Obrázky z dějin poštovnictví VII. – O listonoších ve starověké Asii

Snad nikde na světě ve starých státech a říších nebyl poštovní kurýr tak dobře odlišen od ostatních pocestných jako v Indii. Měl totiž uniformu, či spíše její primitivní zárodek, který se sestával z jednotného barevného šátku ovinutého kolem krku. V horkých letních měsících poštovní kurýr na cestě bez uzardění odkládal část nebo dokonce celou svoji garderóbu, aniž by na veřejnosti vzbudil sebemenší pohoršení. Jen šátek, symbol svého úřadu, odložit nesměl a po pravdě řečeno neměl důvod to ani dělat, šátek působil doslova kouzelně - odstraňoval z cesty všechny závory, skutečné i symbolické.

Stejné výsadní postavení na cestách měli i jeho čínští kolegové zvaní tschien-fu neboli silní muži. Jejich zvláštní pojmenování nutně svádí k závěru, že svými atletickými postavami formovanými nepřetržitým tréninkem se museli nápadně odlišovat od svých spoluobčanů. Čínský listonoš navíc zvonil. Nikoliv ovšem za dveřmi bytu adresáta, ale na zvonek zavěšený na krku či rozeznívaný pohybem ruky. Jeho daleko slyšitelný hlas uvolňoval spěchajícímu doručovateli cestu stejně účinně jako v moderní době výstražné houkání sirény na vozech záchranné zdravotní služby či hasičů.

Podobným zvoncem, který z chvátajícího posla dělal privilegovanou osobu silničního provozu, byli vybaveni i japonští poštovní doručovatelé. Nezbytnou součástí jejich vybavení byla dřevěná skříňka na zádech nahrazující brašnu. Japonští poslové běhali zásadně ve dvojicích. To zaručovalo, že doručení zprávy nebylo ohroženo ani mimořádnou událostí, která mohla jednoho z nich na cestě potkat.

Pozoruhodně fungovala i pošta indiánských kultur v Americe. Peruánský poštovní systém sloužil výhradně potřebám vládce. Doručovatelé zvaní časki byli trénovanými běžci a ve štafetě dopravovali na vzdálenost stovek kilometrů nejen zprávy, ale i zboží, například sladkovodní ryby ze vzdálených jezer do císařské kuchyně. Služby této pošty musely být skutečně na výši, ostatně jen těžko si lze představit zboží rychleji podléhající zkáze než ryby. Specialitou peruánské pošty bylo dopravování ústních vzkazů. Při vzpomínce na známou dětskou hru "na tichou poštu" je stará peruánská pošta hodna obdivu, překvapuje, že tuto službu vůbec zvládala.



Montezuma II. (1466 - 1520)

Podobně kvalitně měli poštovní systém zorganizováni Aztékové na území dnešního Mexika. Pošta zde fungovala jako součást armády, v níž se k jednotlivým vojenským oddílům přidělovaly skupiny běžců - doručovatelů. Zvláště v rozsáhlé říši posledního panovníka Aztéků Montezumy (1466 - 1520), která byla založena na útlaku a porobení sousedních kmenů a místních státečků, se pevná centrální moc jen těžko mohla obejít bez zpráv a informací o dění ve všech částech státu. I takovéto impulsy přispívaly ke zrodu pošty jako instituce.