Obrázky z dějin poštovnictví II. – O záznamech zpráv a jejich předávání

Potřebu předávat si zprávy měli lidé od nepaměti, tedy i v dobách, kdy zvláštní instituce zabývající se doručováním zpráv neexistovala. Jednoduchou a celkem spolehlivě fungující metodou byla optická signalizace. Měla ovšem své omezení. S její pomocí se ale mohly předávat důležité zprávy zásadního významu, které nezřídka rozhodovaly o osudu obyvatelstva celých krajů i národů. Vzkazování malicherností zde nemělo své místo. Zkušenost brzy ukázala že nejpřirozenějším a nejlepším prostředkem při předávání zpráv může být oheň zapálený na vyvýšených, z velké dálky viditelných místech. Za bílého dne mohl být zdrojem vydatného kouře, který svůj účel plnil stejně dobře jako v noci oheň. Legendárními v tomto smyslu slova se staly kouřové signály severoamerických indiánů, které byly používány ještě v 19. století. Jeden až čtyři zapálené ohně dokázaly informovat o existenci tábora, přivolat pomoc, šířit snadno domyslitelnou dobrou zprávu či svolávat ke společné poradě.

Podobné ohně na strážních vrších informující o vpádu nepřítele do české země čas od času vzplály už v nejstarších historických dobách. Jména těchto strážních vrchů přetrvala do současnosti, stačí nahlédnout do seznamu poštovních směrovacích čísel. Snadno zjistíme, že ještě dnes máme Stráž nad Nisou, Ralskem, Ohří, Nežárkou, Strážiště, Strážné, Strážov, Strážovice, Strážnici, Strážkovice, Strážky, Strážské a další místa, jejichž pojmenování bylo nepochybně odvozeno od slova "stráž". Ohňová štafeta byla rychlá a spolehlivě dokázala informovat i vzdálené vnitrozemí. Půjdeme-li ještě hlouběji do historie, narazíme např. u Homéra právě na zmínku o doručení zprávy o úspěšném dobytí maloasijské Tróje do Řecka prostřednictvím ohňové štafety.

Skutečná zpráva se zprávou v pravém slova smyslu stala ovšem až v okamžiku, kdy byla schopná nést i složitější sdělení. Tento problém s definitivní platností vyřešil až vynález a rozšíření písma. Jsou ale známy i jiné techniky, ještě starší než vlastní písmo, souhrnně označované jako tzv. předmětové písmo, které lidé používali k záznamu poměrně již složité zprávy určené k doručení, tj. k předání informace na velkou vzdálenost. Jeho typickou ukázkou je kvippu, uzlové písmo Inků, které z barev šňůr, počtu a tvaru uzlů umožňovalo zasvěcenému adresátovi číst konkrétní číselné údaje. Obdobně ještě v minulém století již vzpomenutí severoameričtí indiáni používali tzv. vampuské pásy (irokézsky vampun = mušle). Byly to totiž právě mušle různých barev vetkávané do několika řad šňůr, jejichž počet a kombinace umožňovaly sestavovat sdělení různé povahy. Ostatně i náš uzel na kapesníku vázaný na obranu proti zapomnětlivosti není ničím jiným než pozůstatkem takového předmětového písma.

Ani nejdůmyslnější abeceda by nikdy nevznikla, kdyby se tvary jejích znaků nedaly spolehlivě zachytit. Obecně platí, že každá kulturní oblast si vytvořila typický psací materiál, který zpětně ovlivňoval i charakter samotného písma. Typické sepětí charakteru písma a psacího materiálu bylo nejvíce patrné v sumersko-asyrsko-babylónské oblasti, kde do hliněných tabulek se ideálně otiskovaly právě klínky vytvářené rákosovým perem. V Egyptě a v Číně se v nejstarších dobách texty vyrývaly do kamenných tabulek, v Číně navíc do bambusových destiček a měděných desek. Mnohem lepší možnosti k psaní ale nabízely organické látky. Písaři ve staré Indii zpočátku psali na pásy březové kůry zušlechtěné máčením v oleji a leštěním, později na palmové listy, které se používaly až do novověku. V Egyptě ale také psali třtinovým pisátkem namáčeným v inkoustu (Egypťané svůj modrý inkoust znali již ve 14. století před naším letopočtem, vyráběli ho ze šťávy indigovníků) na výborný psací materiál, papyrus, vyrobený z dřeně rostliny šáchoru, která hustě pokrývala celou nilskou deltu. Ve 2. tisíciletí před naším letopočtem se v Egyptě a Asýrii objevil nový psací materiál vyráběný z vydělané ovčí, jehněčí, kozí, telecí nebo oslí kůže. Jeho pravý čas přišel o stovky let později, kdy se jeho výroba obnovila v řeckém městě Pergamonu, jehož jméno v modifikované podobě pergamen se přeneslo i na samotný psací materiál. Zprávy denní potřeby se v Egyptě i v jiných starověkých civilizacích vyrývaly též do hliněných střepů.


Cyperus papyrus - šáchor papírodárný

Řekové používali dřevěné tabulky, které barvili křídou nebo potahovali sádrou, podobně Římané vyráběli voskové destičky vléváním roztaveného vosku do vyhloubených dřevěných rámečků. Skutečnou revolucí ve vývoji psacích materiálů byl potom čínský vynález z druhého století našeho letopočtu - papír. Uvedenými příklady jsme ani zdaleka neuvedli všechny materiály, které se k psaní používaly.


Torzo egyptského papyrusového svitku popsaného tzv. démotickým písmem .

Povolání písaře mělo ve starověku svoji vážnost. Názorným dokladem toho je následující ukázka z egyptské knihy rad do života, v níž otec nabádá svého syna, který se učí písařem ve stání škole, aby se učil pilně a snaží se mu dokázat, že zaměstnání písaře má ve srovnání s jinými zaměstnáními své nesporné přednosti: "Holič holí pozdě večer. Pobíhá z ulice do ulice a hledá, koho by oholil. Snaživě se ohání svýma rukama, aby naplnil své břicho, jako včela při své práci.Ubohý hrnčíř je obalen nilským bahnem. Lidé se s ním nechtějí stýkat, je špinavější než vepř. Rolník se pořád stará a počítá, aby nepromeškal lhůtu stanovenou pro odvod dávek státu. Když ji promešká, naříká a kvílí jako vyděšený pták. Pohleď na řemenáře. Jeho prsty jsou shnilé, jejich zápach mrtvolný vede se mu tak, jako se vede umrlci. Hleď, není zaměstnání, při němž by nad tebou nestál dohlížitel. Jediné zaměstnání při němž dohlížíš sám na sebe, je zaměstnání písaře. Proto se uč, budeš-li umět psát, bude se ti dobře žít."

Vznik písma byl samozřejmě nezbytným předpokladem toho, aby doručování zpráv zaznamenaných písmem mohlo v pozdějších dobách získat podobu skutečného poštovního spojení. K tomu ovšem dlouho chyběl organizátoři, kteří by se organizace přepravy zpráv ujali. Bylo ale jen otázkou času, kdy i oni vstoupí na historickou scénu.