Milé děti, něco pro vás mám

„Něco bych pro tebe měl,“ oznámil jednoho letního dne mému desetiletému bratrovi dramaticky otec. Vzápětí mu s gestem salónního kouzelníka předložil několik alb (výraz zásobník se k nám nedostane ještě několik let).
„To jsou známky,“ konstatoval bratr při nahlédnutí, neb jsme byla dítka zachytnuvší poslední záchvěv bezpočítačové doby, a tudíž jsme věděli, jak vypadá dopis.
„Ty jsem začal sbírat, když mi bylo jako teď tobě,“ zamáčkl nostalgickou slzu otec. „A teď jsou tvoje.“
Nevydržela jsem postávat v povzdálí a přihopkala blíž věrná své úloze o dva roky mladší otravné a zvědavé sestry.
„Jé, to jsou hezký obrázky.“
„Jo, hezký jsou. A jsou moje.“ děl žárlivě bratr. Tímto vlastnickým prohlášení započalo naše společné sbírání známek.

Jako první krok jsme je pochopitelně museli urovnat. Zahrada nám pro tuto činnost přišla jako stvořená, tudíž jsme občas museli nějaké známky přinášet z blízkých záhonků a upřímně pochybuju, že nám jich na konci zůstalo stejně jako na začátku. Dovedu si docela živě představit třeba... jak jedna rozmočená známka plove v bazénu spolu s utopenými muškami, dokud ji nevyloví udivený soused.
O známkách jsme nevěděli naprosto nic, krom toho, že se lepí na dopisy a mají zajímavou chuť. Celkem logicky jsme si vydedukovali, že bude asi lepší, když je známka v celku, a otec nám prozradil, jak se odlepují známky z papíru. Zbytek filohraní (jinak se to nazvat nedá) pro nás byl panenskou neprobádanou pustinou, jíž jsme kráčeli ne vždy po cestách pravých. Nikoho asi nepřekvapí, že v prvních letech jsme rovnali známky podle motivů. To vlastně ani ničemu nevadilo. Horší byla snaha mít víc a víc známek, až jich budeme mít úplně nejvíc. Tento cíl jsme urychlili kupříkladu roztrháním aršíků. Když došly aršíky, dostaly se ke slovu nůžky. Výsledek by nebyl o moc lepší, ani kdybychom dokázali stříhat rovně. Nůžky nám pomáhaly i když se nám nechtělo známky odlepovat. Stačilo je pečlivě obstříhat podle zoubků. S ohledem na pozůstatky nešťastných autíček si dovedete představit, kolik zoubků to asi tak přežilo.
Zajímavé je, že nám na to náš drahý tatínek neřekl ani slovo, přestože musel padat do mdlob. Bohužel na to zřejmě šťastně zapomněl, protože když jsem onehdy přitáhla domů album s dětskou sbírkou své kolegyně, prolistoval jej a spokojeně konstatoval, že tuhle známku už máme od něj a tuhle taky, ale cennější, protože jsou v aršících. V tu chvíli ve mně hrklo. Je jen otázkou času, než si vyžádá naše známky na prohlédnutí, a vysvětlujte, proč jste byli v osmi tak pitomí.

Takže vy prosím dávejte svým dětem jen známky, u nichž oželíte, když si z nich vystříhají koníčky a nalepí je na sešit (jako jednu z mála věcí jsme toto neprovedli my, ale má spolužačka), a já se pokorně odplížím na další filatelistickou burzu pokusit se najít náhradu alespoň za ta autíčka.

P. S. Vzpomenete si na podobné věci, jenž jste páchali na svých nebohých známkách?