolí o známky zajímají, již navštívila a jejich zásobníky, které jim slouží pro uložení známek, již zná. Chtěla se tedy zamíchat mezi kluky a vyměňovat si známky s nimi. Janička je sice věkově velmi mladé děvčátko, ale mezi kamarádkami je nazývána filatelistkou, protože to základní z filatelie zná. Její tatínek je totiž nadšeným filatelistou a rád jí předává s radostí všechno, co je potřeba. Nyní navštěvují pravidelně i kroužky mladých filatelistů, které její tatínek vede.

Tatínek jí vždy na setkání daruje několik známek. Ty dává i ostatním klukům a dívkám většinou jako odměnu za dobře zodpovězenou filatelistickou otázku. Janičce kupoval filatelistické pomůcky a vysvětloval, jak jednoduché je jejich používání. Janička se velmi rychle naučila používat pinzetu. Již od začátku věděla, že známky se neberou do rukou, protože by se mohly ušpinit a poškodit, což by je znehodnotilo. Takové známky do sbírky nepatří. Nebo se ponechají ve sbírce, dokud se nezíská lepší nepoškozená známka, která tu špatnou nahradí. Opatrně známky bere do nerezové pinzety, kterou jí speciálně doporučil pan Tománek, místní obchodník se známkami.

Janička ráda mění jak s dívkami tak místními kluky a vždy si známku, kterou chtěla získat, pečlivě z obou stran prohlédla, aby zkontrolovala, jestli není poškozená. Neschází-li někde snad jediný zoubek nebo není známka snad dokonce někde prodřená či natrhlá. Tím se také nestalo, že by někdy získala poškozenou známku.

Vraťme se ale na onen fotbalový plácek, kde před malou chvilkou kluci dohráli svůj fotbalový zápas a tak se malý Petříček Tománků rozeběhl k Janičce. Již v dáli na ni volá: "Máš něco nového? Že mi dneska vyměníš tu nádhernou známku, kde je zobrazen fotbalista? Dám ti za ni dvě stejně krásné, které si sama vybereš dle svého vkusu."

Janička také sbírá námětově stejně jako Petříček, a tak odpověděla: "Ale jedině za dvě nádherné kytičky, kterých mám skoro již plný zásobník a schází mi pro zaplnění již jen dvě známečky. Souhlasíš, Petříčku?"

Petříček, který je mimochodem synem místního obchodníka se známkami p. Tománka, po známce, kterou Janička vlastnila, velmi toužil a tak dlouho neváhal a radostně přikývl. Rozevřel zásobník, kde měl uložené své přebytky a Janička si v něm začala opatrně listovat. Nakonec si opravdu dvě známky, které zobrazovaly kytičky, vybrala. Sice nedokázala určit, co to je za květinky, ale věděla, že jí maminka určitě poradí. Tím byla výměna z ruky do ruky uzavřena. Petříček byl šťastný, že získal známku, o které dlouho snil a Janička získala dvě stejně nádherné známky, které ještě ve své sbírce neměla, a tak zaplnila svůj první zásobník, který je od začátku po konec naplněný známkami zobrazujícími květinky. Oba tak odešli domů šťastní a spokojení z dnešních úlovků.

... pokračování příště